Politické strany – politologické a právní vymezení pojmu
Pojem politická strana patří k nejčastěji používaným výrazům politického slovníku a v běžné řeči není nutné toto spojení obvykle jakkoliv vysvětlovat.[1] Jednotná politologická definice politické strany však neexistuje a takřka každý významný autor nabízí definici vlastní.[2]
Nejednota politologického vymezení pojmu politické strany není pouze důsledkem různých přístupů rozdílných autorů, ale je dána i skutečností, že se úloha politických stran v místě a čase liší. Právnický slovník z roku 1978 zpracovaný pod vedením Zdeňka Madara tuto skutečnost například přijímá tím, že pojednává o politických stranách v socialistických a kapitalistických státech v zcela samostatných heslech jako o odlišných typech organizací.[3]
Často je citována definice politické strany, kterou nabídl v roce 1770 Edmund Burke. Politické strana je podle něj „seskupením lidí spojených za účelem prosazováním národního zájmu, a to na základě partikulárního principu, na kterém se všichni shodují.“ [4] Na tomto vymezení je však často kritizována teze, že politickým stranám jde vždy o prosazení národního zájmu. Jednak stranám může jít pouze o prosazení zájmů partikulární skupiny obyvatel, ale politické strany mohou sloužit k dalším cílům, např. mocenskému či hmotnému prospěchu svých jednotlivých členů.
Max Weber si daleko více všímá mocenského aspektu politických stran a charakterizuje je jako dobrovolné skupiny, které poskytují předákům moc uvnitř skupiny a aktivním členům ideové nebo materiální možnosti k prosazení věcných cílů nebo dosažení osobních výhod.[5]
Velké množství vymezení politických stran vede k snahám o vytváření tzv. minimálních definic, které by nebyly dobově podmíněné a platily pro všechny politické strany. Jedním z takovýchto pokusů je Sartoriho charakteristika strany jako „politické skupiny, jež se účastní voleb a jež je jejich prostřednictvím schopna své kandidáty umístit do veřejných úřadů.“[6] I toto vymezení však není zcela přesné, jelikož existují i politické strany, které se voleb neúčastní.
Thomas Hodgkin na možnost definice rezignoval a za politické strany považuje „všechny politické organizace, které samy sebe pojímají jako politické strany, a které jsou i takto všeobecně přijímány“.[7]
Existuje řada typologií politických stran. Některé z nich vycházejí z ideologií politických stran, jiné ze struktury a účelu těchto stran. Francouzský politolog Maurice Duverger rozlišuje strany masové a strany kádrů. Kritériem pro jejich odlišení není pouze počet členů, ale i stranická struktura a styl práce.[8] Masové strany začaly vznikat později a jejich vznik je v Evropě spjatý s rozšiřování volebního práva na širší vrstvy obyvatelstva. V tomto období docházelo i k transformaci některých stran kádrů na strany masové.[9]
Sigmund Neumann rozeznává strany individuální reprezentace a sociální integrace. Ty první jmenované mají jediný cíl, kterým je účast ve volbách. Oproti tomu strany sociální integrace usilují o vliv na všechny oblasti života svých členů. Toto jejich úsilí může mít demokratický i totalitní charakter.[10]
Vztah státu k politickým stranám se v dějinách vyvíjel. Jistě lze nelézt různé zvraty a výjimky, ale obecně lze říct, že prvním bylo stádium potlačování, následované stádiem ignorování. Pak následuje období právního uznání a legalizace, které je završeno čtvrtým obdobím ústavní inkorporace.[11]
Právní řád České republiky žádnou legální definici politické strany neobsahuje. Je tomu tak pravděpodobně i z důvodu, že v České republice mají politické strany na základě zákona 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích právní subjektivitu a vznikají na základě registrace. Otázka, zda je konkrétní subjekt politickou stranou, není pro jakýkoliv správní či soudní orgán proto nikterak složitá.[12]
Ústavní povahu, povahu právní subjektivity, smysl a účel politické strany je tudíž podle judikatury Ústavního soudu České republiky nutno vyvodit z její celkové ústavní i obecně právní úpravy.[13] Ve své judikatuře Ústavní soud České republiky konstatuje, že politické strany „jsou klíčovým subjektem demokratického pluralitního politického systému“[14] a představují „státem privilegované korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativní formě vlády, jejichž základní funkcí je vytvářet svorník mezi státem a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí“.[15]
[1] FIALA, Petr. – STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno : Barrister & Principal, 1998. s. 14 ISBN 8085947315.
[2] KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Vyd. 1. Praha : Radix, 1998. s. 14. ISBN 8086031136.
[3] MADAR, Zdeněk. Právnický slovník. Díl 2, P-Ž. Vyd. 4., zcela přeprac. a dopl. Praha : Orbis, 1978. s. 52-54
[4] KIRK, Russell. Edmund Burke and the Constitution. The Russell Kirk Center. [cit. 2010-10-28]. Dostupné z:< http://www.kirkcenter.org/index.php/detail/burke-and-the-constitution-1985/>.
[5] FIALA, Petr. – STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno : Barrister & Principal, 1998. s. 23-24. ISBN 8085947315.
[6] FIALA, Petr. – STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno : Barrister & Principal, 1998. s. 29. ISBN 8085947315.
[7] KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Vyd. 1. Praha : Radix, 1998. s. 14. ISBN 8086031136.
[8] KROUPA, Jiří. – KOUDELKA, Zdeněk. – SVATOŇ, Jan. – ŠIMÍČEK, Vojtěch. – VLČKOVÁ, Renata. Politologie. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 33. ISBN 8021032502.
[9] SVATOŇ, Jan. Vládní orgán moderního státu : jeho původ, význam a vývoj v některých evropských zemích. 1. vyd. Brno : Doplněk, 1997. s. 34. ISBN 8085765896.
[10] KROUPA, Jiří. – KOUDELKA, Zdeněk. – SVATOŇ, Jan. – ŠIMÍČEK, Vojtěch. – VLČKOVÁ, Renata. Politologie. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 33. ISBN 8021032502.
[11] FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 1, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opr. a dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 336. ISBN 8021032545.
[12] FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 1, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opr. a dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 338. ISBN 8021032545.
[13] Nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. Pl ÚS 10/03
[14] Nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. Pl ÚS 10/03
[15] Nález Ústavního soudu ze dne 18. října 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94