Politické strany a Národní fronta po roce 1948

1) POLITICKÁ SITUACE PŘED ROKEM 1948

Po skončení první světové války převládaly dva názory na nově vzniklou republiku. První byl za zachování plurality a za reformu 1. republiky, při níž by se zachovalo všechno dobré a zbavilo se všeho, co „skřípe“, a druhý názor byl za zlikvidování úplně všeho, co bylo a vybudovat něco nového na základě komunismu a socialismu. Samozřejmě k tomuto druhému řešení přispěl zejména únor 1948, kdy se do čela naší vlády dostali představitelé komunistické strany.

2) NOVÝ POLITICKÝ REŽIM PO ROCE 1948

Základem nového režimu byl komunistický monopol moci. Každá změna ve způsobu jeho prosazování se pak odrazila ve společnosti. Mocenský monopol byl vlastně jen uplatňování vedoucí role komunistické strany a funkcionáři strany si dokonce modelovali určité situace narušení tohoto monopolu a právě tato jejich „předvídavost“ před narušením, případně oslabením mocenského monopolu, vedla k některým chybným rozhodnutím, jež měla později vliv na rozvoj naší republiky. Z toho vyplývá, že vedoucí úloha strany znamenala ve skutečnosti absolutní a totalitní moc komunistických institucí.

Únor 1948 byl šokem pro odpůrce komunistů a to hned ze dvou důvodů. Za prvé se tím obrovsky upevnila a hlavně posílila jejich totalitní moc a zároveň se i krutě trestaly přestupky proti kázni a poslušnosti straně a za druhé tím ztratili i naději v možnost úspěchu v boji proti komunistům. Navíc nové heslo komunistů: „Kdo nejde s námi jde proti nám“ neponechávalo ani možnost být politicky neutrální a jasně naznačovalo, že pro demokracii není místa.

3) POLITICKÉ STRANY

 a) České země

Před rokem 1948 existovaly u nás 4 hlavní politické strany a jejich vývoj po Únoru 1948 byl následující. Únor 1948 rozhodl o osudu sociální demokracie. Většina členů této strany přešla do řad KSČ a zbylí členové, většinou funkcionáři strany, nakonec požádali, aby sociálně-demokratická strana byla sloučena s KSČ. V dubnu bylo sloučení vyhlášeno a 27. 6. 1948 se sloučení uskutečnilo. To znamená, že tato strana přežila po Únoru jen čtyři měsíce.

V socialistické straně, která vznikla přejmenováním Národně-socialistické strany – mimochodem i slůvko „národní“ komunistům vadilo a muselo být z názvu vypuštěno – zanikly veškeré místní a okresní organizace a tím se rozpadla celá její organizační struktura. Do čela strany byli Gottwaldem vybráni ministři Emanuel Šlechta a Alois Neumann. Všichni, kdo  nesouhlasili s vedoucí úlohou KSČ byli odstraněni. Rozpory v názorech vedli k několika čistkám. I přes všechny čistky se ještě v roce 1951 v socialistické straně střetávaly dva názory. První byl vybudovat stranu jako výběrovou s malým počtem členů a nebo udržet část bývalých členů, využít nespokojenosti na venkově a zformovat velkou stranu. Tento druhý návrh nezvítězil a tak strana byla výběrová s malým počtem členů, která absolutně nebyla schopna konkurovat KSČ.

I přes velké úsilí KSČ měla Lidová strana stále mnoho členů, neboť tato strana se opírala zejména o venkovské a o křesťansky smýšlející obyvatelstvo. Navíc Lidová strana dávala svůj nesouhlas k novému režimu jasně najevo.  20. srpna na Zemské konferenci Lidové strany prohlásil ústřední tajemník Lidové strany Hála:“My, Lidová strana, nejsme a nikdy nebudeme filiálkou NF nebo filiálkou některé strany.“ NF nařídila postavit stranu úplně znovu a vyměnit generálního tajemníka (Hálu nahradil Pospíšil). Předseda strany Alois Petr usiloval o masovost strany jako předpoklad menší závislosti na KSČ. Vedení NF však dohodlo s Pospíšilem společný postup proti Petrově snaze budovat velkou stranu a zároveň bylo vydáno nařízení, aby každý nový člen byl nejprve schválen místním výborem NF. Důvody neúspěchu byly jednak v tom, že část strany spolupracovala s KSČ, což vyvolávalo nechuť vstoupit do strany a  jednak vedení Lidové strany souhlasilo s akcí namířenou proti biskupům, což krajští a okresní funkcionáři odsoudili a většina se se stranou rozešla. Překonáním krize v polovině 20. století dovršila Lidová strana svůj vývoj jako „zájmová“ organizace komunistů.

b) Slovensko

Na Slovensku existovaly vedle sebe jen dvě strany, které byly schopny konkurovat KSS.

Čistky, emigrace členů, odvolávání funkcionářů a bezpečnostní prohlídky sekretariátů přivodili téměř okamžitý rozpad Demokratické strany po Únoru 1948. Z nejsilnější slovenské strany zbylo jen 150 tisíc členů.

Druhou stranou byla Strana sľobody, jejíž osud byl téměř stejný. Počet členů se nakonec snížil na 60 tisíc.

Z toho je vidět, že po Únoru 1948 se strany sloučili se stranou komunistickou a nebo byl stav jejich členů snížen 20-30 krát, čímž byla jednoznačně znemožněna jakákoliv činnost proti novému režimu.

4) NÁRODNÍ FRONTA (NF)

V Únoru 1948 skončila NF jako lidově-demokratická koalice a stala se organizovanou institucí s nižšími orgány a aparáty. NF do sebe soustřeďovala veškeré strany i zájmové organizace a její působnost byla velice široká. V řídících orgánech NF však měla KSČ asi 85% zastoupení. Důležitou roli zde sehráli tzv. akční výbory NF, jež byly náhodně sestavovány na popud KSČ, které bez jakýchkoli právních podkladů určovaly a vynášely rozsudky nad kolaboranty. Nakonec NF přestala určovat politickou linii a její roli převzala KSČ. NF postupně zanikla v místních oblastech a její zachování na vyšších stupních bylo pouze formální a sloužilo jen jako zdání demokracie.

5) OBĚTI POLITIKY

V mnoha úřadech, školách a jiných podnicích položili komunisté zaměstnancům přihlášku do KSČ na stůl a bylo jim dáno najevo, že budou propuštěni, nepřihlásí-li se. Tak vzrostl počet členů KSČ z února do srpna roku 1948 z původního počtu 1 410 000 na 2 268 000 osob.

V září 1948 byly provedeny vraždy některých osobností, jež by mohly být schopny prosazovat samostatnou politiku a tím ohrozit přechod nově vzniklých států na systém SSSR, v jehož čele stál Stalin. Dalšími oběti politických procesů byli tzv. černí baroni, kteří z politických důvodů nenastoupili službu u zbraně, ale u pomocných technických praporů, kde nejméně 3 roky žili jako polovězni. Oběťmi politických procesů se stalo 80 000 lidí a asi 179 bylo popraveno.

Seznam použité literatury

1) Kaplan, Karel : Československo v letech 1948 – 53.  2.část. Praha 1991

2) Hájek, M. Ryšánková,J. a kolektiv: Svět  a Československo ve 20. století. Praha 1990.  Horizont