Pojetí času – esej

Ve struktuře světa existuje něco, co známe a vnímáme jako čas. Zdá se jako by se nacházel všude, jako by byl jedním ze základních pojidel vesmíru, jako by obtékal všechny blízké kraje i vzdálená zákoutí temných hlubin.

Už v těchto pár větách je toho vysloveno tolik pochybného, sporného, že stojí za to, připravit se na vědomí, že čas, stejně jako všechno ostatní, chce -li být poznáno dokonale, se neproblematickému a úplnému poznání zcela vymyká .Je otázka, zda můžeme vůbec tvrdit něco takového, že čas existuje, či že ho známe a vnímáme? Existuje – li, nalézáme ho opravdu všude, nebo někde je a někde není? Jsou různé druhy času, nebo je jen jeden absolutní čas? A co je to vůbec čas? Je čas věčný? Má lineární či kruhový charakter? Existuje subjektivní a objektivní čas? Je čas vnitřní smysl nebo pouze percepce něčeho vnějšího?

Tyto otázky určují směr našeho dalšího zkoumání, naznačují rozsáhlost a nepostižitelnost fenoménu času. Protože budeme o čase mluvit v řeči, mám za to, že je rozumné přiznat těmto otázkám relevantní význam, ne-li význam přímo konstitutivní. Budeme se tedy snažit nalézt na ně nějaké odpovědi. Uvidíme, jak se nám to zdaří, nebo ne.

Domnívám se, že jedna cesta, jak rozštípnout jádro, ve kterém se skrývá čas, jak vyjádřit jeho bytí, je pokusit se nalézt v dějinném vědomí lidstva onen první záblesk, kdy na scénu vchází čas. V jakých oblastech nebo v jakých pojmech bychom mohli postihnout první zjevování času? V historii jeho zkoumání bychom jich našli jistě nepřeberné množství. Představa vzniku a existence času bude dozajista muset pracovat s pojmy jako prostor, místo, změna, počet, paměť člověka, stejné a různé, schopnost abstrakce…

Pro koncepci vnímání času, kterou bych chtěl sledovat je rozhodující pojem změny. Primární a elementární krok, který člověk učinil, bylo zaznamenání změny. Pro tento krok je nezbytná paměť a schopnost abstrakce. Paměť, jako schopnost podržení si představy něčeho, co už není, a abstrakce, jako povědomí význačných rysů věci při procesu změny. Abstrakce a paměť spolu zřejmě úzce souvisejí, jedno bez druhého nelze myslet. Jednoduše řečeno, jde o to, ukázat, že člověk si všimnul, že se věc změnila. Paměť mu umožnila získat dva obrazy a abstrakce poznání toho, že to jsou dva obrazy jedné věci. Člověk musel pochopit pojmy stejné a různé. Co mu to mohlo umožnit? Snad to, že věc nemění svou existenci ve všech ohledech. Že věc má nějakou svou podstatu, svou bytnost, dále nějaké ontické charaktery, které se mohou měnit, aniž by podstatu věci pozměnily.

Tak tedy mohlo vzniknout vnímání času – jako reciproční vztah mezi duší (paměť a abstrakce) a světem (korelátem). Podívejme se nyní, jestli obě strany nemají větší autonomnost, jestli neexistuje nějaký čas subjektivní a objektivní.

Existuje nějaký absolutní čas, který by plynul zcela nezávisle na nás, jenž by byl pouze ve světě věcí? U věcí, jak jsme již řekli, probíhá kontinuelní množství změn, různě rychlých. Každá věc má tedy jakýsi „věcný, vnější čas“, jenž však není časem, o který jde. Vhodnější by bylo nazvat ho jako trvání změny, průběh, výdrž. Planeta jako celek má nějakou výdrž, padající kámen má nějakou výdrž, slunce během dne vydrží po nějakou dobu putovat po obloze, atom během svého kmitu má nějakou výdrž. Výdrž je doba změny.

A naopak, existuje nějaké čistě vnitřní vnímání času, jež by bylo založeno na sebeafekci subjektu, jeho vnitřních změn představ a myšlenek? Došlo by k apercepci jakýchkoliv vnějších objektivních změn? Bylo by možné určovat čas pouze svou naladěností, přičemž by zřejmě fungovala časová různorudost a proměnlivost.

Čas se však nachází zřejmě někde na půli cesty. Existují dvě skutečnosti – vnímaná věc a vnímající člověk, každý z nich má svou potenci, možnost. Tak se setkává potence působit a potence vnímat a vytvářejí třetí skutečnost. Toto je Aristotelovo schéma vnímání. A řečeno zhruba Kantovými slovy – čas má empirickou realitu, objektivní platnost v nahlížení všech věcí, které mohou být dány našim smyslům, nemá však absolutní realitu. „Existence času je bez existence duše vyloučená.“ (1)

Pro člověka tedy bylo důležité (a určitě ještě je), aby sladil své vnímání, svůj život s tím, co na něj působí. Lze nalázt totiž ve světě jisté výrazné, přímo privilegované změny, jenž mají pro člověka doslova životní význam. Tyto změny jsou mimochodem často rytmické. Na mysli mám především pohyb Slunce po obloze, tedy střídání noci a dne, měsíční fáze, střídání ročních období. Jistě je zvláštní, že tyto změny tak úzce souvisí s pohybem. Je tedy čas vnímaný pohyb?

Jakkoliv výrazná tato sugesce je, nelze s ní souhlasit. To, že sluneční dráha, pohyb slunce má majoritu v určování času (ručičkové hodinky jsou vlastně zmenšená sluneční dráha) neznamená, že lze čas a pohyb ztotožnit. Pohyb je totiž pouze jednou z možných změn. Změna je vlastně nadřazené slovo. Ovšem nezapomínejme na to, že slovem pohyb nemusíme rozumět pouhou změnu místa, ale i změnu kvalitativní i další druhy, jež zřejmě souvisí s Aristotelovými kategoriemi. Nechala by se zde uvažovat tedy alternativní měření času, jež by byla spojena např. se změnami barev, či zmenšování a zvětšování Slunce na obloze, obecně s transformací tvarů. Další alternativa ve vnímání by mohla nastat v tom, jakými smysly bychom působení věcí vnímali. Je možné si představit, že čas by byl vnímán sluchem, ať už jako nějaká analogie úderů hodin (kdy se jedná vlastně o počet), či změnou kvality tonů. Podobně např. hmatem, čichem nebo chutí, což už je značně odtažitá představa, principiálně však možná.

Vraťme se k počátku: člověk tím, že si uvědomil změnu (ať už jakoukoliv) proběhnuvší ve světě, přišel také na oblast následného, konsekventního, totiž časovou oblast. Uvědomil si vlastně další rozměr toho, jak věci jsou a jak je on sám. Další věc na světě vystoupila z oblasti nebytí. Zde by se možná dala vystopovat analogie s objevením perspektivy. Mám dojem, že tyto dva fenomény mají mnoho styčných bodů. Perspektiva jako ucelená teorie nahlížení prostoru se objevila někdy ve 13., 14. století. Byl by nesmysl tvrdit, že všechny obrazy byly do té doby, abych tak řekl, bezperspektivní. Jednalo se však o perspektivu do jisté míry intuitivní, zákony zobrazování nebyly explicitně vysloveny. To připomíná způsob bytí času na úsvitě dějin, kdy neexistovala nějaká intersubjektivně ověřená a institucionalizovaná podoba. Samozřejmě, že každý člověk čas (i perspektivu) nějak vnímal, ale ještě neexistovala ona kanonizovaná, privilegovaná změna, takže dozajista existovalo více (i když pravděpodobně málo odlišných) vnímání času. Tak tomu bylo také s perspektivou, než byla prozkoumána a geometricky určena. Ovšem perspektiva jako něco o sobě neexistuje, nikde v prostoru na nějakém místě ji nenalezneme, vznikla teprve ve vnímání prostoru člověkem. Tak také čas je lidské vnímání změn světa.

1 Aristoteles, „Fyzika“, cit. podle: „Was ist Zeit?“, vyd. Georg Kniebe, Stuttgart 1993, s. 268

Z této knihy pocházejí i některé nepřímé citace.