Poezie jako nápodoba v Platónově Ústavě

Platonova Ústava nám podává jedno z prvních pojetí poezie jako nápodoby. Úvahy o poezii jsou v ní obsaženy v rámci dialogu o ctnosti, který si bere za východisko zakládání ideální obce. Jde tedy o dialog veskrze etický a snad právě proto je třeba od morálně hodnotícího soudu o poezii odhlédnout, aby se nám v pasážích poezii věnovaných zcela odkrylo Platonovo pojetí poezie.

V průběhu svého rozboru textu budu vycházet ze dvou výkladů Platonova názoru a to jednak z pojetí J.Tatea a jednak z pojetí CH.Gilla (první pochází z třicátých let našeho století a druhé je z roku 1991).

Na počátku úvah o poezii coby nápodobě u Platona a v antickém myšlení vůbec, je třeba zdůraznit, že pojem nápodoba byl používán ve velice rozšířeném smyslu. V Platonově Ústavě nacházíme kromě poezie jako nápodoby ještě dvě jiná použití tohoto pojmu. Sokrates mluví o nápodobě ve III. knize, když mluví o výchově budoucích strážců ideální obce a z jeho úvah vysvítá, že napodobování považuje za způsob jak se naučit nějakému chování(394d-395e). S tímto názorem na napodobování jako způsob učení se setkáváme i u Aristotela. Dále se s nápodobou setkáváme v VI. knize Ústavy, kde Sokrates dochází k rozboru nezbytnosti filosofů pro správu obce. Mluví tu o napodobování jako o způsobu poznání:“…ti, kteří se dívají na to vše, co je uspořádané a věčně v témž poměru, ti, kteří pozorují,…. že to vše stojí v pevném řádu a míře, ti se snaží tento stav napodobovat a co nejvíce se mu připodobnit. Myslíš snad, že existuje nějaký prostřadek, aby člověk nenapodoboval to, s čím se rád stýká?“(cit. 5OOc). Napodobování je tedy postup se kterým se setkáváme nejen u poezie. To, že ho Platon použil právě ve dvou výše zmíněných souvislostech, určitým způsobem souvisí s výkladem poezie jako nápodoby, jak uvidíme později.

Poprvé mluví Sokrates o poezii ve III.knize Ústavy, kde předkládá své názory na výchovu strážců, jak jsme se už zmínili výše. Mluví se tu o vlivu poezie na budoucí strážce a o možnosti použití poezie jako výchovného prostředku(příkladu). V tomto směru nutně dochází k diskusi námětů poezie-je třeba zobrazovat svobodné statečné a cnostné muže. Diskutuje se však také způsob zobrazení-bohové a hrdinové nemají být znázorňováni v nechválihodných situacích a citových hnutích (má se zobrazovat pravda a nemůže být pravdou, aby hrdina, nebo bůh nebyli dobří). Takovouto oklikou dospívá Sokrates k rozlišení tří druhů slovesného projevu. Prvním je prostý vyprávěcí, druhý je napodobující, ten používá přímé řeči a básník tu tedy mluví jako někdo jiný a třetí druh je smíšený z obou předchozích. Sokrates pro svou obec vybírá vyprávěcí způsob poezie a to proto, že je nejméně náchylný zobrazovat děje a chování nemírné a špatné, tedy nevhodné pro výchovu strážců. Rozbor napodobující poezie ve III. knize ústavy tedy souvisí s výchovou strážců a jak upozorňuje CH.Gill, jde tu o první úroveň výchovy, o výchovu citovou, volní a mravní. V souvislosti s dalším textem, kde Sokrates rozlišuje tři složky duše-vznětlivost, žádostivost a rozum(436a-441b), je podstatné uvidět, že se ve III. knize Ústavy mluví o poezii jen v souvislosti s žádostivostí a vznětlivostí. Teprve v X. knize můžeme uvidět poezii pohledem rozumu, tedy pohledem filosofa. Pojem nápodoby je rozšířen na poezii vůbec. Poezie se tedy řadí vedle učení se a poznání jako jeden z postupů používající princip nápodoby. Způsob jakým poezie napodobuje uvádí Sokrates na příkladu napodobovacích postupů v malířství. Uvádí tu příklad tří lehátek, z nichž jedno je ideální, druhé je vyrobeno truhlářem a třetí je namalováno malířem. Malíř však na rozdíl od truhláře, který při své práci napodobuje ideu lehátka, napodobuje pouhou vidinu lehátka. Proto je jeho napodobenina až na třetím místě od pravdy, je napodobeninou napodobeniny. Podobně napodobuje básník a to zvlášť ten, který je napodobující ve smyslu III. knihy. Básnictví másklony napodobovat silná citová hnutí, napodobuje tedy často tu stránku duše, která není rozumová a zároveň i na tuto část duše působí. To co by se vztahovalo k rozumu, není schopná poezie napodobit a zvláště ne komunikovat,“povaha rozumná a mírná, sama sobě vždy podobná, není ani snadná k napodobení, ani při napodobení snadná kpochopení“(604e),“Napodobující básník zřejmě není pro takovou stránku duše stvořený a také jeho umění netkví v tom, aby jí vycházelo vstříc“(605a). Následné odsouzení poezie tedy souvisí s rozumem a poznáním. Poezie je odsouzena proto, že její způsob napodobení není schopen se vztáhnout k rozumu. Na tomto základě předkládá J.Tate Platonovo rozdělení básníků, a)jsou to básníci napodobující špatným způsobem(, který se nevztahuje k rozumu)a ti tento způsob napodobení používaji buď vědomě a nebo nevědomě a b)jsou to vědoucí básníci, kteří ovšem v Platonově době nebyli, vzhledem k jeho radikální kritice poezie. Přesto si Tate myslí, že Platon trvá na podpoře nového , správného druhu poezie, k čemuž by bylo nutno aby se básníci stali filosofy, nebo filosofové básníky a nebo aby poezie podléhala filosofické cenzuře. Stanovisko CH.Gilla má podobný závěr, ale vychází ze II. knihy Ústavy, kde se mluví o lži v duši a lži ve slovech, „nejpřesněji by pak bylo možno to, o čem jsem právě mluvil, nazvat pravou lží, nevědomostí v duši obelhaného, neboť lež, která se vyjadřuje slovy, je už jen jakýmsi napodobením stavu existujícího v duši a později vzniklým obrazem, a není to proto již lež v čisté podobě.“(382b) Určitá lživost slov poezie není tedy tím nejpodstatnějším, pro co ji Sokrates odsuzuje, zásadní je tu sama neznalost básníkova. Básník ani nemůže znát, protože napodobuje všechno a podle Sokrata může člověk dokonale poznat jen jednu věc. Básník zná sice všechno, ale jen svým způsobem, zná to povrchně, soustředí se na povrch, na zjevnou stránku věcí. Tate tedy předpokládá, že by se do Platonovy teorie vešel dokonalý filosof básník, já se osobně kloním k Gillovu názoru, který tuto možnost a myslím si, že podobně jako Platon, nepřipouští. Gill ve svém obecnějším náhledu zkoumá platonovo Pojetí poezie jako lži. Ve své době bylo toto pojetí inovativní v tom smyslu, že vylučovalo status poezie jako vyprávění o skutečných událostech. Poezie v Platonově době byla většinou recitována a zpívána před publikem a byla záležitostí obecní a z toho důvodu se stala médiem pro reprodukci morálky a historických představ národa o vlastním původu. Platon tedy nařknul poezii ze lži, snažil se uchopit její podstatu, která nespočívá v dokumentárnosti. Platon odtrhnul poezii od kutečnosti jak ideální, tak fenomenální ale nedošel k jejímu pojetí jako fikci.

V závěru rozhovoru o poezii, zmiňuje Platon prastarý spor mezi poezií a filosofií(606e-608b). Varuje před poezií, ale přiznává že se jí vždy nechá znovu strhnout a to zvláště skrze několik stránek před tím kritizovaného Homéra. Připomíná, že při poslechu poezie je přeba být stále pod kontrolou rozumu, tedy mít stále na mysli, že jde jen o poezii(což by mohlo předznamenávat teorii estetické distance). Nakonec dává platon poezii možnost se hájit. Dává tu možnost jak básníkům, tak i jiným milovníkům poezie, myslím, že je to výzva, básníkům a teoretikům, kteří ji v následujících stoletích vpravdě vzali za svou.