Pobaltský přechod k demokracii
Úvod:
Pokusím se charakterizovat přechod k demokratickému zřízení v pobaltských republikách: Estonsku, Litvě a Lotyšsku. Ve dvacátém století tyto republiky zažily přechodů hodně (osamostatnění po pádu carského zřízení v Rusku, anexi od SSSR před druhou světovou válkou a další osamostatnění okolo roku 1990), já se však budu zajímat o přechod k demokracii v devadesátých letech. Nejprve v každém státě zvlášť, a poté se pokusím najít společné znaky těchto přechodů.
Estonsko a první snahy o demokratizaci:
Prvotní snaha o obnovení celkové nezávislosti se objevila ve druhé polovině osmdesátých let v podobě stupňování aktivit občanských iniciativ. Primárním cílem ale bylo odstranit sovětskou exploataci[1] země. Celková samostatnost byla v aktivitách obsažena jen okrajově. Až v srpnu roku 1987 se začíná objevovat problematika celkové demokratizace společnosti. Jde o návrh ekonomické autonomie Estonska, pocházející od proreformních komunistů které vede Edgar Savisaar,jakožto předseda plánovací komise. K těmto původním krokům můžeme ještě přiřadit vznik „Společnosti pro ochranu estonského národního bohatství“[2].
Estonská politická situace na konci osmdesátých let:
V roce 1988 v Estonsku a na území celého tehdejšího Sovětského svazu vůbec vznikly první subjekty mimo hranice komunistické strany. Nejsilnějším subjektem se stala Eestimaa Rahvarinne (Lidová fronta Estonska, dále jen ER). Založena byla reformními komunisty a jejím cílem byla reforma tehdejšího systému. Podle Iva Pospíšila tímto zaujala v politickém spektru centristickou pozici[3]. Na krajích politického spektra působily dva poměrně silné bloky. Protirusky zaměřenou byla Eesti Rahvusliku Söltumatuse Partei (Strana estonské národní nezávislosti, dále jen ERSP), která spojovala disidentská hnutí a požadovala absolutní nezávislost pro Estonsko a prohlašovala neplatnost anekčních smluv se SSSR uzavřených před druhou světovou válkou. Na druhé straně spektra stál Interfont (Mezinárodní hnutí pracujících ESSR. Toto hnutí bylo proruské, založené bývalými komunisti a vůdci obchodu celosvazových podniků. V únoru 1989 je ustanoveno hnutí Estonských národních výborů. Toto hnutí se opíralo o podporu ERSP, Estonskou společnost pro národní dědictví a Estonským křesťanským svazem. Toto hnutí bylo ustanoveno hlavně z obavy před možnými kompromisy ER se Sovětským svazem. Ideou reformních prodemokratických stran byl návrat ke stranickému zřízení, které bylo v Estonské republice ve dvacátých a třicátých letech
- století. I přes snahy zařadit do své strany pamětníky vysněné demokracie v březnu 1989, při volbách do Nejvyššího sovětu SSSR, do kterých bylo podáno hned několik stranických kandidátek se ale ukázala silná pozice ER. Sice se těchto voleb zúčastnilo 87,1℅ obyvatel Estonské SSR (což bylo pro SSSR málo), ale ER získala velkou většinu mandátů určených pro ESSR (29 z 36 tj. 86,3℅ hlasů). Tatáž převaha se ukázala i při volbách do Nejvyššího sovětu ESSR v prosinci 1989.
Estonsko ale také potřebovalo orgán který by jednal o nezávislosti a zároveň měl legitimitu. Podle tohoto požadavku se konaly na počátku roku 1990 volby do Estonského kongresu které proběhly na základě registru občanů Estonska. Projevil se však politický dualismus. Mezitím totiž Ülemnoukogu (Nejvyšší rada) – dříve Nejvyšší sovět – vyhlásil přechodné období vlády, které mělo trvat do „zformování ústavních orgánů Republiky Estonska“[4].
Estonské vyhlášení nezávislosti:
V roce 1991 vyhlásil M. Gorbačov referendum o budoucnosti Sovětského svazu. Toto lidové hlasování v Estonsku bylo bojkotováno malou účastí. Necelých 20℅ a to spíše byli volit zastánci proruského společenství. V březnu pravděpodobně jako reakce na toto Ülemnoukogu vyhlásila referendum o nezávislosti Estonska. Z tohoto hlasování, kterého se směli zúčastnit všichni, kteří měli trvalý pobyt na estonském území vyšla najevo touha být demokratickým zřízením. 77,8℅ hlasů bylo pro státní samostatnost.
Vzhledem k srpnovému (1991) puči v Moskvě Ülemnoukogu vyhlásila nezávislost Estonska (20.8.1991). Nebylo podle nich možné v situaci okolo puče s Moskvou jednat na základě smluv.
Nová ústava Estonska:
Pro přípravu nové ústavy došlo k dohodě mezi Ülemnoukogu a Kongresem. vytvořili Ústavní shromáždění o počtu 60-ti reprezentantů (20 členů ER, stejný počet členů za ERSP, 13 zástupců umírněných proreformních komunistů a 7 zástupců rusofilní populace). Ústavní shromáždění pracovalo na přelomu let 1991 a 1992. Návrh nové ústavy byl schválen 14.2.1992. Ustanoven byl Parlament – Riigikog. Způsob volby do Riigokogu byl přijat na konci dubna. Volební právo měli pouze občané s trvalým pobytem na území Estonské republiky.
Celá ústava vstoupila v platnost 3.7.1992 a to na základě podpory 91℅ hlasů při účast asi 67℅ oprávněných voličů.
Estonské první volby:
Tímto bylo dáno volno k vypsání parlamentních voleb do Riigikogu. Vypsány byly na 20. září téhož roku, stejně jako volby prezidentské (při prvním kole všelidové hlasování, pokud kandidát nezíská většinu, volí prezidenta parlament). Riigikog měl 101 křesel. Do voleb se přihlásilo 17 politických subjektů. Až do voleb v březnu 1999 bylo pro Estonsko typické, že už do voleb vstupovali kromě jednotlivých stran i předem vytvořené volební koalice. Tyto volby ale skončily tragicky pro ER která dostala pouze 15 křesel (ze 101). Pohořela také ERSP (8,8℅ ). Vítězství si odnesla Isamaaliit (Vlastenecká unie) s 22℅. Prezidentské volby byly položeny na referendu s podmínkou, že kandidát musí být potvrzen podpisy 10 000 právoplatných voličů. To splnili čtyři kandidáti: tehdejší ministr zahraničí L. Meri (za Isamaaliit), Bývalý předseda Ülemnoukogu A. Rüütel (za Bezpečný domov- koalice), exilový politolog R. Taagepera (ER) a bývalá disidentka L. Pareková (ERSP). Ani jeden kandidát nezískal však nadpoloviční většinu, přistoupilo se tedy k volbě nově zvoleným parlamentem. Zde, díky vítězství Vlastenecké unie zvítězil L. Meri, který okamžitě jmenoval ministerského předsedu Marta Laara jakožto předsedu nejsilnější parlamentní strany. Tomu se již během 14-ti dnů povedlo zformovat pravostředovou vládu která provedla během následujících let zásadní reformy, z nich bych snad obzvlášť jmenoval zrušení cenových regulací.
Litva a první snahy o demokratizaci a konec osmdesátých let:
Stejně jako v Estonsku se prvotní snahy začínají objevovat již v osmdesátých letech 2O. století. Souvisí to s Gorbačovovou politikou, která se snažila podpořit národnostní frakce ale určitě ne odtržení. 3.6.1988 se zformovala Lietuvos Persitvarkymū Sajūdis (skupina Litevského přestavbového hnutí) která byla oficiálně založena 22-23.10. téhož roku na prvním, zakládajícím sjezdu. později, na druhém, konaném ve třetí dekádě dubna 1990 se strana přejmenovala na Lietuvos Sajūdis (Litevské společenské hnutí). Za zástěrkou této strany se prezentovali nejen aktivisté směřující k demokracii, ale i proreformní komunisté. Tito proreformátoři z řad KSLi (Komunistické strany Litvy) se dostávali do stranických funkcí i v samotné KSLi. Volby do Nejvyššího sovětu SSSR v březnu 1989 přinesly změnu. Sajūdis porazil velkou měrou KSLi. Předseda KSLi Algirdas Brazauskas, proreformní komunista, jako odpověď na prohru a na tlak občanů Litvy odtrhl KSLi od KSSS. V celém SSSR tak v Litvě došlo jako v prvním státě ke zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany. Tím automaticky vzniklo pluralitní politické prostředí, které se podepsalo už na volbách do Nejvyšší rady Litvy. V těchto volbách vyhrál s převahou Sajūdis (99 ze 141 křesel). Tímto vítězstvím se nejen předsedou Nejvyšší rady Litvy, ale i ´řadující hlavou státu stal předseda Sajūdis, Vitautaus Landsbergis.
Litevské vyhlášení nezávislosti:
Vzhledem k výsledkům voleb do Nejvyšší rady Litvy a k nezanedbatelné práci proreformního křídla komunistů, již 11.3.1990 byla vyhlášena plná nezávislost země Nejvyšší radou. Ujal se název Litevská republika (předokupační) na místo Litevská sovětská socialistická republika. 17.3. byla novou ministerskou předsedkyní zvolena vedoucí osoba proreformního křídla komunistů, Kazimiera Prunkieneová.
Na toto SSSR reagoval dle očekávání (Stále se toto odehrávalo dříve než zákonné úpravy v Estonsku). Veškeré schválené reformy prohlásila Moskva za nezákonné, a do Litvy byly vyslány jednotky pořádkové vojenské oddíly a jednotky KGB. 18.4. byla vyhlášena ze strany SSSR hospodářská blokáda. Západní státy nechtěly uznat samostatnost této republiky. Také závislost na dodávkách energií vedla vedení Litevské republiky k vyhlášení 100 denního moratoria na vyhlášení nezávislosti. Tímto se sice obnovily dodávky od SSSR ale lidé již nechtěli poslouchat Kreml. Vzhledem k pocitu svobodné vůle v Litvě byly do této republiky(a do Lotyšska) poslány speciální jednotky ministerstva pro zvláštní určení (OMON), které se chovali ne nepodobně vojskům varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 v Československu. Násilné potlačování demonstrací, obsazení rozhlasu a televize. Nedostali se však do Parlamentu (Seimas). Zde byla narychlo vystavěna betonová obrana. Snaha Gorbačova o vyvolání poslušnosti na základě ultimačního dopisu nepřinesla výsledky, protože v této době již Gorbačovova moc slábla. Iniciativu převzal B. Jelcin, který podepsal smlouvy s představiteli těchto států. Před podepsáním smlouvy o nezávislosti proběhlo v Litvě referendum, zda vůbec litevci chtějí nezávislou, demokratickou republiku. 90℅ kladných odpovědí při účasti 84℅ oprávněných voličů znělo jasně. Nezávislost byla mezinárodně potvrzena 17.9.1991, kdy byla Litevská Republika přijata do OSN.
Situace v Litvě po uznání demokracie a nezávislosti:
Litvě byla sice uznána nezávislost na SSSR, ale to ji nezbavilo závislosti hospodářské. Pokles životní úrovně měl špatný vliv na pokračování demokratizace. Atmosféra z blokády sovětských vojsk a nárůstu cen podkopaly židli premiérce Pruskieneové. Ještě 7.1.1991 ji byla vyjádřena nedůvěra. Nový premiér ale dopadl ještě hůře. Období na premiérském postu vydrželo Albertu 3imenasovi jen tři dny. Jeho vystřídal Gediminas Vagnorius, jež přeci jenom vydržel déle. Do voleb však ne. od 21.7.1992 byl premiérem Alexandras A. Abišala.
Litevské volby 1992:
Sajūdis prošel dost velkou změnou. Hodně se fragmentoval. Do samostatných voleb šel tedy jako koalice. Strany tvořící koalici byly: Litevský Sajūdis, Litevská strana zelených, Litevský dělnický svaz, Občanská charta, Svaz litevských politických vězňů a Sajūdis zemědělců. V předvolebních průzkumech tuto koalici pronásledovala Demokratická strana práce Litvy (LDDP). Preference LDDP ale v roce 1992 začaly stoupat. Vrcholu se dotkly s datem voleb. Hodnoty ukazovaly přes 42℅ hlasů. LDDP neslibovala vypořádat se s komunistickou minulostí jako koalice. Ale chtěla dobré sousedské vztahy a sociální zabezpečení.
V prvním kole voleb přišli tři čtvrtiny obyvatelstva. V prvním kole se rozdělovalo 😯 ze 141 křesel seimasu. Z těchto 😯 získala LDDP 44[5] mandátů. Koalice 18. Dalším relevantním uskupením se stala koalice Křesťanské a Demokratické strany a svazu politických vězňů a deportovaných (10 mandátů). V druhém kole byla volební účast menší. Převaha LDDP ale stejná. Obdržela 29 mandátů (Koalice Sajūdis jen 12 a koalice okolo křesťanů 8). Ze 141 mandátového seimasu (parlamentu) obdržela tedy LDDP nadpoloviční většinu 73 křesel. Vládu sestavil budoucí premiér Bronislovas Lubys.
Lotyšsko:
V Lotyšsku bylo u moci neostalinistické hnutí. A tedy žádný výrazný odpor k vedení. Stejně jako v dalších státech ale si demokracie cestu našla. začalo to podobně jako v Estonsku a Litvě. Na prvopočátku to nebyly snahy o nezávislost, ale rozpor v ekologické politice. Vznikla Latvijas Tautas Fronte (LTF- Lotyšská lidová fronta). V ní a s ní rostly zárodky i dalších proreformních stran jako v obou zbývajících pobaltských zemích. Příkladem takového zárodku může být Lotyšské národní hnutí za nezávislost (Eduard Berklavas). Jako reakce na tyto snahy o odtržení od SSSR se v národnostně problematickém Lotyšsku, kde bylo pouze 39% Lotyšů a nadpoloviční většinu tvořili Rusové, Bělorusové a Ukrajinci vznikl v lednu 1989 proruský, antiliberální a protigorbačovský Interfront. Jako jinde se i zde odtrhla KS Lotyšska od KSSS. To ale znamenalo tvrdou porážku pro etnicky lotyšské komunisty. Jejich snaha o založení vlastní strany – Demokratickou stranu práce – se povedla jen krátce. Po odchodu elit strana nebyla schopna přežít (zanikla v roce 1995). Zatím Lidová fronta brala jeden spěch za druhým. Vítězství ve volbách do Nejvyššího sovětu v březnu 1989 tak i v komunálních volbách v prosinci 1989. Hned v roce 1990 se uskutečnily první svobodné volby ze kterých vyšla vítězně opět LTF. To bylo už velmi silným impulzem k osamostatnění. Předseda parlamentu byl proreformní komunista Anatolij Gorbunovs, ministerským předsedou pak místopředseda LTF Ivars Godmanis. Vzhledem k tomu, že již od října 1988 bylo povoleno používat předválečné symboly a znaky svobodného státu, 4.5.1990 parlament odsoudil anexi Lotyšska a znovuobnovil ústavu z roku 1922.
Lotyšsko a vztah s Moskvou:
Velmi výrazně ale rostlo napětí mezi Moskvou a pobaltskými republikami. Vše vyvrcholilo obsazením Litvy a Lotyšska jednotkami OMON (viz výše – Litva) V lednu 1991 se protesty neobešly bez krvavých střetů. 2.1.1991 obsadily tyto jednotky tiskový dům v Rize a další důležité objekty. Požadovaly zrušení výsledku voleb. Prosovětští komunisté vyhlásili stávku které se zúčastnilo několik tisíc lidí. LTF ale dokázala z okruhu svých voličů a lidí nespokojených se starým režimem na 13.1.1991 vyhlásit asi půlmilionovou demonstraci. Došlo k barikádovým bitvám. Přitom ten samý den podepsal B. Jelcin smlouvu o uznání suverénního státu. Přitom si můžeme domýšlet, že incident, kdy 6 dní po podpisu smlouvy jednotka OMON na ministerstvu vnitra zastřelila pět lidí byla už spíše provokací prosovětských komunistů.
Na březen bylo svoláno referendum o nezávislosti. Zde z více než 87% oprávněných voličů jež přišli vyjádřit svůj názor bylo 73,7% pro nezávislost. Přitom ale nezávislost státu byla vyhlášena až po nezdařeném „moskevském puči“ 21.8.1991. 6.9. se Lotyšsko dočkalo uznání jako samostatného státu od Nejvyššího sovětu SSSR a několika států, 18.9.1991 i od OSN. Diplomatické vztahy navázalo se Sovětským svazem 15.10.1991.
Závěr:
Ve všech třech státech začalo k demokratizaci docházet postupně. Prvotní příčiny byly ekologické. Poté snahy o samostatnost, a vytvoření vlastní strany či hnutí. V tomto regionu to vypadá, že je typický vznik jakéhosi hnutí či fóra na cestě mezi totalitou a demokracií. Odlišný je však průběh. Přes poměrně klidný průběh v Estonsku, kde ale začalo jednání později. přes Litvu a Lotyšsko, kde sice začaly brzy, ale byli nuceni poznat tvrdou sílu jednotek OMON. Dá se také vyčíst, že vzhledem ke „klidnému“ přechodu v Estonsku se tamní politický systém pluralizoval a stratifikoval hodně, a vláda se tam utvořila pravostředová, v Litvě, kde byl přechod násilný, s hospodářskými obtížemi lidé dávali přednost levici. Nikoli ale komunistům, nýbrž Demokratické straně práce Litvy (LDDP), která prosazovala sociální jistoty. Nevolili ani stranu, která se chtěla natvrdo vypořádat s komunismem.
Seznam zkratek:
OSN: Organizace spojených národů
SSSR: Svaz sovětských socialistických republik
KSSS: Komunistická strana sovětského svazu
KGB: Výbor pro státní bezpečnost (podle –
{ КГБ Комите́т Госуда́рственной Безопа́сности }
OMON: speciální jednotky ministerstva pro zvláštní určení (SSSR)
ESSR: Estonská sovětská socialistická republika
ER: Eestimaa Rahvarinne (Lidová fronta Estonska)
ERSP: Eesti Rahvusliku Söltumatuse Partei (Strana estonské národní nezávislosti)
KSLi: Komunistická strany Litvy
LDDP: Demokratická strana práce Litvy
LTF: Latvijas Tautas Fronte (Lotyšská lidová fronta)
Seznam použitých pramenů:
Dančák B., Pospíšil, I., Rakovský A.: Pobaltí v transformaci. Mezinárodní politologický ústav pod vydáním Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1999
http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Estonsko
http://cs.wikipedia.org/wiki/Litva
http://cs.wikipedia.org/wiki/Loty%C5%A1sko
[1] exploatace: využití; hospodářské zužitkování; vykořisťování. viz: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=exploatace
[2] Založena na konci roku 1986. Zakladatel byl historik M. Laar
[3] viz: Dančák B., Pospíšil, I., Rakovský A.: Pobaltí v transformaci. Mezinárodní politologický ústav pod vydáním Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1999, str.19
[4] cit.: Dančák B., Pospíšil, I., Rakovský A.: Pobaltí v transformaci. Mezinárodní politologický ústav pod vydáním Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1999, str.20
[5] Podkladem pro číselné údaje je kniha: Dančák B., Pospíšil, I., Rakovský A.: Pobaltí v transformaci. Mezinárodní politologický ústav pod vydáním Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1999