Platónův názor na rétoriku a rapsódy
Úvod:
K referátu jsem si původně připravil dialog Ión. Vzhledem k tomu, jaký byl zájem o toto dílo, jsem však raději rozpracoval dialog Menexenos, který mi přišel pod ruku zcela náhodou. V publikaci, kterou jsem měl půjčenou, byl hned za Iónem. Shodou okolností v obou dílech Platón řeší problém rétoriky, a jejích přednašečů. Rapsódů: „Starověký recitátor nebo pěvec přednášející při slavnostních příležitostech bohatýrské zpěvy.“[1]. Co je ale vlastně rétorika? Podle slovníku cizích slov je to mimo jiné: “ řečnictví, nauka o řečnictví a řečnické umění.”[2] Právě s poslední definicí by asi Platón nejméně souhlasil. Proč?
Jak tedy Platón pohlíží na rétoriku a rapsódy? V díle Ión Platón kritizuje pomocí postavy Sókrata Ióna z Efesu jakožto rapsóda. Zatímco v díle Menexenos, se Sókrates setkává s Menexenem, řečníkem, jenž byl právě vybrán pro pohřební řeč.
Nyní se pokusím dialogy rozebrat tak, abych došel k “platónskému” konci.
Platón a básnictví
V časech, než Platón potkal Sókrata, byl sám totiž básníkem. Psal básně, ale postupem času se stále více stával kritikem básníků. Došel k závěru, že filosof dochází k rozumovému poznání, narozdíl od básníka, jenž podle něj tvoří bez účasti rozumu. Přesto že je však básníkovým kritikem, nikdy nestaví „svého Sókrata“ přímo proti básníkovi, jako proti rapsódům, či sofistům.
Ión
V tomto dialogu se tedy Sokrates setkává s Iónem z Dresu, přicházejícím z Epidauru po vítězství při slavnostech boha Asklépia. Nyní se chce Ión zúčastnit soutěže při příležitosti svátku athénské bohyně. Je to tedy rapsód, který se chlubí tím, že perfektně umí a ovládá Homéra. Ale nic jiného. Jen jeho umí velebit. A hned z prvního výroku Sókrata můžeme soudit, že na rapsódské umění nahlíží ne jako na techné (odborná nauka)[3]. Kdyby totiž rapsódské umění mělo být techné, muselo by být předmětem tohoto umění básnictví, a ne básník- V tomto je tedy první chyba, proč není možno brát rapsódy jako učence, i když se o to sami snaží. Rádi by byli, abychom je tak nazývali. Toto se snaží Sokrates Iónovi vymluvit. Až nakonec Iónovi vemluví, a Ión souhlasí s tím, že „ dobrý rapsód je také dobrý vojevůdce. To je ale omyl. A tak zůstává bez jistoty, co to tedy rapsódské umění je. Zůstává tak jediné. Že rapsódské umění je jen božské šílenství. To ale zprvu Ión odmítá. Stále věří, že je umělcem nad umělce. To se mu Sokrates snaží vysvětlit pomocí přirovnání božského umění k héraklejskému kameni.:
Sókr.: Však se dívám, Ióne, a hodlám ti ukázat, co to podle mého zdání znamená. Ta schopnost, dobře mluvit o Homérovi, není totiž tebe, jak jsem prve řekl, odborné umění, nýbrž božská síla, jež tebou hýbá, právě tak, jako v tom kameni, který pojmenoval Eurípidés magnátským, avšak většinou jej nazývají héraklejským. Ten kámen totiž netoliko přitahuje železné kroužky samy, nýbrž i vkládá sílu do těch kroužků, takže mohou zase ony dělat totéž, co ten kámen, přitahovat jiné kroužky, takže někdy visí velmi dlouhý řetěz kousků železa a kroužků držících se jeden druhého; a u všech jich je ta síla zavěšena na onom kameni. Takto i Músa dělá sama některé lidi básnicky nadšenými, a skrze tyto nadšené se zavěšuje řetěz jiných přicházejících v nadšení. Neboť všichni dobří básníci epičtí pronášejí všechny ty krásné básně nikoli z odborného umění, nýbrž jsouce básnicky nadšeni a posedlí bohem; a dobří básníci meličtí[4] právě tak.Jako korybanti[5] netančí, dokud jsou při rozumu, tak také skladatelé písní netvoří ty krásné písně, když jsou při rozumu, nýbrž když vkročí do harmonie a rytmu, tehdy jsou ve vytržení, a jako bakchantky v posedlosti nabírají z řek med a mléko,, ale když jsou při rozumu ne, tak to dělá i duše skladatelů písní, jak oni sami říkají. Říkají nám přece básníci, že nám přinášejí písně od medoproudých zřídel z jakýchsi zahrad a údolí Mús, kde je natrhali, jako včely, i sami takto létajíce. …“[6]
Sokrates tedy postupně ubírá profese, které by mohl rapsód znát, a nenechává mu nic. Ale na druhou stranu, než zakončíme tento dialog, je třeba si uvědomit jednu věc. Básník ve starém Řecku plní roli učitele. A zvlášť to platí u Homéra. (A tedy, v závislosti na předchozí dlouhé citaci, i jeho přednašeči- tedy i Ión.) A samozřejmě kritici hodnotili nejen krásu skladby, ale i poučující pravdu. Proto v Řecku dřív než naučná próza vznikla později než didaktické básnictví. To je právě důvod a relevantnost vzniku sporu mezi básníky a filosofy, komu přísluší vychovávat mládež. Jenže z toho vyplývá, že posuzovatelem Homéra, a to odborným!, může být kdokoliv. Lékař, rybář, věštec…, a to pro místa, která se týkají čeho, v čem právě oni jsou vzdělaní. To, co je jejich oborem. Tím se dostáváme k tomu, že obor rapsódů vůbec neexistuje. A jak nakonec řeší Platón tento diskurs? Velice kulantně.
„Sókr.: … Ale ty, Ióne, jestliže je pravda, co říkáš, že dovedeš chválit Homéra uměním a věděním, ty se věru proviňuješ; vždyť jsi mi slíbil, že znáš mnoho krásných věcí o Homérovi, a říkal jsi, že mi je ukážeš, ale místo toho mě klameš a jsi dalek toho, abys mi je ukázal, když ani nechceš říci které to jsou věci jichž jsi znalcem, ačkoli tě o to už dávno snažně prosím; zatím však přímo jako Próteus[7] bereš na sebe všeliké podoby, otáčeje se sem a tam, až jsi mi nakonec unikl a objevil ses vojevůdcem, jen abys neukázal jaký jsi znalec ve vědě o Homérovi. Jestliže tedy jsi odborník, jak jsem právě řekl, a při tom mě po svém slibu, že vyložíš o Homérovi, klameš, jsi vinen; pakli však nejsi odborník, nýbrž mluvíš mnoho krásných věcí o tom básníku, jak jsem já řekl tobě, z božího údělu, jsa posedlý silou Homérovou a nemaje vědění, pak nejsi nic vinen. Vyber si tedy, zdali chceš být od nás pokládán za muže nespravedlivého či božského.
Ión: To je veliký rozdíl, Sokrate; vždyť je mnohem krásnější být pokládán za božského.
Sókr.: Máš tedy u nás toto krásnější, Ióne, že jsi božský a nikoli odborně znalý vychovatel Homéra.“[8]
Zde tedy Ión nakonec uznává to, že se nemůže prohlašovat za rapsóda – umělce. Určitě bude raději nazýván božským než nespravedlivým.
Zde tedy Platón vyřešil svůj postoj k rapsódům. Ale stále ještě zbývá rétorika.
Menexenos
Tento dialog je neobvyklý nejen svoji stavbou, ale i náplní. I když ne tak docela. V stavbě je zohledněna dlouhá řeč Sókrata. Avšak jeho dlouhá řeč není zase až tak ojedinělá.[9] Každopádně, tento dialog se zabývá problémem rétoriky na úrovni rétorů na pohřbech. Je historicky dokázáno, že probíhaly slavnostní pohřby[10]. Při nich rétorové přednášeli epitafiosy ( pohřební řeči). Její vzor byl brán podle epitafu Gorgiova. Z něj se však již mnoho nezachovalo. Zajímavé je, že mezi vzorové epitafy se řadí i část dialogu Menexenos. Právě v tomto dialogu se Sokrates potkává s Menexenem, který přichází z radnice, kde se určovalo, kdo povede epitaf na následující pohřební slavnosti ( důvod není znám). Sokrates si Menexena dobírá, že to vlastně nic není. Menexenos se brání.:
„Men.: Ty si vždycky dobíráš řečníky, Sokrate. Avšak tentokráte, myslím, nebude mít zvolený řečník snadnou úlohu; neboť ta volba přišla zcela náhle, takže řečník bude snad nucen mluvit jako bez přípravy.
Sókr.: Kdepak, můj milý! Každý z těchto řečníků má své řeči připraveny a přitom ani není těžké mluvit takové věci bez přípravy. Ovšem kdyby bylo třeba pochvalně mluvit o Athéňanech mezi Peloponnésany nebo o Peloponnésanech mezi Athéňany, bylo by zapotřebí dobrého řečníka, aby působil a vyznamenal se; avšak když někdo vystupuje mezi těmi, které také chválí, zdá se, že není nic velikého být dobrým řečníkem.“[11]
Z toho vyplývá, že chválíme li někoho doma, nemusíme moc umět. Jen když někoho chceme chválit mezi jeho nepřáteli, nebo neutrálními lidmi. V dialogu potom Menexenos přemlouvá Sókrata, aby přednesl řeč, kterou slyšel od své „učitelky“ Aspásie, ( tu z ní pravděpodobně udělal nějaký vtip, neboť je patrná výrazná ironie v tomto díle, a sám Sókratés se tomu vysmívá:Men. 236 a-c) .
Předmětem sporu tohoto dialogu je právě Sókratova řeč, kterou přednese. Není to jako ve Faidrovi, kde neuznává řeč starého chlípníka, ale zde přednáší řeč, kterou mu přednesla „učitelka“ Aspasia. A to je trnem v oku badatelům Platóna. Všichni znají postoj Platóna k rétorice. Rétorika za Platóna měla vliv na Athénský život a vzdělanost. Platónovi, který se snaží o to, aby přiblížil člověka i obci k idei nejvyššího dobra, se to nelíbí. Zná nebezpečí rétoriky. Podle něj rétorika jen přemlouvá, nepoučuje, chce být vědou i uměním, ale nemá vědecké metody ani umělecké zákonitosti.
Sokrates tedy přednáší pohřební řeč, drží se zavedeného tématu, ( V první části se drží chvály mrtvých, ve druhé má povzbuzení od samotných mrtvých ke svým příbuzným a ve třetí, kde sám za sebe mluví k pozůstalým).
Menexenos vyslechne epitaf, a jen se diví, že takovýto epitaf je schopna dát dohromady žena.
Tento dialog právě tím, že je to dialog, a ne jen epitaf( který by byl velice zdařilý, a kvalitní, a někteří vědci v nové době jej pokládají za snahu Platóna vrátit se k básnictví a složit vzorný epitaf) vypadá na to, že s ním chtěl Platón jen dokázat, a svoji kritičností to dává najevo, že je (epitafy) pokládá jen za laciné výrobky „mluvků“, což tvrdí i jiní vědci, v tomto epitafu vidí mimo jiné i směs epitafu a satiry na rétory.
Kritikům novodobým dalo hodně práce rozluštit tento dialog, a zjistit, proč ho Platón napsal. Uchýlili se k nejsnadnějšímu řešení. A to, že tento dialog je podvržený!
Závěr:
Platón se ve svých dialozích stává přísným soudcem rétoriky a staví proti ní filosofii jako vědu o pravém dobru. Například v dialogu Faidros, ukazuje Platónův Sókratés svojí druhou řečí o lásce, jakým požadavkům by měla pravá, filosofická rétorika vyhovovat. Hlavně by se její interpreti neměli sami stavět nad autory, nebo se jim připodobňovat. To je dle mého názoru správné, ale „obyčejná“ rétorika, jako umění mluvit je na druhou stranu potřebná, a určitě je dobře, že se lidé rétorikou zabývají, ale asi ji není možno považovat za vědu.
[1] Doc. Dr. Lumír Klimeš, CSc.: Slovník cizích slov, SPN Praha, 1981
[2] Viz výše
[3] Viz výše
[4] Melická poezie= lyrická poezie písňová
[5] Kněží maloasijské bohyně Kybely, uctívané orgiastickým kultem, jehož hlavní složkou byla pronikavá hudba.
[6] Platón, Ión, 533d – 534b
[7] Mořský bůh, nadaný věšteckým duchem, sídlící na ostrově Faru nedaleko ústí Nilu. Byl nucen Menelaem, aby mu pověděl co má dělat, aby se dostal domů. Próteus mu napřed chtěl uniknout tím, že se měnil v různé podoby, ve lva, hada, pardála, kance, ve vodu i v strom.
[8] Platón, Ión, 541d – 542b
[9] Viz Faidros a řeč Sókrata k Lysiovi
[10] Viz: Thukydides a jeho vypravování o pohřbu padlých za peloponéské války.
[11] Platón, Menexenos, 235c,d