Platónovo pojetí dobra
Úvod
Pokusím se najít a určit rozdíl v náhledu na dobro z pohledu Platóna (resp. Platónova Sókrata) v díle Filébos. K této práci mě přivedlo zamyšlení nad Gadamerovým dílem „Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem“. Na referát jsem čerpal látku z kapitoly III: „Dialektika dobra ve Filébu“. Proto se dále budu zabývat převážně tímto Platónovým dialogem. Nejprve bych rád rozebral pojem Dobra(alespoň ho nastínil, neboť tato problematika je velmi rozsáhlá, a sama by stačila na více seminárních prací) a potom se již budu věnovat dialogu Filébos v součinnosti s jeho kritickým náhledem v Gadamerově Ideji dobra.
Dobro
Zastavím se tedy hned u prvního slova, které má dále provázet a specifikovat celou práci. Co je to tedy vlastně dobro? Jak se na dobro nahlíží? Na tyto otázky můžeme dostat mnoho odpovědí. Jde o to kde se zeptáme, koho se zeptáme a byla li by tu možnost, ve které době se zeptáme. V dobách starořeckých se setkáme s rozporem, jestli je dobro slast, nebo rozum. Na to navazují další epochální změny. Dá se však říci, že připodobňování dobra k rozumu či slasti se vyskytuje vždy. Někde se můžeme setkat s názorem, že slast (pro někoho smyslnost či smyslovost-a z toho můžeme vyvodit i pojem tělesnost) je zlo. Tady bych s dovolením všech zainteresovaných použil bezprecedentně vysvětlení zla pouze od jednoho „filosofa“, Augustina. Podle něj „Zlo je jen nedostatek dobra“ a tudíž zlo není. Je to dost radikální názor. Co když někdo namítne „dobrá, ale co když je tedy dobro jen nedostatek zla?“ – Tedy, právě těmto spekulacím se chci vyhnout, proto Augustina předkládám jako fakt, nikoli názor. (to je samozřejmě z hlediska fenomenologie špatně, neboť o všem máme pochybovat) Další věc proč se nechci moc zaobírat zlem, je lidská přirozenost, která lidem klade do cesty spíše dobro, a ne zlo. Spíše se bavíme o tom co je pro nás dobré, a co ne. Ne o tom co je pro nás zlé a co ne. Ale zpátky k dobru. Řekové tedy řeší slast versus rozum. Ve středověku, ovládaném (alespoň pro nás) křesťanskou morálkou, je nejvyšším dobrem Bůh. A Zlo(neboli nedostatek dobra) Satan. Dále se můžeme s pojetím dobra setkat jakožto s utilitaristickou etikou, dobrem ve vědě, či filosofii. Je to velice rozsáhlá tématika. Zužme ji tedy pouze na pojetí dobra ve starém Řecku, či ještě více, na jeho pojetí v Platónově dialogu Filébos.
Řecko
Proč se dnes tolik zajímáme o ideály Řecka je dost jasné(i když docela nepochopitelné) Jsou zde základy evropského myšlení a demokracie. (Zde bych ale uvedl rozpor s panevropským přesvědčením tolik propagovaným EU. Základy demokracie ve skutečnosti v Řecku byly jen v mezích ideálu, k němuž se vztahuje. Tato starořecká společnost je ve skutečnosti velmi hierarchická. Nejvýše jsou bohové, resp. nesmrtelní, dále hrdinové, nezodpovědní a lehkovážní, a na posledním místě pohrdaný dělný lid, jež má vlastnosti poctivosti a je nositelem demokracie)[1]. Proč se o řecko začali zajímat lidé v 19. Století? Více než ideály dobra to byla protiváha. Dionýská představa Řecka proti křesťanství tak podanému, jako ve věku královny Viktorie. Představa Řecka v 19. Století se dá popsat i citací Thukydidovi pohřební řeči: „Náš způsob vlády nenapodobuje druhé, nýbrž jim je vzorem. Jsme zváni demokracií, protože veřejná správa je v rukou mnoha a ne jen mála. Avšak ač zákony zaručují všem rovnoměrnou spravedlnost v soukromých sporech, uznáváme též nárok výbornosti(areté)… a postup se neváže na výsady nýbrž na zásluhy… Milujeme krásu i oceňujeme prostotu, pěstujeme mysl bez úkoru naší mužnosti. Bohatství neužíváme, abychom se vychloubali, nýbrž pro skutečnou potřebu.“[2] Pro osvícence to byl řecký racionalismus, použitý proti renesanční mystice. A Tomáš Akvinský zase využil Aristotela proti augustiniánskému pojetí křesťanství. Nezbylo tedy z Řecka jen něco znetvořeného, co by bylo jen zbytky něčeho? Navíc pro většinu lidí je staré Řecko jen jeho Zlatý věk[3], kde se ale řeší snad nejvíc otázka po dobru.[4] Řešili ji i další Sókratovi žáci. Třeba Aristippos z Kyrény se snažil dokázat, že základem dobra i mravnosti je slast. A z jeho učení máme jeho velkého následovníka Epikura. Na druhé straně se vymezil Eukleidés a celá škola Megarská, zastávající názor, že jen rozumové myšlení je dobré, a slast je potřeba odmítat.
Tedy i já se budu touto dobou zabývat, respektive jejím končícím obdobím. A to dílem Platóna
Filébos
V tomto díle si Platón pravděpodobně položil otázku: „Co je dobro pro člověka?“. Dialog je vedený Sókratem a Filébem. Skutečný rozhovor, jak naznačuje začátek dialogu, začal mnohem dříve, a mladý hoch Filébos je jaksi unaven, a tak jeho part, hlavního oponenta Sókrata, přejímá Prótarchos. V dialogu je naznačeno, že rozhovoru naslouchá více lidí, ( u Sókrata i Platóna se můžeme domnívat že mladých chlapců) ale do rozhovoru se nezapojí. K dialogu. Na samém začátku Platónův Sókratés zkráceně vkládá své myšlenky, které pravděpodobně předtím vyměňoval s Filébem, a mění se jeho protivník. Na místo Filéba, nastupuje Prótarchos, který bere myšlenky a přesvědčení za své. To, že radost, slast, rozkoš a podobně je dobro pro člověka. Proti tomu se staví Sókratés, který vidí nejvyšší dobro v rozumové činnosti, ve správném mínění a v pravdivých úsudcích. Tento spor chtějí rozhodnout pomocí něčeho třetího, co se má vyjevit v hovoru, a toto třetí se má přiklonit k jednomu či druhému. Je zde ale problém s překladem řeckých termínů. Zatím co v originále píše Platón o Hédoné, v překladech se objevuje a já též používám slovo slast. Přesněji vystihnout lze jen nehovorovým slovy, či několika slovy naráz. Jako třeba libost, příjemnost, rozkoš. K tomu můžu doložit ještě jeden překlad. F. Nietzsche do němčiny přeložil slovo hédoné jako radost či rozkoš a vyložil jej jako formu eudaimonismu, kdy za nejvyšší statek platí soukromé štěstí.[5] Další problém nastane u slova fronésis. Je to slovo, které ve svém výkladu opozituje slovu hédoné. Můžeme jej tedy vyložit jako rozumovou činnost, myšlení. V dialogu se toto slovo kryje také s termínem nús, tedy rozum(nejspíše správný, či spíše doslovný překlad). Složili bychom tyto dva termíny, dostaneme „myšlení a rozum“. Po této jazykové části, již můžeme na dialog pohlížet nejen jako na určení dobra, ale i jako na spor hédoniků a „fronésistů“. Jako neústupný hédonik zde vystupuje Filébos. A proto ani sám nemůže se Sókratem diskutovat. Filébos jen leží, odpočívá, je v něm spojena tělesná únava s duševní leností. Zastupuje ho Prótarchos. Filébos jen tu a tam vstoupí do dialogu, ale tak, jak to můžeme číst či vídat u římských „papalášů“( myslím tím arbitrů. Např., Petronius: Arbitr arcium). Jen leží, a sem tam něco řeknou. Něco, co každému dá spoustu námětů na přemýšlení. A tak Sókratés a Prótarchos spolu diskutují, a čas od času Filébos něco pronese. Filébos tudíž nemůže vést hovor. Nemohl by ho dovést k cíli, jemuž věří ( Dogmaticky trvá na nadřazenosti hédoné, a stahuje se aby nemusel uznat něco tak nepříjemného, co by mohlo urazit jeho bohyni. Zde je rozpor mezi Platónem a Gadamerem. Zatímco Platón zcela automaticky bohyni jmenuje Afrodíté, Gadamer vidí obranu Afrodíté v řeči Sókrata. Ten podle něj hájí její kult. A (Gad.) Tuto bohyni zve jen Hédoné)[6]. To je asi nejpodstatnější věcí na jeho osobě, resp. na tom jak vystupuje. Zprvu Sókratés Prótarchovi vysvětluje rozdíl mezi slastmi. Každá slast je dobrá, ale nejsou si podobné, a některé slasti tudíž mohou být špatné. „S: To, že přidáváš těm věcem, ačkoli jsou nepodobné, ještě jiný název; říkáš totiž, že všechny libé věci(slasti) jsou dobré. Že by libé věci nebyly libé, to věru žádný soud nepopírá; kdežto však jsou podle našeho tvrzení mnohé ze slastí špatné a jiné zase dobré, ty přece je nazýváš všechny dobrými, ačkoli uznáváš, že jsou navzájem nepodobné. Co tedy je totožné v špatných slastech stejně jako v dobrých, že všechny slasti jmenuješ dobrem?“[7] Tím se ale zapletli do širokého problému mnohosti, jež v době Platóna byl problém teprve se rodící logiky, a poměr mezi jedností a mnohostí byl podstatný prvek vážných i nevážných rozhovorů.[8] Poměr mezi jednem a mnohem vysvětluje věda o ideách. Dialektika. Pomocí rozboru a složení. Toto ukazuje Sókratés na příkladu třídění hlásek. V dialogu se poprvé objevuje myšlenka , že dobrem je něco třetího. Ne slast, ani rozumovost. A tato myšlenka zatlačila rozvíjející se debatu o dialektice, která se snažila(či která by se snažila) třídit slasti a rozumové činnosti. V novém nastolení myšlenek, že dobrem je něco třetího, Sókratés vychází z předpokladu, že dobro je něco, co je dokonalé, úplné a vždy žádoucí. A to není ani slast, ani rozumovost.(nebo můžeme říci ani hédoné ani fronésis, abychom byli přesnější). Z tohoto poté vyplyne, že hledané Dobro, není ani jedno. Ani Filébova či Prótarchova slast, ani Sókratova rozumnost. Přistupují k tomu, že jen život je vždy žádoucí, a ten je smíšením obojího. Jak hédoné tak fronésis. A vítězství jednoho či druhého se určí podle toho, co se v životě víc uplatňuje. Sókratés toto řeší jakousi dialektickou formou. Veškeré jsoucno rozdělí do třech rodů. Rod neomezený, omezený a smíšený. Pro nedostatek vystižení všeho, přidává ještě rod příčiny smíšení.. Slast (hédoné) zařadí do rodu neomezena( apeiron). A nad rozumem (nús) dále debatují. Dospějí k tomu, že rozum je totožný s příčinným rodem(aitia)[9]. Tak se dál rozvíjí debata speciálně nad tím, co je to vlastně slast, a jestli může být součástí života v takové míře, aby se dala označit za dobro. Snaží se rozlišit různé slasti. K této část dialogu Gadamer píše: „… právě tak spontánně a s Prótarchovou ochotnou pomocí pak dochází k aplikaci rozlišovacího postupu, jemuž se Prótarchos zpočátku snažil vyhnout (32c3).“[10] S tímto zdá se nemůžu plně souhlasit. Ani po přečtení Filéba jsem nenašel to, co Gadamer popisuje jako „ …snažil se vyhnout (Prót.)“.
Dále se věnují slasti. A když Sókratés popisuje slast(hédoné) neopomíjí také její protiklad, lypé( opět v podivném českém překladu : „strázeň“). Protože není možné je vydělovat. Pokud je jedno, je i druhé. Tímto tedy zařazují hédoné, i lypé, do třetího rodu. Smíšena. Zde totiž vznikne lypé, porušili se harmonia, a hédoné má být její nápravou. Téma je dál stočeno na žádostivost. Jí je zapotřebí ke vzniku hédoné i lypé. K žádostem je zapotřebí duše. Ale jsou všechny žádostivosti pravdivé? A tím i slasti? Sókratés se nakonec dostává k tomu, co již naznačuje delší dobu. Může být něco zároveň hédoné i lypé? Je nějaká slast zároveň strastí? ( zde si dovolím trochu odbočit. Tato myšlenka mi trochu připomíná křesťanství. Přece slast je příčinou strasti, to ona za ní může, a tak se zbavíme slasti, a nebude ani strast. To je podle mě zarovnání slasti a strasti. A navíc z hlediska praktické filosofie, jen dobro může za zlo. Přeci jen protože vidím, mohu být slepý.) Tím rozdělují život lidí do tří kategorií. Života slastného, strastného a smíšeného(tzv. strohých lidí-bez slastí a strastí). To ale Sókratés odmítne. Uznává totiž slast. Jako pozitivní, pravdivou a čistou. A to jsou slasti duševní, jako jediné čisté. Rozhovor se začne stáčet na problematiku vědění. Pokud roztřídíme znalosti, zjistíme, že i ony se dají dělit na čisté a méně čisté. Nejpřesnější nauky jsou filosofické, a z nich je nejvýše dialektika. Prótarchos připomíná Gorgiovu myšlenku, že nejvýše stojí řečnictví, to ale Sókratés vyloučí.( Zde bych s dovolením připomněl seminární práci z Antické filosofie I o řečnictví v Platónových dílech.)
Máme tedy úvahu o slastech a rozumu. Ty musíme smíchat[11]. A v této smíšenině nalezneme poté úměrnost, krásu a pravdu. A tyto tři substance mají tvořit to třetí, co má rozhodnout. A rozhoduje ve prospěch rozumu, neboť rozumovost je všem třem substancím blíže než hédoné. A slast tudíž nemá místo mezi prvními hodnotnými statky.
Závěr
Tedy ani fronésis, ani hédoné není dobro. Ale to třetí (tři substance dobra), co mělo rozhodnout k čemu má dobro, či co má k dobru blíž, ukázalo na fronésis.
Gadamer ve svém díle, resp. jeho třetí kapitole(dialektika dobra ve filébu) toto dílo rozebral a obšírně vyložil. Až na pár věcí se s tímto rozborem ztotožňuji. Poněkud problematické mi přijde jen výklad k aplikaci rozlišovacího postupu (str. 5) kde jsem nebyl schopen najít a určit Gadamerovu tezi o snaze Prótarcha se vyhnout. (podáno jako by se choval aktivně) Spíše mám dojem, že se i Prótarchos, jak by asi měl, chová spíše hédonicky. Je dost pasivní, spíše jen přizvukuje. Tímto by se dal i shrnout můj kompletní dojem z ranných Platónových děl, ve kterých pracuje ve formě dialogu s myšlenkami svého učitele, a jehož osobu tam používá. Dialogoví partneři Platónova Sókrata ve většině případů (Které znám: Menexenos, Ion, Filébos) spíš jen přizvukují, než by se plně zapojili do diskuze. Ano, diskutují, mají moudré myšlenky, ale nechávají Sókrata, aby je vyložil či zamítnul. Toto je trochu jinak v lidech popisujících Sókratův soud. Zde se Sókratés hájí, nebo diskutuje s přáteli.
Gadamerovo pojetí Filéba mi tedy přijde (pro znalce Platóna) velmi dobré.
Použitá literatura
Gadamer, H. G., Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem, Oikomenh, Praha 1994
Kap. III: Dialektika dobra ve Filébu
Kohák, E., Člověk, dobro a zlo, nakl. Ježek, Praha1993
Přednáška druhá a třetí
Nietzsche, F., Mimo dobro a zlo, Aurora, Praha 2003
Platon, Filébos, Oikomenh, Praha1994
[1] Srv. Kohák, E.: Člověk, dobro a zlo, nakl. Ježek, Praha1993, str.45
[2] cit.:Thúkydidés, The Peloponnesian War, B. Jowet, tr., Oxford: Clarendon, 1881, Book II, §§ 37 40, pp. II. 117 119. In.: Kohák, E.: Člověk, dobro a zlo, nakl. Ježek, Praha1993, str.50
[3] konec osmého stol. Př. n. l. až do doby dobytí F. Makedonským338 př. n. l.
[4] Srv. Kohák, E.: Člověk, dobro a zlo, nakl. Ježek, Praha1993, str.49
[5] srv.: Nietzsche, F., Mimo dobro a zlo, Aurora, Praha 2003, str. 120 a 193
[6] srv.: Gadamer, H. G., Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem, Oikomenh, Praha 1994, str. 70
[7] cit.: Platon, Filébos, Oikomenh, Praha1994, str. 17, (pův. str. 13.a,b)
[8] parafr. Překladatele Platónova Filéba, Fr. Novotného v pozn. č.4 na str. 95 pl. dialogu.
[9] Srv.: Gadamer, H. G., Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem, Oikomenh, Praha 1994, str. 72
[10] cit.: tamtéž, str. 72
[11] srv. S metaforou o nápoji In.: Gadamer, H. G., Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem, Oikomenh, Praha 1994, str. 71