Platón: Obrana Sokrata
Zřejmě bych svou interpretaci Platónova díla měla začít tím nejzákladnějším, tedy konstatovat fakta. Než jsem Obranu Sokrata otevřela, domnívala jsem se, že Platón je tím, kdo Sokrata obhajuje, nikoli on sám. Platón se tedy staví do pozice pozorovatele a zapisovatele, přičemž je ale zřejmé, že poslední – třetí – část tohoto spisu je dílem čistě Platónovým. Naznačila jsem už, že tento spisek má tři části. První je Sokratovou soudní obhajobou a reakcí na žaloby proti němu vznesené. Druhá část je reakcí na rozhodnutí o vině a třetí, zjevně kompletně smyšlená, je odezvou na rozsudek smrti nad ním vynesený.
Obrana Sokratova je prakticky jediným Platónovým dílem, které není psáno formou dialogu, ale formou řeči. Není divu, jelikož Platón se zabýval především vytvářením Sokratova portrétu a Sokrates údajně tvrdil, že své myšlenky nedokáže předat formou přednášky, nýbrž rozhovorem a pouštěl se tedy výhradně do dialogů. Ačkoli tato Sokratova obranná řeč obsahuje také prvky rozhovoru, konkrétně když vyslýchá Meléta, zapadá to do stylizace textu, protože nejsou použity ani uvozovky, tudíž by se Melétovy odpovědi daly chápat i jako opakování odpovědí ústy Sokrata.
Z toho útlého spisku bychom mohli odvodit prakticky celý Sokratův život i politické změny v Athénách, neboť je ve své obhajobě v podstatě shrnuje. Sokratův proces se tedy konal v Athénách roku 339 před naším letopočtem. Bylo to několik let po vítězství Sparty nad Athénami v Peloponéské válce. Po porážce demokracie byla v Athénách roku 404 zavedena pod protektorátem Sparty oligarchická diktatura třiceti mužů. Část významnějšího obyvatelstva odešla tehdy do emigrace, aby se o rok později vrátila pod vedením jakéhosi Thrasybulose a diktaturu svrhla. V Obraně Sokratově zmínění žalobci, kteří Sokrata žalovali z bezbožnosti, byli pravděpodobně velmi významní athénští občané – Melétos byl mladý básník, Lykon řečník a Anýtos vlivný vůdce obnovené demokracie.
Sokratovo přelíčení se konalo před porotním soudem, čítajícím 501 členů. Podle Sokratových slov hlasovalo tedy 220 hlasů pro něj a 281 proti němu. Poněvadž zákon neurčoval, jaký trest má stihnout odsouzence za bezbožnost, bylo po hlasování o vině zřejmě Melétovou povinností navrhnout trest a Sokratovou učinit protinávrh. To je v podstatě druhá část Apologie. Svým chováním ale Sokrates popudil soudce tak, že hlasovali pro jeho smrt i mnozí z těch, kteří se původně vyslovili pro jeho nevinu. Po vyslechnutí rozsudku promlouvá Platónův Sokrates ještě k svým nepřátelům i přátelům, ovšem lze si stěží představit, že by to byl soud dovolil.
Zmínkou o skladatelích komedií, kteří jeho osobnost přetvářejí, naráží Sokrates především na Aristofana, který je autorem protisokratovské komedie ‚Oblaka‘. Aristofanes ho zde vylíčil jako typ přírodního filosofa a sofisty v jedné osobě. Ovšem nejen on se nechal inspirovat Sokratovou zvláštní pověstí.
Četla jsem určitou teorii o spojitosti Sokrata a Jana Husa. V podstatě se jednalo o ideu stejně vedeného procesu – o nepochopení, zášť a další body společné oběma procesům. Spíše však než na Husa jsem si při čtení vzpomněla na Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kdy Poutník vyzpovídával všechny stavy, aby zjistil, které řemeslo či zaměstnání je nejlepší. Sokrates zde vypravuje o svém putování po všech stavech athénského obyvatelstva a o svém opětovném zklamání, taktéž společným s Poutníkem.
Je vidět, že tehdejší doba kladla jiné nároky na své ideály – ideály, jelikož se domnívám, že se Platón snažil Sokrata idealizovat. Sokrates je ve své obhajobě hrdý, ale nikoli důstojný v dnešním pojetí tohoto slova: ve třetí části Apologie osočuje své „vrahy“, přičemž dnešní ideál by důstojně mlčel a zůstal hrdý až do konce. Oproti tomu se Platónův Sokrates mstí, svolává na hlavy svých odpůrců pohromy a jiná neštěstí. Svou řečí (otázkou je, nakolik je Platónem upravená) si staví pomník, nehledí na současnost, ale na budoucnost, což mi je svým způsobem nepříjemné, protože nesnáším samolibost a čtu o ní ještě více nerada. Ačkoliv Sokrates po celou dobu slovy popírá, že by byl výjimečný, Platón mezi řádky vkládá neviděné poučky a vsuvky stylu ‚podívejte, jak je úžasný!‘. Vkládá je tak do úst samotnému Sokratovi, což pak ve výsledku nezní příliš skromně.