Platon – Faidros

1.

Pro svou práci na téma filozofie od starověku do středověku jsem vybral pravděpodobně jedno z nejfrekventovanějších témat – antického klasika Platóna. Podrobněji bych se chtěl zaměřit na dialog Faidros.

Platóna jsem si vybral jako zástupce starořeckých filozofů, které považuji za zakladatele západního vědeckého myšlení. Podle mého názoru otevřeli hlavní filozofické otázky, britský filozof Alfred North Whitehead dokonce uvedl, že celá západní filozofie je jen komentář k Platónovi.

 

Protože už samotný původ slova  filosofie pochází z řečtiny (φιλειν –  filein = mít rád, toužit po něčem a σοφια – sofía = moudrost, zdatnost), je zřejmé, že ve starém Řecku se rozvíjela potřeba soustavného, racionálního a kritického zkoumání skutečnosti, světa a člověka. Za počátek antické řecké filozofie je považována doba, kdy se upouštělo od mýtů a přecházelo ke kritickému myšlení, založenému na zkušenosti a rozumu, což historikové datují zhruba do šestého století před naším letopočtem. Jako konec této filozofické éry je považováno uzavření platónské Akademie v Athénách roku 529 n. l. východořímským císařem Justiniánem I. Toto více než tisícileté období členíme do tří etap: Předsokratovská doba (Thalés, Pýthagoras, Hérakleitos), klasické období (Sókratés, Platón, Aristotelés) a helénistické období (kynismus, stoicismus, skepticismus, epikureismus, novoplatonismus).

 

3.

3.1.

Platón (řecky Πλάτων),  vlastním jménem Aristoklés[1],  se narodil roku 428 př. n. l. nebo 427 př. n. l. v Athénách ve významné rodině. Jeho otec Aristón odvozoval svůj původ od krále Kodra a matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka Solóna. Měl několik sourozenců, z nichž někteří (Adeimantos, Glaukón, Antifón) vystupují v jeho dialozích. Sestra Pótóné byla matkou filozofa Speusippa, který pak po Platónově smrti vedl Akademii.

       Od předních sofistů se mu dostalo ucelené výchovy v mnoha oborech (filozofie – tady patřil k jeho učitelům Kratylos, žák Hérakleita z Efesu, gramatika, hudba, gymnastika), které byly považovány za klíčové pro budoucího politika. Ve svých dvaceti letech se pak  Platón setkal s nejvýznamnějším filozofem té doby Sokratem a následujících osm let až do Sokratovy smrti[2] patřil k jeho věrným žákům.

Po porážce Athén v peloponéské válce a nástupu oligarchické vlády se Platón patrně zapojil do politiky, ale krvavá restaurace demokracie se svými egoistickými a skupinovými zájmy spolu se Sokratovou popravou v něm vyvolala děs z demokracie a politiky vůbec. Že město Athény dokázalo odsoudit svého nejušlechtilejšího občana, na něj nesmazatelně zapůsobilo a posléze ovlivnilo i celý směr jeho vlastního filozofického působení.  Brzy po popravě Sokrata  Platón spolu s dalšími jeho žáky uprchl do Megary. Odtud začal  podnikat dlouhé cesty, setkal se s názory eleatů a pythagorovců. Nejprve navštívil Afriku, kde studoval matematiku pod vedením Theodora, který vystupuje v několika Platónových dialozích. Odtud pak cestoval do dnešní Itálie a do Egypta. V Itálii se seznámil s dalším slavným pythagorejským matematikem Archytou z Tarentu a také se syrakuským rodákem Diónem, který byl zetěm a švagrem tamního tyrana Dionýsia I.

Po návratu domů (snad v roce 387 př. n. l.) založil Platón kousek za Athénami vlastní filozofickou školu. Byla v malém hájku pojmenovaném po řeckém bájném hrdinovi, jenž se jmenoval Akadémos. Platónova škola se proto nazývala Akademie. Od té doby vzniklo všude ve světě tisíce akademií. Vzniklá Akademie byla školícím centrem, které si na nedostatek žáků nemohlo stěžovat, a to nejen z toho důvodu, že Platón vyučoval zdarma. Proslulo svoji kvalitou a pojem akademie se nám zachoval dodnes ve smyslu vysoké školy. Na Platónově Akademii se vyučovala filozofie, matematika, zejména geometrie, a gymnastika. I když vyučování možná není to správné slovo. Nejdůležitější byl totiž živý rozhovor s žáky. Proto nejběžnější Platónovou písemnou formou vyjadřování se stal dialog.

Svoji činnost v Athénách přerušil Platón dvojí cestou na Sicílii do Syrakus, kam jej pozval znovu Dión, který doufal, že zde Platón uvede do praxe svoji známou vizi o řízení státu filozofy – jako nejschopnějšími občany. Avšak vládce Syrakus Dionýsios II. nesnesl intelektuální a morální převahu filozofa, cítil se být zahanbován, Platóna zadržel a bylo potřeba mnoha intervencí, aby se mohl vrátit do Atén[3],  proto Platón později odmítal nabídky dalších  měst, která se na  něj obracela se  žádostí  o vypracování ústavy. Zemřel  roku          347 př. n. l.

3.2.     

Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem. Žádný z jeho spisů (je považován za autora asi třiceti spisů) neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Ve svých dialozích  se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sokratových. Jeho díla se pro zjednodušení člení do tří stádií (pro příklad vybírám z každé etapy pouze jedno z několika dalších):

• V prvním (sokratovském) byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Dá se říci, že v tomto období Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení. Sem patří mimo dialogy i Obrana Sokratova (řecky Ἀπολογία Σωκράτους) – tři fiktivní Sokratovy řeči, kterými se hájil před soudem.

 

• Druhé období (konstruktivní) je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot. Do tohoto období spadá i jeho vrcholné dílo, na které navazovali téměř všichni velcí filozofové minulosti Ústava (řecky πολιτεία, latinsky De republica).

 

• Období třetí (období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo i odmítal své dřívější názory. V dialozích tohoto období už většinou Sokrates buď chybí nebo hraje jen menší roli, patří sem i Platónovo nejdelší dílo, které vyšlo až po jeho smrti – dvanáctidílné Zákony (Nómoi).

3.3                                                                                                                      
Spis Faidros řadíme do Platónova druhého období a vybral jsem si ho pro podrobnější analýzu, protože se mi zdá důležitý pro pochopení jeho pojetí duše a řeší podstatu řečnictví a jeho krásy.

V tomto dialogu se tradičně objevuje postava Sokrata, s nímž  se setká na břehu říčky  Ilis mladý Faidros[4] a diskutují o řečnictví. V první části spisu rozebírá Platon ústy Sokrata jedno konkrétní řečnické dílo, řeč Lysiovu (kterou si doslovně zapsal Faidros a rád ji Sokratovi přečte) a staví proti ní své dvě vlastní řeči.

První řečí je řeč Lysiova. Lysias, známý athénský řečník, v ní řeší otázku, zda je lépe být po vůli spíše milujícímu či nemilujícímu (jde tu stejně jako v Symposiu o řeckou lásku mezi muži). Srovnává milující a nemilující, jak se k člověku chovají a jak na něj působí v průběhu vývoje jejich vztahu. Vychází ze skutečnosti, že i sami milující uznávají, že jsou spíše nemocní než při zdravém rozumu, že si jsou vědomi své nerozumnosti, ale nedovedou se ovládat. Přitom Lysias předpokládá, že ono zamilované pobláznění je jednoznačně záporné, což následně dokazuje na mnoha příkladech: „odvracejí milované od styků s jinými lidmi,……a dělají z tebe člověka bez přátel“ (str. 19). Faidros je jeho řečí nadšen a vyslovuje naději, že ji Sokrates bude také chválit. Ten však řeči vytýká vady v obsahu i slohu a poznamená, že by sám tuto řeč dokázal pronést lépe a na žádost svého přítele tak učiní.

Ve svém prvním výstupu zachovává Sokrates původní obsah Lysiovy řeči (proto ji také pronáší se zahalenou hlavou, aby ji odbyl co nejrychleji), jen změní formulaci úvah a formu, vybírá lepší, filozofické zdůvodňování logických myšlenkových postupů. Sokrates pojal řeč jako promluvu nemilujícího k chlapci, kterého přesvědčuje, že je lépe upřednostnit nemilujícího před milujícím. Na samém začátku vymezuje vlastní pojem láska jako jeden z druhů bujnosti, kterou staví proti uměřenosti. Bujnost vychází z žádosti a rozkoše, zatímco uměřenost z rozumu. Láska je tedy žádost, která bez rozumu ovládne mínění jinak směřující ke správnosti: „Tedy milovník nesnese rád miláčka silnějšího ani takového, který by se mu vyrovnal, nýbrž vždy jej dělá slabším a podřadnějším…“ (str. 26). 

Pak si Sokrates uvědomí, že svým projevem zajisté urazil boha lásky, Erota. Aby napravil tento hřích, pronáší (nyní již s odkrytou hlavou) druhou řeč, která se od předchozích liší obsahem.  Podstatou této řeči je skutečnost, že blouznění lásky je šílenost daná od bohů k našemu největšímu štěstí a je krásnější než veškerá rozumnost vznikající od lidí. Pro důkaz svých slov podává několik příkladů, například šílenost danou bohy věštkyni v Delfách či básníkovu posedlost získanou od Múz. V této části  zaznívá i hlavní myšlenka celého díla: „Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu, a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu…. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše“ (str. 34, 35). Pro lepší představu duše používá pro ni Sokrates podoby okřídleného spřežení s vozatajem. Duše bohů má oba koně krásné, ale u ostatních je jeden kůň křivý a vozatajovi činí velké problémy takové spřežení uřídit. Duše se na světě vyskytují v různých podobách a v čase své podoby mění. Dokonalé duše mají velká křídla a stoupají do výšin a pobývají ve vesmíru, zatímco ty, které ztrácejí své peruti, padají k zemi, kde se zachytí něčeho pevného, a tím vzniká smrtelný život. Pro růst perutí potřebují duše „jsoucnost vskutku jsoucí“, viditelnou „jedinému řidiči duše, rozumu“ (str. 36).

Faidros je touto Sokratovou řečí okouzlen a s politováním vzpomíná na Lysia, který by sotva něco takového dokázal vytvořit. Tím začíná druhý díl dialogu – Platón Sokratovými ústy rozebírá všechny tři řeči,  hledá v nich řečnické klady i zápory a demonstruje na nich, jak má správná a hodnotná rétorika vypadat.

Zatímco Faidros zastává názor, že „není nutné tomu, kdo hodlá býti řečníkem, učením poznávat věci vskutku spravedlivé, nýbrž které by se zdály spravedlivými množství, jež o nich bude rozsuzovat…… neboť z těch že vychází přemlouvání, a ne z pravdy“ , Sokrates požaduje, aby měl autor textu (spisovatel, řečník) skutečné vědění – a ne jen zdání – o věcech, o kterých píše.

Vedle samotného rozboru umění řečnictví má Faidros pro filozofický svět ještě jeden důležitý aspekt. Tím je obsah řečí samotných. Tématem všech tří výstupů je láska k tělesné kráse jako cesta k poznání absolutního krásna, ideje krásy. Přitom Platon nemá namysli lásku mezi mužem a ženou, ale paiderastiu, lásku milovníka k chlapci. Příčinou této lásky je prý bůh Eros, jenž způsobuje takové krásné milování, které vede právě až k poznání nejvyššímu, k poznání ideje krásy. Autorem všech tří, navzájem zcela rozdílných řečí, je samozřejmě Platon sám, jen je pronáší skrz svého Lysia či Sokrata. Ukazuje jimi různé úhly pohledu na totéž téma, přičemž poslední, třetí řeč, již plně koncipuje ve světle svého idealismu, za předpokladu pevných, věčných a neměnných idejí. Obsah řečí je často (a nejspíš i právem) považován za hlavní přínos Faidru, daleko důležitější než následný rétorický rozbor, a je v tomto ohledu pokládán za předstupeň k vrcholnému Platonovu dílu na téma lásky, Symposionu.

.

Nejdříve Platon ústy Sokratovými dokázal, že duše je jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Duše se stále pohybuje, neboť pohyb vychází z ní samotné, nikdy nezanikne a nikdy také nevznikl, tudíž duše je nesmrtelná. A co je nesmrtelným to je podstatou a smyslem duše. A protože touto podstatou a smyslem duše je duše sama, která sama sebou pohybuje, je pak nutně ona sama jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.

z dobrého původu, vzhledem přímé, s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, vypouklým nosem, bílou barvou, černýma očima, milovníky cti s uměřeností a studem, přátele pravdivého mínění, nepotřebující ran, řízené jen pobídkou a slovem., tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající stěží biče a bodců. Sokrates si klade otázku, proč duše ztrácejí perutě, následkem čehož padají k zemi. Odpověď začíná právě na opačné straně, nahoře, kam stoupají dobré duše.

Síla perutí dobrých duší je vznáší tam, kde sídlí bohové, krásní, moudří a dobří. Těmito vlastnostmi se perutě živí a z nich vyrůstají, zatímco ošklivými a zlými vlastnostmi hynou. Když jedou bohové k hostině a ke kvasu, jedou lehce a snadno, ale ostatní už ne, neboť je zdržuje neposlušný černý kůň, táhne je zpátky k zemi, v duši vzniká zápas. Mezitím nesmrtelné duše dojedou až na hřeben světa a otáčející se nebesa je vezou dokola.

A tam spatří jsoucnost jsoucí, Platonovy ideje, ke kterým se vztahuje pojem pravdivého vědění. Božské duše se oblaží tímto pohledem a pak se zase vracejí dolů. Ostatní duše bohy následovaly, ale kvůli svým koním neviděly buďto vůbec žádná jsoucna nebo pár nejšťastlivějších jenom některá a krátce. Ostatní se tlačí dole, narážejí do sebe a občas si i zurážejí křídla, ale odcházejí, aniž by spatřily jakákoliv jsoucna, naplněny jen sofistickým míněním.

Proč se vlastně duše snaží uvidět skutečná jsoucna, věčné ideje? Pohled na ideje je totiž nejlepší zdroj pro růst jejich křídel. Jestliže duše vidí některou z pravdivých věcí, poporostou jí křídla a po celý další okruh bude bez starostí. Ale když některá duše zapomene, co viděla, či se naplní špatností, pozbude perutí a spadne dolů k zemi, a jako taková nemá být při prvním zrození vsazena do žádného živého tvora. Sokrates uvádí pořadí bytostí, do kterých má být duše vsazena, od nejlepší, filosofa, až po nejhorší, sofistu a tyrana. Duše, která žije svůj život dobře a spravedlivě, nabývá lepšího údělu a naopak, ale až po deseti okruzích, po deseti tisíci letech, předtím se duše neopeřuje. Je tu však jedna výjimka, kterou je duše filozofa, ta se opeří již po třech okruzích dobrého a poctivého filozofování.

A zde se již dostáváme k nejdůležitější části, k samé podstatě Platonova idealismu. Člověk, ve kterém je duše, která uviděla některé ze jsoucen, musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, jenž vychází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu. Své vjemy porovnává s absolutním ideálem, s idejemi, které viděl na své okružní jízdě a na které nyní vzpomíná. Vidí pozemskou krásu a vzpomíná na tu pravou, nesmrtelnou a neměnnou, přitom nabývá perutí, snaží se vzlétnout. Ostatním lidem se jeví šíleně.

Takový člověk, který miluje krásno, se nazývá milovníkem. Ten, pokud uvidí obličej či část těla připomínající viděné ideje, zachvěje se, dívá se na ten výjev jako na boha, zachvátí ho pot a nezvyklé horko. Z té viděné krásy se zahřeje, roztají obaly kolem puků, brky peří nabobtnají a vyrazí z kořenů po celém povrchu duše. Kdykoliv se však poté od své krásy vzdálí, puky peří se zamykají a jsouce takto uzavřeny, dotírají na svůj průchod, takže duše je bodána a rozčílena, cítí bolest, nemůže spát ani ve dne vydržet na místě, ale přesto se raduje ze vzpomínky na krásný zjev. A když svého miláčka zase uvidí, opět se průchody uvolní, přestane cítit bolest a bodání. A nechce se od něj za žádnou cenu odloučit. A tento stav lidé nazývají Erótem, láskou.

Podle toho, se kterým bohem okruh objížděli, si vybírají své miláčky, aby měli také takovou povahu. A když ho získají, svým vlastním napodobováním boha i působením na miláčka udávají směr, vedou ho k činnosti a podobě onoho boha. Přitom to však nedělají s žádnou závistí ani nedůstojnou přízní. Tak se dostává milovanému krásného a šťastného zájmu.

Když vozataj spatří krásný vzhled miláčka, bílý kůň přemáhán studem zdržuje sám sebe, aby skokem milovaného nenapadl. Zato černý beze studu vyskakuje a prudce se k němu žene. Vozataji se jen tak podaří je ukočírovat a dojet klidně k miláčkovi. Když ho uvidí, opět si vzpomene na spatřené ideje, na skutečnost krásy, ulekne se, strhne otěže a odjede dále. Černý kůň však chce neustále zpátky stůj co stůj, vzpírá se a cuká, až ho vozataj musí násilím donutit k poslušnosti a následování rozumnosti. Tím však černý kůň dostává strach, kdykoliv pak vidí milovaného. Od té chvíle se stává, že duše milovníka chodí za miláčkem ve studu a strachu.

A postupem času i miláček zpozoruje zvláštní bolest a bodání vždy, když je milovník pryč. To je proto, že proud touhy, plynoucí k milovníkovi a vnikající do něj, když je milovník již zcela naplněn, odtéká ven a jako ozvěna se nese zase zpět, naplní duši milovaného láskou a povzbudí ji k opečovávání. A milovaný podobně jako milovník, i když slaběji, touží vidět se a dotýkat se. A na společném lůžku pak milovníkův černý kůň požaduje za všechny ty útrapy malý požitek. Miláčkův kůň nemá, co by řekl, ale zduřen smyslností jde tak daleko, že by neodepřel vyhovět milujícímu v čemkoliv, o co by požádal. Avšak jeho bílý souspřeženec se s vozatajem proti tomu vzpírají studem a rozumem.

Jestliže pak zvítězí ty lepší části duše a povedou k zřízenému životu a filozofii, budou takoví lidé trávit život šťastně, budou mít v moci sami sebe, neboť si podrobili to, čím vznikalo zlo duše a osvobodili to, čím vznikalo dobro. Po skončení tohoto života jim narostou křídla a vyhrají jedno ze tří výše zmíněných kol, na jejichž konci je čeká převtělení do lepšího údělu bližšího věčnému a neměnnému jsoucnu.

Platonův popis duše ve druhé Sokratově řeči je nejen čtenářsky úchvatný, ale zajímavý především svými myšlenkami. Analogie duše s dvojspřežím je velice přiléhavá a oproti podobným analogiím v jiných dílech nezvykle přesně vystihuje objekt zájmu do nejdetailnějších aspektů.

Čtenost článku: 78815

 

Platonovo dílo Faidros je dialogem mezi mladým Eaidrem a Sokratem. Faidros představuje směr sofistů, který Platon chápe jako povrchní a mělký. Proti tomuto směru sofisticko – rétorickému stojí směr filozoficko – dialektický, jež představuje Sokrates. Ten se snaží proniknout k podstatě věci a sleduje vyšší cíle, s ironií odbývá alegorické výklady mýtů, které s vážnou tváří podávají sofisté.

 

Sokrates není spokojen s obsahem ani s formální stránkou řeči. Na Faidrovo vyzvání se pokouší o řeč dokonalejší. Téma si však trochu obměňuje. Podává řeč milence, jenž si chce naklonit miláčka tak, že se tváří jako by zamilován nebyl. Ve své řeči podává definici lásky. ^[5] „ …. v každém z nás jsou jakési vládnoucí a vedoucí ideje, jichž následujeme, kamkoliv nás vedou;  vrozená touha po rozkoších a získané přesvědčení, bažící po nejlepším. …. ta tedy žádost, jež nerozumě ovládla přesvědčení směřující k správnému, byvši přivedena k rozkoši krásy a vzmohutněvši  mocně žádostmi sobě příbuznými ke kráse tělesné, tím že zvítězila nad nimi svým vedením, právě podle své síly dostala název a láskou byla nazvána.“  Na konci řeči však Sokrata upozornilo daimonium (jeho svědomí), že svou řečí urazil boha Erota. Sokrates tedy chce svou chybu napravit a povědět palinodii, jež by obsahovala chválu Erota a doporučuje Faidrovi, aby k podobné palinodii vyzval i Lysiu.

 

Ve své druhé řeči o lásce Platon, který se v knize nechává zastupovat Sokratem, vykládá o nesmrtelnosti duše. ^[6] „Každá duše je nesmrtelná. …Jedině to, co se pohybuje samo sebou, poněvadž nepozbývá vlastní své podstaty, nikdy nepřestává se pohybovati, nýbrž i ostatnímu, co se pohybuje, jest zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však nemá původu. …co se samo od sebe pohybuje, jest nesmrtelno, nebude se nikdo ostýchati, prohlásiti pohyb za podstatu a známku duše.“

Dále vykládá o podstatě duše v podobě krásného mýtu, kde duši přirovnává k okřídlenému dvojspřeží, do něhož je zapřažen jeden kůň dokonalý (dobré žádosti) a druhý nedokonalý (zlé žádosti), kteří jsou řízeni vozatajem (rozumem). Ve stavu preexistenčním, spatřovali duše pravé jsoucno v původu bohů v končinách nad nebeských. Ve zmatku, kdy některý kůň ve spřežení získá převahu ve snaze zřít co nejvíce jsoucna, přichází mnoho duší o perutě a dostávají se v život pozemský. To není nic jiného, než rozpomínání se duše na to, co kdysi zřela v průvodu boha. Na ctnosti nerozpomíná se duše tak snadno jako na věčnou krásu, kterou kdysi vnímala nejdokonalejším smyslem, zrakem. V tom je smysl lásky. Není to smyslná žádost, nýbrž hnutí duševní, posvátná moc, jež pudí milujícího k milovanému, aby spatřil jeho krásu, jež je odleskem věčné ideje krásna a pomocí ní se vyprostil z pout pozemského života a účastnil se jako druhý poznávání pravého jsoucna ^[7] „…Kdykoliv někdo při pohledu na krásu pozemskou a při vzpomínce na krásu opravdovou nabývá perutí, a chtě na nich vzlétnouti, ale nemoha, jako pták pohlíží vzhůru a nedbá věcí pozemských – že toto nadšení ze všech je nejlepší a nejlepšího původu i pro toho, kdo je má i kdo se ho stává účastníkem, a že milovníkem krásna, účastný tohoto vznětu, nazývá se milujícím.“

 

V druhém díle vykládá Platon své názory o řečnictví a spisovatelství. V řečnictví není potupné skládat řeči o sobě, ale skládat je špatně. Řečník tedy musí vždy znát mínění lidu o věci, o které chce mluvit a dále musí umět poznat podstatu této věci, poněvadž řečnictví je umění vodit duše řečmi a to nejen řečmi soudními a politickými, ale každého výkladu. Řečnictví má za úkol poučovat o pravdě.

Podle Platona tvoří dialektika (logika) podstatu a základ řečnictví.  K pravému umění řečnickému je tedy třeba přirozeného nadání, nauky a cviku. Dále dodává, že řečník musí znát psychologii. Řečník si totiž musí být vědom, že jsou různé druhy duše a každá je třeba ovládat jiným způsobem. ^[8] „Poněvadž moc řeči je umění duševodné, musí nastávající řečník věděti, kolik druhů duše má. Jest jich tedy tolik a tolik, takových a takových a podle toho stávají se jedni takovými a druzí onakými;  když ty druhy jsou takto roztříděny, máme opět tolik a tolik druhů řečí, každý takový a takový. Takové lidi lze tedy přemluvit takovými a takovými řečmi z této příčiny k takovým a takovým věcem, onaký z této příčiny není lze, …“

 

Ve výkladu o spisovatelství pronáší Sokrates myšlenku, že řeč psaná je pouhým odleskem řeči mluvené. Může sloužit k zábavě, podpoře paměti. Ale slova mluvená se vrývají do duše a proto jen těch může využívat filozofie se zdarem.

 

V závěru rozmlouvá Sokrates s Faidrem o Isokratovi, který vyniká svým nadáním nad Lysia. Tomu Sokrates předpovídá skvělou budoucnost, pokud nezačne prahnout po moudrosti, jež se ozývá v jeho duši.

 

Celé toto Platonovo dílo mě zaujalo. Avšak místem byl text dost složitý a obtížný na čtení. Vyžadoval velkou soustředěnost, a přesto jsem některé pasáže četla několikrát a zajisté jsem vše nepochopila, tak jak autor kdysi zamýšlel. V této práci jsem popsala základní obsah Platonova dialogu, ale je samozřejmé, že obsahuje mnohem více myšlenek, než které jsem zde uvedla.

 

 

 

Chlubný, Jiří. Platón. In: Antika.avonet: Osobnosti : Filosofie [online]. 2004 [cit. 2004-11-22]. Dostupné z: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1908

Platón. Faidros. 5., opr. vyd. Praha: Oikoymenh, 2000. 85 s. Knihovna antické tradice; sv. 5. ISBN 80-7298-015-7

Špinka, Štěpán. Duše a krása v dialogu Faidros: duše a řeč II. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2009. 279 s. Oikúmené; sv. 150. ISBN 978-80-7298-390-2.

[1]  Přezdívku  Platón (široký, mohutný)  prý dostal  podle nezvykle širokého čela,  podle Diogena Laertia mu ji dal  jeho zápasnický  trenér

[2] Sókratés byl  v  roce  399  př. n. l.  v Aténách  odsouzen a popraven  za  to, že „kazí mládež a že nevěří v bohy, v něž věří obec, nýbrž v jiné nové síly daimonské“   – vypil číši bolehlavu

[3]  o svých zkušenostech s Dionýsem píše Platón v Sedmém listu, jediném  zachovaném  autobiografickém  textu

[4] Postava Faidra z Myrrhinúntu vystupuje i v dalších Platonových dílech Symposium a Prótagoras

[5] Citace, strana 28, 29,

[6] citace, strana 38

[7] citace, strana 42,43
[8] citace, strana 71