Paměť a její poruchy – esej
Paměť je jednou z nejdůležitějších vlastností člověka. Zahrnuje soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchovávání a vybavování. To jsou tři stádia fungování paměti. První stádium, které se také nazývá vštípivost nebo kódování , se vyznačuje schopností získat nové informace. Zapamatování si nových skutečností odpovídá druhému stádiu – uchování. Třetím stádiem je vybavení, při kterém dochází k představě, vzpomenutí na zapamatovanou informaci. Také se nazývá reprodukcí.
Nejdůležitější částí mozku, která se podílí na utváření paměti, je hipokampus. Tato struktura je uložena pod šedou kůrou mozkovou a svým zakřiveným tvarem připomíná mořského koníka (latinsky hippocampus), podle kterého je také pojmenována.
Paměť krátkodobá a dlouhodobá
Odlišujeme paměť pro uchování informací na krátkou dobu (paměť krátkodobá, operativní, pracovní) a paměť dlouhodobou pro uchování informací po delší časové období.
Pracovní paměť slouží jako prostor pro duševní operace. Umožňuje sledovat například tok konverzace nebo souvislosti v daném textu, dále se podílí na různých početních operacích atd. Pracovní paměť také zařizuje pocit souvislosti v prostoru, ale i v času – „tok času“. I lehké poškození pracovní paměti těžce poškozuje. Prožívají je děti stižené poruchou pozornosti, stavem, jemuž se dříve říkalo lehká mozková dysfunkce, dnes se jmenuje anglickou zkratkou ADHD (porucha pozornosti + nadměrná pohyblivost). Pracovní paměť mívají narušenou také někteří pacienti postižení schizofrenií.
Dlouhodobá paměť pracuje s informacemi po dobu od několika minut až po celý život člověka. Konečnou kapacitu této paměti se zatím nepodařilo určit, je možné, že má skoro neomezenou velikost. Přesun informací z krátkodobé paměti do dlouhodobé je zabezpečen několika způsoby, jedním z nichž je opakování – vědomé reprodukování informace v krátkodobé paměti. Opakování tedy nejen udržuje informaci v krátkodobé paměti, ale rovněž ji přesunuje do paměti dlouhodobé. Jiný druh dlouhodobé paměti používáme pro uchování informací faktických (např. jména, čísla, obličeje, data) – paměť explicitní, a jiný pro uchování praktických dovedností (jízda na kole, plavání, psaní na stroji) – paměť implicitní. Typů paměti je několik druhů, např. paměť na čísla, na tváře, technická, pohybová, pocitová atd.
Poruchy paměti
Mezi nejčastější poruchy paměti patří zapomínání. Je způsobeno selháním procesu vybavování. Proces ubývání paměti je nejčastěji spojován se stářím. Podle výzkumu psychologů z Michiganské university se celkový výkon paměti začíná zhoršovat už od věku mezi 20 až 30 lety. Výzkumu se zúčastnilo 350 respondentů, od dvacetiletých až po osmdesátileté, a obsahoval 11 různých testů zaměřených na paměť vizuální, prostorovou, sluchovou atd. Výkonnost paměti pro různé věkové skupiny klesala téměř stejnoměrně, ať už se jednalo o interval 70-80 let, nebo 20-30 let. Výsledky výzkumu odporují tradované představě o zhoršování mentálních schopností od jistého věku. Závěrem výzkumu je, že mladí lidé nástup úbytku paměti nijak nezaznamenají, protože v jejich věku mohou ještě zapojovat dosud nevyužívané rezervy mozku. Lidé středního věku jsou schopni nahrazovat úbytek paměti využíváním životních zkušeností. A padesátníci či šedesátníci jsou obvykle na vrcholu své kariéry a většinou drží život pevně ve svých rukou – navzdory tomu, že kdyby se v laboratoři podrobili srovnávacímu testu, určitě by nevyšli tak dobře jako někdo, kdo právě dovršil 20 let. A navíc, jak říkají jiní odborníci, paměť se dá trénovat – a tím proti úpadku aktivně bojovat – v každém věku.
Při amnézii – ztrátě paměti, která má několik příčin, neselhávají obvykle všechny druhy paměti. Mezi nejznámější příčiny amnézie patří psychický šok z nepříjemné události, otřes mozku při úrazu, duševní onemocnění. Při úrazu hlavy (například při autohavárii) nebo nějakém jiném krátkodobém poškození vědomí (požití většího množství alkoholu) se může stát, že si nepamatujeme události z průběhu úrazu, případně alkoholového opojení a z doby krátce před ním. To je způsobeno tím, že proces „otiskování“ vzpomínek do dlouhodobé paměti není jednorázový, ale vyžaduje určitý časový úsek. Pokud při ukládání dojde k poškození biochemických drah (ať už pokusně elektrošokem, působením alkoholu, nebo traumatem), vzpomínky se prostě do dlouhodobé paměti nezapíší a jsou ztraceny. Prostě jako všechny ostatní nedůležité okolnosti, které pouštíme jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.
Zajímavé je, že osoby trpící amnézií si třeba nepamatují události ze svého života, avšak dříve naučené dovednosti jim zůstaly. To je také důkazem toho, že explicitní a implicitní paměti jsou různé systémy. V právní aplikaci psychologie je třeba počítat s tím, že ztrátu paměti lze hrát (simulovat).
V 50. letech minulého století docházelo u pacientů, kterým byla za účelem potlačení epileptických záchvatů chirurgicky odstraněna část hipokampu, k trvalým poruchám paměti. Přestože vzpomínky z doby před operací si vybavovali bez problémů, po zákroku nebyli schopni si cokoli nového zapamatovat déle než několik minut. Dokonce na dotazy na vlastní věk odpovídali údajem, který byl shodný s věkem, v němž byla provedena operace. Zatímco schopnost vnímat či logicky uvažovat nebyla nijak narušena, odkládat informace k pozdějšímu využití tito lidé vůbec nedokáží. Nemohou si tedy vytvářet žádné nové vzpomínky, a tak jim nezbývá, než se zaobírat jen svou minulostí. Důležité přitom je, že zásahem pacienti přišli pouze o schopnost zapisovat si informace do faktické (explicitní) paměti. Implicitní paměť, díky níž zvládáme třeba podmíněné reflexy (slinění při pohledu na citron) a motorické dovednosti, není spojena s hipokampem, a jeho odstraněním tedy nebyla nijak poškozena. Výsledkem je, že se postižení lidé dokáží naučit jezdit na kole nebo plavat, ale už si nezapamatují, že tuto dovednost ovládají.
Závěr
Paměť je jednou z nejdůležitějších součástí duševního života člověka. Můžeme na ni nahlížet z různých hledisek. Základní je rozdělení paměti na pracovní a dlouhodobou, explicitní a implicitní. Bez paměti bychom nebyli schopni samostatné existence. Dává nám schopnost uchovávat si vjemy ve formě vzpomínek, ke kterým se můžeme v případě potřeby kdykoli vracet. Jen díky ní dokážeme využívat dřívější zkušenosti, učit se všemu co k životu potřebujeme a udržovat si kontinuitu psychického života.
Použitá literatura:
- Rita L. Atkinson a kol., Psychologie, 2003, Portál;
- Kolektiv autorů, Odmaturuj ze společenských věd, 2003, Didaktis;
- Grahame Hill, Moderní psychologie, 2004, Portál;
- časopis New Scientist, srpen 2001;
- internetové stránky: www.ikoktejl.cz, www.21stoleti.cz.