Období třetí Československé republiky – esej
Termínem třetí československá republika označujeme poválečné období let 1945-1948. Jedním z nejdůležitějších rysů této doby, ne-li vůbec nejdůležitějším, byla zahraničně politická orientace československého státu na Sovětský Svaz. Důvod této skutečnosti můžeme spatřovat již v roce 1938, kdy Západní mocnosti podepsali Mnichovskou dohodu, a tím připravili Československo o rozsáhlou pohraniční oblast. Od tohoto okamžiku československá politika soustředila všechny své síly na to, aby Mnichovskou zradu pomstila.
Jediným státem, který v té době nabýval na síle, dosud nás nezradil a navíc byl také státem slovanským se jevil Sovětský Svaz. Podle mého názoru se tedy Benešovi nemůžeme divit, že v roce 1943 podepsal spojeneckou česko-sovětskou smlouvu, i přes varování některých českých a zahraničních politiků. Ve správnosti jeho rozhodnutí ho nejspíš také utvrdil slib Sovětského Svazu, že československý stát nechá žít volně a nebude zasahovat do jeho vnitřní politiky. Nakolik těmto slovům dostál jsme se mohli přesvědčit o několik málo let později.
Dalším velmi důležitým mezníkem se stal rok 1945. Beneš se spolu s dalšími představiteli exilové vlády vydal znovu do Moskvy, kde jednal o novém politickém uspořádání. Tato moskevská ujednání získala písemnou podobu 5. dubna 1945, kdy byl na osvobozeném území Košic podepsán tzv. Košický vládní program. Ten ještě více upevnil československo-sovětské spojenectví, československá armáda byla budována po vzoru Rudé armády, československý lid by „slovanským bratrům“ zavázán, vděčný a ochotný jim kdykoli vyjít vstříc. Velkou chybou byl Benešův souhlas se založením Národní fronty, která povolovala existenci pouze čtyř politických stran s převahou levice. Jejím vznikem byla fakticky omezena politická soutěž, a tím také nabourány principy demokracie.
V rámci navrácení Československa do podoby předmnichovských hranic došlo k odsunu sudetských Němců. Osoby, které se provinily vůči československému státu v době krize, byly souzeny speciálně zřízenými tzv. retribučními soudy, jejichž tresty byly velmi přísné. Proti rozhodnutí těchto soudů se nebylo možné odvolat.
Nejen s touto problematikou úzce souvisí vydávání tzv. prezidentských dekretů, na jejichž základě nové soudnictví vzniklo a které mimo jiné reagovaly na samotný odsun německé menšiny. Samotný odsun bychom mohli rozdělit do dvou fází. V první fázi, nazývané také jako „divoký odsun“ probíhající od května do srpna byli Němci vystaveni velmi krutému, pomstychtivému zacházení. Druhá fáze probíhala již po schválení západními mocnostmi na Postupimské konferenci a měla tedy o něco mírnější charakter. Myslím, že Československo tímto odsunem tehdy možná více ztratilo než získalo. Ano, získali jsme pohraniční území, které mimochodem nikdy Slovany obýváno nebylo, jak se dnes mnozí domnívají, ale bylo od prvopočátku kolonizováno německým etnikem. Nesmíme ale zapomínat na skutečnost, že Němci většinou představovali vysoce kvalifikovanou pracovní sílu, která byla nahrazena mnohdy negramotnými zemědělskými a dělnickými vrstvami. Republika přišla o více než 30% HDP. Vyhnání menšin z československého území je také v dnešní době často diskutovanou otázkou. Probíhají soudní procesy, ve kterých se rozhoduje o tom, jestli zkonfiskovaný majetek zabavený na základě dekretů navrátit potomkům sudetských Němců, nebo jestli na ně má právní nárok Česká republika. Chápu, že v tehdejší politické situaci byl odsun menšin viděn jako jediné reálné východisko, československý národ cítil zášť a křivdu, která musela být napravena. Smutné je však to, že se českoslovenští občané chovali při odsunu Němců stejně krutě a nelidsky jako Němci v době okupace.
Mnozí politologové se domnívají, že nebýt tehdejšího odsunu, dopadli by jediné uskutečněné parlamentní volby v roce 1946 jinak. Na Slovensku tehdy zvítězila Demokratická strana, ale v Česku vyhrála se 40% převahou strana komunistická. Důvodem tak jasného vítězství mohlo být právě rozdání zkonfiskovaného majetku pro podporu KSČ. Od tohoto okamžiku začínala pozice KSČ ve státě sílit. Nekomunistické strany tušili že brzy dojde ke střetnutí sil. Doufali však, že situaci může zachránit vyhlášení předčasných voleb. 20. února proto podává prezidentu republiky demisi 12 ministrů ze tří nekomunistických stran. Beneš sice ministry osobně ujistil, že jejich demisi nepříjme, nepočítal přitom ale s tak silným nátlakem, který na něj Klement Gottwald vyvíjel. Ten vyhrožoval Benešovi stávkou a krveprolitím. Pravděpodobně právě z tohoto důvodu byla demise podepsána a vláda doplněna ministry, které navrhl sám Gottwald. Jak by situace vypadala, kdyby prezident demisi odmítl podepsat můžeme se dnes jen domnívat. Stát by se pravděpodobně vyhnul čtyřicetileté komunistické nadvládě, ale nemůžeme vyloučit, že by následky nesouhlasu s demisí mohly mít tehdy nepředvídatelný dopad na československý lid. Vinu za únorové události však nemá Beneš sám. Hlavní příčinu komunistického převratu nese samotný lid, který v KSČ viděl novou a lepší budoucnost. Vždyť jediným veřejným vystoupením proti totalitní moci byl pochod vysokoškolských studentů který byl surově rozehnán příslušníky STB.
Dnes, ať už s Benešovými činy souhlasíme či nikoli, se můžeme jen ptát co by bylo kdyby….
Situace by se jistě odvíjela jiným směrem, kdyby Beneš odmítl spolupráci se Sovětským Svazem, nezanevřel na západní státy, nesouhlasil s vytvořením Národní fronty a znárodněním bank, továren a velkých podniků. Také kdyby nepodpořil odsun Němců, nepodepsal demisi ministrů a jen stěží můžeme odhadnout, jaká by následovala budoucnost Československa. Beneš podle mě podnikl kroky, které se v tehdejší době jevily jako „nejméně špatné“ a u většiny z nich neměl ani na vybranou. Domnívám se, že bez dlouholeté nadvlády komunistů, by náš země nyní prosperovala stejně dobře, jako vyspělé evropské státy.