Nástupnictví a volba panovníka

Nástupnictví a volba panovníka jsou 2 formy změny panovníka na trůnu.

     Nástupnictví vycházelo původně ze staršího obyčejového práva založeného na dědičnosti titulu. Pravidla nástupnictví se řídila zásadou stařešinství, což znamenalo, že vlády se ujímal nejstarší příslušník vládnoucího rodu. Důsledné uplatňování této zásady začalo být později komplikováno vymíráním vedlejších větví vládnoucího rodu, a proto byla změněna v princip primogenitury – prvorozenství. S touto změnou souvisí rovněž nový korunovační řád, který vznikl za vlády Karla IV. Jeho účelem bylo oficiální stvrzení nároku nástupnictví na trůn pro přímé potomky panovníka – syny, coby jeho legitimní nástupce. Aby byla zajištěna kontinuita nástupnického práva členů vládnoucího rodu i v případě, že by zemřelý panovník po sobě nezanechal synů, začala se uplatňovat zásada o nároku neprovdaných dcer na trůn, která vycházela z původního obyčejového práva majetkového, podle kterého neměly dcery dědické právo po otci, pokud žili jeho synové. Pokud však panovník nezanechal po sobě žádné potomky, tedy pokud vládnoucí rod vymřel po meči i po přeslici, bylo výslovně uznáno právo šlechty na svobodnou volbu nového panovníka. (1) Takováto volba však sama o sobě neznamená změnu nástupnictví na volbu panovníka, neboť následní nástupci zvoleného panovníka obsazovali trůn opět formou nástupnictví. Státní zřízení založené na nástupnictví se označuje jako dědičná nebo také klasická monarchie. (2)

Existuje řada systémů pro určení následníka trůnu (následnické systémy), např. primogenitura, salické právo, seniorát, juniorát, majorát a minorát, pokrevní blízkost a další. (2)

Příkladem nástupnictví v historii českých zemí byla dynastie Přemyslovců (první a současně jediná česká královská dynastie) představovaná v tzv. období posledních Přemyslovců Přemyslem Otakarem I., jeho synem Václavem I., dále pak Přemyslem Otakarem II. (synem Václava I.), Václavem II. (synem Přemysla Otakara II.) a posledním českým panovníkem Václavem III. (synem Václava II.).

Nástupnictví není forma změny panovníka na trůnu historicky omezená pouze na období středověku, ale v řadě zemí je uplatňována dodnes. Nejznámější z nich je pravděpodobně klasická monarchie Spojeného království Velké Británie a Irska, dále existuje např. v Belgickém království nebo ve Švédském království.

     Volba panovníka je základním rysem státního zřízení označovaného jako volená nebo také volební monarchie, které ať už formálně, nebo fakticky vládne panovník (monarcha), který je do své funkce vždy zásadně volen. Historicky nejznámější volenou monarchií je zřejmě Svatá říše římská, v jejímž čele stál říšskými knížaty, nazývanými kurfiřty, zvolený král, který se po korunovaci papežem stal císařem. Druhou zřejmě nejznámější volenou monarchií byla tzv. Polsko-litevská unie (nazývaná rovněž jako Republika obou národů), která vznikla po vymření jagellonské dynastie, kdy o polský trůn soupeřilo několik evropských dynastií a panovníků. Nakonec byl v roce 1573 zvolen polským králem Jindřich z Valois, bratr francouzského panovníka Karla IX., který pak musel splnit řadu podmínek, aby byl zvolen, především pak zřeknutí se dědičnosti, čímž bylo vyloučeno, aby jeho nástupce obsadil trůn formou nástupnictví, a fakticky tak bylo potvrzeno státní zřízení typu volební monarchie. (2)

Stejně jako dědičná neboli klasická monarchie, tak i volená neboli volební monarchie je státním zřízením existujícím nejen v historicky vzdáleném období, ale také v současnosti. Příkladem může být např. Kambodža, která je královstvím a volební monarchií, ve kterého vybírá nového krále pouze z vybraných osob Královská trůnní rada. To však neznamená, že zvolený nástupce krále nemůže být jeho potomkem, dokonce přímým. Současný král Norodom Sihamoni je synem předchozího krále Norodoma Sihanuka, ale do svého úřadu (funkce) nenastoupil formou nástupnictví, ale byl do něj zvolen. (2)

Nejznámější v současnosti existující volenou monarchií, i když asi není takto všeobecně vnímána, je však Vatikán (Vatikánský stát). Jedná se o teokratickou volenou monarchii a jedinou absolutní monarchii v Evropě, v jejímž čele stojí monarcha papež zvolený dvoutřetinovou většinou oprávněných kardinálů mladších 80 let. Nelze jej odvolat, může pouze sám abdikovat.

Ve Frýdku-Místku dne 13. října 2010

Zpracoval: RNDr. Michal Kůstka (učo 378655)

Použitá literatura:

(1) Malý Karel a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945 (3. Přepracované vydání), LINDE PRAHA, a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily  Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2003

(2) http://cs.wikipedia.org