Násilí na stadionech

Je tomu už několik let, co se intenzivně zajímám o sportovní dění nejen v naší republice, ale i o sportovní dění i za jejími hranicemi. Není hezčího pocitu, než sledovat jak česká vlajka stoupá vzhůru za doprovodu naší národní hymny. Jsou to pocity, při kterých nejednomu fandovi českého sportu srdce zaplesá. Jsou to okamžiky, při kterých člověk cítí hrdost a je pyšný na to odkud pochází.

Avšak není tomu tak pokaždé. Již od malička jsem skalním fanouškem fotbalové „železné“ Sparty. Ale někdy se musím stydět za to, kterému klubu jsem propůjčil své sympatie. A nemyslím tím sportovní neúspěchy. Jsem však zklamán z chování některých fanoušků.

Takzvaní fanoušci, jak si oni sami říkají, nedělají zrovna nejlepší reklamu svému oblíbenému týmu. Mám takový pocit, že když se ve fotbalové Evropě vezme do úst slovo „Sparta“, některým fanouškům se vybaví rasistické pokřiky na adresu černých fotbalistů. Ale proč se tomu tak děje?!

Hnutí zvané rowdies či hooligans, v tom slova smyslu, jak si ho dnes představují miliony lidí, není nijak stará organizace. Počátky těchto společenství sahají do 60.let minulého století. První zmínky o sportovním násilí se datují z dob starého Říma. V kolébce kopané se fotbal vyvíjel pomocí vesnických bitek při nichž se soupeři snažili s kůží potaženým měchýřem dostat na území bráněné protivníky. Nezřídka došlo k výtržnostem a proto roku 1365 král Edward III. tuto zábavu zakázal stejně jako o téměř tři sta let později britský „diktátor“ Oliver Cromwell.

Fotbalový hooligan je pojem užívaný pro popis asociálních aktivit fanoušků profesionálních fotbalových klubů. Slovo hooligan vzniklo v 19. století v Londýně podle irské imigrantské rodiny jménem Hooligan (Williams and Wagg, 1991), která terorizovala území East Endu. Pojem hooligan byl později použit jako všeobecný popis pro jakékoliv kriminální či výtržnické chování.

Zprvu však nebyly tyto sportovní konflikty tak násilné, jak je známe z dnešních dnů. Jednalo se o léta po první světové válce a období po druhé světové válce. V tomto období se může mluvit a jakési stagnaci fotbalového výtržnictví. Byla to logická odpověď na válečné dění předešlých let. Lidé již zřejmě měli dost násilných konfliktů. Nicméně tento problém se nepodařilo vyhnat z tribun fotbalových stánků. A tak postupem času se hooliganismus opět stal nedílnou součástí zápasu v kopané. Za první „oběti“ novodobého sportovního raubířství můžeme považovat rozhodčí nebo hráče, jež byli napadáni v důsledku „špatného“ posouzení zákroku anebo nesportovního chování hráčů. Jednalo se o zcela spontánní reakce, při nichž převažovali útoky verbální. Tato situace ostře kontrastuje s děním na fotbalových stadionech v sedmdesátých letech, kdy začal fenomén organizovaných útoků.

Tyto sociologické projevy se staly nedílnou součástí zkoumání lidského jedince. Názory na toto chování se však postupem času lišily a proto dnes existuje několik studií, jež se nám snaží přiblížit tuto problematiku.

V naší společnosti se usadil názor, že  raubíř je člověk z okraje společnosti, zcela neznalý slušného chování, který si na stadion chodí řešit své problémy, a to v podobě takové, že si vybere někoho z opačného tábora vlajkonošů a tomu „zmaluje ciferník“. Avšak není tomu tak ve všech případech. Obyčejný člověk, říkám „obyčejný“ avšak ne v hanlivém slova smyslu, vidí pouhý vrcholek ledovce celé této mašinérie. Mnoho sociologů objevilo vysokou strukturovanost hooliganských gangů, v jejichž čele by jen málo z nás očekávalo vysokého úředníka státních služeb, anebo nažehleného právníka.

A to nás vede k názoru, že agresivní chování některých jedinců během zápasů, ale i po něm, nemusí být impulsivní. Je dokonce dokázáno, že se jedná o rituální chování. Postoje, jež zaujímají ke svým nepřátelům mají jakýsi řád, který každý rowdie musí dodržovat, aby se dostal na hierarchickém žebříčku o něco výše: „… dokonce objevili dlouhodobou strukturu kariéry, která určovala, za jakých podmínek mohou být fanoušci, kteří prokáží, že vědí, jak provádět ritualizované agresivní činy a respektovat vnitřní pravidla, povýšeni do jiných skupin v rámci davu…“(N.Hayes- Principles of Social Psychology-2003).

Při pročítání již zmíněné publikace od N.Hayes, mi však vyvstalo na mysli, jak to že tak vysoce organizovaný celek se může projevovat tak „nízkým chováním“. Hlavně mě zajímalo, kde se v těchto lidech bere z ničeho nic takový nával zuřivosti. Prvním návodem mi byl tzv. hydraulický model agrese. Jedná se o model v němž hlavní roli hraje rezervoár agresivní energie, v němž se hromadí agresivní energie. Rezervoár má dva výstupy, jeden slouží k bezpečnému vypouštění této energie. Pokud však je tento výstup uzavřen, v důsledku nemožnosti si nějakým způsobem, ale bezpečným pro společnost, vybít agresivní energii, stoupající hladina této energie dosáhne kritické hranice a začne proudit druhým výstupem, jež však vyúsťuje v přepad do agresivního chování. Tuto myšlenku prezentoval roku 1950 K. Lorenz.

Existují i jiné teorie agrese, zabývající se například jaký vliv má dědičnost na agresivitu (v rámci genetického přenosu + anomálie: tzv. nadsamec s chromozomovým zápisem XYY). Další teorie zase hovoří agresi, jako o naučeném chování: jedinec napodobuje agresivní chování, jelikož je za něj odměněn v podobě zvýraznění své autority před ostatními.

Z těchto teorií je mi nejblíže model K.Lorenze a princip naučeného chování. Je důležité abychom si uvědomili, že v tomto případě můžeme nahlížet věc odlišně. Zaměříme-li se na jedince, můžeme vyčíst z jeho chování při agresivní reakci, že se snaží udržet autoritářskou pozici ve společnosti na úkor jedinců slabších. Pokud se jedná o kolektiv, můžeme kupříkladu říci, že se jedná  o instinkt bránění svého teritoria před cizinci.

Můj osobní názor na tento sociální problém, je víceméně negativní. Stále nedovedu pochopit proč se banda holohlavců sejde 5 kilometrů za městem a tam se do sebe pustí. Vždyť fotbal či jiný sport není o tom, aby se fanoušci mlátili hlava nehlava. Je však dost možné, že hooliganismus nemá s fotbalem téměř nic společného. A proto doufám, že se postupem času násilí ze sportovní scény zcela vytratí a na fotbal se bude chodit společně s rodinami.