1. Úvod

Povolání učitele je často spojeno se vznikem konfliktních, frustrujících až stresových situací. Učitel je většinu pracovní doby ve styku s mnoha lidmi, je povinen je sledovat a kontrolovat, odpovídat na jejich dotazy, požadavky, reakce,regulovat je, řešit nesčetné množství dílčích úkolů, konfliktů a problémů, přecházet rychle od jednoho k druhému, a přitom neztrácet ze zřetele hlavní, podstatné úkoly. Je neustále sledován a kontrolován, zejména žáky ve škole, mimo školu pak navíc rodičovskou veřejností. Tato přemíra podnětů vyvolává napětí, může vést k předrážděnosti a narušení neuropsychické rovnováhy. Učitel jako každý jiný člověk prožívá náročné životní situace i ve svém osobním životě. To, jak se s nimi dovede vyrovnat, se projevuje na jeho náladě a může to ovlivnit jeho kontakt se žáky a celou jeho výchovně vzdělávací činnost. Svou roli hraje také jeho sebepoznávání a sebekontrola, na jeho emocionální vyzrálost. Struktura psychických vlastností vytváří pak osobnost učitele a determinuje jeho výchovné působení. Především by však měl být pedagog schopen umět jednat se žáky. K tomuto umění patří schopnost navázání kontaktu (záleží na vlastnostech jako je sociabilita, extraverze, na sociálních zkušenostech a na interakčních dovednostech). Dále je to schopnost komunikace se žáky (vyvarovat se nesouladu mezi slovy a chováním, činy učitele), schopnost poznat a respektovat individualitu žáka, sledovat a správně hodnotit situaci ve třídě, vyvozovat z toho adekvátní závěry pro řízení další činnosti a motivaci žáků (sledovat pochopení výkladu, stupeň únavy, reakce na trest či pochvalu apod.). Rovněž úroveň jeho společenských vlastností, mravní a společenská pověst, estetická úprava zevnějšku, způsob jednání, bohatství jeho zájmů, míra projeveného pochopení a starostlivost o žáky, ochota poradit, nakolik se jim věnuje po vyučování, uměřenost, ryzost, důvěryhodnost, to vše svědčí o erudici učitele.[1]

 

1.1  Náročné životní situace ve školním prostředí

     „Stres učitelů = stres související s výkonem učitelské profese, jehož hlavními zdroji jsou podle empirických výzkumů: žáci se špatnými postoji k práci a vyrušující, rychlé změny vzdělávacích projektů a organizace školy, špatné pracovní podmínky, včetně osobních vyhlídek na zlepšení postavení v práci,  časový tlak, konflikty s kolegy a pocit, že společnost nedoceňuje práci učitele. Je-li učitel pod vlivem stresu, snižuje to kvalitu jeho výkonu tím, že ztrácí uspokojení z práce a motivaci, a zhoršují se jeho vztahy s žáky ve třídě. Podle výzkumů značná část učitelů prožívá stres často. Pro boj proti stresu je důležité odstraňovat jeho příčiny, pokud je to možné, užívat různých relaxačních technik tam, kde příčiny nemůže jednotlivec ovlivnit, bránit se syndromu vyhoření.“[2]

 

Na vyučovací proces a jeho aktéry se v dnešní společnosti klade stále více požadavků, a tak není divu, že jsou učitelé z mnoha stran vystaveni stresu, například obrovské odpovědnosti za zdraví žáků a jejich morální a duševní vývoj. Učitel musí neustále aktualizovat učivo svého předmětu, zdokonalovat přípravy na vyučovací hodinu. Z toho plynou povinnosti vzdělávat se rovněž v oboru didaktických technologií a počítačové gramotnosti. Povolání učitele se tak rozšířilo o mnoho dalších nezbytných znalostí a dovedností. Samozřejmostí je celoživotní sebevzdělávání a všeobecný přehled. Je zapotřebí si také uvědomit, že učitel je člověk jako každý jiný a je tudíž atakován různými problémy i po své práci. Každý pedagog se denně setkává s mnoha problémovými situacemi. Zabývá se organizací výuky, nekázní žáků, řeší vztahy s kolegy či s vedením školy. Pramenem konfliktů mohou být i některá jednání s rodiči. Na učitele se valí též požadavky nadměrné administrativy. Zátěží bývá někdy i účast na dlouhých poradách. Učitel se ale musí kromě toho všeho ještě vyrovnávat i se svými vlastními případnými negativními vlastnostmi či osobnostními zvláštnostmi. Ve hře tu jsou i časté komunikační nešvary, nevyjasnění kompetencí, nevhodná organizace práce, někdy též nedostatečné finanční a morální ohodnocení této profese. Ani negativních vlivů v jeho osobním, rodinném či společenském životě nebývá učitel ušetřen. Aby podání dobrého výkonu učitelů zůstalo zachováno, měli by toto povolání vykonávat spíše ti, kterým vyhovuje pracovat pod mírným tlakem. Kromě odborných znalostí zvoleného oboru je třeba, aby učitel ovládal a používal přiměřené vyučovací metody a postupy. Být dobrým didaktikem však nestačí. On má mít ještě schopnost aktuálně reagovat na problémové chování žáků, působit výchovně, hravě si poradit s nezbytnou administrativou, umět jednat s rodiči a zhostit se dalších doplňkových činností. Pedagogický pracovník, hlavní realizátor vyučovacího procesu, nese odpovědnost za výběr učiva, podání látky, hodnocení výkonu žáků. Zabývá se rovněž tvorbou projektů, dále i činností manažerskou, konzultuje svou práci s kolegy, komunikuje s ostatními školskými zařízeními a jinými institucemi. Účastní se školení, kurzů a porad, koná dozory. Kromě psychické odolnosti  je předpokladem úspěšného vykonávání této profese i existence účinných strategií k minimalizaci stresových situací, nejlépe však též znalost způsobů k jejich předcházení. Je žádoucí mít k dispozici několik metod a postupů k překonávání případných krizí či nevítaných událostí. Jaké jsou základní předpoklady k účinnému předcházení stresových situací v životě i v práci pedagogů? Významnou součástí již zmiňované psychické odolnosti je spokojenost každého jednotlivce v jeho zaměstnání. Velkou zásluhu zde má například dodržování duševní hygieny, sebevýchova, sebepoznávání, zdokonalování sebe sama. Pedagog by měl znát své vlastní možnosti, snažit se o pozitivní myšlení, efektivní komunikaci a pěstování zdravých mezilidských vztahů, cvičit sebekontrolu a sebeovládání. Na místě je uplatňování určitého životního stylu, dodržování vhodné životosprávy, střídání práce a odpočinku, regenerace sil celého organismu. K dlouhodobému preventivnímu programu patří i pěstování zájmů, realizace sportovních aktivit, kulturní a umělecké vyžití apod. Odborníci zabývající se stresem určili šest základních bodů účinné obrany proti zátěži. Je třeba:

 

1. Naučit se vést konstruktivní vnitřní monolog.
2. Ujasnit si vlastní hodnotový žebříček.
3. Uvědomit si, do jaké míry sami můžeme za to, co se nám přihodí.
4. Navázat a udržet kontakt s druhými lidmi.
5. Pochopit, jak fungují vztahy mezi tělem a psychikou.
6. Poznat, kde je míra vlastní rovnováhy, a umět ji udržet.[3]

 

Dlouhodobé působení stresových faktorů v práci pedagoga může vést k rozvinutí syndromu vyhoření, a proto se tomuto tématu budu věnovat podrobněji v další kapitole.

2. Syndrom vyhoření  (burnout effect) – vymezení pojmu

     Burnout effect znamená v angličtině vyhoření, vypálení.

„Metaforické označení syndromu vyhoření zprostředkovává obraz vyhasnutí vnitřního zdroje energie – ohně života. Dokud oheň hoří, je člověk v rovnováze. Oheň zahřívá „dům“, tj. našeho ducha, naše tělo. Hoří-li příliš silně, vše spálí a „dům“ vyhoří. Hoří-li slabě, jen doutná, dostatečně nás nezahřeje a „dům“ vychladne, vyhasne. Důsledkem obou extrémů je vyhasnutí naší aktivity, zájmu a angažovanosti. Jinak řečeno – člověk se už nepohybuje v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Spotřebovává více energie, než je schopen doplnit, a překračuje hranici svých fyzických a psychických možností.“[4]

 

Pedagogický slovník (1995) charakterizuje burnout effect jako: „Vyčerpání fyzických, psychických sil, ztrátu zájmu o práci, erozi profesionálních postojů, které se především projevují u pracovníků tzv. pomáhajících profesí (sociální pracovníci, poradci, pedagogové, zejména speciální).“

 

V  průběhu  výzkumu tohoto problému se v odborné literatuře objevilo mnoho pojetí syndromu vyhoření,  lze však konstatovat, že většina vymezení se shoduje alespoň v následujících bodech:

 

1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání.
2. Vyskytuje se zvláště u profesí, jejichž pracovní náplní je „práce s lidmi“, či alespoň pravidelný kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
3. Tvoří je řada symptomů v oblasti psychické, fyzické a sociální.
4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční a kognitivní vyčerpání a „opotřebení“, často i celková únava.
5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu.

 

Vyčerpání ve smyslu burnout se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres. Jako burnout („vyhoření“ či „vyhasnutí“) bývá popisován stav emocionálního vyčerpání zapříčiněný nadměrnými psychickými a emocionálními nároky. Výskyt syndromu vyhoření ve společnosti postupně dále roste vzhledem ke zvýšenému životnímu tempu, rostoucím nárokům na ekonomické, sociální a emoční zdroje člověka v dnešní relativně rozvinuté a spotřebně orientované společnosti. Prodloužila se též etapa života, po kterou je třeba těmto nárokům čelit. Jednou z hlavních příčin tohoto syndromu je také každodenní, zdánlivě nekonečná a nevyhnutelná povaha chronického stresu. Akutní stres k vyhoření ale nevede.[5]

 

 

2.1  Stádia syndromu vyhoření

Burnout effect je třeba chápat jednak jako stav vznikající v důsledku řady okolností, zvláště pak chronického stresu, jednak jako permanentně vyvíjející se proces. V literatuře bylo publikováno několik přístupů ke stanovení různého počtu fází vzniku a utváření burnoutu:

 

1. iniciační fáze – původní zapálení pro věc, po níž dojde k „vystřízlivění“ či náhledu, že ideály nejsou plně realizovatelné
2. období frustrace – zklamání tématem či celou profesí, klient, nebo osoby, s nimiž je člověk v kontaktu, začínají být vnímány negativně
3. období apatie – propuká plná hostilita vůči klientovi, profesi, vykonávané činnosti
4. fáze úplného vyhoření, vyčerpání, provázené cynismem, odosobněním a „ztrátou lidskosti“[6]

 

V literatuře se někdy  rozlišují tzv. copout a burnout, kdy copout je chápán jako zjevné selhání a útěk od odpovědnosti, zatímco u burnoutu se zpočátku udržuje vysoký výkon a na tomto zdánlivě komponovaném pozadí se připravuje emocionální a fyzické selhání. Za významné je třeba považovat i stanovení rizikových (tj. burnout podněcujících) a protektivních (tj. burnout tlumících) okolností či faktorů.[7]

 

2.2  Rizikové faktory syndromu vyhoření

• samotný život v současné civilizované společnosti s neustále rostoucím životním tempem a nároky na člověka
• příslušnost k profesi obsahující profesionální práci, kontakt s lidmi
• nutnost čelit chronickému stresu
• vysoké až nadměrné požadavky na výkon, nízká autonomie pracovní činnosti, monotonie práce
• původně vysoký pracovní entuziasmus, angažovanost, zaujetí pro věc
• původně vysoká empatie, obětavost, zájem o druhé
• původně střední až vysoká senzitivita
• nízká asertivita
• původně vysoký perfekcionismus, pedantství, odpovědnost
• neschopnost relaxace
• depresivní ladění, úzkostné, fobické rysy
• permanentně prožívaný časový tlak
• nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení
• chronické přesvědčení o neadekvátním společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese
• stabilně prožívaný hněv, hostilita, agrese

 

2.2  Protektivní  faktory syndromu vyhoření

• dostatečná asertivita
• schopnost a dovednost relaxovat
• vhodný time-management (umění nedostat se do časové tísně)
• pracovní autonomie, pestrost a proměnlivost práce
• pocit dostatku vlastních schopností zvládat situace
• ego kompetence
• víra ve vlastní schopnosti, sebeuplatnění
• optimismus
• příjemný tok zážitků dostavující se na základě přiměřených požadavků v poměru k možnostem jedince
• sociální opora ze strany spolupracovníků
• pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení
• pocit osobní pohody, životní spokojenost, pozitivní emoce a štěstí definované dle Wilsona následujícím souborem adjektiv: mladý, zdravý, vzdělaný a vychovaný, vykonávající zaměstnání, jež uspokojuje, dobře placený, extravertovaný, optimistický, bezstarostný, věřící, ženatý (vdaná), s vysokým sebehodnocením, sebeúctou a pracovní morálkou, s mírnými a splnitelnými aspiracemi a širokou inteligencí.

 

Za neutrální faktory z hlediska burnoutu jsou považovány inteligence a hlavní demografické charakteristiky: věk, stav, vzdělání, délka praxe v oboru, doba, po kterou je zastávána současná pracovní pozice atd..[8]

 

 2.3  Prevence syndromu vyhoření

Jestliže je burnout důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, tak je možné si tuto diskrepanci zmenšit jednak na straně jedince, který si osvojí základní postupy při hodnocení stresogenních situací a strategií při zvládání stresu, jednak na straně zaměstnavatele nebo podniku změnou jeho organizace a kultury. Syndrom vyhoření se promítá do postojů a způsobů chování souvisejících s výkonem pracovní činnosti, tj. absence v zaměstnání, změny zaměstnání, snížené pracovní úsilí, snížená pracovní spokojenost atd. – má také ekonomické důsledky. Je tedy i v zájmu zaměstnavatele, aby se prevencí burnoutu zabýval. Proto je nyní v popředí zájmu především:

 

• rozvoj programů zaměřených na osobní rozvoj
• pracovní poradenství
• důraz na týmovou spolupráci, identifikace rolí v týmu a cílevědomý výcvik
• zvýšení podílu spolupracovníků na řízení

 

Řada podniků a zaměstnavatelů (bohužel však ne u nás) velkoryse investuje do kondičních programů, které učí odolnosti a snižují fyzický a psychický stres. Tím snižují  náklady na nemocenské a fluktuaci pracovníků.Intervence na straně organizace může též spočívat např. ve zvýšení participace pracovníků na rozhodování, vytvoření sociálně citlivého prostředí. Pozitivním faktorem ve spokojenosti se zaměstnáním je spokojenost s nadřízenými, spolupracovníky, postupem, finančním ohodnocením, jasný kariérní řád. Na straně jedince je potřeba zvládnout základní pravidla, jak si zachovat zdraví a nepodléhat stresu alespoň na úrovni znalostí, názorů a postojů k těmto otázkám.[9]

 

 

3. Závěr

Hlavní příčinou stresu a syndromu vyhoření bývá neschopnost relaxovat, odpočívat. Na základě chronického předráždění a nadměrných požadavků dominuje v řízení organismu sympatikus, aktivizující část vegetativního nervového systému. Důsledkem je podrážděnost, nervozita, neklid, vyčerpání, poruchy koncentrace a zvýšená náchylnost k nemocem. Pravidelným uplatňováním relaxačních technik a cvičení je možné stresu předcházet a udržovat organismus v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Uvolnění znamená přepnutí ze vzrušení (kdy převládá sympatický nervový systém) do zotavujících procesů (začíná převládat parasympatický nervový systém). Prostřednictvím relaxačních cvičení se lze naučit nejen regulovat tento rovnovážný stav, ale i řídit koncentraci. Závěrem si připomeňme důležitý fakt: Relaxace nevyžaduje bezpodmínečně profesionální postup. Uvolnění organismu lze dosáhnout i pravidelným zařazováním přestávek, krátkých cvičení, joggingu a poslechu hudby.[10]

 

 

4. Použitá literatura

HENNIG, C., KELLER, G.: Antistresový program pro učitele. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-093-6

KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I.: Syndrom vyhoření, Funkční duševní porucha.           Praha: Státní zdravotní ústav, 1998. ISBN 80-7071-099-3

PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J.: Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2008

ŠVINGALOVÁ, D.: Stres v učitelské profesi. Liberec: Technická univerzita, 2000. ISBN 80-7083-382-3

Učitelské listy, 2009

http://www.dylinky.estranky.cz/clanky/skola—referaty/narocnezivotnisituace.html

[cit.20.12.2012]

[1] http://www.dylinky.estranky.cz/clanky/skola—referaty/narocnezivotnisituace.html

[2] Pedagogický slovník, 1995

[3] Jana Bártová, Učitelské listy, 2009

[4] Švingalová, 2000

[5] Syndrom vyhoření, 1998

[6] Kebza,Šolcová, 1998

[7] Syndrom vyhoření, 1998

[8] Syndrom vyhoření, 1998

[9] Syndrom vyhoření, 1998

[10] Antistresový program pro učitele, 1996