Úvod

Esej vychází z knihy Úvod do sociologie Jana Kellera, která vykládá stěžejní sociologické teorie i samotný vznik sociologie coby vědního oboru a seznamuje čtenáře s jejími základními pojmy a významnými osobnostmi. Profesor Keller zdůrazňuje historický základ sociologie. Přestože je dnes spíše ahistorickou vědou[1], její vznik je neodmyslitelně spjat s proměnou společnosti započatou v 19. století během průmyslové revoluce procesem známým jako modernizace. Tuto proměnu navíc reflektovala i nadále, a to především jejím vymezováním oproti organizaci společnosti tradiční[2], jež byla v průběhu modernizace „rozbita“.[3] Následující text se zaměřuje právě na ty aspekty, které jsou pro moderní společnost typické a od tradiční ji odlišují. Tématem této práce je tak problematika nového, „moderního“ uspořádání společnosti, ekonomiky a trhu, s tím souvisejícího způsobu výkladu světa[4] a jeho důsledků.

 

Mezi základní charakteristické znaky, jež nesla společnost tradičního typu, patřila díky dominantní roli zemědělství nad průmyslovou výrobou minimální ekonomická náročnost, s ní související úloha domácnosti coby základní sociální jednotky a také mytologický či náboženský výklad světa[5]. Tyto jednotlivé znaky byly jak spolu navzájem, tak s ostatními jevy ve společnosti provázány, a mohly dohromady vytvářet řád zajišťující stabilitu tradiční společnosti. Změny, které přinesla průmyslová revoluce a její doprovodné procesy, sice mohly primárně ovlivnit právě ony jednotlivé jevy, ale protože ty ve společnosti neexistují izolovaně a jsou naopak ve vztazích s druhými, znamenaly ve svém důsledku rozpad celého dosavadního řádu společnosti.

Podobně provázány byly i samotné procesy proměny společnosti, ke kterým bylo v této práci zatím odkazováno pouze obecně. Zásadními byly především postupná centralizace moci a generalizace trhu, rozšíření tržních vazeb do všech oblastí života.

Přeměna instituce trhu byla radikální a tvoří skutečně ostrou hranici mezi tradiční a moderní společností.[6] Zatímco „ekonomiky tradičních společností byly jen vedlejším produktem činnosti jiných institucí“ (například rodinných, náboženských či kulturních), na počátku 19. století se trh přesunul z „periferie“ do centra ekonomiky a tržní závislosti překryly ostatní, „netržní“ vztahy. Veřejné a soukromé je odděleno, vznikají mzdy a renty, člověk je skryt pod označením „práce“ a příroda se stává „půdou“[7], což následně ovlivňuje veškeré smýšlení o člověku ve světě a jeho vztah k prostředí, ve kterém žije. S tržní společností přichází ruku v ruce nové mocenské rozdělení společnosti a stavovská struktura je nahrazena třídním členěním.

Centralizace moci byla výrazně podpořena a do vysoké míry vůbec umožněna technickým pokrokem. Vznikl národní stát a dosah jeho moci se rozvíjel na úkor autonomie do té doby samostatnějších a soudržnějších institucí, jakými jsou například obce, města či světské i církevní asociace. Svůj dosavadní význam ztratily také domácnosti a jejich funkce, včetně produkce zboží, vzdělávání a péče o zdraví, postupně přešly na jednotlivé formální organizace. Platí tedy, že „společnost se vyvíjí směrem k rostoucí komplexitě, k diferencovanější struktuře a k funkční rozrůzněnosti svých subsystémů“[8], jak autor shrnuje společný obsah sociologických koncepcí o proměně společnosti, ale zároveň dochází také ke slábnutí a mizení organizací nekontrolovaných státem a k „zániku dílčích pospolitostí“[9]. Vedle „rostoucí autonomie individuí“ tak lze pozorovat neorganizovanost, kvůli které stojí občané bez opory vůči všudypřítomné státní moci.

Základní jednotkou organizované moci je úřad a k organizaci moderní společnosti patří byrokracie. Zatímco v ní však Max Weber spatřoval nástroj racionalizace, Robert King Merton a Michel Crozier upozorňovali na to, že podporuje spíše ritualizaci chování, neboť bez ohledu na konkrétní situaci je pro ni určující dodržování stanovených pravidel. [10] Tím na jedné straně ztrácí na účinnosti a omezuje možnost vlastní iniciativy, takže je v důsledku neosobních pravidel eliminován lidský faktor a dochází k odosobnění, které se podílí na „systému institucionalizované nezodpovědnosti“[11], na straně druhé ale, jak dodává profesor Keller, chrání před zneužitím prostředků úředníky ve svůj vlastní prospěch.

Jak již bylo zmíněno, nebývá snadné stanovit jednoznačnou příčinu a její následek, a v případě témat spojených s problematikou společnosti to ani není vždy možné. Tak vztah člověka v moderní společnosti k prostředí neovlivňují pouze dominující tržní vztahy, ale spoluutváří jej také centralizovaná moc a způsob její organizace, který je popsán výše.

S generalizací trhu bylo do centra zájmu přesunuto vše, co se týká produkce statků. S tím, jak trh potlačuje ostatní tradiční vztahy a ocitá se ve významné roli v mnoha oblastech života společnosti, proměňuje také parametry rozhodování člověka. Snadno proto může docházet k ekonomickému redukcionismu, snaze vysvětlovat vše výhradně ekonomicky, což autor nazývá imperialismem ekonomů.

Hlavními ideály moderní společnosti jsou nezávislost a emancipace, které vyrůstají z předpokladu neomezeného konzumu, indikátoru svobody v moderní společnosti. Problém však spočívá již v samotném slovním spojení „neomezený konzum“. Příroda byla redukována na to, co pomáhá produkování dalších statků, a stala se jen zvláštním druhem materiálu. Je kontrolována pomocí techniky a panuje představa o „stále větší nezávislosti člověka na přírodě v důsledku technického a ekonomického pokroku.“[12] Za termínem „pokrok“ je však v tomto případě skryto především rostoucí a nadměrné zatěžování přírody, na kterém zůstává moderní společnost při své snaze o neustálé zvyšování výkonu závislá. Jan Keller tak nazývá nezávislost člověka na přírodě pouhou nebezpečnou iluzí[13] a pojem „neomezený konzum“ nahrazuje konzumem nadměrným, neboť míra spotřeby je vyšší, než lze bez vážných následků pro přírodní prostředí dlouhodobě udržet.[14] Z toho důvodu Ulrich Beck shledává nejzávažnější rizika moderní společnosti v důsledcích jejího zcela běžného fungování, které kvůli všeprostupující vidině neomezeně zvyšujícího výkonu přírodu nadměrně zatěžuje a „podrývá dosavadní schopnost přírodních ekosystémů poskytovat lidské ekonomice prakticky zdarma zdroje typu nezávadného vzduchu, neerodované půdy či neznečištěné vody, a tím její rozvoj a její spotřebu v přeneseném smyslu velkoryse dotovat.“[15]

Termínem „moc“ je rozuměna schopnost kontrolovat průběh dění, jež je uskutečňována mimo jiné prostřednictvím koordinace aktivit vedoucí k uskutečnění určitého cíle. Každá taková kontrola z pozice moci, a rovněž mocenská regulace vztahů s přírodou, musejí být nějakým způsobem legitimizovány. Kontrola přírody a člověka je v moderní společnosti zdůvodňována potřebou co nejúčelněji organizovaného blahobytu. Vyšší účinnost tak má ospravedlňovat existenci komplexních organizací, například velkovýroby, oproti méně komplexním a autonomním organizacím, například drobné řemeslné výroby, jež jsou naopak coby méně efektivní vytlačovány. Tímto způsobem roste státní regulace a lidé jsou na těchto komplexních organizacích ve vztahu stále vyšší závislosti.

Zde je potřeba znovu odkázat na problematiku byrokracie popsanou výše, neboť ta je s existencí organizací úzce spjata. Odosobnění, které s sebou nese, je umocněno nepřehledností a „neprůhledností“ chodu i samotných cílů organizací, takže „laická veřejnost ztrácí schopnost posuzovat otázky jejich fungování.“[16] Nastává situace, kdy přestože tyto organizace ovlivňují v mnoha oblastech výrazným způsobem život člověka, ten je zároveň, „údajně ve vlastním zájmu“[17], zbavován odpovědnosti za to, jakým způsobem fungují. Zatím bylo popsáno spíše obecné východisko pro pochopení dalších problematik moderní společnosti, které však tato esej vztahuje k otázce vztahu k přírodě a nakládání s prostředím.

 Nadměrný konzum přináší poškozování přírody a s tím nezanedbatelná, významná rizika, protože však patří k povaze moderní společnosti, není dnes schopna těmto rizikům opravdu čelit. Pokud je sáhnuto k jakýmkoliv opatřením, jsou tato pouze povrchní či jinak nedostačující, přesto jsou však prezentována jako zcela platná řešení. Takže například „stačí, aby příroda byla poškozována v rozsahu úředně povolených předpisů a norem, a vše je zdánlivě v pořádku.“[18] Ve skutečnosti se však místo řešení vyvíjí systém institucionalizované nezodpovědnosti.

 

Závěr

Ve svém Úvodu do sociologie podává profesor Jan Keller ucelený výčet změn, které přinesly procesy shrnuté pod pojmem „modernizace“, a výklad nových problémů, které v důsledku těchto změn vznikaly a stále vznikají. Nepředkládá přitom jednoznačná řešení těchto problémů, ale seznamuje čtenáře se způsoby, jakými na ně nahlížejí jednotliví sociologové různých období, a s úlohou, jakou může mít v těchto otázkách sociologie obecně. Protože nepodléhá ekonomickému redukcionismu v nahlížení společenských otázek, může jednotlivé jevy ukazovat v dalších souvislostech a vedle  zamýšlených upozorňovat také na nezamýšlené důsledky lidského jednání. Tak se ve svých teoriích příliš neodpoutá od skutečné reality, a může být přínosnou i mimo hranice vlastního oboru.

 

Literatura

KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2004.

ISBN 80-86429-39-3

Anotace

BROOKS, David. Spotřební život. In: Bobos: Nová americká elita a její styl. Praha: Dokořán, 2001.

ISBN 80-86569-03-9

Kapitola popisuje spotřební život třídy Bobos a jeho paradoxy pramenící ze spoluexistence  hodnot buržoazie a bohémů, kteří se v průmyslové éře vymezovali právě oproti buržoazii, především jejímu materialismu, a hledali alternativy v umění i návratu k přírodě. Ukazuje, jak se snoubení opačných hodnot projevilo v oblasti spotřeby změnou způsobu utrácení, které si uchovalo svůj význam, avšak jeho předmětem se místo luxusních staly užitečné výrobky a „nezbytnosti“, a na příkladu vymizení přijímacích salonů a přesunu kuchyně do centra domu ukazuje, že buržoazní okázalé hromadění majetku bylo vystřídáno okázalou skromností Bobos.

Klíčová slova: americká společnost, bohémství, buržoazie, elita, kulturní válka, spotřební prostředky

*

MERTON, Robert. Sebenaplňující se proroctví. In: Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000.

ISBN 80-85850-92-3

Kapitola v úvodu popisuje a vykládá Thomasův teorém. Lidé jednají na základě svých předběžných úsudků, a toto jednání vede zároveň k potvrzení těchto úsudků, ať už byly objektivní či nikoli. V souvislosti s tímto začarovaným kruhem sebenaplňujícího se proroctví dále pojednává důsledky nesprávné definice situace, která ovlivňuje sociální realitu a zatěžuje ji předsudky především v oblasti vztahů mezi in-groups a out-groups, příslušníky vlastní a cizí skupiny. Uvádí příklady odsuzování členů out-groups na základě nesprávné definice situace, které má rovněž svou sociální funkci. V závěru upozorňuje na nutnost prolomení sebenaplňujícího se proroctví, kterého může dosáhnout cílená, institucionální změna.

Klíčová slova: definice sociální situace, in-groups, out-groups, sociální realita, sociální funkce, Thomasův teorém

*

KATRŇÁK, Tomáš. Pierre Bourdieu: kulturní kapitál a habitus. In:Odsouzeni k manuální práci: Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině. Praha: SLON, 2004.

Lidé získávají a mají k dispozici různý kulturní kapitál podle toho, v jakém prostředí vyrůstají. Vyšší úroveň kvality prostředí zaručuje dětem také vyšší úroveň kulturního kapitálu, který následně zužitkovávají ve svém jednání, takže má tendenci se dále potvrzovat a reprodukovat, neboť děti jsou dle svého kulturního kapitálu vybaveny také různou úrovní lingvistických schopností, jež napomáhají například jejich úspěchu ve škole. Škola je tak institucí, která nerovnosti ještě dále prohlubuje. Jednání člověka tak sice může být řízeno svobodnou volbou, ta se ale odvíjí také od jeho společenského postavení. Od jeho socializace se v průběhu celého života člověka prostřednictvím získávaných zkušeností vyvíjí habitus coby systém dispozic k určitému jednání.

Klíčová slova: habitus, kulturní kapitál, sociální postavení, sociální struktura

*

MILLS, Charles, Wright. Intelektuální mistrovství. In: Sociologická imaginace. Praha: SLON, 2002.

ISBN 80-86429-04-0

Charles W. Mills na příkladu vlastního pracovního postupu demonstruje pozitiva propojení soukromého a pracovního života vědce. Ukazuje, proč může být pro vědce přínosné vést si sbírku materiálů, která nesestává pouze z vlastního zkoumání, ale také ze zaznamenaných osobních zkušeností a jejich interpretací, a může být dále využita při empirické práci. V souvislosti s empirickou studií upozorňuje na důležitost správného vytyčení problému, pro kterou rovněž udává příklad z vlastní praxe. Seznamuje čtenáře s technikami napomáhajícími rozvoji sociologické imaginace a na závěr obhajuje jednoduchý jazyk, který by měl autor používat i při popisu těch nejsložitějších jevů.

Klíčová slova: intelektuální činnost, sociální vědy, sociologická imaginace

[1] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2004.s.14.

[2] Tamtéž, s.40.

[3] Tamtéž, s. 193.

[4] Tamtéž, s. 194.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž, s. 15.

[7] Tamtéž, s. 16.

[8] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2004. s. 14.

[9] Tamtéž, s. 195.

[10] Tamtéž, s. 94.

[11] Tamtéž, s. 174.

[12] Tamtéž, s. 45.

[13] Tamtéž, s. 45.

[14] Tamtéž, s. 151.

[15] Tamtéž, s. 150.

[16] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2004. s. 176.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž.