Mladší dospělost – esej

Není pochyb o tom, že psychologie dospělého věku a stáří je dnes mnohem méně rozvinuta než psychologie dětství a dospívání. Malá pozornost věnovaná psychickým změnám po ukončení dospívání je překážkou v úsilí o porozumění průběhu celého lidského života, a že omezuje i možnosti účinné praktické aplikace. Je např. zřejmé, že bez znalosti psychologie rodičovství jsou poznatky o vývoji dítěte v mnohém směru jednostranná a pro výchovné poradenství naprosto nepostačující. Změny psychiky lidského jedince od narození do pozdního stáří bývají nejčastěji členěny do tří etap. V prvé etapě – během dětství a dospívání – dochází k rychlým, zákonitým a uspořádaným změnám, jež vedou ke stále vyšší úrovni psychické organizace a kulminují v dosažení zralosti. Ve druhé etapě zůstávají psychické funkce na přibližně stejné úrovni, nerozvíjejí se dále, ale zatím ani příliš neklesají. Ve třetí etapě převažují změny, které vedou k pozvolnému poklesu funkcí končící smrtí.

Vývojové (evoluční) změny a postupné stárnutí představují kontinuální změny, jejichž rozčlenění je vždy do jisté míry libovolné. To platí dvojnásob pro dospělost, kde nenacházíme tak výrazné mezníky rozdělující jednotlivé vývojové etapy jako v dětství a dospívání (snad s výjimkou menopauzy).

V této práci se budu věnovat pouze časné dospělosti (zhruba 20 – 30 let), která je přechodným obdobím mezi adolescencí a plnou dospělostí. Dospělost je vymezena třemi kritérii: věk, převzetí určitých vývojových úkolů a dosažení určitého stupně osobní zralosti.

Hlavní charakteristika této vývojové etapy je obvykle uváděna takto: upevnění identity dospělého, identifikace s rolí dospělého, produktivní orientace, upřesnění osobních cílů, nezávislost na rodičích, hledání partnera, zakládání vlastní rodiny, volba povolání a postupné získávání odpovědnosti v profesi.

Je ovšem jasné, že podobné charakteristiky „průměrného“ jedince jsou skutečně jenom povšechné popisy, které stírají převažující individuální rozdíly. V současnosti existují dva základní teoretické postupy ke studiu vývoje člověka v dospělosti:

• model zákonitých „normativních“ krizí předpokládá, že v ní sleduje i v dospělosti zákonitou sekvenci sociálních a emočních změn. Existuje tedy určitý daný, obecně platný „základní plán“ lidského vývoje, který je sice v různých sociálních podmínkách a za různých okolností realizován individuálně velmi rozličným způsobem, ale žádná z jeho etap nemůže být vynechána či přeskočena. Člověk musí splnit na své životní cestě řadu vývojových úkolů, aby mohl úspěšně projít celým životem. Jednotlivé vývojové úkoly na sebe navazují a v případě jejich nesplnění je další vývoj člověka narušen či vážně ohrožen.
• model „načasování životních událostí“ předpokládá, že vývoj v dospělosti již není závislý na věku člověka, protože biologické změny již mají jen minimální vývojový význam. Větší roli hrají životní okolnosti, které mohou být ovšem různorodé. V dospělosti je tedy přechod z jedné vývojové fáze do fáze následující signalizován hlavně sociálně významnými životními událostmi (jako je odchod z domova, vstup do manželství, narození dětí apod.). Lidé se tedy vyvíjejí především v reakci na tyto události, rozhodující je přitom zejména doba, kdy k nim u člověka dojde.

Za jedno z kritérií dospělosti bývá udáváno dosažení osobní zralosti. Člověk je zpravidla pokládán za zralého, když po dokončení dospívání přejímá plnou osobní a občanskou odpovědnost, začíná být ekonomicky nezávislý a navíc přispívá k rozmnožování obecných statků, rozvinul plně své osobní zájmy, ustavil legalizovaný vztah ke svému životnímu partnerovi, přejal očekávané výchovné úkoly vůči svým potomkům a na druhé straně se přizpůsobuje svým stárnoucím rodičům. Má být schopen udržovat dlouhotrvající přátelství k několika bližním přátelům, má jednat s každým člověkem s náležitými ohledy a bez předsudků, má být schopen běžného sexuálního styku bez pocitů viny a bez zábran a má přitom umět dávat a přijímat lásku a něhu, má mít zájem na zlepšování svých životních podmínek, aniž by tak činil na úkor druhých členů společnosti, má se umět oprostit od nežádoucího napětí, když vykonává své denní povinnosti a když se vyrovnává s překážkami. Má být spolehlivý, otevřené mysli, ochoten usilovat o zlepšování sebe sama a o dosažení moudrosti. Zralý člověk má být nezávislý na svých rodičích, ale má si k nim podržet kladný vztah, má umět najít hluboké a trvalé pouto k partnerovi, s nímž se rozhodl nést po celý život „dobré i zlé“, a přitom má být schopen zachovat si širší přátelské vztahy, popřípadě takové vztahy nově navazovat. Má být autentický – nemá usilovat o to, aby se jevil takový, jakým ho druzí chtějí mít, má být svůj a vždy pravdivý.

Je zřejmé, že různí lidé dosahují různé míry zralosti v různém čase a různým tempem. Přechod do dospělosti a převzetí dospělých rolí se jistě neodehraje v jediném dni, ale zdá se, že dnes zabírá jedno celé dosti dlouhé období. Toto období je rozdílné jak od adolescence, tak od vlastní dospělosti – mladý člověk se již vymanil ze závislosti typické pro dospívající, ale nepřebral ještě plnou dlouhodobou odpovědnost dospělého věku.

Subjektivně považují mladí lidé za známku dosažení dospělosti především převzetí plné odpovědnosti za svůj život, možnost samostatného rozhodování a dále rodičovství a získání finanční nezávislosti, ale o časné dosažení těchto mezníků příliš neusilují. Význam uvedených změn pro další vývojová období je možné jen zhruba domýšlet, zdá se však, že současná společnost ponechává mladým lidem více času na to, aby dozráli a připravili se na převzetí všech dospělých rolí. Rovněž se zdá, že mladí přijímají manželství a rodičovství s větší odpovědností. Starší a tedy obvykle i zralejší rodiče bývají při výchově svých dětí zodpovědnější, senzitivněji reagují na jejich potřeby a věnují jim více času. Mají již většinou vybudovaný základ pracovní kariéry a ochotněji ji na potřebný čas přeruší, aby péči o děti zajistili. Bývají obvykle trpělivější a lépe zvládají běžné výchovné těžkosti. Na druhou stranu však ve vyšším věku narůstají biologická rizika těhotenství, a starší rodiče také bývají na dítě někdy až příliš silně citově vázáni, poskytují mu méně autonomie, mívají již také méně fyzických sil a zejména v období dospívání se s dětmi nemohou věnovat tak intenzivně věnovat různým sportům a jiným zájmovým aktivitám.

Úkolem časné dospělosti je tedy najít si ne-li definitivní tady alespoň dlouhodobé zcela konkrétní cíle a nastartovat svou životní dráhu v samostatném životě.