Mizení tradiční společnosti
V celku velmi podobné představy je možně najit i v pracích dalších klasických teoretiku společnosti. Weber sice nesdílel Marxův optimismus, pokud jde o možnost transformovat kapitalismus, ale také předpokládal, ze rozvoj průmyslového kapitalismu je doprovázen odchodem tradičních pohledu a světonázoru. Na rozdíl od Marxe se Weber domníval, ze některé změny v náboženských postojích a zvycích byly předpokladem nástupu kapitalismu na Západě. Jak se ale jednou kapitalismus prosadil jako převládající forma ekonomické aktivity, získal vlastní setrvačnou sílu a zbavil se náboženských idejí a zvyků, jež byly nezbytné pro jeho nástup. Rozvoj kapitalismu, spolu s rozvojem birokratického státu, s nimž je nerozlučně spjat, postupně racionalizovaly jednaní a přizpůsobily je požadavku technické hospodárnosti. Čistě osobní, spontánní a emocionální prvky v tradičním jednáni byly vytlačeny požadavkem racionální kalkulace tvořené s vědomím účelu a cíle. Toto ,,vystžízlivění‘‘ moderního světa bylo častí ceny, již Západ zaplatil za svou racionalizaci. Weber to s trochou lítosti povazuje za ,,osud moderní doby‘‘.
Názory Marxe, Webera a rady dalších měli na myšleni o osudu tradice, jez přišlo po nich, formativní vliv. Teorie modernizace, které se rozvíjeli v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, povazovali za samozřejmý široce pojaty protiklad mezi ,,tradičními‘‘ a ,,moderními‘‘ společnostmi a v zásadě předpokládaly, ze při dodrženi správných podmínek je pohyb ze starší do mladší společnosti jednosměrným procesem společenské změny. Později ale nabídli sociální teoretikové, jako je Ulrich, Bek nebo Antény Giddens, o něco zdrzenlivejsi pohled na věc. Poukázali na to, ze v ranních fázích modernizace záviselo mnoho institucích zcela zásadním způsobem na tradicích, jež byly příznačné pro před moderní společnosti – tak na příklad organizace rané moderní výroby závisela do značeny míry na pokračovaní tradičních forem rodinného života. Ale s tím, jak proces modernizace vstupuje do pokrocilejsich fázi svého vývoje, drive existující tradice jsou stale výrazněji oslabovaný: společnosti se detradycionalizuji. Tradiční zvyky z moderního světa z cela nevymizely, ale jejich postaveni je jitým zpusonem promenuje. Jsou měně vnímáni jako samozřejmost a jsou méně ustálené, neboť se stale vice stávají předmětem veřejného zkoumáni a debat, což na ne má rozklady účinek. Jakmile musí tradice obhajovat svou existence a svůj smysl, straceji postaveni nezpochybňované pravdy. Presto mohou v různých podobách přezívat: mohou se například přeměnit do nějaké podoby fundamentalismu, který odmítá všechny výzvy k tomu, aby se obhájil, a hledá na pozadí všeobecných pochyb cestu, jak znovu nastolit nedotknutelný charakter tradice.
Nehodlám tedy dal probrat náhledy jednotlivých teoretiku. Základní otázku kterou jejich dílo klade: byl rozvoj moderních poslecnosti doprovázen úpadkem role tradice v životě společnosti. I když klasičtí i současní sociální teoretici odpovídají na tuto otázku kladné, a z mého pohledu v sobe taková odpověď skryta dva významně problémy. První spociva v tom, ze je tezke pochopit, proč si jisté tradice a tradičný soubory představ a presvedceni uchovávají svůj vyznám i na sklonku dvacátého století. Pokud bylo tradicím souzeno, aby je rozvoj moderních společnosti smetl, proč zustavaji tradice- včetně nabozenskych kréd a zvyku- tak výrazným rysem soucaneho společenského života. Ti, kteří se důsledně drzí obecné hypotenzi o úpadku tradic, si pretrvavani či dokonce oziveci tradičních představ těžko dokaž vyložit jinak než jako regresi či reakci. Zastánci obecné hypotézy o úpadku mohou totiž vnímat prezivani tradic pouze jako návrat do minulosti, jako utociste duse, jako pokus nevzdávat se neceho, co je odsouzeno k zániku. Stoji ale za úvahu, jestli tento přístup není tak trochu namyšlený. Dokáže totiž tradici vnímat toliko jako dědictví minulosti, pozůstatek dávných casu, a tím vylučuje tu možnost, ze by tradice mohla nějakým způsobem zůstat nepilnou součásti současnosti.
Druhy problém s obecnou hypotézou o ustup tradice zpociva v tom, ze v mnoha verzích teto hypotenzi se věnuje jen mala pozornost roli medii nebo se dokonce z cela prehlizeji. Všeobecně se predpoklada, ze dynamická povaha moderních společnosti ať už tím rozumíme kapitalisticky způsob hospodařeni, nebo v obecnejsi rovině racionalizaci jednáni – má na Tradiční podoby života prim a znicujici dopad. Jakou roli ale sehrávají media v procesu transformace tradičních forem života? Muzeem tuto transformaci vložit, aniž bychom vázali v úvahu, jak rozvoj medici ovlivnil společenskou organizaci každodenního života? Zastánci hypotenzi o úpadku tradice se na tyto otázky ani nezazeji najit odpověď. Přitom jde o otázky z cela zásadní, které slouží jako výchozí bod pro podrobnejsi rozbor, jenž následuje tečka.
Dnes se tomuto rozboru zahneme věnovat, chci se ještě na chvíli zastavit u vykladu samotného pojmu tradice. Co je to tradice? Jak máme chápat její projevy? V nejobecnejsim slova smyslu vyraz ,,tradice‘‘ odkazuje ke slovu traditum – to znamená všechno, co je prenaseno nebo predavano z minulosti. Tradice může zahrnovat prvky normativní povahy (zvyky z minulosti mohou sloužit jako návod pro udici jednáni), ale to není nutná vlastnost všech tradic. Aby bylo možně toto tvrzeni objasnit, bude uzitecne rozlisovat čtyři různě aspekty tradice. Budu je označovat ,,hermeneuticky aspekt‘‘. V praxi se tyto čtyři aspekty prekryvaji nebo na vzájem zbližují. když je ale budeme od sebe odlisovat, dobereme se k jasnejší představě o tom, co součásti existence tradice. Zamysleme se nejprve nad ,,hermeneutickým aspektem‘‘. Jedna z cest jimž je možně dojí k porozuměni tradici, je nahlížet na ni jako na soubor obecných nepokladu, jez lide berou jako samozřejmě při zvládaní kazdodenniho života a predavaji je z generace na generaci. Z tohoto pohledu není tradice normativním návodem jak se člověk má chovat, ale spis výkladovým schématem, rámcem pro pochopeni světa. Hermeneuticky orientováni filozofové jako Heidegger či Gadamer totiž zdůrazňuji, ze veškeré porozuměni je založeno na předpokladech, na nějakém způsobu premis, té prijimame. Žádné porozuměni nemůže byt zcela prosto predbeznych předpokladů. Proto musí byt i osvícena kritika tradice z Gadamerova pohledu zatížena touto skutečnosti. Představa rozumu, vědeckého Poznani a emancipace stala tudíž u osvícenských myslitelů v juxtapozici k tradici, autoritě a mytu. Tito myslitele se tradice nezbavili nýbrž formovali soubor představ, předpokladů a metod, jimž popsali jádro jiné tradice, než jakou představovalo samo osvícenství.
V hermeneutickém pojetí tradice neznamenalo osvícenství popřeni tradice jako takové, ale pravě naopak jednu tradici (nebo soubor tradic). Rady dalších – tedy soubor nespochybnovanych předpokladů, který poskytuji rámec pro porozuměni světu. Mnohé tradice ale také obsahuji to, pro to co jsem zvolil označeni ,,noramtivni aspekt‘‘. tím chci postihnout zkutecnost, ze soubor nějakých představ, nějakých podob presvedceni a vzorců jednáni prebirani z minulosti může sloužit jako normativní návod, jak se chovat a čemu vejity v současnosti. Mužem rozlišit dva způsoby, jak se tento normativní aspekt muže projevovat. Na jedné straně muže poučeni prichazejici z minulosti sloužit jako normativní návod v tomto smyslu ze některé postupy jsou rutinizovany – to znamená, ze na sebe berou podobu zběhnutých vzorců jednáni a o tom, proč se věci dělají zrovna tak a tak se pilis neuvazuje. V tomto smyslu je rutinizovana velká část našeho kazdodenniho života. Na druhé straně muže poučeni prichazejici z minulosti muže sloužit jako normativní návod v tomto smyslu, ze některé postupy jsou zakotveny v tradici- to znamená, ze jsou vyžadovaný či ospravedlňovaný odkazem na tradici. To je podstatné silnejsi popud k normativnosti, k dodržovaní tradovaných postupu, a to pravě proto ze důvody pro dané jednáni jsou zřetelně a explicitně zakotveny a posiluji uvědoměle zduvodnovani vlastního Poznani. Zpochybněni tohoto zakotveni je možně vest poukazem na to, proč člověk jedna tím či oním způsobem nebo proč tomu či onomu verv. Je-li jednáni či daná Představa zakotvena v tradici, je možně odpovědět poukazem na to, ze ,,tomuhle verze odjakživa‘‘ nebo ,,takhle jsme to dělali vždycky‘‘ a podobné. Třetí rys tradice jsem pracovně nazval ,,legitimizacni aspekt‘‘. tím mam na mysli zkutecnost, ze tradice muže za jistých okolnosti sloužit jako zdroj pro získaní podpory výkon moci a autority. Tento aspekt vyložil Max Weber. Podle Webera existuji tri hlavni způsoby, jimiž se muže ustavit legitimnost daného systému nadvlády. Potvrzeni legitimnosti muže byt založeno na rozumovém zaklade a zahrnovat viru v legálnost uzakonenych pravidel (to,čemu Weber roka ,,zákonná autorita‘‘ – ,,lekl autority‘‘). Muže byt ale také založeno na princovu charizmitanosti a zahrnovat oddanost posvátnosti nebo vyjmecne osobnosti jedince (,,charismatická autorita‘‘). Může byt založeno rovněž na tradovaných a zahrnovat vytu v nepominutelné tradice (,, Tradiční autorita‘‘). V případe zákonné autority se jedinci podřizuji neosobnímu systému pravidel. Naproti tomu v případe Tradiční autority priznavaji prislusnost k osobě, která zaujímá tradičně posvěcené autoritativní postaveni a její jednáni teto tradici podřízenou. Weberovo pojetí Tradiční autority je docela uzitecne, jelikož zdůrazňuje zkutecnost, ze za jistých okolnosti Může mít tradice zjevně politicky charakter: Může sloužit nejen jako normativní návod pro jednáni, ale také jako východisko pro výkon moci nad druhými a pro zajištěni poslušnosti. A pravě v tomto ohledu se tradice mohou stať ,,ideologickými‘‘: to znamená, ze je lze využit k ustanoveni či posíleni mocenských vztahu, jenž máji systematicky asymetrickou strukturu.
Pojďme se nakonec věnovat povaze tradici ve vztahu k utvářeni identity- tady tomu, co jsem nazval ,,identifikační aspekt‘‘ tradice. Pro naše těma jsou podstatné dva typ utvářeni identity- jeden Muzeem nazvat ,,sebepojeti‘‘ (vlastni identita , sel- identity) ,,kolektivní identita ‘‘ (collective indeniti). Sebe pojetí odkazuje k tomu, jak jedinec pojita sám sebe jako individuum vedené určitými vlastnostmi a schopnostmi, jako individuum pohybující se po určité životní trajektorii. kolektivní identita odkazuje k tomu, jak jedinec vnímá sám sebe jako clena nějaké sociální skupiny či pospolitosti. Je to pocit sounáležitosti, pocit, ze jsem součásti nějaké sociální skupiny, jenž má vlastni dějiny a kolektivní osud. Jaký vyznám má tradice pro tyto dva tipy utvářeni identity? Jako soubor předpokladů presvedceni a vzorců jednáni predavanych z minulosti nabízí tradice některé symbolické materiali využitelně pro formováni identyti jak v individuální, tak v koliktivni rovině. Sebe pojetí je pocit sounáležitosti jsou utvářeny- v různě míře podle společenského kontextu- hodnotami, presvedcenymi a typy chováni prenasenymi z minulosti. Proces formovani identity nemůže nikdy načíst z ničeho. vždycky stavy již na existujícím souboru symbolických materiálu, jez tvoří podloží identity. Ale mohlo se docela dobře stať, ze rozvoj komunikačních medii povahu těchto existujících symbolických materiali zásadním způsobem proměnil, a to muže mít na oplatku důsledky pro samotný proces formováni identity. Teto problematice se ještě vrátíme.
když jsme si rozlišili čtyři různě aspekty tradice, Muzeem Ted toho využit při úvahách, jak se role tradice změnila s rozvojem moderních společnosti. Nejprve shrnu hlavni bodu vkladu, který nabídnu dále:
-S rozvojem moderních společnosti postupné slábne Tradiční zakotveni jednáni a role Tradiční autority- to znamená, ze slábne normativní a legitimizacni aspekt tradice.
-Z jiného pohledu si ale tradice uchovala I v moderním světě svůj vyznám, hlaste jako nastroj k tomu, jak sis vet vykládá, jak mu davit smysl (hermeneuticky aspekt) a jak v něm hledat pocit vlastni sounáležitosti (identifikační aspekt).
-Tradice sis oce zachovala svůj vyznám, ale zásadním způsobem se promenuje: přesnost symbolických materiálu, které tvoří tradici, je stale odtržen od společenské interakce na zelenem miste. Tradice nemizí, ale straceji svoje zakotveni ve společném prostředí kazdodenniho života.
-Vytrženi tradic ze sdíleného prostři kazdodenniho života neznamená, ze mohou volno vyset v prostoru. pravě naopak- tradice Dokáže vydržet čas pouze za předpokladů, ze znovu zasazena do nových kontextu a notu zakotvena do nových tipu teritoriálních celku. Takhle lze například nahlížet na vyznám nacionalismu: ten přece obsahuje opětovně zakotveni tradice do celisveho území skutečného či potencionálního státu, území, jez zahrnuje, ale současně přesahuje hranice sdílených místních prostředí. Pokud ale tradice zůstává dulezitym rysem moderního světa, je obec přijatelně mluvit o zániku Tradiční společnosti? není obecné pojímaný protiklad mezi ,,Tradiční‘‘ a ,,moderní‘‘ společnosti z toho pohledu tak trochu zavadejici? Nepochybně je. Já se Ted soustředím na to, abych předvedl, ze vztah mezi tradici a modernitou je paradoxní a podstatné slozitejsi, než jak naznačuji tyto ostré vyhraněně protiklady. Paradoxu tradice a modernity Muzeem porozumět, když se zamezme na nasledujici úvahu: rozpad Tradiční autority a zakotveni návodu na jednáni tradice neznamená zánik tradice, nýbrž signalizuje posun v povaze a roli tradice související s tím, z elit v procesu vykladu světa a vytvářeni pocitu sounáležitosti musí stale vice a vice spoléhat na zprostředkované a od konkrétního místa odtržené tradice.
Zatím jsme rozlišil čtyři aspekty tradice a načrtl jsem představu o munici se úloze tradice moderním světě, ale ještě jsem se podrobněji nezabýval vztahem mezi tradici a medii. Tomu se budu věnovat v nasledujicich podkapitolách. Předvedu, ze informace tradice je zcela zásadním způsobem spojena z rozvojem komunikačních prostředku. Spojeni je to dvojnásobně: na jedné straně rozvoj komunikačních prostředku zajišťuje rozpad Tradiční autority a zakotveni vzorců jednáni v tradici. Na druhé straně nova kominukacni media poskytuji prostředky k tomu, aby se přenos tradice mohl odlit od sdíleni společného prostoru- cimz se utvareji podmínky pro obnoveni tradice meritu, jez mnohonásobně přesahuji všechno, co tu bylo v minulosti.