Maďarské povstání 1956

Po smrti Josifa Stalina se zvolna začala ukazovat slabá místa komunistického režimu v obecné rovině. Jistá nespokojenost části obyvatelstva byla stále četnější, režim musel v Berlíně likvidovat povstání, došlo zde i k použití sovětských tanků, dále lze v tomto směru hovořit také o měnové reformě v ČSR v roce 1953, kdy lidé přišli o velkou část svých úspor.

V červnu roku 1953 byli pozváni vedoucí maďarští představitelé do Moskvy za účelem selekce, bylo zde rozhodnuto o odchodu dvou maďarských komunistů, vrcholných představitelů tzv. mocenské čtyřky, jmenovitě Mihály Farkas a József Révai. Navíc byl zvolen či spíše vybrán nový premiér, Imre Nagy. Zbylí dva představitelé mocenské čtyřky, Matyas Rákosi a Erno Gerö zůstali v úřadu. Imre Nagy se během svého působení ve funkci premiéra snažil překonat aktuální ekonomickou krizi, což se jeho kabinetu, dá se říci, povedlo, tudíž si získal určité sympatie veřejnosti. Proti Nagyovi však stálo stalinistické křídlo maďarských komunistů v čele s Matyasem Rákosim, které nakonec zvítězilo a Nagy byl na jaře 1955 odvolán. Již se však nepodařilo nastolit zpět nekompromisní režim stalinského typu a v roce 1956 byl Rákosi nucen rehabilitovat L. Rajka, kterého pro konkretizaci můžeme srovnat s R. Slánským v ČSR. Dvacátý sjezd KSSS však odsoudil Stalinův kult osobnosti, což přineslo Rákosimu a jeho vládě nemalé těžkosti, moc se mu však stále dařilo udržovat, avšak po nepokojích v polské Poznani, které byly násilně potlačeny, vyjádřila Moskva nutnost Rákosiho odchodu, což se také 18. července  1956 stalo. Do čela vlády byl následně postaven Erno Gerö, kterému se nepodařilo odstranit rostoucí nespokojenost. [1]

Oficiální pohřeb L. Rajka, který se konal 6. října 1956, se pak stal spíše politickou akcí. Iniciativy se chopili studenti, kteří v rámci svých požadavků hovořili zejména o svobodných volbách a odchodu sovětských vojsk z maďarského území. Na 23. říjen pak připravili mohutnou manifestaci. Gerö se situaci marně pokoušel zklidnit, urychleně byl zpět do úřadu premiéra povolán Imre Nagy, nicméně nic již neodvrátilo následný ozbrojený konflikt. Po vypuknutí samotného povstání a jmenování Nagyho premiérem po poradě se sovětským velvyslancem byla Moskva požádána o vojenskou pomoc. Následující den, tedy 24. října 1956 již vjely do Budapešti sovětské tanky.

Moskevské vedení v čele s Chruščovem vycházelo Nagyovu kabinetu vstříc, došlo ke jmenování nových ministrů, Gerö odešel ze svých politických funkcí. Dne 30. října rozhodla Nagyova vláda o likvidaci systému jedné politické strany, dále pak požádala o stažení sovětských jednotek. Jejich stažení však nebylo skutečné, jednalo se o taktický manévr Nikity Chruščova. Z vojenského hlediska povstání potlačeno zatím nebylo, povstalci kladli tuhý odpor. Sovětské jednotky se tedy připravovaly na konečný útok.  [2]

V Budapešti pak vypukl převrat, pálily se portréty komunistických pohlavárů, Imre Nagy pak povstání podpořil, odmítl podepsat zvací dopis, tedy dokument zaručující sovětskému útoku legitimitu. Premiér dále žádal stažení sovětských vojsk z Maďarska a 1. listopadu 1956 vyhlásil neutralitu, což můžeme chápat jako vystoupení z Varšavské smlouvy. Tím byl maďarský dočasný politický převrat naplněn. [3]

Sovětská vláda mezitím rozhodla o vojenském zásahu, který byl formálně posvěcen státy Varšavské smlouvy. Vojenský zásah byl naplánován na 4. listopadu. Ačkoli Svobodná Evropa slibovala zásah západních států, pomoc nakonec nepřišla. Povstalci byli však vytrvalí a bojovali až do 10. listopadu.  [4]

Výsledkem pak byly 4 tisíce padlých Maďarů, zhruba 800 padlých sovětských vojáků a samozřejmě následovaly popravy. V rámci těchto čistek bylo pak popraveno více než 200 osob, mezi nimi také premiér Nagy. Maďarské události tedy potvrdily moc SSSR nad satelitními státy, současně se však toto úspěšně potlačené povstání stalo trnem v oku režimu i v dalších letech. Reakce západního světa nebyly fakticky žádné. Valné shromáždění OSN sice odsouhlasilo požadavek na stažení sovětských vojsk z Maďarska, nicméně jednalo se o prázdné politické gesto. [5]

V Československu byly oficiální reakce jasné, dovolím si zde citovat Rudé právo z 25. října 1956: ,,…pokusili se zvrátit zpět chod dějin a nakonec znovu uvrhnout zemi v kapitalistické jařmo.“[6] Rudé právo tedy zcela logicky vyzývá k ostražitosti a bdělosti, z určitého úhlu pohledu lze hovořit o očividné panice. Jak vyplývá z citace, povstání v Maďarsku bylo v československém oficiálním tiskovém orgánu bráno jako boj kapitalismu se socialismem, což se skutečnou podstatou problému nekoresponduje. Dále lze dohledat, a to hned na první straně Rudého práva z 25. října, vyjádření pražských komunistů, kteří byli samozřejmě rozhořčeni. Následující den již téměř celá titulní strana Rudého práva patřila Maďarsku, byl kladen důraz na vyjádření inteligence, rolnictva a dělnictva. Ten samozřejmě nemohl být jiný než odsouzení povstalců a vyzdvihování ,,všudypřítomného blahobytu“. Další dny se pak Rudé právo pouze zmiňuje o Maďarsku vždy na poslední straně. Informační hodnota těchto článků je pochopitelně velice nízká, z ostatních článků vychvalujících lidově demokratický systém je však znát jistá nervozita režimu, který byl v dané chvíli znepokojen. Zajímavé však je, že již 29. října lze najít v Rudém právu článek s názvem ,,Protilidové dobrodružství v Maďarsku ztroskotalo“. V tomto případě se jedná o článek nebo výtah z článku moskevské Pravdy.[7] Následující den byly na první straně otisknuty dopisy české vlády vládě maďarské či dopis československých komunistů maďarským komunistům. V rámci manipulace s veřejností otisklo Rudé právo také článek, jehož obsahem je vyprávění řidiče ČSAD z Ostravy, který se v době bojů nacházel v Maďarsku. Z jeho ,,vzpomínek“ jsou zajímavé hloubavé rozhovory se zaměstnanci garáží v Budapešti. Československý řidič jim sdělil, ,,jak se u nich věci mají“, když se jich ptal, co říkají na to, že jejich zemi chtějí znovu ovládnout kapitalisté a že se tam chce rozpínat církev. Dotyční samozřejmě nesouhlasili a jasně se stavěli proti povstalcům. Dále hovoří řidič autobusu o tom, že kontrarevoluce byla fašistická.[8]

Na závěr tedy lze říci, že příčiny maďarských bojů na podzim roku 1956 byly režimem zcela smeteny. Povstání se podařilo potlačit, řekněme, uspokojivě, avšak neohrožený režim dle četnosti zpráv a jisté hysterii v nich obsažené evidentně panikařil.

[1] Richard PRAŽÁK, Stručná historie států: Maďarsko, Praha 2005, s. 101-104

[2] Brian CROZIER, Vzestup a pád Sovětské říše, Praha 2004, s. 169-171

[3] László KONTLER, Dějiny Maďarska, Praha 2008, s. 398

[4] Tamtéž, s. 400

[5] Brian CROZIER, Vzestup a pád Sovětské říše, Praha 2004, s. 175-176

[6] Rozhodně a s jistotou, in: Rudé právo 1956, 10/25, s.1

[7] Protilidové dobrodružství v Maďarsku ztroskotalo, in: Rudé právo 1956, 10/29, s.3

[8] Co jsem viděl v Maďarsku, in: Rudé právo 1956, 11/11, s.2