LSD a halucinogeny

Ve své seminární práci jsem se rozhodla zaměřit na drogy ze skupiny halucinogenů. Nechci popisovat jejich členění, domnívám se, že na toto téma bylo napsáno mnoho fundovanějších publikací. Chtěla bych se spíše zaměřit na zajímavosti z jejich historie, ale také na některé zajímavosti, které byly publikovány relativně nedávno.

Obecně bychom mohli halucinogeny rozdělit na přírodní látky a látky získané synteticky. Přírodní halucinogeny mají velmi dlouho historii, objevují se dříve, než přírodní opiáty či stimulancia. Jednou z prvních zmínek, která jejich výskyt dokazuje, je indický náboženský spis Rigvéda, který pochází z období kolem roku 2000 př. n. l., a který popisuje mýtickou rostlinu Soma, rostlinu bez kořenů, listů, květů, kterou domorodci sbírali v horách.  Postupem času se spekulovalo, která rostlina je ona posvátná Soma. Dnes je přijímána hypotéza, že se jednalo o muchomůrku tygrovitou (R. Gordon Wasson), která se vyskytuje prakticky po celém světě. Kromě této muchomůrky jsou známy i další psychedelické rostliny včetně mnoha druhů hub, obsahujících psilocybin, harmalin, jak s globálním, tak i s lokálním výskytem. Řekové měli kykeon a obyvatelé Jižní Ameriky teonanacatl, peyotu, ayahuascu anebo meskalin. V našich zeměpisných šířkách se můžeme odedávna setkat právě s psilocybinem extrahovaným z řady u nás rostoucích hub, především lysohlávek (lysohlávka kopinatá, lysohlávka česká).

Jakým způsobem a kdy přesně se začaly psychedelické látky využívat, dnes bohužel není jasné, neexistují prameny, které by toto prokazatelně rekonstruovaly. Je však zřejmé, že užívání halucinogenů bylo odedávna spojeno s různými náboženskými či iniciačními obřady v mnoha společnostech.

O syntetických psychedelikách můžeme hovořit až v průběhu 20. století. Na konci 30. let se Albert Hoffman zabýval pokusy s kyselinou lysergovou a izoloval z ní několik derivátů LSD. Při testech na laboratorních zvířatech se zdála být látka neúčinná. Na její schopnosti narazil Hoffman o několik let později, když si při manipulaci s ní přivodil intoxikaci.

Poté byly izolovány další látky – mezkalin z kaktusů a psilocybin z hub. Po druhé světové válce se v Evropě objevují první studie, které se zabývaly jak farmaceutickou podstatou psychedelik, tak jejich vlivem v medicíně, hlavně v psychiatrii. LSD se poté dostalo i do USA, především prostřednictvím psychiatrů, kteří měli látku k dispozici zdarma pro testování. V této době, tedy na počátku 50. let se LSD zkoumalo coby metoda psychoterapie v USA, Anglii, Německu, Itálii, Francii, Holandsku, Skandinávii, Kanadě i v Československu (převážně ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích).

Cílem výzkumů bylo zkoumání psychomimetických vlastností LSD, odborníci se domnívali, že díky ovlivnění hladiny serotoninu může LSD vyvolat schizofrenní psychotickou poruchu. Tato teorie má dodnes své zastánce. LSD byla zajímavá také pro armádu. CIA ji zkoumala z hlediska využití během vojenských operací, ale také coby „drogu pravdy“.

Na počátku 60. let se 1 gram LSD dostává k Timothy Learymu a jeho týmu, což odstartovalo obrovský boom psychedelických drog. Leary a jeho spolupracovníci se stali propagátory psilocybinu a LSD, které pak hrálo významnou roli v celém hnutí hippies.

V 60. a 70. letech bylo LSD dostupné v podobě tablet či roztoků, často s přítomností různých příměsí, které násobily či jinak ovlivňovaly účinky. Během 80. a 90. let se LSD objevuje ve formě tripů a mikrotripů, do kterých už se tolik příměsí nepřidává.

Již během 60. let se americká justice snaží zamezit rostoucí oblibě LSD  a v roce 1968 je v USA zakázáno. V Evropě se na seznamu zakázaných látek ocitá LSD přibližně ve stejnou dobu. Droga se tak stává méně dostupnou a opět se do popředí dostávají psilocybinové houby a meskalin. Objevují se také jiné náhražky za LSD, například GBH (gamahydroxybutyrát). Od poloviny 80. let se psychedelika stávají součástí rave kultury (rave – hudební směr, elektronická hudba, techno). Kromě již zmiňovaných látek se do popředí dostává extáze (3,4-metylendioxy-N-metylmetamfetamin, látka na pomezí stimulancií a psychedelik).

V srpnu roku 2006 se v odborném časopise Psychopharmacology objevil článek Rolanda Griffithse, který popisuje schopnost psilocybinu vyvolat mystický zážitek s určitým duchovním smyslem. Tato studie vyvolala mnoho vědeckých i laických reakcí (u nás komentář ke studii a článku vyšel v Lidových novinách (Duchovní svět lysohlávek, 21.7.2006). Na studii bylo použito grantu Národního ústavu zneužívání návykových látek (National Institute on Drug Abuse, NIDA), ale s důrazným upozorněním ředitelky ústavu Nory Volkow, že až jsou psychedelické drogy fyzicky nenávykové, mohu u predisponovaných jedinců fungovat jako spouštěč psychózy či jiných duševních poruch.

Ve výzkumu byl zkoumán vliv halucinogenů na psychiku zdravých jedinců, kteří nikdy halucinogeny neužívali a v jejichž rodinné anamnéze nebyl nikdo, kdo by trpěl psychózou . Vše probíhalo pod vedením Rolanda, Griffithse (profesor behaviorální neuropsychologie univerzity v Baltimoru). Účastníci měli průměrný věk 46 let, všichni dosáhli nadprůměrného vzdělání a byli aktivní v duchovní či religiózní oblasti. Motivací jim bylo především zjištění účinků psilocybinu a následné reflexe v terapeutickém kruhu na sezeních.

Sezení byla individuální a vše zaznamenávali dva monitoři, kteří se zkoumanými jedinci nejprve navázali vztah tak, aby získali jeho důvěru a v případě úzkosti či problému pak mohli pomoci s provedením tripem. Po sedmi hodinách působení látky pak účastníci výzkumu vyplňovali dotazník. Byl hodnocen nejen průběh tripu, monitoři hovořili také s rodinami účastníků. Podle dotazníků pak bylo zjištěno, že 22 z 30 účastníků prožilo mystické vytržení, občasné negativní efekty (úzkost, paranoia) vždy do konce setkání odezněly. 67% účastníků pak hodnotilo trip jako nejsmysluplnější zážitek svého života, většina se shodla, že i nich došlo k pozitivním změnám v postojích, emotivitě a chování. Pro 33% byl trip nejdůležitější spirituální prožitek v životě, pro 79% znamenal tento zážitek zlepšení subjektivního pocitu pohody a náhledu na sebe sama.

Tento experiment je srovnáván s tzv. Velkopátečním experimentem, který uskutečnil v roce 1962 Walter Pahnke se studenty teologie, kteří pak popisovali hluboké religiózní prožitky. V čem se tedy studie liší? Především v tom, že Griffithsova studie byla pečlivěji plánovaná a byly kontrolovány dva základní faktory, tedy set , očekávání jedince, jeho stav před požitím látky, a setting, tedy prostředí, kde k aplikaci látky dojde. Jeden z podstatných rozdílů byl také v tom, že Griffithsova sezení byla individuální.

Odborná i laická veřejnost se teď pře, zda tento experiment odstartoval další vlnu divokého experimentování s látkami měnícími vědomí, či zda se jen Griffiths pokusil odhalit nové možnosti zkoumání lidské psychiky. Tyto látky ovlivňují kognitivní centra mozku a výzkum jejich účinků může pomoci porozumět podstatě vědomí, uvědomování si věcí okolo i uvědomění si sebe sama,  schopnosti introspekce.

Závěrem bych chtěla dodat svůj vlastní názor na problematiku halucinogenů. O toto téma se zajímám od té doby, co jsem poprvé přečetla knihy Timothy Learyho Záblesky paměti a Velekněz. Pročítala jsem popisy jeho tripů a doufám, že zkoumání těchto látek se v budoucnu bude věnovat více vědců. Griffithsův výzkum naznačil směr, potvrdil některé hypotézy ze 60. a 70. let. Lidská mysl má mnoho zavřených třináctých komnat, které mohou psychoaktivní látky otevřít, mohou být nápomocny při odhalování funkcí mozku. Domnívám se však, že jejich konzumaci by měla předcházet určitá uvědomělost, informovanost a připravenost.

Prameny

Tištěné zdroje:

Miovský M., LSD a jiné halucinogeny. Boskovice: Albert, 1996.

Online zdroje:

http://www.drogy.net