Listina základních práv a svobod

Dne 10. 12. 1948 přijalo VS OSN rezolucí č. 217/3 Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod. Vyjadřovala shodu všech států o tom, co se rozumí pod pojmem lidská práva a svobody. ČSSR přistoupila k dohodě v říjnu 1968, avšak teprve po sedmi letech FS ČSSR dohodu ratifikovalo. V platnost byla uvedena r. 1976 publikováním vyhl. č. 120/76 Sb. Ke skutečnému naplnění přijatých závazků došlo až po 17. listopadu 1989.

Základním ústavním zákonem, garantujícím dodržování lidských práv a svobod, se stala Listina základních lidských práv a svobod přijatá FS ČSFR 9. 11. 1991. FS tak učinilo dvěma legislativními akty. Prvním byl ústavní zákon uvozující Listinu, druhým listina sama.

Listina je nadřazená ostatním právním aktům, které se jí musí přizpůsobit. Představuje ústavní právo hmotné, ostatní normy ústavního práva mají povahu instituciální, organizační, procedurální.

Hlavním rysem je přímá aplikovatelnost a vynutitelnost ustanovení. Má-li být ústavní předpis aplikovatelný, musí být splněny dva požadavky a to hmotně-právní a procesní. První spočívá v koncipování předpisu tak koncesně, aby na jeho základě šlo přezkoumat, zda určitý zákon odpovídá Listině, neboť´ ta musí být v každém případě zachována, pokud sama nepřipouští výjimku, která nesmí být překročena či samovolně interpretována. Procesně-právní předpoklad je dán přítomností nezávislého nadstranického orgánu, nadaného pravomocí přezkoumávat soulad právních norem s přijatými závazky. Tímto orgánem je Ústavní soud v Brně. Problémem je v současné době zajistit skutečnou, a ne jen proklamovanou, nezávislost ústavního soudu v důsledku politického boje o vliv ve státních orgánech. Řešením by bylo pozastavení politické činnosti a organizovanosti soudců, ale tento krok je v rozporu s Listinou. Lze tak spoléhat jen na čestnost soudců působících v tomto orgánu.

Přístup k interpretaci Listiny může být dvojí. Totiž že, Listina vyjadřuje určité maximum, které se může regulovat tj. omezovat, ale jen v daných mezích. V takovém případě nevznikají mezery v legislativě. V druhém případě, kdy Listina stanovuje jen podstatu příslušného institutu a má více programový ráz, se právní úpravy budou moci pohybovat oběma směry, i za rámec daný Listinou. Tak může vzniknout mezera, kterou bude třeba zaplnit novelizací. Je však otázkou zda tak bude provedeno kvalitně a v dostatečném předstihu.
Listina se skládá z šesti hlav obsahujících 44. na sebe navazujících článků. Prvá hlava obsahuje obecná ustanovení, ve druhé, se pojednává o základních lidských právech a svobodách, na ní navazuje hlava třetí a čtvrtá charakterizující práva národnostních menšin a práva sociální. Hlava pátá rozšiřuje právní ochranu a šestá obsahuje závěrečná a společná ustanovení. Významný je § 2. zakotvující prioritu mezinárodních smluv o lidských právech před stávajícím zákonem v případě jejich ratifikace.

Listina je bezesporu jedním z nejdůležitějších dokumentů přijatých v posledních létech. Obsahuje však i řadu problémových míst. Mezi jedno z nich patří čl. 26. odst. 2. “ Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.“ Ze znění zákona nevyplývá, o jaká omezení se jedná. Podle Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Mezinárodní organizace práce, ratifikovaného vládou České republiky, jsou omezení ve výkonu povolání v důsledku politického a náboženského přesvědčení nepřijatelná.

S politováním je třeba konstatovat, že FS myšlenku Paktu nepřijalo, o čemž svědčí tzv. Lustrační zákon stanovující další předpoklady pro výkon funkcí ve státních orgánech a organizací ze dne 4. 10. 1991, tj. omezující výkon povolání pro osoby, na které se vztahuje § 2 uvedeného zákona. Zvláště problematická jsou ustanovení § 2. odst. 1. písm. b), c), f), g).

Lze jen velmi těžko určit, kdo byl vědomým spolupracovníkem Stb. (pojem vědomá spolupráce upřesňuje § 2 odst. 2.). Odvolání na tzv. Registr svazků právně neobstojí. Samotný záznam není důkazem spolupráce a páchání trestné činnosti. Uvedená formulace nepřihlíží k tomu, že občan mohl být Stb. ke spolupráci donucen pod pohrůžkou perzekucí. Vzbuzuje pochybnost i pravost záznamů organizace, která porušovala nejen mezinárodně uznávané normy, ale i platnou ústavu ČSSR.

Ve formulaci zákona je patrný i precedens kolektivní viny, viz. § 2 odst. 1 pism. f), nepřípustný v demokratickém státě, neboť´ nikdo nemůže být zbaven práv a postaven do role nerovnoprávné osoby jen v důsledku příslušnosti k té či jiné organizaci. Uplatňovat omezující opatření lze jen v případě prokázaného porušení zákona.

Sporný je i způsob posuzování viny občanů uskutečňovaný prostřednictvím komisí podle § 11 jmenované FS, po rozpadu ČSFR, předsednictvem ČNR, MO, MV, ředitelem IBS. V uvedeném složení nepředstavuje komise nestranný orgán a svoji činností připomíná
prověrkové komise. Mimo to o vině či nevině občanů má právo rozhodnout jen nestranný soud, jak je uvedeno v Listině čl. 40. odst. 1. Odst. 2 uvádí „Každý je pokládán za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena.“ Podle lustračního zákona je občan vinný již tím, že jeho jméno figuruje v Registru, nebo členstvím v LM. Trestem je diskriminace ve výkonu povolání.

Uvedená skutečnost vede k obavám před novým totalitním režimem likvidujícím své politické protivníky, odstraňujíc je ze státních funkcí a tvorbou elitní uzavřené společnosti vládnoucí státu.

V rámci prověrkové akce byl porušen § 19 Lustračního zákona zakazující zveřejňování údajů bez písemného svolení občana pravidelným únikem informací v tisku během volební kampaně s cílem diskreditovat opoziční poslance v očích veřejnosti a tak je vyřadit z volebního boje.
Jedinou možností občana odvrátit podezření je obrátit se, podle § 18 Lustr. zákona, ke krajskému soudu, který vysloví konečné rozhodnutí. Soud prozkoumává odvolání podle materiálů dodaných komisí a zároveň musí respektovat platné zákony tedy i Lustrační zákon. Proto je otázkou, zda jeho rozhodnutí bude nestranné a objektivní. V zákoně také chybí ustanovení o satisfakci občana a náhradě škod utrpěných v důsledku nepravdivého obvinění.

Neobstojí i tvrzení tvůrců zákona o jeho časové omezenosti, podle § 23 Lustr. zákon pozbývá účinnosti 31. 12. 1996, neboť´ z nedávných historických událostí víme, že „časově omezené“ nařízení se téměř vždy staločasově neomezeným.

V každém případě je Lustrační zákon v rozporu s Listinou a ratifikovanými mezinárodními úmluvami a nemá žádné opodstatnění. Jediným řešením, ve smyslu uvedení našeho právního řádu do souladu s Listinou a mezinárodním právem, je zrušení Lustračního zákona se zpětnou platností.
Použitá literatura:

1. Listina základních lidských práv a svobod
   2. Lustrační zákon
   3. Právník
   4. Periodický tisk