Ladislav Štoll Třicet let bojů za českou socialistickou poezii

Ladislav Štoll se narodil 26.6. 1902 v Jablonci nad Nisou do rodiny sladovnického mistra a později nájemce zámeckého hostince na Malé Skále u Turnova.  Na reálné škole v Turnově maturoval v roce 1920, poté absolvoval jednoletý kurz a následně nastoupil jako úředník do Živnostenské banky. V letech 1922 – 1924 vykonával vojenskou službu u letectva – což byla jedna z jeho inspirací a tématika, která se objevila v jeho souboru básní a fejetonů Člověk v aeroplánu. Následné studium marxistické literatury a vstup do KSČ roku 1926 předurčily jeho názorovou orientaci i působení v levicových a stranických organizacích. V roce 1931 se poprvé setkává s komplikacemi za jeho levicové názory, když přichází o zaměstnání kvůli článku Úředníci. Krátce po ztrátě zaměstnání redigoval časopis Včela a Proletářský družstevník spolu se Světem práce. Od roku 1934 začíná pracovat v Rudém právu a Tvorbě, díky této práci se dostává do Moskvy a pracuje na překladu Marxových a Engelsových děl. Zde se taktéž setkává s Juliem Fučíkem. Mobilizace roku 1938 se účastní jako poručík bombardovací letky a za okupace pracuje jako úředník. Za povstání roku 1945 se podílel na vydávání prvních čísel Rudého práva. V roce 1946 byl zvolen členem ÚV KSČ. Činil se také v pedagogickém odvětví, byl profesorem na Vysoké škole politické a sociální, přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, což je dodnes často zmiňováno jako světová rarita – Štoll byl totiž pouhým absolventem reálky a jednoročního kurzu na obchodní akademii, kvůli čemuž se mu občas přezdívalo „obchodní akademik“. Politicky výrazněji vystupuje od roku 1953, kdy je jmenován ministrem vysokých škol, rok na to je zvolen ministrem školství a další dva roky poté působí ve funkci ministra kultury. Umírá 6. ledna 1981 v Praze, po jeho smrti mu byl uspořádán státní pohřeb a jeho urna je uložena v Žižkovském památníku.

Štoll se prvně literárně angažoval v druhé polovině 20. let 20. století, kdy do časopisů publikoval básně s leteckou tématikou, které pak vydal v souboru Člověk v aeroplánu. Pod vlivem proletářské poezie, zejména S. K. Neumanna a J. Wolkera, tématiku letectví nahrazují témata sociální a vydává sociálně laděný román Otrávený chléb. Od té doby se jeho působnost přesunula zcela na pole publicistiky a literární kritiky, kde se jako obhájce KSČ  účastnil až do své smrti všech politických a literárních zápasů. Toto působení a jeho zájmy pak zachycuje soubor Z bojů na levé frontě. Po roce 1948 zcela vyprchává analytický nadhled ve Štollových tvorbách a jeho tvorba je podřízena zájmům komunistické strany. Literární tvorba socialisticky orientovaných básníků především pak opět Neumanna a Wolkera, společně s potřebou socialistickorealistického vyústění avantgardy (V. Nezval, K. Biebl) pak tvoří základní kameny jeho projevu zaznamenaného v knize Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Kniha pak vychází o 25 let později v přepracovaném a zmírněném vydání pod názvem Básník a naděje: z bojů za českou socialistickou poezii. Své vůdčí postavení pak potvrzuje referátem Literatura a kulturní revoluce. Štollovu činnost od 50. až do 70. let zachycuje dvousvazkový soubor Umění a ideologický boj. Na oživení strukturalismu v 60. letech pak reaguje tvorbou O tvar a strukturu v slovesném umění. Jeho poslední prací je pak Občan F.X. Šalda a jak už sám název napovídá, Štoll se zabývá Šaldou a jeho ideologií a občanskou orientací.

Ladislav Štoll přednesl svůj referát Třicet let bojů za českou socialistickou poesii na Svazu československých spisovatelů 22. ledna 1950. Je důležité si uvědomit, že dokument pochází z druhého období, tedy doby, kdy komunisté plně ovládali všechny klíčové instituce v zemi, staly se pány nad veřejným životem v Československu. Štolovým cílem projevu bylo vytyčit nové hranice socialistické poezie, která se měla především více angažovat v prosazování myšlenek komunistické strany. Projev byl plně v intencích marxistické doktríny umění, kterou v Sovětském svazu prosadil stalinský kulturní ideolog Andrej Ždanov. Jejím úkolem bylo prosazení programu tzv. socialistického realismu – angažovaného umění plně svázaného s ideologií a potřebami komunistické strany. Tento Štollův, déle než dvě hodiny trvající projev, na dlouhá léta vymezil směřování československé poezie.

Knižní písemná varianta jeho předneseného projevu  má velmi dobrou stylistickou úroveň a velmi dobře splňuje jednotlivé požadavky na strukturu i formu projevu.

V úvodu textu Štoll představuje osnovu svého projevu a snaží se již od úvodních slov obracet také k publiku. Pokračuje: „Je už nejvýš na čase, abychom se zamyslili nad otázkami naší literatury, jak je přináší její živý konkrétní vývoj, to znamená historickokriticky.“ Tímto určuje za klíčový marxistický náhled na dějiny jako dialektický proces, jehož konečnou fází je komunismus. O chvíli později pokračuje: „Dnes je, myslím, nám všem už jasné, že tu běží o zvláštní zákonitý, i když neobyčejně složitý odraz grandiosního zápasu za nový, vyšší společenský řád, zápasu, který za tu dobu svedla nejen naše dělnická třída, ale celý světový proletariát a především ovšem dělnická třída Sovětského svazu.“ Lidé, ke kterým Štoll promlouvá, by si mohli připadat jako nepatřiční při odmítnutí takovéhoto postoje, odmítnutí jediného a dle komunistické strany správného názorového proudu. Učení komunismu totiž zasahovalo téměř všechny oblasti života.

V následující části textu Štoll dává za příklad poezii  a osobnost Stanislava Kostky Neumanna: „Proto musí naši pozornost tím více upoutat postava STANISLAVA KOSTKY NEUMANNA, který tím vším prošel, tím vším se promučil, předěl překročil a tyčí se v nové České socialistické poesii jako její vedoucí zjev.“ Štoll Neumana ve svém díle neustále předkládá za vzor a autoritu, je pro něj vrcholným básníkem, přitakává mu, že navzdory jeho složitému životnímu období, kdy se jako mladý básník držel samoty a žil v ideálech, nakonec dospěl k závěru, že vstup do strany a přijetí komunistických ideálů pro něj budou nejlepší. „St. K. Neumann je naším prvním a největším básníkem socialistickým. Jeho zjev se nám zcela objektivně nabízí v ne jednom směru jako měřítko uměleckých i charakterových hodnot novodobé naší poesie. Skýtá nám, jak ještě uvidíme, řadu zásadních, ideových i estetických kriterií pro spolehlivou orientaci na cestě naší poesie.“ Neumannovo jméno zaznívá neustále v celém referátu, kromě něho jsou zmiňováni jako vzor z českých spisovatelů ještě i Zdeněk Nejedlý nebo Jiří Wolker. Štoll se na Neumannovi snaží demonstrovat, jednak důležitost socialistické poezie, ale i její smysluplnost a kvality. „Jen tak se mohlo stát, že básnické dílo St. K. Neumanna představuje dnes páteř vývoje české poesie za celé poslední půlstoletí. Jako pravý rozený básník nehledal pravdu v metafysické spekulaci, nýbrž v realitě života. Jako realista přistupuje k životní skutečnosti s otevřenými čidly; syn slunce, okouzlený smyslovou krásou přírody, prostých věcí, krásou prostoty pracujícího člověka, od počátku instinktivně poznává, že zájmy pravdy a krásy splývají se zájmy pracujících lidových mas. A tak po překonání tisícerých zmatků, omylů i předsudků dospěl k oné vnitřní jistotě a jednotě, kterou mu mohou závidět nejen jeho generační druhové, ale i básníci mladších pokolení, t.j. k poznání, že pravda je zbraní moderní dělnické třídy a že dělnická třída je zbraní pravdy. Básník se proto úzce a bez výhrad přimyká k rodícímu se socialistickému světu.“

Naprostým opakem jsou pak pro Štolla stoupenci opozičních stran a tendencí, ty jsou ve Štollově referátu líčeni jako bezectní, bez živého lidského citu a osobní statečnosti.  Samozřejmostí je svalení viny na ně za špatné výsledky a neúspěchy. „Zde pak začíná v české poesii onen překvapující převratný proces, nad nímž stál udiven takový F. X. Šalda, který pravé příčiny jako filosofický idealista nemohl chápat.“ Nebo ve výroku: „To ovšem také negativně ihned pocítili nepřátelé dělnické třídy, typičtí buržoasní pokrytci, kteří si nejen

v tramvaji, ale i v duchu odsedávají od pracujícího člověka a nemohou prostě tuto třídní aversi zatajit.“ Pro demonstraci Štollových útoků, s cílem pouze hanit, lze pokládat z jeho textu útok na slavného novináře Ferdinanda Peroutku: „Takto pokrytecky moralizoval člověk, který se v téže ‚kritické stati‘ vychloubá tím, že ‚proseděl v baru více hodin než dvě skupiny proletářských básníků dohromady.“ Štoll se zde sice vyhýbá nějaké výrazněji vážné kontroverzi, je však patrné, že jde pouze o snahu vytvořit psychický vliv a hanit konkrétní osobu bez nějakého zřetelného závěru.

Největší kritiky se ovšem dostává Františku Halasovi. V přepracovaném vydání Básníka a naděje: z bojů za českou socialistickou poezii, jež jsem již zmínil, se kritika směrem k F. Halasovi již výrazně mírní. Štoll se pak neštítí konstatovat ani nad Halasovým osudem a úmrtím: „Osud Františka Halase byl hořký, tragický, znali jsme jeho drama, byli jsme si toho vědomi, nikdy mu nebylo osobně ublíženo, snažili jsme se mu pomoci i tam, kde on pomoc ironicky odmítal a dával se vést lidmi, kteří byli největšími nepřáteli skutečné poesie, nepřáteli lidu.“ Štoll srovnává Halase s Wolkerem, odsuzuje ho za to, že se Halas odcizil od svého proletářského původu a od své třídy: Halas totiž přes svůj proletářský původ, přes své hořké dětství a mládí a při své vrozené, neobyčejně ostře vnímavé citlivosti a při nedostatečné výzbroji ideové pod neblahým vlivem dekadentní četby se „vyšinul ze své jistoty“, tzn. vnitřně emocionálně se odcizil své třídě a přitom to dobře a chladně sebekriticky a ironicky věděl.“ Štoll pak jako příklad dává výňatky z Halasovy tvorby. Jako srovnání s Wolkerem pak uvádí: „Wolker, ač neproletářského původu, dovedl právě svou ideovosti, svou pravdymilovností, velikou uvědomělostí překonat zárodky toho zhoubného vnitřního sváru, jejž vkládá maloměšťákovi zpravidla do vínku jeho třídní původ, a dovedl ztotožnit zájmy své bytosti se zájmy dělnické třídy a nalézt onu jistotu, kterou Halas právě ztratil. Proto ten Halasův boj proti Wolkerovi působí někdy až dojmem, jako by Halas Wolkera přímo nenáviděl. Halas byl a zůstal básníkem dekadentní nálady, básníkem a vyjadřovatelem nálad maloměšťácké inteligence. Wolker se stal básníkem socialistickým, básníkem dělnické třídy. „Halas do sebe zavitý má zorničky očí obrácené do sebe, a jen nerad a jen s bolestí je občas obrací k realitě života, která se mu jeví hrůznou.“

Na závěr je důležité zmínit především dopad tohoto díla. Štollových 30 let bojů za československou poesii se stalo klasickým příkladem uplatňování stalinismu v československé literatuře a po dlouhou dobu tento referát sloužil jako příručka pro hodnocení literatury. Klade si za cíl vyzdvihnout především dva autory, a to S. K. Neumanna a Wolkera a naopak kriticky doslova odsoudit práce autorů prvorepublikové avantgardy, jimiž jsou K. Teige, Nezval, Hora i Seifert a nejostřejší kritiky se pak dostává v tu dobu nedávno zesnulému F. Halasovi. Štoll v 30 letech bojů nahradil jakékoliv snahy o vědeckou argumentaci pouhou politickou frazeologií, doklady hypotetickou konstrukcí a jeho emotivní nenávistný postoj k moderní poezii neměl s odbornou literárně kritickou a historickou studií co do činění.