Křesťanství a judaismus, jejich shody a rozdíly – esej

Počátek našeho letopočtu, hlavně jeho první století, byl dobou velmi složitou. Docházelo k mnoha konfrontacím, římská říše byla na vrcholu moci a na jejím území se nalézalo mnoho různých kultur. Velmi důležitým kulturním předělem je vznik nového náboženského hnutí, křesťanství, jehož hlavním představitelem a v podstatě i zakladatelem je Ježíš Kristus a které šířili jeho učedníci–apoštolové v první polonině prvního století. Jak známo, křesťanství vzniklo jako hereze judaismu. Evangelia líčí spory mezi Ježíšem a farizeji, obránci staré víry a jejích nedostatků.Přestože mezi křesťanstvím a judaismem, nejsou tyto kultury vůbec protikladné. Vždyť Ježíš byl zrozen jako král Židů! Proto nechal Herodes, král dosazený Římany, vraždit v Betlémě neviňátka. Bál se, že budoucí král, kterým se měl podle proroctví Ježíš stát, jej připraví o trůn. Tento král, Ježíš, však nebyl králem světským, nehledal moc a nebažil po trůnu. Měl být pouze učitelem, který lidi povede správnou cestou, tedy jakýmsi králem jejich duší.

Hlavní věcí, která oba náboženské proudy spojuje, je víra v jednoho boha, jakási centralizace. Bodem, za kterého všichni a všechno vychází, je Bůh. Jeho pojetí je sice ve Starém a Novém zákoně poněkud odlišné, ne však příliš radikálně. Rozpory mezi křesťanskou a židovskou kulturou se odehrávají na poli výkladu Písma vykladači, kteří se příliš zaměřují na marginálie a tyto spory se pak promítají i do ostatních oblastí života. Například starozákonní Hospodin se projevuje jako přísný otec, který svou lásku podmiňuje různými požadavky a provinění tvrdě trestá.  Bůh Nového zákona je odpouštějící, jeho láska je nepodmíněná. Jako Hospodin potrestal Židy, když reptali a nevěřili v Jeho pomoc při dobývání Kanaánu. Oproti tomu Ježíš pravil v jednom podobenství, že Bohu je milejší hříšník, který se který se vrátil na správnou cestu a kaje se, jako pastýř je šťastný, když nalezne zatoulanou ovečku. Tento posun je z hlediska filosofického a z hlediska vývoje náboženství klíčový.

Dalším rozdílem mezi křesťanství m a judaismem je přístup k odplatě a odpuštění. Judaismus schvaluje pomstu, odplatu, trest, vždyť potopa světa byla božím trestem pro lidstvo za to, že lidé ignorovali Boží přikázání, kradli, podváděli a vraždili. Za stejného soudku je i zmatení jazyků u Babylónské věže nebo zničení Sodomy a Gomory.I ve Starém zákoně jsou mnohé příklady odpuštění, například Bůh nepotrestal Jákoba za to, že od otce nepoctivě vylákal požehnání, které mělo patřit jeho staršímu bratru Ezauovi nebo bez trestu zůstali Josefovi bratři, kteří Josefa prodali do otroctví. Tyto dva případy skončily dokonce smířením obou stran. Nový zákon je však postaven na ideji odpuštění, kterou jednoznačně preferuje, neboť jak pravil Ježíš farizejům, kteří chtěli ukamenovat cizoložnici: “Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.” (Ev.sv.Jana, 8,7) nebo “Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás.” (Ev.sv.Matouše,  5,44). To hlavní z Ježíšova učení shrnuje v podstatě věta “Miluj bližního svého jako sebe sama”. Bližního přitom Ježíš definuje pomocí podobenství o zraněném muži, kterého přepadli lupiči, ležícím u cesty. Kolem něho šel kněz a chrámový zřízenec, ale ti se zraněnému vyhnuli. Když šel kolem cizinec, Samaritán, ujal se zraněného, ošetřil jej a odvezl do hostince, kde za něho zaplatil. “Kdo tedy byl skutečným bližním?” ptal se Ježíš. Samozřejmě ne ti ctihodní, bohabojní občané, kteří by jej nechali zemřít, ale cizinec, který mu pomohl.

Rozdílná je také délka dějin obou kultur. Židé neboli Izraelité mají nesrovnatelně delší zdokumentované dějiny než kterákoli jiná současná evropská a snad i světová civilizace. Dokumentem o raných dějinách judaismu je v podstatě Bible, která se ukázala být dosti přesná, alespoň pokud se jedná o “potopu světa”, která zasáhla před několika tisíci lety oblast Blízkého východu. Dá se proto předpokládat, že i některé jiné události uvedené v Bibli se skutečně udály. Křesťanské            dějiny oproti tomu začínají “až” s počátkem našeho letopočtu. Snad proto se u obou kultur vyvinuly značně odlišné obyčeje a zvyky.

A co mají tedy tyto dvě kultury společného? Křesťanství sice vzniklo jako hereze judaismu, je však především jeho pokračováním, rozvinutím. Obě tyto kultury kladou důraz na osu světa vedoucí od Boha k člověku. Prakticky to znamená, že když budou hřešit ostatní, já tak činit nebudu, protože mám své zásady. Tyto zásady neodvozuji od pozitivního průměru chování ostatních, ale od normativního Boha, který hřích neschvaluje.

Další věc, a dalo by se říci hlavní, kterou mají tato dvě náboženství a jejich kultury společného, je Bible, Písmo svaté neboli Kniha knih. Přesněji Starý zákon je posvátným textem obou náboženství. Židé vychází pouze ze Starého zákona, ale křesťané i z “Nového zákona pána a spasitele našeho Ježíše Krista”. Starý zákon zachycuje nejstarší dějiny světa a Izraelitů, ke kterým se hlásí obě skupiny. Jak jsem již napsal, spory se pohybují hlavně na úrovni výkladu některých pasáží Bible.

Perzekuce je také jedním ze společných prvků historie těchto kultur. Židé byli perzekuováni už odedávna, jejich země byla pleněna Asyřany, Babylóňany a mnoho let pobyli v egyptském otroctví.Jejich pozdější pronásledování (po začátku našeho letopočtu) bylo “ospravedlněno skutečností, že to byli oni, kdo zabili Ježíše Krista. Ve středověku nesměli vlastnit pozemky, hospodařit na poli a vykonávat řemesla, nesměli být pohřbívání vedle křesťanů, byli nuceni žít v ghetech, a byly na ně pořádány pogromy. Jejich jedinou možností obživy byl obchod a lichvaření, což bylo příčinou dalších represí. A to přesto, že peníze si od nich půjčovali i králové. To, že se pogrom objevil v mnohem větším měřítku i ve dvacátém století, svědčí o jisté morální úrovni německého národa ve třicátých a čtyřicátých letech.

Křesťanství bylo už na samém počátku své existence velice tvrdě pronásledováno římskými úřady. Předhazování křesťanů lvům bylo jednou z mnoha podobných “zábav” římských občanů. Tato perzekuce však stmelila křesťanskou komunitu a Římané, jejichž náboženství bylo roztříštěné a neskýtalo žádnou naději, trpěli nudou a duševní prázdnotou. Neměli vlastně proč žít a proto se začali (zprvu tajně) přiklánět ke křesťanství. Roku 313 císař Konstantin povolil křesťanům svobodně vyznávat jejich náboženství a za vlády císaře Theodosia (379-395) se stalo jediným povoleným náboženstvím. Polední olympijské hry se konaly roku 393. Křesťanství tedy zvítězilo, ale ve středověku se ukázalo být také netolerantní vůči ostaním, jak je zřejmé z existence pogromů na Židy.

Křesťanská a židovská kultura se od sebe velmi liší, zároveň mají ale mnoho společného. V podstatě obě náboženství uctívají téhož boha, každé ovšem používá jiné rituály, obe kultury mají odlišné zvyky. Obě také úzce souvisí s kulturou římskou, na jejímž území se střetly a kterou později křesťanství přetvořilo k obrazu svému.