Královský dvůr posledních Přemyslovců

Úvod

Doba Přemyslovských králů je známa jako politicky ucelené období a také jako jedna ze tří velkých period českého středověku (stejně jako doba Karla IV. či husitství ).  Český stát tehdy prošel komplexní strukturální přeměnou, která zasáhla všechny oblasti života  a pronikla do většiny míst. Království české výrazně zasahovalo do celoevropského vývoje, což se Čechům do té doby nedařilo. Do výstavby korunní moci se zapojila také rozpínavost šlechty, měst a církve.

Zajímavý je také posun ve sňatkové politice, která do doby Přemysla Otakara I. sloužila spíše ke stabilizaci sousedských vztahů. Za vlády tohoto panovníka však česká diplomacie cílevědomě buduje postavení Čech mezi evropskou elitou. Mezi první mezinárodní úspechy české diplomacie patří uznání královské koruny papežem v roce 1204. Díky událostem doby (vpád Mongolů, spříznění Přemyslovců se Štaufy),  se moc Přemyslovců rozrostla natolik, že vnuk Přemysla Otakara I., Přemysl Otakar II., hájil své zájmy až po polsko-litevské hranice, kde vystupoval jako patron polských knížat i německých rytířů. Důležitým momentem byla konsolidace Babenberského a Sponheimského dědictví a jejich spojení s českými zeměmi pod  vládu již zmiňovaného Přemysla Otakara II. Přemysl však podcenil vliv rozdrobené říše, která se začala obávat jeho vlivu. Na tuto skutečnost nakonec doplatil v bitvě na Moravském poli 26. 8. 1278.  Politika jeho syna Václava II. směřovala spíše na západ (Chebsko, Plíseňsko, Míšeň) a na Polsko, které sjednotil. Tento předposlední Přemyslovský král pronikl díky svým kontaktům až do kardinálského sboru.

Sídelní a ekonomická správa prošla obrovskými změnami, což silně poznamenalo české země až do novověku- síť měst či silná německá menšina. V několika vlnách byly také zakládány městské komunity. V hojném počtu vznikají královská města a vedle nich také síť menších měst a městeček patřících šlechte, v neposlední řadě také  sídla patřící církvi. Změny postihly také venkovská sídla- došlo ke sblížení různých skupin venkovanů do vrstvy poddanských sedláků, v čele soudní správy vsí stál rychtář a přísedící kmeti. Vzestupu se též dočkala šlechta, která již nebyla jen korporací vlastníků, stala se i jakousi ,,charismatickou “ vrstvou Čechů, která zajišťovala legitimitu a řád vlády. Šlechta začala požadovat panskou radu, která měla stát nad úredníky a podílet se na rozhodování spolu s panovníkem. Zatím nemluvíme o stavovském státě, nicméně tato skutečnost má v tomto ohledu přece jen větší či menší vliv na jeho budoucí zformování. Ještě považuji za nutné zmínit vzestup ekonomiky, která vzrostla mimo jiné také díky nerostnému bohatství českého království. Z významných hornických lokalit, kde v této době začalo ve velkém dobývání kovových rud, připomeňme například Kutnou Horu či Jihlavu.

Dvorské umění

V první polovině 13. Století začala do Evropy pronikat gotika, umělecký sloh vniknuvší ve Francii. Za Přemysla Otakara I. Nevzniklo sice dvorské umění, které by se mohlo svou vyspělostí rovnat například babenberskému Rakousku či arpádovskému Rakosku, nicméně jakýsi základ pro jeho pozdější vznik Přemyslovi nelze upřít. Za jeho syna Václava I. Začalo přijímání nových kulturních proudů z vyspělejšího západu ve velkém. Konaly se turnaje a minnesang- německá poezie s hudebním doprovodem, jež se nechala inspirovat francouzskými trubadúry, se stala jedním z nástrojů panovníkovi reprezentace spolu s dalšími uměleckými disciplínami. Minnersang patřil od doby Václava I. K neodmyslitelným součástem českého královského dvora. Vznikaly ve velkém také hrady a kláštery. Jedná se zejména o cisterciácké kláštery, například klášter na Velehradě či v Oseku. Hrady Zvíkov či Žebrák. Zejména klášterní stavby vznikaly za výrazné podpory panovníka. Neboť ten ke sve reprezentaci potřeboval vzbudit dojem štedrosti, lesku, bohatství a dalších ctností, podle kterých se měřila královská moc. V duchu rytířství k nim patřila také udatnost.

Období druhé poloviny 13. Století je dobou vzniku národních literatur. Na českém královském dvoře tedy vznikají světská literární díla v němčině i češtině. Český královský dvůr se stal útocištem především německých literátů a minnesingerů, v druhé polovině 13. Století byl český královský dvůr nejvýznamnějším útocištem německých literárních umělců. Koncem třicátých let přišel na dvůr Václava I. Reinmar von Zwetter- významný politický německý lyrik, který se velmi líbil králi, nicméně neměl ve své době nijak veliké publikum. Zhruba o 20 let později přišli dva mladší autoři- Meister Sigeher a Friedrich von Sonnenburg, kteří nsetrvali i během vlády Přemysla Otakara II. A doprovázeli ho i na válečných taženích, jejichž průběh zvěčnili ve svých verších. Významní mecenáši, kteří vyznanou měrou podpořili takovéto umělce byli vedle krále také přední čeští velmoži, například páni z Rožmberka. Z řad velmožů došlo ke zvýšení zájmu o literární díla i v českém jazyce, přinejmenším na těch dvorech, kde byla běžná česko- německá dvojjazyčnost. To vedlo k tomu, že na přelomu 13. A 14. Stol vzniká několik českých děl, které jsou psány kvalitní češtinou, nutno připomenout Dalimilovu kroniku a českou Alexandreidu. Hlavní roli v otázce vzestupu české literatury hraje prolínání dvorského prostředí s autorským potenciálem církevních vzdělanců.

Nutno říci, že královský dvůr podporoval německý patriciát, jehož moc velice rychle rostla, což znepokojovalo českou šlechtu. Šlechta tedy byla protiněmecky zaměřena, avšak povětšinou nešlo o nacionalismus, spíše o mocenský souboj. Přemyslovští králové totiž povolávali německé kolonisty, sledovali tím hospodářské posílení své moci. Vznikala také německá jména hradů či měst, paradoxně i některé české rody přijaly německý název- například Vítkovci si začali říkat Rožmberkové. Nicméně došlo k tomu, že šlechta vystoupila proti panovníkovi v zájmu hájení svých zájmu před sílící německou menšinou. Tento moment je chápán jako objektivní překážka germanizace české společnosti díky šlechtickým předákům.

Minnesanger

Minnesanger je označení německých básníků, skladatelů a zpěváků středověku, kteří zpravidla patřili do rytířského stavu. Němečtí minnesagři se nechali inspirovat francouzskými trubadúry, kteří byli podporováni aristokraty, nebo často sami byli aristokraté. Tento trend milostných lyrických písní a básní měl obrovský vliv na celou společnost- symbolem rytíře se stala krásná dáma, kterou rytíř platonicky miluje a hrdinské skutky koná ,,pro ni”, plní její příkazy po vzoru lenní služby.

První velká vlna tohoto druhu poezie k nám pronikla ve formě válečných eposů, např. Epos o Rolandovi. Nový, dá se říci, duch doby vzbuzoval zájem šlechty i duchovenstva- prostřednictvím tohoto směru došlo ke kultivaci stále nových témat (keltské písně apod.). Jak již bylo řečeno, počátky tohoto smýšlení najdeme ve Francii, kde ve 12. století došlo k rozmachu dvorské poezie, která se stala součástí rytířského stylu, proto se tedy minnesanger  pyšnil rytířským titulem.

Minnesang se dále rozšiřoval jak na jih- Itálie, Katalánie, tak na sever. Německá poezie ovládala tedy  většinu střední Evropy, kam patřil i dvůr Přemyslovských králů. Poezie minnesangu byla psána v hornoněmčině a byla doprovázena hudebním nástrojem. Umělecký svět této kultury však nezahrnoval pouze platonickou lásku hrdinského rytíře ke krásné dámě, nýbrž nezapomněl na historii. Tématika minulosti se objevovala poměrně často. Mezi nejvýznamnější minnesangry se řadí Wolfram von Eschenbach, Heinrich von Meissen  či Gottfried ze Štrasburku, mezi nejvýznamnější skladby tohoto stylu patří dílo Tristan či Percival. Pro ilustraci bych velice stručně nastínil obsah skladby Percival: Dílo pojednává o životě porstého člověka, který se po setkání s králem Artušem touží stát rytířem, je posedlý svatým grálem, který najde, nemá však odvahu si ho vzít a nakonec zešílí.

Ať již tedy budeme mluvit o minnesangu či trubadúrech, vliv tohoto smýšlení je vzhledem k jeho územne obrovskému rozšíření obrovský a teprve čtení děl minnesingerů výraznou měrou pomůže k porozumění duchu doby. Připomeňmě si tedy aspoň jednoho významného minnesingera, který působil na českém královském dvoře.

Ulrich von Eschenbach

Tento přední minnesanger se narodil na Litoměřicku a jeho tvorba je dokladem původního vlastenectví německých obyvatel českých zemí. V českém prostředí z politických důvodů poněkud upadl v zapomnění, byl však velký básník dvou českých panovníků- Přemysla Otakara II. a Václava II., nepochybně se znal i s básníky vznikající národní české literatury- jeho práce na německé Alexandreidě silně ovlivnila zpracování Alexandreidy české. Eschenbach byl  podle literárních odborníků myšlenkově blízko Otovi Žitavskému (autor proslulé Zbraslavské kroniky).

Rytířská kultura

Rytířská kultura jako taková se začala formovat již od 11. století, přičemž důležitou roli při jejím vývoji hrála různé výpravy či válečná tažení či výpravy, během nichž se setkávalo rytířstvo z různých koutů Evropy.  Právě tato skutečnost přispěla významnou měrou ke vzniku jakéhosi mezinárodně uznávaného kodexu hodnot. V Čechách bylo rytířství vnímáno spíše jako životní styl, který byl úzce spojen s královským dvorem, kam všechny, můžeme říci, módní trendy a systémy hodnot dostaly nejdříve. Osoby, které se pohybovaly v blízkosti krále si pak tento styl pochopitelně osvojily a zaváděly ho na svých sídlech. Jednalo se samozřejmě o vysoce postavené velmože.  První kontakty Čechů s rytířskou kulturou můžeme zařadit do doby vlády druhého českého krále Vladislava II. Dále sem tato kultura pronikla díky sňatkové politice, která pochopitelně přesáhla hranice státu, šlo zejména o kontakt s německým prostředím. Za vlády krále Václava II. Se již začínají ve velkém konat rytířské turnaje, zejména díky oblíbenému dvořanovi Ojíři z Friedberka. Turnaje získaly řadu oblíbenců, což zapříčinilo jejich konání i mimo královský dvůr- na sídlech nejvýznamnějších českých velmožů. Čeští panovníci velice dobře znali cenu dvorské kultury a literatury pro panovnickou prestiž a mocenskou reprezentaci. Obraz panovníka jako udatného a štedrého rytíře uměli obratně využít v politické propagandě.  Období po překonání krize po tragické smrti bylo ideálním momentem pro uvedení rytířského kultu na nejvyšší úroven. Roku 1292 byl během tažení do Krakova  pasován na rytíře a jeho korunovace o pět let později byla skvělá dvorská slavnost, kde se uplatnily i turnaje i přednesy minnesingerů. Tato událost byla jakýmsi vyvrcholením rytířské kultury Přemyslovského  období.  Jedním z důkazů o obrovském vlivu rytířské kultury na dvorech významných velmožů bylo například používání jmen z rytířských eposů- Roland, Parsifal atd.

V souvislosti s rytířskou kulturou bych rád připomenul jediný český rytířský řád. Jedná se o řád křižovníků s červenou hvězdou, jejichž vznik je řazen mezi události první poloviny 13. Století.  Řád se vyvinul původně ze špitálního bratrstva. Toto bratrstvo obdrželo roku 1237 od panovníka ochranné privilegium, o rok později předala sv. Anežka, sestra krále Václava I., špitálníkum svrchovanost a do jejich čela byl se souhlasem papeže postaven mistr.

Václav II.

Postava krále Václava II. Je v rámci české dvorské kultury naprosto zásadní. Celý život byl poznamenán psychickou labilitou, neboť byl jako malé dítě vězněn svým bratrancem a poručníkem Otou Braniborským, který se sám chtěl zmocnit vlády v Čechách. Díky české šlechte a biskupovi Tobiášovi z Bechyně se podařilo mladého kralevice za nemalé výkupné dostat zpátky do Čech. Václav dokázal vzhledem ke své umírněnosti velmi radikálně řešit situaci v rozvrácené zemi, dokonce i za použití poprav. Jeho velikost nespočívá však v mužské rozhodnosti a zdatnosti, nýbrž v jeho intelektuálních zálibách a názorech, které velice kladně ovlivnily kulturu královského dvora jeho doby. I když nezískal žádné vzdělání, byl schopen samostatného systematického osvojování patřičných vědomostí. Naučil se latinsky a miloval rozhovory s učenými muži. Díky své kreativitě byl schopen překonat středoevropské stereotypy, jeho rádci byli často italského či německého původu, což do jeho rozhodování vneslo svěžího ducha. Z rytířství obdivoval především jeho etiku a umění, je dokonce autorem skladeb vyjadřujících platonických vztah ke krásným dámám. Měl velkou zálibu v duchovních záležitostech, což znamenalo přítomnost kněží z různých zemí na českém dvoře. Mezi nimi byli i pravoslavní popové, s nimiž se do Čech dostala po staletích staroslověnština. Pro svou moudrost a přívětivost byl Václav uznáván na mezinárodním poli a typ politické kultury, která se začala rozvíjet v jeho době, byl dovršen v době jeho vnuka Karla IV.

Model státu za Václava II.

Moc ve státě v době Václava druhého byla teoreticky rozdělena na dvě koncepce, které však v praxi nebyly zdaleka proveditelné. Z boží vůle král, jehož poslání tkví v přínosu dobra a spásy všem poddaným a národní šlechtické obce, kteréočekávaly od krále ochranu. Instituce zemského práva- soudy, cúdy a úrady byly obsazovány králem, jenž ale musel respektovat legitimní autoritu šlechty a a pozice celé pyramidy vlastníků, přičemž sílila i města. Mezi královské majetky, které sloužily státu a na a na jejichž správě se podílela i šlechta, řadíme venkovské majetky, kláštery (Osek, Teplá), města speciální manské okruhy (Loketsko, Kladsko, Trutnovsko, Tachovsko). Nicméně celá řada těchto hradů měst či oblastí byla doživotně či dědičně v rukou velmožů, kteří krále významně podpořili a také těch, jež si chtěl král připoutat. Král také vytvářel nezávislé byrokratické ústredí monarchie, které byl sám schopen financovat- kancelář, ekonomické složky, místodržitelé, rádci či zahraniční hejtmané.  Do královské rady se řadili italští finančníci, opaté, čeští velmoži ale i němečtí patriciové. Český královský dvůr za  vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. dosáhl značných úspechu, které naši zemi dali jméno v celoevropském měřítku (mincovnictví, integrační role, významný byl zejména rozvoj umění.

Závěr

Kulturní a společenský přínos doby posleních Přemyslovců je naprosto zásadní. Nejde jen o literaturu či výtarné umění. Jde o výstavbu obrovského množství měst, o rozvoj rudného hornictví, vzestup šlechty, v čemž lze s trochou nadsázky vidět zárodky stavovské společnosti. Jak již bylo řečeno, za Václava II. Se kulturní a společenský život rozvinul velkou měrou a stal se jakýmsi základem, na kterém stavěl Karel IV. Tuto dobu by si český národ měl pamatovat, neboť podle toho, co jsem nastudoval, měli Čechové větší jméno ve světě než dnes. Kulturní odkaz této doby je jakousi zárukou české národní identity, kterou v dnešní době nemá každý stát, neboť rychlý běh událostí zejména první poloviny 20. Století Evropu nepřehlédnutelně pozměnil.

Použitá literatura

1. Cílek, Roman: Čeští panovníci a prezidenti, AGAVE Černošice 2005

2. Encyklopedie Dějiny výtvarného umění, díl I., ACADEMIA, Praha 1984

3. Encyklopedie Kronika Českých zemí, Fortuna Print, Praha 1999

4. Encyklopedie Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách, Reader´s Digest Výběr, Praha 2001

5. Encyklopedie Přemyslovci, NLN, Praha 2009

6. Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha 1986