Klasifikace poruchy chování
Úvod
Práce je zaměřena na klasifikaci poruchy podle MKN-10 u muže ve výkonu trestu odnětí svobody. Porucha chování z kategorie poruch osobnosti u dospělých zjištěna metodou diferenciální diagnostiky.
Kazuistika
Dvaatřicetiletý muž z neúplné rodiny, pět sourozenců, matka závislá na alkoholu, otce neuvádí, třikrát rozvedený. V současné době ženatý, čtyři děti. Školní docházka problematická, dostatečný až nedostatečný prospěch, neukázněnost, záškoláctví. Školní docházka ukončena sedmou třídou Základní školy. Ze Středního odborného učiliště, obor Dělník pro stavební výrobu, vyloučen v prvním roce docházky z důvodu opakovaného hrubého porušování kázně. Zaměstnání vyhledává pouze příležitostně, z poslední evidence Úřadu práce vyřazen z důvodu neplnění stanovených povinností.
Trpí Hepatitidou typu B, C a epileptickými záchvaty. Je závislý na psychotropních látkách a alkoholu, experimentování s drogou ve čtrnácti letech, v současnosti závislý na heroinu i. v., projevy drogového a alkoholového abúzu.
Ve výkonu trestu odnětí svobody pětkrát. Trestné činy krádež, loupežné přepadení, poškozování cizích práv, neoprávněné užívání cizí věci, omezování osobní svobody, nedovolené ozbrojování, ublížení na zdraví, pokus o ublížení na zdraví, kuplířství, kterých se dopustil v období od svých čtrnácti let do posledního nástupu výkonu trestu odnětí svobody. V současné době je proti němu vedeno trestní řízení za skutky spáchané v době před posledním nástupem výkonu trestu.
Odsouzený při rozhovoru uvedl, že byl v minulosti trestán opakovaně neprávem. V prostředí mezi uvězněnými osobami se cítí dobře, rychle se u něj projevuje prisonizace. Trest nepřijímá. Těží z účelově navazovaných vztahů. Je citově oploštělý, neschopný empatie.
1 Diferenciální diagnostika
Pro diagnostikování poruchy osobnosti (Pešatová 2007, s. 195 – 196) je třeba naplnění nejméně tří z následujících šesti znaků:
- chladný nezájem o cítění druhých,
- hrubá a trvalá neodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům, závazkům,
- neschopnost udržet trvalé vztahy při zachované schopnosti takové vztahy bez obtíží vytvářet,
- velmi nízká tolerance frustrace, nízký práh pro uvolnění agrese nebo násilí,
- neschopnost dojít k pocitům viny, poučit se ze zkušeností, včetně z trestu,
- výrazná tendence svádět vinu na jiné, nebo své chování racionalizovat.
V případě našeho klienta je naplněním všech šesti znaků diagnostikována porucha podle MKN-10 Dissociální porucha osobnosti (F60.2).
1.1 Průběh a prognóza
Začátek vývoje poruchy je podle Pešatové (s. 196 – 197) obvykle v adolescenci a projevuje se lhaním, povalečstvím, vandalismem, promiskuitou, postupným přidružováním agresivity, abúzu alkoholových a nealkoholových drog.
Dochází k narušení vzdělávacího, pracovního, sociálního zařazení. Poruchové jednání vrcholí v časné dospělosti, později se spíše zmírňuje, výrazněji klesá po 45. roce. Někdy tomu napomáhá příhodnější konstelace podmínek (nalezení vhodného zázemí), paradoxně někdy antisociální jednání otupí chronický abúzus nebo jiné psychiatrické poruchy.
1.2 Péče
Doporučují se specializované komunitní programy s pevným režimem a pečlivou supervizí. Vhodná je přímá konfrontace s problémovým chováním, pracovní program by měl rozšiřovat dovednosti. Farmakoterapeutická intervence může být indikovaná přechodně ke stabilizaci afektivity a agresivity (Pešatová 2007, s. 197).
2 Dissociální porucha osobnosti MKN-10 (F60.2)
Obecná charakteristika:
- trvale nezodpovědný a bezohledný postoj vůči společenským normám, pravidlům, závazkům, jedinec nedbá na práva jiných lidí a porušuje je,
- chudé emocionální postoje, nezájem o city druhých,
- neschopnost udržet trvalé vztahy, ale naopak schopnost vztahy bez potíží vytvářet,
- nemorální a nevhodné chování, které není dostatečně ovlivnitelné negativními důsledky, které vyvolává, tj. neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu,
- nízká tolerance frustrace a nízký práh pro vstup do agresivního chování, včetně násilí,
- tendence klamat a racionalizovat vlastní dissociální jednání, výrazné tendence ke svádění viny na jiné.
Termín dissociální nahrazuje dříve či dosud užívaná označení: amorální, antisociální, asociální, psychopatickou a sociopatickou osobnost (dle MKN-10).
Osoby s touto poruchou obvykle nevyhledávají léčení a také na něj většinou nereagují (Pešatová 2007, s. 195).
2.1 Četnost výskytu
Výskyt je odhadován na 2 – 3 %, s častějším výskytem u mužů (3 – 4:1). Četnější je u osob, které pocházejí ze socioekonomicky problémového prostředí, protože v jejich rodinách je zvýšená frekvence depresivních poruch, abúzu návykových látek, psychosomatických poruch, poruch osobnosti.
Mezi běžnou psychiatrickou klientelou se porucha vyskytuje přibližně u 2 % pacientů, toto procento se však výrazně zvyšuje na specializovaných odděleních – například na odděleních pro drogově závislé je porucha zjišťována u 16 – 20 % mužů a 8 – 11 % žen. Ve věznicích je tato porucha přítomna nejméně u 50 % odsouzených. Etiologie je multifaktoriální, předpokládá se i významnější genetický podíl a vliv má také hyperaktivní porucha a porucha chování diagnostikovaná v dětství (Pešatová 2007, s. 196).
Literatura
Pešatová, I. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. 361 s. ISBN 978-80-7372-291-3.