Kantův kategorický imperativ

Mravní svědomí nás nutí jednat v protivě k našemu osobnímu prospěchu, pohodlí, zisku a týrá nás  výčitkami, když jednáme proti němu. Bylo by zajisté pohodlnější nepodat vody žíznícímu nebo, pokud  máme majetek, hlasovat proti sociálním reformám. Přesto však člověk, i ten nejšpatnější, ví velmi  dobře, jak má nebo alespoň měl by jednat. Takto jsme účastni dvojího světa: svým tělesným organismem jsme součástí světa jevů, ale svou duší jsme součástí světa o sobě; hlas, který se v nás  ozývá a který nám stručně říká, tohle udělej a tohle nedělej, nepochází z rozumu, není výsledkem  myšlení, nýbrž zaznívá z oblastí našemu myšlení nedostupných, a člověk je potud dobrý, pokud ho  dovede poslouchat.

Jeho formuli lze vyjádřit velmi jasně: Konej svou povinnost, to jest, jednej vždy a za všech  okolností tak, abys mohl chtít, aby se tvé jednání stalo obecným zákonem. A to je ten slavný  kategorický imperativ, který se dá vyjádřit také formou: Zařiďme společenský život tak, abychom  zásady svého jednání museli uznat za správné, bude-li se jim spolu s námi podřizovat celá společnost.

Kategorický imperativ

       – filosofický termín charakterizující mravní zákon v Kantově etice. Imperativem Kant nazývá větu, která má formu příkazu. Podle Kanta může být imperativ buď hypotetický nebo kategorický:

Hypotetický a Kategorický imperativ

       Zákony teoretického rozumu mají charakter nutnosti. Zákony praktického rozumu mají charakter požadavku. Žádají, ale nenutí nás, abychom tak jednali. Podobají se příkazu. I příkaz lze vykonat nebo ho neposlechnout (pak je ovšem nutno přijmout důsledky). Proto Kant nazývá praktické zákony imperativy.

Takový imperativ může být podmíněný nebo nepodmíněný. Takovým příkazem je věta „Chceš-li dosáhnout vysokého věku, musíš pečovat o své zdraví“. Platí pro každého člověka. Škodí-li svému zdraví, onemocní a zemře. Ten příkaz pro mne ovšem platí jen pod podmínkou, že mi vůbec záleží na tom, abych dosáhl vysokého věku. Takové věty se nazývají hypotetické imperativy. Platí všeobecně, ale jenom podmíněně. Naproti tomu věty, které mají platit rovněž všeobecně, ale nepodmíněně, se nazývají nepodmíněné neboli kategorické imperativy. Je zřejmé, že etika, která má platit všeobecně a nepodmíněně, může být založena jenom na kategorickém imperativu.

Všechny imperativy se vyjadřují jako povinování a vykazují tak vztah objektivního zákona rozumu k vůli, která jím není ve své subjektivní povaze nutně určována. Říkají, že by bylo dobré něco vykonat nebo od toho upustit, ale říkají to vůli, která ne vždy vykonává něco proto, že se jí o tom praví, že je to dobré vykonat. Prakticky dobré je však to, co určuje vůli prostřednictvím rozumných představ, a tedy nikoli subjektivními motivy, nýbrž objektivně, tzn. na základě důvodů, které jsou platné pro každou rozumnou bytost jako takovou. Od příjemného se odlišuje tím, že příjemné ovlivňuje vůli pouze prostřednictvím počitku z jen subjektivních příčin. Ty platí pouze pro smyslovost toho či onoho a nikoli jako princip rozumu, který platí pro kohokoli bez výjimky.

Dokonale dobrá vůle by tedy rovněž spadala pod objektivní zákony (dobra), ale nelze si ji představovat jako jimi donucovanou k zákonnému jednání, poněvadž podle své subjektivní povahy může být autonomně určována pouze představou dobra. Proto pro božskou a vůbec svatou vůli neplatí žádné imperativy; zde povinování není na pravém místě, poněvadž chtění už samo sebou je nutně v souladu se zákonem. Proto jsou imperativy toliko formulemi vyjadřujícími vztah objektivních zákonů chtění vůbec k subjektivní nedokonalosti vůle té či oné rozumné bytosti, například lidské vůle.

Všechny imperativy přikazují pak buď hypoteticky nebo kategoricky. Zatímco v hypotetických imperativech je předvedena praktická nutnost možného jednání jako prostředku k něčemu jinému, co chceme dosáhnout (či co je možné, abychom chtěli dosáhnout), kategorický imperativ by byl pak ten, který předvádí jednání jako jsoucí samo pro sebe, jako objektivně nutné bez vztahu k jinému účelu.

Protože každý praktický zákon předvádí možné jednání jako jednání dobré, a proto nutné pro subjekt, který je prakticky určitelný rozumem, jsou všechny imperativy formulemi určujícími jednání, jež je nutné podle principu vůle nějakým způsobem dobré. Kdyby však jednání bylo nutné pouze k něčemu jinému jako prostředek, jde o hypotetický imperativ, je-li však předvedeno jako dobré o sobě a tím jako nutné u vůle, která je o sobě v souladu s rozumem jako svým principem, jde o kategorický imperativ.

Imperativ tedy vypovídá, které skrze mne možné jednání by bylo dobré, a předvádí praktické pravidlo ve vztahu k vůli, která vykonává jednání ne přímo proto, že je dobré, poněvadž jednak subjekt ne vždy ví, že je dobré, a jednak i kdyby to věděl, mohly by přece jeho maximy být v rozporu s objektivními principy praktického rozumu.

Hypotetický imperativ vypovídá tedy jenom to, že jednání je dobré ve vztahu k nějakému možnému nebo skutečnému úmyslu. V prvním případě je principem problematicko-praktickým, v druhém principem asertoticko-praktickým. Kategorický imperativ, který prohlašuje jednání za objektivně pro sebe nutné bez vztahu k nějakému záměru, tzn. za nutné i bez jakéhokoli jiného účelu, platí za princip apodikticko-praktický.

ROZUM

Teoretický rozum                                                                Praktický rozum

– směřuje k poznání pomocí názorů,                               – směřuje k určení vůle pomocí

pojmů, zásad, idejí                                                       praktických zásad

Praktické zásady

Maximy                                                                             Praktické zákony

– platné subjektivně                                                                   – platné obecně

Hypotetické imperativy                                                      Kategorické imperativy

-podmíněně všeobecně platné                             -nepodmíněně všeobecně platné

Kategorický imperativ

Žádná zásada, v níž je určujícím důvodem vůle objekt, nemůže vyslovovat všeobecně platný praktický zákon. Mají-li pro rozumovou bytost existovat všeobecné praktické zákony, pak to mohou být jen takové principy, které obsahují určující důvod vůle nikoliv v objektu, v materii, nýbrž pouze ve formě.

Když však od zákona, který zní: Máš činit to a to a usilovat o to a to, odejmu objekt, předmět – zůstane z něho vůbec ještě něco? Něco zbude: pouhá forma všeobecného zákona!

Tento zákon lze uplatnit, právě díky jeho pouze formálnímu charakteru, na každý libovolný obsah. Když váhám, zda mám žádaný předmět odejmout někomu jinému, stačí, když se zeptám: Mohu chtít, aby všichni lidé kradli? To by znemožnilo jakékoliv vlastnictví, o něž i já usiluji. Je-li mi v určité situaci zatěžko říci pravdu, stačí se otázat: Mohu chtít, aby všichni lidé učinili svým principem lhaní?

Kant nechce „vynalézt“ nebo „stanovit“ nějaký mravní princip. Není to Kant, kdo vznáší na člověka požadavek kategorického imperativu. Kant pouze zkoumá způsob, jak postupuje náš praktický rozum, a zjišťuje při tom, že jeho všeobecným principem je tento kategorický imperativ. A tak jako Kant mohou všichni lidé v každé době zjistit totéž, budou-li dbát hlasu svědomí, který v nich mluví, a budou-li se snažit poznat jeho čistý princip.