Homosexualita

Homosexualita v dějinách
Homosexualita z řeckého homós stejný a latinského sexus, sexuální orientace především na
osoby stejného pohlaví. Homosexualita existuje a existovala ve všech kulturách.
Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, ale byla
tolerována. Odsuzována nebyla homosexualita sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li násilná –
homosexuální znásilnění muže mužem, o něž se podle nepřímých náznaků pokusil
v mytologii bůh Sutech na Horovi. V ostatních případech měli starověcí Egypťané
k homosexualitě vztah spíše lhostejný.
V Řecku byla homosexualita široce akceptována a často státně podporována. Mít mladého
chlapce patřilo a bylo to považováno za znak mužnosti.
V Thébách se thébská Svatá družina skládala jen z homosexuálních bojovníků. Ideou jejího
vzniku bylo, že bojovníci spojení navzájem milostnými pouty budou bojovat srdnatěji,
protože nebojují jen za sebe, ale i za své milence. Po 33 letech existence byla Svatá družina
zničena v bitvě u Chaeroneie armádou Makedonců.
Homosexuální chování bylo nejrozšířenější v dórských obcích. Sparta je učinila součástí
svého vzdělávacího a výcvikového systému, Aristotelés podezříval Kréťany, že ji podporují k
omezení porodnosti.
V Římě byla situace podobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře
Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult.
Antinoos se při plavbě na Nilu v roce 130 n. l. utopil a Hadrián mu přikázal vztyčit nespočet
soch a jako bohu vycházejícího Měsíce mu přikázal sloužit obřady.
Situace se změnila s nástupem křesťanství. S příchodem křesťanství ve středověku začala
většinová společnost homosexualitu zavrhovat a dlouhá léta byla homosexualita považována
za hřích a zvrhlost. Homosexualitou se nejdříve zabývaly církevní soudy, od 11. století se
homosexualitou zabývaly soudy světské, které ji na rozdíl od mírných trestů církve trestaly
smrtí. Homosexualita byla spojována s čarodějnictvím. V Čechách se o ní poprvé zmiňuje
Karel IV. – v Karolinském trestním kodexu přikazuje kruté tresty za homosexuální chování.
Přírodní národy
Vztah přírodních národů k homosexualitě zahrnuje mnoho postojů. Některé národy pěstovaly
iniciační homosexualitu, jiné ji trestaly, další podporovaly. Prérijní Indiáni pěstovali
homosexualitu při „pláňovém tanci“, který měl zajistit úspěšný lov bizonů.
Pozdní středověk a renesance
V Evropě v období pozdního středověku a renesance byla homosexualita společensky
odsuzována a trestná. To však nebránilo aristokracii, aby se jí věnovala. Mezi homosexuály
možná byli i významní umělci, jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti , nebo
Caravaggio.
V letech 1550-1555 papež Julius III udržoval vztah se svým adoptivním synovcem a
protestanté využili tohoto skandálu k útoku na instituci papežství.
Homosexualita v Evropě
Sodomie jako taková (tj. anální styk) byla církevními autoritami i zákony považována za
zločin, v Anglii a v řadě jiných zemí byla trestána smrtí. Trest smrti za „nepřirozený styk“ byl
ve Spojených státech zrušen hned po získání nezávislosti a v Evropě na přelomu osmnáctého
a devatenáctého století. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791,
v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960 a byl zaveden pojem
„homosexualita“, ale homosexuálové byli považováni za zvláštní typ lidi, postižených určitou
sexuální úchylkou.
Tím, že se homosexualitou začala zabývat věda, přestala být posuzována pouze z
morálního hlediska, a tak se v souvislosti s celkovým liberalizačním proudem po první
světové válce a hlavně po druhé světové válce v Evropě a později i v Americe rozvinul proces
emancipace homosexuálů.
I v Československu byla homosexualita považována za nemoc a homosexuálové byli často
diskriminováni, homosexualita byla trestná do roku 1961. Čeští a slovenští gayové a lesbické
ženy začali o změny v legislativě usilovat až koncem 80. let.
Po sametové revoluci se na 15 let sjednotila věková hranice, pod níž je sex trestný. U
homosexuálů to bylo původně 18 let. Zakázána je diskriminace kvůli sexuální orientaci. Po
sametové revoluci došlo v Čechách k velkým změnám v legislativě ve prospěch homosexuálů.
Co je homosexualita? Co je coming out?
Typy homosexuality
Nevázaná forma – přechodné homoerotické projevy, které nemají určující vliv na celkový
charakter sexuálního života jedince, např. vyzkoušení si něčeho nového v pubertě
Homosexualita situační – s tímto typem homosexuality se setkáváme v určitých prostředích
(vězení, vojenská služba), v nichž k homosexuálním stykům pravidelně dochází i přesto, že
jim jedinec nedává přednost, po návratu na svobodu se opět vrací k heterosexuálnímu styku
Personalizovaná homosexualita – u jedinců, kteří jsou orientováni na osoby stejného
pohlaví, ale zůstávají izolováni od skupin, které se k této orientaci hlásí. Jejich homosexualita
zůstává utajena, skryta před přáteli, rodinou a spolupracovníky, což může ovlivňovat jeho
psychiku
Homosexualita jako způsob života – jedinci, kteří se k homosexualitě veřejně přihlásili a
nacházejí smysl ve sdružování s jinými osobami podobného sexuálního založení, bojují za
práva homosexuálů, uzavírají registrovaná partnerství
Důležitý je proces sebeidentifikace, ta vyjadřuje nejen sexuální orientaci, ale i sebepoznání a
sebeuvědomování si svých potřeb a vliv společenských a kulturních tradic.
Někdy se hovoří o homosexualitě a není vždy jasné, co vlastně homosexualita je. Něco jiného
je totiž homosexuální orientace neboli preference, homosexuální identifikace a homosexuální
chování.
Sexuální orientace je trvalou a neměnnou charakteristikou každého člověka. Při volbě
erotického partnera a své citové náklonnosti dáváme někomu přednost, muži nebo ženě. To
ovšem neznamená, že umíme jednoznačně a objektivně sexuální orientaci určit, změřit či
stanovit. Jediným prostředkem pro její stanovení je vlastní sebepoznání a lékař či psycholog
může v tomto procesu působit jen jako kvalifikovaný průvodce. Při rozpoznávání sexuální
orientace jsou velmi důležité obsahy erotických snů, fantazií a představ a také projevy citové
náklonnosti, do koho se člověk častěji a intenzivněji zamilovává.
Sexuální identifikace vyjadřuje vnitřní cítění a sebehodnocení. Cítíme se buď mužem nebo
ženou a také heterosexuálem nebo homosexuálem. Někteří z nás se cítí bisexuálně orientováni
– domnívají se, že je přitahují obě pohlaví a neumí dát přednost buď mužům, nebo ženám.
Bisexuální identifikace je častější u žen než u mužů. To zřejmě souvisí s výraznějším
psychosociálním a citovým ovlivněním sexuality proti mužskému biologickému pojetí.
Nejzřejmější je hodnocení sexuálního chování. Homosexuálním chováním se rozumí pohlavní
styk nebo jiná sexuální aktivita s osobou stejného pohlaví.
Většina lidí se chová celý život v souladu se svou sexuální orientací a identifikací. U
homosexuálů to už nebývá tak jednoduché. Někteří z nich své zaměření nerozpoznají po celý
život, mohou se cítit heterosexuálními a také tak žijí. Jiní si sice uvědomují své zaměření, ale
nechtějí se s ním smířit a odmítají homosexuální pohlavní styky. Další pak z nejrůznějších
důvodů navazují vztahy s oběma pohlavími a hodnotí se sami jako bisexuální nebo někdy i
heterosexuální. Jsou i tací, kteří spí jen se stejným pohlavím, přesto se nehodnotí jako
homosexuální.
Homosexualitu nepovažujeme za nemoc ani poruchu, je jedním z možných projevů lidské
sexuality. Za zdravotní poruchu je považována jen egodystonní sexuální orientace. To je
taková, s níž není její nositel smířen a vyrovnán a činí mu psychické problémy.
Homosexuál si většinou svou odlišnost uvědomí až na prahu dospělosti či později a musí se s
ní začít vyrovnávat sám, navíc v nejednoduchém období dospívání.
Homosexuálovi se zdá, že je možné se se svým zaměřením skrýt, ostatní ho přece nemusejí
rozpoznat. Věří, že své chování může usměrnit a potlačit. Navíc žije v představách, které
kolem něho vytváří většinový, heterosexuální svět, které jsou často falešné, ale které on přijal
za své. Své vlastní já se snaží potlačit proto, aby vyhověl představám těch druhých.
Jsou dvě možnosti:
buď si své zaměření uvědomí, připustí a bude se s ním učit žít, dříve či později třeba najde
svého partnera nebo partnerku, ale především životní klid a spokojenost. Tento proces se
nazývá coming out.
Nebo se s ním nikdy nesmíří. Někteří lidé jsou schopni své sexuální touhy potlačit, ale pro
většinu je to nesmírně obtížné, zpravidla neúspěšné a je to spojeno s pocity viny, popíráním
sama sebe, odříkáním, úzkostmi a někdy i chorobami.
Postoje vůči homosexualitě
Netolerantní postoje vůči homosexualitě byly v minulosti natolik výrazné, že teprve nedávno
zmizely některé mýty. Homosexualita není choroba a nemá přímou souvislost s žádnou
formou psychické poruchy, lékaři upustili od pokusů směřujících ke změně homosexuální
orientace v heterosexuální.
Dnes se již homosexualita „normalizuje“, neboť se stává společensky přijatelnější.
Homosexuální lidé mají možnost scházet se v klubech, pořádají setkání, mohou vyhledat
odbornou pomoc ve zdravotních a partnerských poradnách a hlavně prosazují svá práva ve
společnosti.
Procentuální zastoupení homosexuálů v české populaci
V českých reprezentativních studiích, které se pravidelně opakují v pětiletých intervalech, se
za homosexuály považovalo 0,3-0,9 procenta mužů a 0,3-0,6 procenta žen. Svou orientací si
nebylo jisto 1,4-2,2 procenta mužů a 2,0-3,1 procenta žen.
Procento mužů, kteří připustili homosexuální zkušenost, se pohybovalo v uvedených studiích
mezi 3,4 a 6,2 procenta. V poslední studii byla navíc položena otázka, zda se považují za
bisexuální. Kladně odpovědělo 12,5 procenta mužů.
Procento žen, které uvedly, že měly homosexuální zkušenost, se pohybovalo od 2,6 do 6,0
procent. Přitom stoupal podíl žen, které měly jednorázovou i opakovanou zkušenost. Necelá
desetina žen se považovala v roce 2003 za bisexuální.
Legislativa
Práva homosexuálního páru upravuje Zákon 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství.
Zákon ze dne 26. ledna 2006 o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících
zákonů byl vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 38 pod číslem 115/2006 Sb. dne 3. dubna
2006. Účinnosti nabyl 1. července 2006
Mimo jiné se v zákoně uvádí:
1. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví
2. Prohlášení se činí před matrikářem na základě otázky položené osobám vstupujícím do
partnerství, zda chtějí spolu vstoupit do partnerství.
3. Partneři mají v partnerství stejné povinnosti a stejná práva.
4. Partneři mají vzájemnou vyživovací povinnost.
5. Pokud bylo partnerské soužití soudně zrušeno, může bývalý partner, který není
schopen se sám živit, žádat od bývalého partnera, aby mu přispíval na přiměřenou
výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se,
rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich.
6. Partnerství se zapisuje na místo rodinného stavu v občanském průkazu partnera a v
jiných veřejných listinách, ve kterých je rodinný stav uváděn.
7. Partner je oprávněn zastupovat druhého partnera v jeho běžných záležitostech,
zejména přijímat za něho běžná plnění, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
8. Partnerství zaniká
a) smrtí jednoho z partnerů nebo prohlášením jednoho partnera za mrtvého,
b) zrušením rozhodnutím soudu.
Adopce dětí homosexuálním párem
Rozhodnutí vstoupit do registrovaného partnerství nese řadu nevýhod. Lidé, kteří se
rozhodnou nechat si úředně svazek potvrdit, se totiž například musí smířit s tím, že si nebudou
moci osvojit dítě. V zákoně se totiž píše: „Trvající partnerství brání tomu, aby se některý
z partnerů stal osvojitelem dítěte“. Zákon o registrovaném partnerství tak výslovně zakazuje,
aby se stal kterýkoli z partnerů osvojitelem dítěte.
Formulaci již delší dobu kritizují odborníci z neziskového sektoru. Společnost Gender Studies
si kvůli spornému paragrafu dokonce objednala právní analýzu. Závěry studie jsou
jednoznačné: formulace diskriminuje na základě sexuální orientace.
Ve většině států východní a jihovýchodní Evropy neexistuje ani registrované partnerství.
Naproti tomu v Belgii, Dánsku, Nizozemsku, Norsku, Švédsku, Španělsku i Velké Británii je
právně povolena i společná adopce dítěte homosexuálním párem. V Německu, jehož právní
úprava je české asi nejbližší, je již umožněno osvojení dítěte jedním z registrovaných partnerů
se souhlasem druhého. V současné době se intenzivně diskutuje o návrhu tamní ministryně
spravedlnosti na povolení společné adopce dítěte registrovanými partnery.
Rada vlády pro lidská práva proto sepsala podnět, kterým chce sporný paragraf ze zákona
vyškrtnout. Je totiž v rozporu s Ústavou. Podle zákona o rodině se může stát individuálním
osvojitelem každý bez ohledu na sexuální orientaci. Vstup do registrovaného partnerství však
automaticky brání osvojení. Paragraf představuje zakázanou diskriminaci na základě sexuální
orientace.
Dotazník
autentické odpovědi 36letého homosexuála
1. Kdy jste zjistil, že jste homosexuál? Ve 14 letech
2. Jak dlouho trvalo se s homosexuální orientací vyrovnat? Vyrovnání prakticky trvalo až
do doby než jsem svou orientaci přestal skrývat před rodinou, kamarády a známými.
3. V kolika letech jste o své orientaci řekl rodičům? Ve 22 letech.
4. Jaká byla jejich reakce? Rodiče neměli s mojí orientací problém. Zachovali se skvěle.
5. Jak velké úsilí jste musel vynaložit při sdělení této informace rodině, přátelům,
spolužákům, spolupracovníkům? Velké vnitřní úsilí, jakmile to bylo vyřčeno, nastala
velká úleva.
6. Byla pro vás někdy homosexualita překážkou? (ve škole, v zaměstnání) Spíše můj
osobní strach z reakce a zatím se vždy strach projevil jako neopodstatněný.
7. Účastníte se pravidelně nebo nepravidelně gay akcí? Nepravidelně
8. Přál byste si v budoucnosti adoptovat dítě? Nejsem rozhodnut
9. Chtěl byste vstoupit do registrovaného partnerství? Ano
10. Znáte znění zákona č. č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství? Ano
11. Máte návrh na jeho změnu nebo doplnění? Co vám v zákoně chybí?
Zákon je ve stávající podobě dostačující, bohužel bude brzy nahrazen novým
Občanským zákoníkem.
Literatura:
Giddens, Sociologie 1999
Wikipedie

Týden
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/kocab-chce-umoznit-adopce-deti-homosexualy_133715.html
Zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství