Historie Dětského domova v Nymburku

Úplně na počátku stál spolek s názvem Jednota paní. Tento spolek byl založen 16. října 1867 a jeho hlavním posláním bylo zabezpečit patřičné vychování osiřelé, opuštěné a zanedbané mládeži a zároveň měla zabezpečit péči o její duševní a tělesné zdraví. V době svého vzniku měla Jednota paní 50 členů první předsedkyní byla manželka okresního starosty – Anna Seigerschmidtová.

Mezi hlavní úkoly Jednoty paní bylo zabezpečit peníze potřebné pro vybudování sirotčince. Spolek více jak 30 let pořádal různé koncerty, plesy a jiné charitativní akce a sháněl příspěvky od občanů, až se jim v roce 1899 podařilo shromáždit dostatečné množství peněz (50 tisíc zlatých), a stavba okresního sirotčince mohla začít. Mezi lidmi, kteří Jednotě paní přispěli, byli mimo jiné i panovníci (například J. V. císař Ferdinand Dobrotivý, J. V. císař František Josef I. nebo arcivévoda Albrecht). Anna Seigerschimdtová, z pozice oficiálního zástupce spolku, získala v jednání s okresním zastupitelstvím nejen stavební povolení, ale i příslib, že tento úřad bude hradit i každoroční schodek při správě sirotčince. Ze společné smlouvy mezi Jednotou paní a okresním zastupitelstvem vyplývá i to, že v případě, že se spolek Jednoty paní rozejde, pak sirotčinec i příslušný fond přejde právě pod okresní zastupitelství, které ho bude zabezpečovat.

Jednota paní a okresní zastupitelství v čele s okresním starostou Josefem Hamplem vytvořili komitét, který se měl zabývat právě stavbou sirotčince. Z jejich jednání vyplynul mimo jiné i název pro budoucí sirotčinec: „Okresní sirotčinec arcivévodkyně Alžběty Marie“.

Základní kámen byl položen 1. září 1898, a během několika měsíců byl sirotčinec otevřen.

A jak to vypadalo se správou sirotčince? Hospodaření zabezpečoval výbor Jednoty paní, vyřizování úředních věcí měla na starosti jednatelka spolku, a správu samotného sirotčince zařizovala správkyně- představená školského řádu sv. Františka. A právě jeptišky z tohoto řádu tvořily personál sirotčince.

Vnitřní správa stanovila řád, podle kterého se svěřenci i zaměstnanci museli chovat.

Tento řád pojednával například o stravování (bylo dbáno o pravidelnou, rozmanitou, vyváženou a zdravou stravu), odívání (které mělo být shodné s oblečením středních vrstev, a bylo zakázáno používat uniformy), zdravotní péči (která samozřejmě stála v popředí, souvisela i se správnou životosprávou, tělocvikem i pravidelnými vycházkami). V neposlední řadě se řád samozřejmě zabýval i výchovou vzděláváním svěřenců. Chovanci ve věku povinné školní docházky mají podle řádu docházet do veřejných škol, přičemž personál sirotčince se stará o pravidelnost a včasnost docházky a vede jedince i k plnění domácích úkolů. V případě, že se mezi chovanci vyskytne nadaný jedinec, potom má Jednota paní zabezpečit podporovat další studium. Po 14. roku věku odchází chovanci do učení, a sirotčinec jim má poskytnout několikero oblečení „do začátku“. Podle ústavního řádu má v sirotčinci panovat vzájemná snášenlivost, není proto přípustné, aby mezi chovanci byly šířeny církevní nebo politické ideje.

Období první světové války bylo pro sirotčinec pochopitelně velice těžké období. Nedostávalo se financí na potraviny a ošacení, a už vůbec nebylo dostatek peněz na investice do budovy. Po válce mohli být přijímáni jen úplní sirotci, více dětí si sirotčinec nemohl dovolit živit.

Další zkouškou pro ústav byla druhá světová válka. Ale i tu Jednota paní ustála. Dokonce získala i podporu veřejnosti, rozšířila svoji členskou obec a získala relativně dost finančních prostředků.

V roce 1948 se o Jednotu paní stará Národní fronta. S tím souvisí i jisté personální změny ve výboru spolku. Řada důležitých členů tedy byla propuštěna, bez ohledu na fakt, že pomohli během existence ústavu více než 450 dětem lépe vstoupit do života. Podle Národní fronty má ústav pracovat v lidově demokratickém duchu.

V roce 1949 Národní fronta pátrá po důvodech založení spolku a jeho financování. Vedení ústavu mělo doložit vše písemně, v případě že by tak neučinili, nastala by likvidace spolku. K tomu naštěstí nedošlo.

Roku 1950 došlo k jakémusi pogromu. Ve čtyři hodiny ráno vtrhli do ústavu čtyři muži se zbraněmi, a v ústavu sebrali vše, co se jim líbilo včetně dětského oblečení. Z tohoto důvodu jednota paní vyhlásila veřejnou sbírku ošacení. O několik týdnů později je sirotčinec přepaden znovu. Tentokrát zabavují nejen vybavení ústavu a oblečení, ale i potraviny a především odváží jeptišky. Tímto přešla správa sirotčince do rukou veřejných a činnost spolku byla zastavena. 30. listopadu 1950 na valné hromadě předsedkyně spolku Anna Šafránková veřejně prohlašuje spolek zrušený. Majetek ústavu měl připadnout obci, která měla zřídit nadaci pro současné a budoucí chovance. Přestože tento postup byl ukotven ve stanovách Jednoty paní, i okresních orgánů, žádná nadace zřízena nebyla a majetek byl v podstatě zpronevěřen. V dětském domově byly jeptišky nahrazeny civilními vychovatelkami, a tím se poměrně znatelně změnil způsob výchovy. Děti měly zakázáno se modlit, a jakýkoliv projev náboženského cítění byl přísně trestán.

Po zrušení Jednoty paní se ve vedení dětského domova i v pozici vychovatelek vystřídala řada tehdejších soudružek, které však často neměly patřičné vzdělání. To mělo samozřejmě vliv na fungování dětského domova, a bezesporu se to odráželo i na samotných dětech. Tato situace se začala řešit až koncem padesátých let.

Rok 1965 byl pro dětský domov stěžejní. Právě tehdy se totiž Marii Vorlíčkové podařilo prosadit rodinný typ dětského domova. V praxi to znamenalo, že děti byly rozděleny po dvanácti do tří skupin, simulujících rodinu. Děti byly vedeny k pomoci starším spoluobčanům. Nic z toho se v té době byla poměrně avantgardní myšlenka, která se nezamlouvala ani školním inspektorům, ani sociálním pracovníkům.

Idea rodinného dětského domova byla poté několik let potlačována. Po sametové revoluci se stala ředitelkou dětského domova Zdena Havlasová, a právě ona začala důsledně uplatňovat systém rodinných buněk. V roce 1996 došlo k rekonstrukci dětského domova, která umožnila dětem vyrůstat v důstojném prostředí, stejně jako mají jejich vrstevníci.

Použitá literatura

Kaplanka – příloha týdeníku Polabské listy, č.21