Historický přehled péče o osoby s poruchami komunikačních schopností.

Výchovné ovlivňování a obohacování řeči u dětí bývalo vždy doménou rodiny a školy, především školy mateřské a počátečních tříd školy obecné. Tato výchova byla účinná ještě v první polovině tohoto století, kdy se v početných rodinách hodně vyprávělo a zejména zpívalo, a také ve školách zásluhou muzikálních kantorů bylo recitování a zpívání důležitou složkou školního vzdělávání.

Nápravné ovlivňování řeči začalo být uplatňováno v minulém století v ústavech pro hluchoněmé a později v pomocných školách, kam se dostávaly vedle dětí sluchově a intelektově postižených ojediněle také děti nemluvící nebo mluvící řečí nesrozumitelnou. Pro skupinu těchto dětí mohla být v ústavu otevřena samostatná malá třída, pokud se našel tvořivý učitel, který soustavným studiem a praktickým hledáním vyrostl v odborníka; ten pak mohl předávat své znalosti a zkušenosti dále.

Velkým průkopníkem v této pomoci byl učitel neslyšících Karel Malý, který se souhlasem Zemské školní rady v Praze přenesl tuto péči od 1. ledna 1900 přímo do pražských škol a byl následován dalšími odborníky v Čechách. Mimořádným pokrokem bylo působení učitele neslyšících Huberta Synka na Moravě, který ve svých několikatýdenních kursech, kde pomáhal dětem s nerozvinutou řečí, vyškolil do r. 1929 teoreticky i prakticky kolem 70 učitelů-logopédů, kteří měli za úkol předávat své poznatky a zkušenosti dalším učitelům ve svých okresech. Jeden z moravských odborníků, Rudolf Kratochvíl, který odešel budovat slovenské školství, vypracoval a vydal v r. 1924 v Bratislavě první učebnici školské logopedie „Vady reči – logopedie“.

Klinicky se o vady řeči aktivně zajímal MUDr. Miloš Seeman, který na své klinice v r. 1929 logopedicky vyškolil několik učitelek mateřských škol. Jeho asistent MUDr. Miloš Sovák byl pověřen, aby spolupracoval s pracujícími školními logopédy. Z této spolupráce vyrostla myšlenka rozšířit síť logopedických služeb do všech okresů, případně do všech škol. Tato myšlenka se za spolupráce ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství v průběhu 50. let z větší části uskutečnila. V této době bylo současně připraveno i vysokoškolské studium pedagogů-logopédů a postupně byli doškolováni také první foniatři.

V 60. letech byl po vytvoření velkých krajů další vývoj školní logopedie stále více omezován, protože zástupci školského resortu sice zajistili vysokoškolskou přípravu pedagogů, ale vůbec nepochopili význam výchovné logopedie pro rozvoj jazyka, řeči a celého vzdělávání dětí. V rámci školství nebylo zajištěno pro vyškolené promované logopédy jediné pracovní místo; pracovní možnosti nacházeli pouze v resortu zdravotnictví.

Nadměrná zaměstnanost matek a prudký rozvoj audiovizuálních přístrojů nepříznivě ovlivňovaly potřebný rozvoj řeči u dětí v rodinách. Učitelky v mateřských školách mohly uplatňovat dobrý vzor řeči, ale nedokázaly kladně ovlivňovat rozvíjení řeči u dětí s řečí nerozvinutou. Tato nepříznivá situace donutila školský úřad, aby umožnil vybraným učitelkám mateřských škol alespoň minimální seznámení s teorií i praxí rozvíjení řeči. Tato školení však nejenže nebyla zdokonalována, ale v polovině 90. let byla dokonce zastavena s odůvodněním, že jsou nedostatečná.

V 70. letech při zavádění „nového pojetí vzdělávání“ bylo plánováno školní logopedické poradenství, přičemž byl ale naprosto podceněn význam výchovné logopedie. Nebyla přímo na školách zajištěna výchova jazyka a řeči, protože o řečově postižené děti se měli postarat logopedi z resortu zdravotnictví. A právě se zavedením „nového pojetí vzdělávání“ začalo rok od roku průkazně narůstat procento dětí s nejrůznějšími řečovými vadami, stejně jako přibývalo neúspěšných čtenářů v počátečních třídách. Místo, aby se předcházelo špatnému řečovému vývoji a aby se řeč rozvíjela u všech dětí, dostává se logopedické nápravné pomoci jen části potřebných dětí, a to obvykle pozdě.

V 90. letech začalo být dokonce potlačováno výchovné úsilí školních logopédů s odůvodněním, že „kliničtí logopedi“ provádějící nápravu řečových nedostatků ve zdravotnických zařízeních nebo v soukromých poradnách a mají jako jediní právo provádět odbornou logopedickou praxi.

Logopedie v nejširším slova smyslu je především pedagogický obor zabývající se vývojem a výchovou lidské řeči ve všech jejích modalitách – mluvené, čtené a psané i znakové – z hlediska obsahu i formy. Vývoj řeči je mimořádně složitý proces zajištěný fylogeneticky (tzn. každý novorozenec má předpoklady postupně řeč ovládnout), nicméně vyžadující také zajištění ontogenetické, tj. vzor řeči a výchovu řeči. Od nového tisíciletí lze tedy očekávat, že pracovníci školských úřadů konečně pochopí přednosti výchovy a prevence před nápravou a léčením, zejména pokud jde o řeč a čtení našich dětí, a zajistí vyškolení potřebných odborníků – skutečných „učitelů řeči a čtení“.

Významné osobnosti logopedie.

Prof. MUDr. et PhDr. Miloš Sovák, DrSc.

Narodil se 15.4.1905 v Bechyni jako nejmladší ze sedmi dětí učitele češtiny, němčiny a počtů na keramické škole (Ludvík Sovák). Absolvoval 4 třídy obecné školy a 1. ročník měšťanské školy v Bechyni. Studoval osm let na gymnáziu v Táboře a po maturitě na přání rodičů odjel do Prahy studovat práva, ale již po dvou měsících přešel na medicínu. Při studiu pracoval jako demonstrátor, později jako pomocná vědecká síla, nejvíce ho zajímala pitva, zhotovování preparátů mozku a mozkových drah. K foniatrii přišel náhodou – výměnou místa s kamarádem k přednostovi otolaryngologické kliniky prof. Přecechtělovi a díky foniatrickému oddělení doc. Seemana.

V době 2.světové války pracoval jako odborný školní lékař pro otolaryngologii a foniatrii na magistrátu hl.m.Prahy. V tomto období začíná i jeho působení v rozvoji logopedie. Od r. 1932 docházel do ústavu a školy pro neslyšící v Praze na Smíchově, sedával v zadní lavici, sledoval učitele při jejich práci s neslyšícími dětmi a mnohému se tam naučil. Se svými kolegy zakládal logopedické školy nového typu, školy pro nedoslýchavé a školy pro vadně mluvící. V roce 1946 založil Logopedický ústav hl.m.Prahy, kde byla zřízena odborná oddělení: audiologické, pediatrické, neurologické, pro děti předškolního věku, pro děti s kombinovanými vadami řeči, hybnosti a intelektu a poradna pro levoruké děti. Na Pedagogické fakultě v Praze založil studium pedopathologie, později defektologie, posléze i studium speciální pedagogiky.

Výsledkem této činnosti byla celostátní logopedická péče, celostátní poradenská péče o sluchově postižené, bezplatné přidělování sluchadel a celostátní péče o levoruké děti. Do svého důchodu pak působil na Pedagogické fakultě UK v Praze. Za jeho životní dílo lze považovat zřízení České logopedické společnosti.

Málo se ví o jeho občanské statečnosti v době 2.světové války. V jeho ordinaci se vyměňovaly konspirativní zprávy, za pražského povstání působil mezi obránci Staroměstské radnice jako lékař na ošetřovně, pomáhal zachraňovat archiv hl.m.Prahy z hořící radnice do kostela sv.Mikuláše. Pak přišla výzva všem lékařům o pomoci osvobozeným vězňům koncentračního tábora v Terezíně a ještě týž den tam odjíždí a s MUDr. Holubcem přebírá nemocnici SS u Terezína. Sám sváží na vozíku těžce nemocné osvobozené vězně z Malé pevnosti. Tři týdny v nelidských podmínkách, po nerovném boji s tyfem se vrací do Prahy a vykonává dobrovolnou vojenskou službu v posádkové nemocnici.

Dr. Miloš Sovák umírá na nevyléčitelnou rakovinu 29. 9. 1989 v nemocnici v Praze.

Použitá literatura

<http://www. archart.cz/czech/logoped/logopedie.htm>

<http://www.mestobechyne.cz/admin/index.htm>