Fonetika a fonologie

Rozdíl mezi fonetikou a fonologií

Vidím, že zatímco lidé kolem nás již přesně chápou vymezení fonetiky a fonologie, vy, studente G, stále ještě tápete. Co se dá dělat. Pokusím se vám tedy věnovat několik minut ze svého času a vysvětlit vám jasný rozdíl mezi těmito vědami.

Jak fonetika, tak fonologie jsou vědními disciplínami, které se zabývají studiem a popisem zvukové složky lidské komunikace. Jak již zajisté víte, lidé komunikují jen díky činnosti mluvních orgánů, a tak fonetika studuje jednak výkon těchto orgánů během řeči, dále charakter výsledného zvuku a sluchové hodnocení, tedy to, jak zvukový signál vnímáme. Naopak fonologie je zaměřena pouze na složky zvukového signálu, které plní určitý význam. Fonologie je vědou, jež zvukový materiál hodnotí z lingvistického hlediska, přesto se vzájemně s fonetikou doplňuje. Fonetika vychází z důkladné znalosti hlasového ústrojí, co se stavby i činnosti týče, akustiky a systému fonetické transkripce, fonologie pracuje zejména s pojmem foném, který je základním zvukovým prvkem.

Rozumíte tomu? Sama na tom nevidím nic složitého, ale uvědomuji si, že pro někoho, kdo o tom slyší prvně, to může být složité. Ničeho se nebojte, studente, stačí trocha cviku a všemu porozumíte. Pro dnešek by to ale stačilo, ne?

Intonace v pojetí a zpracování

Po přečtení kapitoly v PMČ zabývající se Vyjadřováním terminálního předělu pomocí pauz a intonací, jsem získala stručný přehled o důležitosti proměn výšek a síly hlasu. PMČ přesně charakterizuje, jak se pauzy využívají a k čemu slouží (např. k doplnění dechu nebo k vyjádření nedokončenosti projevu) a přibližují nám též funkci intonací, které nám vyjadřují hranice řečových celků. Zatímco změnu hlasové síly označujeme jako intoném, změnu výšky hlasu nazýváme melodémem. Výpovědní úseky uzavřené intonémem mohou být koncové, ty uzavírá kadence nebo antikadence nebo nekoncové, které uzavírá polokadence.

Jak jsem se dále dozvěděla, kadenci rozdělujeme na klesavou (ta je typická pro věty oznamovací) a stoupavě klesavou, kterou používáme ve větách oznamovacích a rozkazovacích. Antikadenci využíváme ve zjišťovacích otázkách a polokadence se používá k vnitřnímu rozčlenění vět.

Pan Daneš se ve své knize Intonace a věta ve spisovné češtině zabývá výzkumem proměn výšek a síly hlasu a v kapitole Fonologický systém intonačních kadencí se zabývá právě druhy intonací. V úvodu kapitoly nám předkládá metody svého výzkumu, tedy poslechovou a instrumentální (též subjektivní a objektivní), po představení obou postupů ovšem dodává, že metoda poslechová tvoří základ výzkumu, zatímco instrumentální postup ji pouze doplňuje.

Na základě výzkumu ukončených výpovědí Daneš charakterizuje kadenci konklusivní, jež klesá od přízvučné slabiky do konce. Rozlišuje ji na příznakovou a bezpříznakovou a využívá se při vytýkání, v otázkách a v expresivních vyjádřeních. Dále nám předkládá popis antikadence stoupavé, jež začíná na přízvučné slabice nízkým tónem a končí tónem vysokým, stoupavě klesavé a polokadence bezpříznakové stoupavé, příznakové a příznakové klesavé.

Na základě toho, co jsem se již dozvěděla z PMČ mě text F. Daneše velice zaujal, neboť se kromě charakteristiky intonací zabýval také vztahy mezi kadencemi, což byla velice čtivá pasáž, jenž ještě více rozšířila mé poznatky. Vzhledem k častým odbočkám mi kniha pana Daneše připadala místy přespříliš složitá, věřím ale, že po doplnění znalostí by pro mne byla vítaným přínosem.

Foném v pojetí a zpracování

Podle Příruční mluvnice češtiny je foném minimálním zvukovým prvkem, který je sám o sobě schopen rozlišovat samostatné významové jednotky, jako jsou slova a tvary slov. Naše řeč se skládá z posloupností fonémů, a tudíž ji lze na jednotlivé fonémy rozdělit – segmentovat. Fonémy, které jsou značně využívané, tvoří tzv. centrum inventáře fonémů, na periferii se pak nacházejí ty jednotky, které se používají minimálně. Foném se v mluveném slově projevuje formou fónů, tedy hlásek a fón, jenž je realizován jedním fonémem se nazývá alofón. Alofónů je velké množství, ty, které jsou nejméně ovlivněny hláskovým okolím, nazýváme základními.

Stejně tak i Zdena Palková charakterizuje ve své knize Fonetika a fonologie češtiny foném jako nejmenší znakovou jednotku. Foném ovšem nelze vyslovit, pokud promlouváme, pak jedině pomocí hlásek. Hlásek je zpravidla více než fonémů, nikdy ne naopak. Fonémy tvoří dohromady morfémy, ta následně slova. Slova skládáme do vět a vzniklé věty tvoří text. Tyto jednotky jsou spojeny v hierarchii jazykové struktury a jsou na sobě vzájemně závislé.

Kromě charakteristiky složek jazyka se ovšem paní Palková ve své knize zabývá také problematikou popisu zvukové formy, což je mj. způsobené i prolínáním mnoha rozličných oborů, jež se řečí zabývají. Takovým oborem je např. logopedie, foniatrie nebo psychiatrie. Jmenované vědy jsou souhrnně nazývány fonetickými vědami. Zatímco v úvodu nám autorka přibližuje strukturu jazyka a postupně od fonému po text rozebírá jeho náležitosti, vznik a funkci, poukazuje též na grafický zápis jazyka, pravopis a fonetickou transkripci, jenž nám psaný text předkládá ve formě, v jaké jej slyšíme.

S pojetím fonému úzce souvisí též vznik řeči a její produkce a následné vnímání (zejména odlišných výšek a síly) a autorka nám dokázala na několika málo stranách předložit všechny složky s jazykem spojené a stručně a smysluplně je charakterizovat, čímž se podle mého názoru, její kniha stává vhodnou příručkou i pro začátečníky v oboru. Zatímco jsem během studia fonému v rámci PMČ získala jeho obecnou charakteristiku, kniha Fonetika a fonologie češtiny tyto znalosti rozšířila.

Použitá literatura:

Daneš, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957

Palková, Z.: Fonetika a fonologie češtiny. Praha 1994

Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995