Filosofie dialogu

Filosofie dialogu se zvláštním zřetelem k dílu E. Lévinase

Zhruba v období mezi druhým a třetím rokem života začíná dítě označovat sebe sama jako Já. Přestane říkat např. Franta chce… a namísto toho s příslušnou dikcí oznámí okolnímu světu: „Já chci!“. Oné první osobě dodal patřičnou důležitost francouzský filosof René Descartes, když ve své k subjektu obrácené filosofii učinil z já myslím (ego cogito) základ absolutního poznání. Ego cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – v mém myšlení je obsažena sebejistota mého Já. Z celkové pochybnosti (ego dubito) plyne pouze jediná výchozí jistota a tou je , že ve své pochybnosti jsem zaručen Já jakožto pochybující. Descartovo učení ovšem naznačenou personální  linii záhy opouští a tím, že určuje to, co myslí jako res cogitans (myslící věc), se vrací zpět do filosofie neosobního.

Edmund Husserl, který na personální dimenzi naznačenou Descartovým ego cogito navázal, zredukoval toto myslící já pomocí fenomenologické metody nazývané epoché  na absolutně transcendentální ego, a tím se vystavil obvinění ze solipsismu. Pouze toto (a jen toto) transcendentální ego a to, co je v něm zahrnuto, lze totiž klást jako jsoucí. V průběhu fenomenologické redukce Husserl konstatuje, že jiná Já nejsou pouhými představami ve mně. Jiný je sám zdrojem smyslu. Proti námitce solipsismu staví zkušenost cizího a dochází k závěru, že jiný je modifikací mého já; to, co je cizí je myslitelné jedině jako analogon vlastního.

            Zmínka o jiném mi umožňuje přeskočit k myšlence dialogu, která stojí v protikladu k monologickému pojetí filosofie tak, jak bylo zavedeno Descartovým ego cogito a rozvíjeno Husserlovou metodou fenomenologické redukce. Filosofie dialogu totiž vychází ze vztahu mezi já a ty, mezi mnou a tím druhým, přičemž ten druhý není nějakou analogií mě samotného, nýbrž je naprosto jiný. Franz Rosenzweig, který jako jeden z prvních programově akcentoval myšlenku dialogu, zdůraznil ve svém novém myšlení oddělenost jako nutnou výchozí podmínku. Odmítl úsilí evropské filosofické tradice o sjednocení všeho, co se jeví, v jeden nediferencovaný celek a její zaměření na z času vyvázané podstaty. Dialog se v jeho pojetí stává živoucí rozmluvou, probíhající v čase a na čase závislé. Do centrálního prostoru filosofického myšlení se princip dialogu dostává v díle Emmanuela Lévinase.

Pro Lévinase není prvotní zaručenost a neotřesitelná jistota Descartovského já myslím, nýbrž lidskost onoho Já. Jeho filosofie je filosofií etickou. Lidskost se rodí v odpovědnosti a odpovědnost je ve svém prazákladu odpovědností za druhého. Zdrojem, z něhož Lévinas čerpá, je hebrejská duchovní tradice a myšlenka odpovědnosti vychází z faktu vyvolenosti židovského národa, z jeho neodvolatelné odpovědnosti za spásu před tváří Hospodina. Já se stává jedinečným, protože je nikdo v jeho odpovědnosti za druhého nemůže zastoupit.

Rosenzweigovo odmítnutí myšlené totality Lévinas dále rozpracovává. Tradiční filosofie považuje mnohost za cosi nedostatečného, za ztrátu Jednoho či Nekonečna, které je nutné znovu obnovit. Lévinas zavádí pojem exteriority, jenž je podstatou každé bytosti a znamená lidskou rozdílnost vzdorující sjednocení. Klade důraz na metafyziku, která je pro něj vztahem k této exterioritě, postavené nad totalizované bytí, a která naznačuje, že konečné není nějakým nedostatkem nekonečného. Konečno může setrvávat vedle nekonečna, aniž by konečnost znamenala touhu po ztraceném domově, v němž by bylo možné opět spočinout. Považovat bytost za exterioritu znamená nahlédnout, že nekonečno je touha po nekonečnu, tedy po tom, co je absolutně jiné protože nemá shodný počátek. Touha, kterou není možné naplnit.

Proti snaze západní filosofie o rozpuštění mnohosti v Jednom staví Lévinas neredukovatelnou zkušenost vztahu, v setkání člověka s druhým člověkem, který není spojením v syntéze, ale spojením tváří v tvář. Tvář je význam, který není zapuštěn do žádného kontextu. Nezískává smysl ve vztahu k něčemu jinému, nýbrž má smysl sama o sobě. Lévinas zdůrazňuje, že v setkání s tváří je pohled na ni, snaha o poznání tváře  v jejích detailech, něčím, co ji zvěcňuje a co brání skutečnému sociálnímu vztahu. Ten nastává tehdy, když ji necháme přistoupit v její exterioritě. Setkání s tváří má etický rozměr; tvář se vystavuje násilí, svou obnažeností a zranitelností jako by přímo k násilí vybízela, ale zároveň vyslovuje příkaz Nezabiješ! Tento požadavek je možné porušit, druhého mohu zabít, ale tím imperativní nárok onoho Nezabiješ! Nezbavuji jeho působnosti, neboť je příkazem etickým.

Tvář je spjatá s řečí. Setkání tváří v tvář se neodehrává v pohledu, ale v tom, že tváři odpovídám. V odpovídání již přejímám za druhého odpovědnost.

Posledním aspektem setkání s druhým, který bych zde ráda zmínila, je jeho asymetrie. První, co ke mně skrze tvář přichází, je příkaz. Tvář mi přikazuje a zároveň je bezbranná; obrací se na mě a já jsem povinován odpovídat. Tváří v tvář stojíme proti sobě a právě já jsem ten, kdo musí bez ohledu na to, jak se zachová ten druhý, sesadit sebe sama z piedestalu odlišnosti, detronizovat se, a uznat tak Jinakost Jiného. V aktu detronizace se já stávám tím druhým.

Filosofie Emmanuela Lévinase je působivá jak svou akcentací etického rozměru, tak i nezměrnou bohatostí myšlenek. Obávám se však, že jsem nebyla s to vyhnout se drastickým zjednodušením, často i zavádějícím, a že jsem celkově podcenila náročnost zvoleného tématu.

Použitá literatura:

Husserl, E.: Karteziánské meditace, Praha 1993

Chalierová, C.: O filosofii Emmanuela Lévinase, Praha 1993

Chalierová, C.: Tři komentáře, Praha 1995

Lévinas, E.: Etika  a nekonečno, Praha 1994

Patočka, J.: Tělo, společenství, jazyk, svět, Praha 1995

Poláková, J.: Filosofie Dialogu (Rosenzwig, Ebner, Buber, Lévinas), Praha 1995

Rosenzweig, F.: Nové myšlení, Praha 1994