Fair-play a doping

Etika sportu se nejčastěji spojuje s pojmy fair-play a doping, která spolu úzce souvisí. Hrát fair-play je základním předpokladem sportovního zápolení, počínaje dodržováním pravidel, přes sportovní chování atd. Fair-play chování překračuje pravidla hry. Když vidíme maratónce, který pomáhá svému soupeři, který upadl na zem a tím dal šanci jiným závodníkům, aby jej předběhli, je to chování, které je tzv. sportovní. Co jej činí tak obdivuhodným?

Fair-play je to, co do sportu vnáší hodnotu lidskosti (humanity). Idea humanity je obecná, ale nejvíc ceněna tam, kde je proti trendu. Sport je projevem „férového egoismu“. Jde přeci o to vyhrát. Idea humanity je postavena proti každému sobectví, neboť je universální, obecně platná. Projev humanity v církvi nebo náboženské společnosti není tolik udivující, protože je zde považován za normální. Projev humanity ve sportu (či ve válečném konfliktu) je něco zcela neočekávatelného a tedy velmi cenného.

Etika sportu patří do sportu. TZV. komerční sport ji poněkud vytlačuje (např. bojová umění – Když se v nelegálním boxu objeví krev, způsobuje to nadšení mezi obecenstvem. Diváci chtějí vidět skutečný boj a jsou ochotni za to zaplatit. Projevy humanity a fair-play chování zde zcela mizí, jsou zde považovány za projev slabosti). Má-li sport přinášet kromě požitku a uspokojení ze samotného výkonu také něco více, musí obsahovat morální hodnoty jako porozumění, toleranci, pomoc bližnímu či spravedlnost. Potom je tedy naší povinností etiku a etické chování nejen ve sportu udržovat, ale také podporovat a rozvíjet.

DOPING

Snad „největším“ prohřeškem proti fair-play chování je používání zakázaných podpůrných prostředků – doping.

Pod pojmem doping rozumíme použití nedovolených  povzbuzujících látek nebo vyživujících prostředcích a dále metod, které zvyšují fyzickou výkonnost sportovce atp. Ale na druhou stranu s sebou přináší riziko nenávratných poruch lidského organismu, v nejhorším případě i smrt.

Jedny z nejnebezpečnějších látek a v posledních dvaceti letech nejzávaznějším problémem v boji proti dopingu jsou anabolické látky mezi které patří androgenní anabolické steroidy. Steroidy kromě etické stránky jejich nepatřičnosti ve sportu mají značné negativní zdravotní následky, což zjevně vyniká při jejich podávání mládeži, zejména v prepubertálním a pubertálním věku. Mají dlouhodobější délku působnosti a působí devastačně na lidský organismus. Jsou to převážně mužské hormony (testosteron), jenž tlumí tvorbu hormonu vlastním tělem, dochází k muskulatuře organismu. Následky užívání se projevují v neplodnosti, padání vlasů apod., dále zhoršují funkce vnitřních orgánů (játra, ledviny, srdce). Nebezpečnější jsou tyto látky pro ženy – narušení hormonální rovnováhy, muskulatura, růst ochlupení, hrubnutí hlasu, což jsou nevratné změny. V temné minulosti socialistického sportu byly často podávány i pro zastavení růstu v některých sportech, například ve sportovní gymnastice a vzpírání. Podáním steriodů byl sportovcům urychlen proces dospívání předčasnou osifikací růstových chrupavek.

„Velký sport začíná tam, kde končí zdraví“, tímto citátem začíná kniha Johna Hobermana, amerického spisovatele, „Umírající mašiny“. Citát patří Bertoldu Brechtovi.

9.dubna 1985 byla na urologickou kliniku v Meinzu převezena německá sedmibojařka Birgit Dressel, tehdy jí bylo šestadvacet let. Měla ukrutné bolesti a tým lékařů byl zcela bezradný. Její prsty byly modré a její rty byly pokryté bílou krustou. Přítomný neurochirurg tehdy uvedl doměnku, že se jedná o otravu. Přes veškeré snahy se Birgit nepodařilo zachránit a za dvě hodiny zemřela. Autopsie ukázala, že se jedná o zánět míchy. Smrt Birgit Dressel tehdy otřásla sportovní medicínou v západním Německu. Její otec tvrdil, že jeho dcera je obětí farmakologického průmyslu. V posledních čtyřech letech před smrtí dostala Birgit od svého lékaře Armina Klumpera nejméně čtyřista injekcí s tuctem substancí, kde byly proteiny, o nichž je známo, že jsou nebezpečné pro imunní systém. Sama Birgit užívala orálně i jiné preparáty, např. anabolické steroidy (viz výše) – Megagrisevit.

V průběhu let 1987-1988 zemřelo osmnáct holandských a belgických cyklistů, mezi nimi i jedna žena, z neznámých příčin. Později bylo prokázáno, že brali erytropoetin (dnes známý pod názvem EPO, užívaný zejména cyklisty). Jedná se o přirozený hormon, jenž zmnožuje červené krvinky, čímž je usnadněn přívod kyslíku do svalů.

Jednou z posledních obětí dopingu je i americká sprinterka Jackie Joynerová-Kersyová.

Sportovce, kteří byli přistiženi při užívání dopingu (zakázaných podpůrných látek) by měli být tvrdě potrestání, zvláště pokud se jedná o opakované případy. Takový „sportovec“ totiž neublíží jen sobě, ale i svým kolegům v sportovním odvětví, případně i reprezentaci. Když je sportovec přichycen při užívání dopingu obvykle s ním ukončí spolupráci sponzoři a musí ještě platit pokuty (obvykle plynoucí ze smlouvy), jako tomu bylo nedávno v případě finské reprezentace v klasickém lyžování, kdy ihned po pozitivních výsledcích testů asi pěti reprezentantů hlavní sponzor ukončil s lyžařským svazem smlouvu. Tento případ vlastně znamená pro finskou reprezentaci těžké období, protože nemůžou najít sponzora.

Sporty ve kterých se nejčastěji objevují pozitivní testy na zakázané látky jsou disciplíny, ve kterých je potřeba vydat nárazově velké množství energie (rychlostně silové sporty). Je to hlavně cyklistika, kde při každé větší akci bývají různé skandály, vzpomeňme nedávné Giro d´Italia, kde bylo nalezeno velké množství nedovolených látek a byl diskvalifikován, do té doby, vedoucí závodník celé soutěže. Další sport ve kterém se tyto látky objevují je kulturistika. Mluví se o tom, že žádný špičkový kulturista se bez těchto látek neobejde. Což je velmi smutné. Hodně pozitivních případu je zaznamenáváno i v plavání. Minimálně se objevuje doping v kolektivních hrách, ale i zde se občas objeví nějaké vyjímky, jako nedávné pozitivní testy dvou nizozemských fotbalistů, ale jednoroční tresty, které jim byly uděleny mi připadají velmi nízké.

Samozřejmě se může stát, že se sportovec dostane do kontaktu s dopingem „nechtěným“ způsobem, většinou to bývá pochybením lékaře (viz případ mladé rumunské gymnastky Raducanové, hodně se napsalo i ve spojení s cyklistou Janem Hruškou), ale jsou to jen vyjímečné případy a hlavně pokud lékař sám vinu nepřizná, těžko se něco takového dokazuje.

Odpovědnost za vyloučení dopingu nesou všichni účastníci sportovního procesu: trenér uplatňováním odpovídajících metodických a pedagogických principů, funkcionář účinnou osvětou s využitím všech informačních a výchovných prostředků, lékař odpovědnou volbou léčebných metod a léků bez dopingového účinku. Odpovědnost za porušení pravidla o dopingu nese však především sám sportovec. Jeho povinností je proto včas se informovat o složení léčebného nebo výživového prostředku a v případě, že obsahuje zakázané dopingové látky, se vyvarovat jeho použití.

Základní myšlenka fair-play spočívá v tom, že na startu každého závodu, každé soutěže, každé sportovní akce by měli mít všichni závodníci stejné podmínky, což používání dopingu rozhodně porušuje.

Pátý bod základních principů olympijské charty zní: Cílem olympijského hnutí je přispívat k budování mírového a lepšího světa výchovou mládeže prostřednictvím sportu prováděným bez jakékoliv diskriminace a v olympijském duchu, to je spojením vzájemného porozumění, ducha přátelství, solidarity a FAIR-PLAY.

LITERATURA

Hogenová Anna: Hemeneutika sportu. Karolinum 1998

Hogenová Anna: Etika a sport. Karolinum 1997

Nekola Jaroslav: Doping a sport. Olympia 2000

Olympijská charta. Praha 1999