Anotace

Hlavním cílem této práce je představit zkoumané prvky regionu Východní Evropy (Etnicita a jazykové struktura), v historických souvislostech a z jednotlivých prvků vytvořit přehledný celek. Práce se dále zabývá studiem specifickým případů jednotlivých zemí v návaznosti na vznikající fenomény a problémy se zkoumanými prvky. Nedílnou součástí práce je stanovení hypotéz ve vztahu ke zkoumaným prvkům a k nim navazujícím otázkám.

 

 

Úvod

Státy východní Evropy patří mezi státy s obecně velmi multinárodnostním útvarům. Rovněž východní Evropa patří mezi ohnisko střetů, zejména mezi ruskou menšinou
a původními národy. Z historického hlediska mají státní útvary východní Evropy mnoho společného, bez ohledu na jazyk a skupiny národů. V historii tyto státy sdílely stejné myšlenky, stejnou geografickou polohu, stejné osudy a stejnou politiku, což se odrazilo
v novodobých národnostních idejích a národnostním rozpoložením. V období Sovětského svazu docházelo k rusifikaci a rusianizaci obyvatel přidružených zemí a i přes dvacet let od rozpadu SSSR není zcela jednoznačné, zda státy sousedící s Ruskem změnily svou politiku s ohledem na vysoký podíl menšin a jejich integraci do většinové společnosti.

V této  seminární práci se budeme pokoušet o vysvětlení vztahů jednotlivých menšin ve státech: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko a Rumunsko. Budeme se zabývat především jejich lokalizací, procentuálním složením, postavením ve výše zmíněných státech, jejich integrací, charakteristikou, genealogií a analýzou hypotéz v návaznosti na případný separatismus, iredentismus, nacionalismus a chování států k této problematice. Vysvětlíme si jazykové rodiny nacházející se v post-sovětském prostoru a jeho satelitech. Cílem této seminární práce je zkoumání hypotéz s ohledem na statistická fakta a na problematiku jako celek (integrace, politické vlivy, participace v nadnárodních organizacích, apod.).

 

Charakteristika regionu

Pojem východní Evropa (dále jen VE) je termín nestálý a vždy závisí na  určitém kontextu. Rozdílně definuje východním Evropu tzv. Západ, rozdílně definuje tuto oblast OSN, Rusko a středo-evropské země. Je také zapotřebí zmínit, že tento termín se také liší v časovém intervalu. Do východní Evropy se velmi často řadila i střední Evropa v období studené války a v souvislosti s rozdělením světa na Východ a Západ (tzv. bipolární svět). Nicméně pro naše potřeby této seminární práce jsme zahrnuli do této lokality výše uvedené státy (viz úvod).

Co se týče společných charakteristik států VE, tak můžeme konstatovat, že tyto státy spadaly do sféry vlivu Ruska (potažmo SSSR). Dále společná vlastnost je vysoká míra národnostních menšin – zejména Rusů, což vyplývalo z první ideje sféry vlivu Ruska. Docházelo zde k porušťování a politickým čistkám a společné ideologie – komunismu. Tento fakt zapříčinil po rozpadu SSSR také ekonomickou situaci, která je v těchto státech stejná (vysoká nezaměstnanost, nízký HDP na hlavu, apod.). Tyto důsledky jsou odrazem právě zmíněných skutečností, které jsou společné pro veškeré státy ve VE.
 

Dotčené státní útvary

Následující tabulka uvádí seznam států VE, jejich počty obyvatel a rozlohu.

Tabulka č. 1: Státy VE

STÁT	HLAVNÍ MĚSTO	POČET OBYVATEL	ROZLOHA (v km2)
Estonsko	Tallinn	1 294 486 (1	45 227
Lotyšsko	Riga	1 994 300 (2	64 589
Litva	Vilnius	3 043 429 (3	65 300
Bělorusko	Minsk	9 475 100 (4	207 595
Ukrajina	Kijev	45 410 071 (5	603 628
Krymská republika	Simferopol	1 966 801 (5	26 100
Rumunsko	Bukurešť	20 121 641 (6	238 391
Moldavsko	Kišiněv	3 383 332 (7	33 846
Podněstří	Tiraspol	555 347 (7	4 163

Státy VE mají celkem 89,2 milionů obyvatel s celkovou rozlohou 1, 29 milionů km². Největší země VE (jak počet obyvatel tak rozloha) je Ukrajina, kde v roce 2014 došlo k anexi Krymu a připojení k Rusku na základě referenda. Co se týče Podněsterské republiky, tak se jedná o sporný státní útvar na území Moldavska, který má zvláštní statut autonomie.

 

Jazyková struktura Východní Evropy

Jazyková struktura ve VE je velmi pestrá. Nachází se zde 3 jazykové fyly, a to indo-evropská, altajská a uralská jazyková rodina. Podrobný seznam jazyků znázorňuje následující schéma.

 

Ukrajinština:              úřední jazyk: UKRAJINA, PODNĚSTŘÍ (MOL.), „KRYMSKÁ REP.“
menšinový jazyk : MOLDAVSKO, RUMUNSKO

Ruština:                     úřední jazyk: BĚLORUSKO, PODNĚSTŘÍ, „KRYMSKÁ REPUBLIKA“

menšinový jazyk: RUMUNSKO, UKRAJINA

Rumunština:              úřední jazyk: RUMUNSKO, MOLDAVSKO (Moldavština)

menšinový jazyk: UKRAJINA

Gagauzština:             úřední jazyk: GAGAUZIE

menšinový jazyk: MOLDAVSKO, UKRAJINA

Běloruština:               úřední jazyk : BĚLORUSKO

menšinový jazyk : UKRAJINA

Krymská tatar.           úřední jazyk: „KRYMSKÁ REPUBLIKA“

menšinový jazyk: UKRAJINA

Litevština:                  úřední jazyk: LITVA

Estonština:                úřední jazyk: Estonsko

Lotyština:                   úřední jazyk: LOTYŠSKO

Polština, romština:   menšinový jazyk: UKRAJINA, RUMUNSKO

Maďarština                menšinový jazyk: RUMUNSKO, UKRAJINA

Rusínština:                 menšinový jazyk: RUMUNSKO

Livonština:                menšinový jazyk: LOTYŠSKO

 

Národnostní složení Východní Evropy

Národnostní a jazykové složení v národních státech VE je velmi pestré, zejména v Pobaltí a na Ukrajině. Jedná se o velmi národně variabilní oblast Evropy, kde největší menšina jsou příslušníci ruské národnosti, kteří dosahují i 20 % populace – v Lotyšsku téměř 27 %. Následující výsečové grafy demonstrují procentuální zastoupení menšin ve státech VE.

 

Etnická a národnostní pnutí

Z historie víme, že státní útvary východní Evropy spadaly od nepaměti pod silný vliv Ruského impéria, a že se v průběhu dvacátého století staly součástí Sovětského svazu, což se odrazilo na demografické struktuře jednotlivých svazových republik. Nastal proces etnické transformace v podobě rusifikace a rusianizace a původní obyvatelstvo bylo vystěhováváno, nahrazováno, pobito, emigrovalo, atd. Například ve dvacátých letech minulého století Estonci tvořili přes 90 % obyvatel vlastního státu a na začátku devadesátých let se přiblížil tento podíl 60 % hranici. Rusifikace, neboli porušťování neruského obyvatelstva byl proces, který trval přes padesát let a u neruských obyvatel (Estonců, Lotyšů) se tato politika vryla velmi negativně do jejich paměti a ruštinu vnímají jako jazyk vetřelců. Ruština je v tomto regionu druhým nejužívanějším jazykem.

Ohniska etnických pnutí můžeme sledovat v Moldavsku v autonomní oblasti Podněstří, který má de facto charakter samostatného státu, protože splňuje státotvorné prvky – tj. kontrola nad územím, kontrola nad obyvatelstvem a státní moc. Tento státní útvar vznikl po rozpadu Sovětského svazu v reakci na myšlenku, že by se Moldavsko v budoucnu připojilo k Rumunsku⁸. Z tohoto hlediska se jedná o politický důvod. Také tomu neodpovídá fakt, že se jedná o jedno-národnostní separatistický stát.

Podněstří tvoří 3 hlavní státotvorné národy: Moldavané (31 %), Rusové (30 %), Ukrajinci (30 %) a jsou zde tři úřední jazyky: moldavština, ruština a ukrajinština. Moldavština v Podněstří se liší od klasické moldavštiny (rumunštiny) tím, že se zapisuje azbukou – graždankou a užívání latinky v Podněstří se trestá. Navíc je zde také přítomno ruská armáda. Další zvláštní oblast na území Moldavska je Gagauzie. Tento útvar má statut autonomní oblasti z důvodu etnického. Přes 80 % obyvatel tvoří Gagauzové a jen 8 % Moldavané. V této lokalitě nedochází k žádným větším konfliktům. Přes příbuznost s Turky jsou Gagauzové finančně podporování tureckou vládou.

V poslední době se jako největší ohnisko ukázala jižní a východní Ukrajina. Zejména se jedná o Krym, a nikým neuznané separatistické republiky Luhansk a Donětsk. Krym se po referndu stal součástí Ruska z důvodu velké koncentrace a zastoupením Rusů. Na Krymu rovněž žije i původní minorita krymských Tatarů, ale jejich procentuální zastoupení je mizivé a drtivá většina jich žije v zahraničí. V případě Krymu se jednalo o iredentismus jehož legitimitu potvrdilo právě referendum. Luhanskou a Donětskou lidovou republiku žádný stát neuznal.

 

Případové studie

V této kapitole se pokusíme vysvětlit jednotlivé kroky a problematiku menšin (zejména Rusů) ve Východní Evropě a jak se k nim stát chová.

 

Lotyšsko

Situace v Lotyšsku je velmi zajímavá, co se týče menšin. Menšiny zde představují více než třetinu obyvatelstva (tedy asi 700 tisíc obyvatel). Nejsilněji je zde přirozeně zastoupena ruská menšina, představující 26,7 % populace. Nicméně od osmdesátých a devadesátých let se počet Rusů pohyboval na 35 % hranici a téměř překročil milion obyvatel. V roce 2012 se uskutečnilo referendum o přijetí ruštiny jako druhého možného úředního jazyka vedle lotyštiny, které vzniklo na základě petiční akce iniciované rusky hovořící menšinou. Nicméně 78 % Lotyšů se v referendu vyslovilo proti zavedení ruštiny, jako druhého oficiálního jazyka v zemi. Ruština není v Lotyšsku uznána ani jako regionální menšinový jazyk a to i přes to, že Rusové tvoří významný podíl obyvatelstva. Rusové jsou v Lotyšsku ignorování i v politickém životě. Nemohou volit ani být voleni a nikdy ani nenabyli občanství Lotyšska. Zajímavá je také koncentrace ruské menšiny. Polovina Rusů žije v hlavním městě Riga, dále na východě u hranic s Ruskem.

 

Estonsko

Estonsko se nepotýká s ignorací Rusů jako Lotyšsko. Rusové zde jsou zastoupeni v podílu 24,8 % a estonská vláda spolu s nevládními organizacemi se snaží prosazovat asimilační projekty, které ruskou menšinou (a všechny ostatní menšiny v Estonsku) připraví na infiltraci do většinového estonského národa. Tento projekt spočívá ve vzdělání – výuka národovědy, vlastivědy, kurzy estonštiny, apod. V roce 1998 byl přijat pakt o „Integraci Neestonců do estonské společnosti“, který podporuje a zlepšuje vztahy mezi menšinami a Estonci. Nicméně podstatná část Rusů nemá občanství Estonska a nemohou ani volit. Přesto všechno, ale Estonsko  řeší situaci.

 

Litva

Litva je nejvíc homogenní stát v Pobaltí, kde Rusové představují pouhých 5,8 %. Avšak největší menšinou jsou Poláci (6,7 %). Litva podobně jako Lotyšsko neřeší problematiku menšin, ale ne z důvodu ignorace, ale z důvodu malého počtu. Navíc získání Litevského občanství nepodléhá žádným tvrdým nárokům, jako severní sousedé.

 

 

Bělorusko

Běloruské fungování společnosti je zcela bizarní. V zemi jsou dva úřední jazyky: ruština a bělo-ruština. Rusové zde tvoří malých 8,3 % a ruština je dle běloruské ústavy deklarována jako první úřední jazyk v zemi. Ruštinu užívá 3 / 4 obyvatel ve veřejném životě (např.: při styku s úřady, ve školství, v obchodech). Zatímco běloruština je v této zemi na druhém místě a užívá ji 13 % lidí ⁹. Bělorusů je v zemi 84 % a jen čtvrtina z nich užívá běloruštinu. V Bělorusku dochází k rusifikaci a jazykové diskriminaci běloruštiny. Ruština je je upřednostňovaná a běloruština se užívá většinou doma a na venkově. Bělorusko není integrováno do žádných západoevropských korporací a organizací jako Pobaltské státy a Rumunsko a je silně orientováno na Rusko, jak v politickém slova smyslu tak i ekonomicky.

 

Rumunsko

Rumunsko bylo před rokem 1989 součástí východního bloku, ale ruská menšina zde nepůsobí. Největší problematika menšin se týká Maďarů, kteří se koncentrují ve středním Rumunsku (Transylvánie a Sikulsko). Maďaři zde tvoří 7 % populace (v absolutních číslech 1, 35 milionů příslušníků maďarské národnosti). Co se týče koexistence majority – Rumunů a minority – Maďarů, tak již v minulosti (zejména po 1. světové válce, kdy Uhersko bylo oklešťováno sousedními státy) docházelo ke konfliktům, byť jen zřídka. Maďaři měli v Rumunsku autonomii v letech 1952 – 1968. Poté ji vládní garnitura zrušila a ani po pádu Ceauşesca se neobnovila. Nicméně rumunská ústava deklaruje pro maďarštinu zvláštní statut úředního jazyka v regionech a ve městech, kde Maďaři přesahují 20 % podílu obyvatelstva. 27. 10. 2013 se konala demonstrace pořádaná „Demokratickým svazem Maďarů v Rumunsku“ za obnovení autonomie, nicméně vláda toto nevyslyšela. V Maďarsku vláda Viktora Orbána dokonce umožnila vydání kontroverzních pasů pro Maďary žijící mimo jeho vlastní území a to na základě prokázaní znalosti maďarštiny a původu.

 

 

Výchozí hypotézy

Z výše zmíněných faktů lze dovodit tyto fenomény:

1. Území charakterizované jako Východní evropa je ve srovnání s jinými státy evropy regionem velmi heterogenním.
2. Ve všech zmíněných státech figuruje vysoký podíl ruské nebo rusky mluvící populace.
3. Ruština je jako jazyk druhým nejpoužívanějším jazykem v rámci regionu.
4. Objevuje se velká disparita národnostního složení zemí. Z „globálního“ hlediska je v nejmenších státech je národnostní složení nejrozmanitější, zatímco v největších nejméně rozmanitá.

Tyto čtyři výchozí fenomény lze označit jako signifikantní fenomény východní evropy. Nabízí se proto následující hypotézy a s nimi spojené otázky:

Hypotéza č. 1.:

„Větší procentuální zastoupení ruské populace vede k separatistickým tendencím.“

Související otázky:

• Do jaké míry ovlivnil a ovlivňuje ruský jazyk formování státních útvarů ve východní Evropě?
• Respektují státy východní Evropy ruský jazyk a menšinu, hovořící ruským jazykem, jako součást státní identity?
• Cítí se rusky hovořící menšiny součástí daných států východní Evropy?

 

Hypotéza č. 2.:

„Větší procentuální zastoupení menšin, hovořící vlastním jazykem vede k politickým a etnickým pnutím.“

Související otázky:

• Podíleli se příslušníci menšinových jazyků při formování státních útvarů ve východní Evropě?
• Respektují státy východní Evropy menšinové jazyky jako součást státní identity?
• Cítí se příslušníci hovořící menšinovými jazyky součástí daných států východní Evropy?

Hypotéza č. 1. vychází z aktuálních problémů dení na Ukrajině. Objevují se separatistické tendence jak na východě, tak západě země. Rovněž v ostatních státech najdeme prvky, které by mohly ukazovat na vznikající pnutí a s ním související tendence rusů k separatismu. Vzhledem ovšem k faktu, že většina států vznikající situaci řeší, a to různými kroky, které mohou být jak diskriminační (Lotyšsko), tak vstřícné (Bělorusko), nelze komplexně říci, že by se celý region dal označit jako ohnisko separaratistických tendencí. Ačkoliv zde figuruje případ Ukrajiny, kde je separatismus velmi zjevný, v rámci regionu se jedná o výjimku. Konkrétní případy takových tendencí záleží spíše na existenci demokratických prvků a „vyspělosti“ společnosti, stejně jako ochotu samotné společnosti eventuální situaci řešit, a dále také na participaci v mezinárodně-politické scéně daného státu Hypotéza č. 1. je tak falzifikována.

Související otázky:

• Podíleli se příslušníci menšinových jazyků při formování státních útvarů ve východní Evropě?
  • V minulosti ovlivnil ruský jazyk formování států kruciálním způsobem, v němž velký podíl hraje  především rusifikace a rusianizace tamějších obyvatel. I v dnešní době dochází k iredentismu a na druhé straně diskriminaci Rusů.
• Respektují státy východní Evropy menšinové jazyky jako součást státní identity?
  • Komplexně nikoliv. Velkou roli hraje především „nacionální svébytnost“ daného národa a zahraniční politika země.
• Cítí se příslušníci hovořící menšinovými jazyky součástí daných států východní Evropy?
  • V  tomto regionu dochází ke snaze o vyčlenění se ze

 Hypotéza č. 2. předpokládá totožné chování menšinových národů nebo příslušníků etnik, které se cítí býti národem, jako chování ruské menšiny. Vzhledem k jejich velikosti a dostupnosti údajů také předpokládá, že netíhne k separatistickým tendencím, ale samotné obyvatelstvo přece jen cítí potřebu své vlastní svébytnosti. Výsledkem tak není výchozí separatismus, ale pouze pnutí mezi jednotlivými národy, ať už v politické nebo etnické rovině. Dotčené státy však podnikají pro tyto menšiny odpovídající opatření, např. udělení autonomie, status regionálně úředního jazyka, apod. Dotčené státy si také uvědomují aktuálnost a důležitost problémů a situaci řeší na všech úrovních státní správy. Hypotéza č. 2. je tak rovněž falzifikována.

Související otázky:

• Podíleli se příslušníci menšinových jazyků při formování státních útvarů ve východní Evropě?
  • Hráli vždy pasivní roli, ať už z důvodu neorganizovanosti nebo vlastních požadavků na státní útvar.
• Respektují státy východní Evropy menšinové jazyky jako součást státní identity?
  • Komplexně nikoliv. Záleží na historických vazbách jednotlivých národů.
• Cítí se příslušníci hovořící menšinovými jazyky součástí daných států východní Evropy?
  • Jednotlivé státy činí příslušná opatření.

Závěr

Státy východní Evropy patří jsou už z geopolitického hlediska ohnisko střetů, v nichž dominantní roli hraje ruská menšina. Prakticky všechny stát y lze charakterizovst jako multinárodnostní útvary, v nichž navíc existují velké disparity.
Odraz historických souvislostí ve vztahu k etnicitě a národností je pak velmi patrný v novodobých národnostních idejích a národnostním rozpoložením. Signifikantní roli zde sehrála rusifikace a rusianizace obyvatel. Z toho pramení i zahraniční politika jednotlivých zemí a postoj k integraci menšin. I v tomto ohledu je charakteristická naprostá disparita států, kde můžeme najít jak politiku diskriminační, tak vstřícnou k menšinám, či konkrétní menšině (povětšinou ruské).

Region Východní Evropy lze označit jako region, kde lze ve větší míře objevit prvky separatismu, iredentismu a nacionalismu. V závislosti na existenci demokratických prvků a „vyspělosti“ společnosti, stejně jako ochotu samotné společnosti eventuální situaci řešit, a dále také na participaci v mezinárodně-politické scéně daného státu lze pozorovat rozličné výchozí situace, které mohou končit jak ozbrojeným konfliktem, tak mírumilovným soužitím národů.

 

Použitá literatura

[1]        „PHC 2011 RESULTS“. Statistics Estonia. Retrieved 16 January 2011.
[2]        „The number of population is decreasing – the mark has dropped below 2 million“. Central

 [3]        Statistical Bureau of Latvia. May 2014. Retrieved 6 May 2014.
[4]        Lithuanian 2011 Population Census in Brief. Statistics Lithuania. 2012. ISBN 978-9955-797 17-3.

[5]                    „About the demographic situation in January-September 2014“. Belarus Statistical Office. Retrieved 2014-11-19.
[6]        „Population as of February 1, 2014. Average annual populations January 2014“. State Statistics Service of Ukraine.
[7]        „Romanian 2011 census (final results)“ (in Romanian). INSSE. Retrieved 28 August 2012.
[8]        „National Bureau of Statistics of Moldova“ (in Romanian). Retrieved 2013-10-09.

 [9]        DICKEN, Peter. Global shift :mapping the changing contours of the world economy. 5th ed. New York: Guilford Press, 2007. xxii, 599. ISBN 978-1-59385-437-9.

[10]     ALEXANDER, Gerard (2001). Institutions, path dependence, and democratic

consolidation. Journal of Theoretical Politics, 13, 3. S. 249–270.

[11]     DEUTSCH, K.W. Nationalism And Social Communication. In: HROCH, M. Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. 315 s. ISBN 978-80-7419-010-0.

[12]     SMITH, D.; PABRIKS, A.; PURS, A.; LANE, T. The Baltic States: Estonia, Latvia and Lithuania. London, New York: Routledge, 2002. 704 s. ISBN 0-415-28580-1.

[13]     BRŠŤÁKOVÁ, Petra, ŠEDO, Jakub (2009). Pozice rumunského prezidenta

v ústavě a v praxi po roce 1989. Politologická revue, 2. S. 38-39.

[14]     KUBÁT, M. et al. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 432 s. ISBN 80-86432-90-4.

[15]     BOJTÁR, Endre. Oloupení Evropy. Svazek 71 / edice Archiv. Praha: Mladá Fronta, 1994. ISBN 80-204-0451-1

[16]     BERGLUND, S.; EKMAN, J.; AAREBROT, F. H. The Handbook of Political Change in Eastern Europe. Bodmin: MPG Books Ltd., 2004. 626 s. ISBN 1-84064-854-6.

[17]     COLOMER, Josep (2001). Disequilibrium institutions and pluralist democracy.

Journal of Theoretical Politics, 13, 3. S. 235-247.

[18]     DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, KUNC, Jiří (1994). O přechodech k demokracii.

Praha : SLON. ISBN 80-901424-8-6.

[19]     JAVŮREK, Petr (2008). Postavení prezidentů v politickém systému Polska,

Litvy a Rumunska. In: Miroslav Novák, Miloš Brunclík (eds). Postavení hlavy států v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán.

[20]     KUTA, Martin (2011a). Moldavsko – referendum a parlamentní volby 2010 [online]. Parlamentní institut: Vybraná témata 2/2011. [cit. 5. 1. 2013]. Dostupný z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=67733

[21]     DANČÁK, B. (ed.); POSPÍŠIL, I.; RAKOVSKÝ, A. Pobaltí v transformaci: politický vývoj Estónska, Litvy a Lotyšska. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 246 s. ISBN 80-210-2248-5.

[22]     HROCH, M. Obrození malých evropských národů:. I. Národy severní a východní Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 1971. 115 s. 60-49-71, 17/27.

[23]     ŠVEC, L.; MACURA, V.; ŠTOL, P. Dějiny Pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 423 s. ISBN 80-7106-154-9.