Etika práce žurnalisty

  Úvod:

Deklarace ministrů států zúčastněných na 4. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v prosinci 1994 uznala v bodě 11 c, že „novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy např. ve formě etického kodexu.“

Etický kodex novináře

Etický kodex si definují novináři sami. Přesný popis vzniku toho českého najdeme hned v jeho úvodu:

V rezoluci č. 2 této konference se říká, že kodexy chování mají být „dobrovolně přijaty a dobrovolně uplatňovány“ a že „výkon novinářského povolání je založen zejména na základním právu na svobodu projevu, zaručenou článkem č. 10 Evropské konvence o lidských právech.“

Kodexy chování novinářů, které byly přijaty v řadě evropských demokratických zemí se snaží různým způsobem sladit práva a svobody novinářů s právy a svobodami občanů tak, aby se nedostávaly do konfliktu a stanovit odpovědnost novinářů za jejich činnost.

Syndikát novinářů České republiky na základě studia mezinárodních i národních dokumentů vypracoval Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu.

Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace

Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti. Novinář je proto povinen:

1. zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,
2. respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu i přes překážky,
3. dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,
4. hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií,
5. neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,
6. nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,
7. odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace,
8. odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení,
9. přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností,
10. nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.

Kdo či co může začít hrát v současné době kontrolní roli ve veřejném prostoru …

Média jako televize a rozhlas byla vždy pod kontrolou státu, v dnešní, globalizované době státní moc kontrolu nad médii ztratila. Politik měl kdysi bezprostřední přístup do médií z titulu toho, že je politik, což dnes v demokratických společnostech už zdaleka neplatí. Zatímco autoritativní či totalitní režimy mohou postupovat represivně, vysílání zakázat či internetové stránky blokovat a jejich případné návštěvníky tvrdě trestat, demokratické státy v soudobé, mediálně globalizované společnosti ztratily důležitou schopnost tok informací předem regulovat a soustavněji ho využívat pro vlastní politickou propagandu.

Odborníci již delší dobu upozorňují, že přebytek informací může způsobovat ještě větší škody než jejich nedostatek. Čím dál tím očividnější je, že informace na Internetu může dnes publikovat každý nedouk a je velmi obtížné rozeznat relevantní zdroje od nesmyslných.

Kdysi dávno měla pouze poměrně omezená skupina lidí možnost hlásat své názory a postoje masám. Nemluvím o cenzuře, ale o prostých technologických omezeních. V té době také zhruba fungovala novinářská etika, jejímž účelem bylo mimo jiné způsobit, aby se houfně nešířily nesmysly. V dnešní době se jejím dodržováním zhusta neobtěžují ani profesionální média.

Byl bych ale strašně rád, kdyby se ujalo cosi, čemu pracovně říkám etika šiřitele informací. Jsem si vědom toho, že jsem v tomto okamžiku nesmírný idealista, ale jsem přesvědčen, že komunikační sítě by byly mnohem příjemnějším místem, kdyby se autoři alespoň občas zamysleli nad důsledky publikování svých děl.

Etika práce žurnalisty není zatím definována žádným zákonem. Proto vznikají různé zásady, kodexy apod. Vyžadují úctu k pravdě, pečlivé a spolehlivé informování veřejnosti, prověřování zdrojů zpráv, opravy chybných zpráv.

Cíl žurnalistické etiky: Zabránit tomu, aby nedocházelo ke zkreslování zpráv a aby žurnalisté nemanipulovali veřejností.

Vydané dokumenty o etice jsou většinou obecné, široké, frázovité (viz. Canons of Journalism of American Society of Newspapers Editors nebo profesionální zásady přijaté Mezinárodní federací novinářů v Bordeaux 1954 – text zásad viz (1), str. 85).

Jedním ze záměrů pravidel je učinit žurnalistiku profesí, která je v široké míře nezávislá na kontrole laiků. Žádný jedinec, skupina, organizace, kterých se informace týká, by na žurnalisty neměly vykonávat nějaký nátlak. Dále, ochrana novinářů před mediálními organizacemi, které je zaměstnávají.

Mezinárodně platných je deset profesionálních zásad – Noelle-Neumannová a Schulze, 1971. Týkají se žurnalistiky jako služby veřejnosti, snášenlivost, úcta k pravdě, osobní soukromí, žádná brutalita apod. (viz. (1), str. 86)

S rozvojem technologie (Internet, kabelová TV, apod.) se bude stále více volat po regulaci žurnalistiky. Typické kontrolní mechanismy (zákony) jsou neúčinné, protože technika má vždy napřed. Hlavní důraz proto musí být kladen na etickou samoregulaci (individuální etika).

Etiku chování lze rozlišit na etiku zodpovědnosti a etiku smýšlení.

Etika zodpovědnosti hodnotí správnost jednání v první řadě podle předpokládaných důsledků, a ne podle výchozích motivů. Etika smýšlení hodnotí v první řadě správnost podle přesvědčení a ne podle hlediska předpokládaných důsledků.

Dle průzkumů se žurnalisté chovají spíše dle etiky smýšlení (oproti politikům). Jednají hodnotově racionálně a odmítají zodpovědnost za následky svého jednání (nejsou ochotni vzít odpovědnost za chybnou zprávu).

Opustíme-li otázku, zda by se novináři měli chovat spíše dle etiky smýšlení nebo dle etiky zodpovědnosti, existuje mnoho příkladů žurnalistiky, která je zavrženíhodná. Např. Hearst se snažil propagandou vyvolat španělsko-americkou válku (buď za účelem vyššího nákladu nebo z politických důvodů). Podobně New York Times popsal útok německých ponorek na americký konvoj, který se vůbec nekonal. (Další příklady viz (1), str. 92-93).

Výše uvedené příklady jsou ukázkou zneužití žurnalistiky pro politické nebo finanční důvody. Z toho plyne nutnost revidovat zásady šíření informací.

Evropský soud pro lidská práva: „Svoboda tisku si vyžaduje zvláštní ochrany, aby byl tisk schopen hrát svou základní úlohu veřejného hlídacího psa a šířit informace a myšlenky o věcech veřejného zájmu.“

Některé země (Švédsko a Nizozemsko) – vláda musí podporovat svobodu tisku. Zároveň probíhá diskuse, kde jsou hranice tiskové svobody. Někdo říká: „Svoboda tisku nemá být omezena zákonem.“ Jiní: „Hranice svobody tisku začínají tam, kde by zasahovaly do cizích práv.“

Dva klíčové body – právo na přístup k informacím a právo na ochranu zdrojů informace. Další body – klauzule svědomí a redakční nezávislost. Práva novinářů – speciální privilegia nezbytná k výkonu jejich profese. Důraz na samoregulaci.

Veřejnost má právo být informována ochotným informátorem. Problémem je fakt, že vláda některé skutečnosti musí (z jakýchkoliv důvodů) utajovat. Proto se odlišují informace oficiální (veřejné).

Současná legislativa neposkytuje dostatečnou bázi pro rozlišení veřejných a neveřejných informací a je na vládě, které informace označí jako neveřejné. Evropská patnáctka nyní rozhoduje, které dokumenty jsou tajné a které nikoliv.

Většina evropských zemí má – právo na ochranu zdroje informace dané zákonem. Ve Švédku, novinář, který bez souhlasu zveřejní svůj zdroj je trestně stíhatelný. Soud ale může požádat o zveřejnění zdroje.

Právo na soukromí. Klade se otázka, zda je ve veřejném zájmu uveřejňování některých příběhů, týkajících se intimních lidských osudů. Je však nutno odlišit osoby veřejného života a „soukromé“ osoby. Soudy v Evropě přiznávají veřejným osobám méně soukromí. Zákony však chrání každého před nelegálním způsobem získávání informace o něm (např. odposlech).

Většina evropských zemí má zákon o nactiutrhání. V Německu a Rakousku musí žalující dokázat, že to, co bylo uveřejněno v médiu není pravda. Ve Francii nebo v GBR musí dokázat novinář, že to, co zveřejnil, je pravda.

Problém vztahu novinářské etiky a autorského práva.

Kodex mediální etiky: „Každý člen redakce je odpovědný za svůj vlastní materiál a způsob, jakým byl použit.“ Tzn., že vydavatel nemá zodpovědnost.

Problém copyrightu. Rozdíl mezi Evropou a anglo-americkým systémem, kde je copyright nezávislým právem zaměstnavatele. V takovém případě je však těžší udržet vysokou úroveň mediální etiky.

Objektivita v žurnalistice

Objektivita vypodobnění skutečnosti tak, jaká je. Není však jasné, podle jakých kritérií se rozhoduje o správnosti onoho vypodobnění.

Koschwitz: „Míra objektivity je stupeň identity události a její reprodukce ve zprávě.“

Médium musí zůstat vždy neutrální.

Dovifat: „Media nemohou být objektivně pravdivá, ale alespoň subjektivně upřímná.“ (nikdo by je nečetl).

 

Závěr:

Objektivní zpravodajství je takové, které je nepředpojaté, věcné, nestranné, prosté pocitů a věrné skutečnosti.

 

Použitá literatura:

(1) Internet:

(2) Kunzcik, Michael: Základy masové komunikace

(3) Petersová, Bettina: Média a demokracie

(4) Evropská federace novinářů: Informační společnost a autorské právo zaměstnanců médií a volných novinářů