Etické pojetí štěstí a smyslu života

Úvod
„Člověk je bytost hledající smysl“. Platón
Většina lidí o otázce smyslu života hluboce nepřemýšlí. Na tuto jednoduchou otázku totiž neexistuje jednoduchá odpověď. Nebo si ji zjednodušujeme na několik jednotlivých cílů, kterých chce dosáhnout – vzdělání, úspěch v práci, vychovat potomstvo apod. Život by ale měl dávat smysl po celou dobu existence osobnosti, od jejího narození až po smrt.
„Otázka smyslu života je příliš složitá, než aby se na ni dalo odpovědět na základě zdravého rozumu“.1
Také ptát se lidí zda jsou šťastni, je jistě ošidné. Většina odpoví otázkou, co je štěstí?
Co je jeho měřítkem?
Jak jen popsat štěstí?
Jak se projevuje, jak se získá a jak se neztratí?
Musím si jej zasloužit, stačí se narodit se pod šťastnou hvězdou či uvěřit, že každý je svého štěstí strůjcem?
A co když se necítíme být nešťastnými, znamená to snad, že jsme šťastni?
Na tyto otázky hledají odpovědi filosofové, psychologové a jiní myslitelé již dlouho a také je svým způsobem zodpověděli. Tím se chci ve své práci zabývat a i sama sobě dát odpověď. Jedno ale vím jistě už od začátku……. Štěstí je něčím zvláštní, čím víc ho rozdáváme, tím víc ho máme…

Protože prakticky nepřetržitě jsme atakování obrázky šťastné rodiny, zejména nyní v době svátků je vše intenzivnější. Idylické předvánoční domovy, šťastné maminky a jejich ratolesti společně pečou cukroví, usměvavý tatínek, který zdobí stromeček, společná procházka v kulisách zasněžené krajiny. Široké úsměvy jsou samozřejmostí… Naproti tomu obrázek reality, uštvaná máma se snaží nakoupit v přeplněném supermarketu s dětmi v zádech, otrávený tatínek čeká v autě, protože není kam zaparkovat. Je těžké být nad věcí, prožívat pocity sounáležitosti a štěstí, když cítíte, jak jste unášeni davem…Jak „musíte“. Je obrovským rozporem naší doby, že ač v poměrně velkém materiálním přebytku, pořád přetrvávají v lidech trvalé pocity frustrace. Z nedostatku financí. Z nedostatku soukromí. Z nedostatku klidu. Z nedostatku času. Dokonce i oblíbené činnosti jsou charakterizovány jako „musím“ … Dnes musím do práce, pak musím nakoupit, musím uvařit dětem večeři, připravit je do školy a večer ještě m u s í m s kamarádkou do kina. Nejhorší ze všeho je to, že nemáme čas na sebe, na své partnery a na své děti. Obecně nás štve, když nedostáváme to, co očekáváme. Očekávání však může být oprávněné i naivní.
Etické řešení otázky smyslu života
Jednou ze základních etických otázek je: Co mám dělat? Tato na první pohled banální otázka vychází z podstaty člověka.
„Člověk se musí tázat – náleží to k jeho podstatě. Není neproblematicky začleněn do nutnosti přírodního dění a také není jako zvíře spjat s omezeným prostředím či s určitým chováním. Člověk je vydán své vlastní svobodě. Musí sám vytvářet svou vlastní existenci, sám rozhodovat o svém jednání. Jako jednotlivec i ve společenství musí vytvářet lidský svět. K tomu je třeba vlastní poznání. To má v celku života orientující funkcí, umožňuje svobodu a odpovědnost v jednání. Proto se musíme tázat na to, co nevíme, ale vědět musíme a vědět chceme, abychom ve svobodě správně jednali.“ (E. Coreth, Základy metafyziky, str. 9)
Za etické se dá považovat to, co nás vede ke spokojenosti a pocitům štěstí a k vytvoření harmonie mezi naší duší a vnějším světem. Neetické je pak jednání, které přináší opačné pocity: pocity zmaru, neklid, obavy, smutky a výčitky. Naše pocity nás upozorňují na to, zda jednáme eticky či ne. Neetické prvky jednání by neměly být důvodem k moralizování, spíše k poukázání na důsledky takového jednání.
Jednání motivované chtivostí, nenávistí a zaslepenosti vede k utrpení. Takové naše činy, které nás vedou k prožitkům frustrace a utrpení, můžeme považovat za neetické. Jednání motivované štědrostí, dobrotivostí a moudrostí vede ke šťastnému prodlévání. Takové naše činy, které nás vedou k prožitkům spokojenosti a štěstí, můžeme právem považovat za etické.
Na základě takového porozumění vidíme, že výsledkem etického života je život mnohem klidnější a spokojenější než život člověka pronásledovaného výčitkami a obavami, pramenícími z neetických forem jednání.
Otázka smyslu života může být, pro lidstvo i pro každého jednotlivce, řešena realizací v životě samém. Naplňujeme ji tím, že žijeme, nikoli tím, že o tom přemýšlíme. Tím, že pracujeme a tvoříme, milujeme se, pomáháme si, řešíme konflikty, radujeme se, smutníme a prožíváme. Když se ptali Dalajlámy, co ho na lidstvu nejvíc překvapuje, odpověděl:
„Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví a pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.“2
Představu šťastného života nám může pomoci uskutečnit to, že budeme žít v souladu se svědomím.
Svědomí
„Svědomí je vnitřní instance, „mlčenlivé volání“ (Heidegger, Bytí a čas, § 56.), které vede soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se chystá způsobit. Navazuje na lidskou schopnost sebereflexe, tj. schopnost uvažovat o sobě samém, „podívat se“ na sebe jinýma očima než je pohled vlastního zájmu a prosazování. Proto se svědomí chápe jako podstatný příznak a atribut lidské osoby a vyžaduje si respektování ze strany druhých i společnosti (svoboda svědomí). Naopak tam, kde má člověk ujistit druhé o upřímnosti svých úmyslů, slibuje „na svou čest a svědomí“.3
Kde však hledat kořeny svědomí? Mel Thompson v knize Přehled etiky pojednává o svědomí takto:
Podle náboženství je svědomí hlasem Boha. Je ale možné toto vnitřní poznání vysvětlit i jinak? První možností je, že naše mravní názory jsou podmíněny společností, ve které žijeme. Takže pokud je svědomí vědomá znalost, pak jednáme podle toho, co je ve společnosti pokládané za hodnotu, neboli můžeme říct, že naše jednání v souladu se svědomím je takové, jakému nás naučila společnost. Druhá možnost souvisí s první a říká, že především pocity viny, které trápí naše svědomí, můžeme vysvětlit z hlediska psychologie. Hodnoty a představy, které jsou nám od dětství předávány výchovou, ovlivňují naše mravní uvědomění, a tím se řídíme, i když část jich v dalším životě odmítneme. Třetí možností je pak, že máme biologicky daný vrozený smysl rozeznat co je správné a co ne, a tento smysl není ovlivněn výchovou ani ranými zážitky z dětství.
„ Bez svobody nedává svědomí smysl. Není logické být vnitřně přesvědčen, že byste měli udělat něco, co je neuskutečnitelné. Stejně tak svědomí naznačuje, určité vnitřní poznání „dobra“. Bez toho by svědomí nevedlo k žádnému konkrétnímu jednání.“
Svědomím se ale můžeme řídit předtím, než se rozhodneme něco vykonat, ale také se s ním musíme vyrovnat i „ po činu“. Před jednáním ve smyslu „co mám dělat? “, po jednání pak „jednal jsem správně“? Anzenbacher k tomu říká: „ Morální hodnota jednání závisí výhradně na předchozím svědomí. Jednání je morálně dobré nebo špatné podle toho, zda jsem je posoudil jako dobré nebo špatné před jednáním. Následné svědomí mi mé špatné jednání vyčítá (výčitky svědomí, špatné svědomí), dobré jednání schvaluje (dobré svědomí) a požaduje, abych odpovědně nesl následky jednání“.
Milan Machovec, vnímá svědomí takto: „Svědomí je výsledek toho, že „jsem s vědomím“, ale že také „ jsem s druhým člověkem“, že jsem tedy „ vědomí s druhým vědomím“, odpovědnost s odpovědností.“6
Se svědomím souvisí ještě další nutnost, a sice dodržování společenských norem.
Problém společenských norem
Etika se také musí věnovat problematice norem. Tím, že lidé vyrůstají, formují se a jsou vychováváni v sociálních útvarech, je od nich vyžadováno dodržování norem. Čím více je společnost homogenní, tím méně napětí vzniká mezi platnými normami a subjektivním svědomím. Úplně jinak je tomu v heterogenních, pluralitních společnostech, kde napětí mezi svědomím a normou je velké právě kvůli tomu, že svědomí je v konfrontaci s obecnými principy a musí se mezi nimi rozhodovat.
Sociální akceptace norem je nesporná, většina populace nemá s dodržováním norem problém.
„Bez minima sociálněkonsenzuálního étosu není možné, aby sociální útvar plnil svou úlohu ani sám v sobě, ani v sociálním celku. Také pluralistická společnost, jako je naše, je společná jen v té míře, jak není pluralistická, nýbrž opírá se o určitý normativní základní konsenzus.“7
Je nesporné, že bez společně uznávané normativity není možné provozovat například sociální útvary ve školství, zdravotnictví nebo politice. Také není možné lidsky prožívat manželství a rodinu.

Rodina
Slovo rodina má mnoho definic. Ale je to pojem tak mnohovrstvý a mnohovýznamový, že téměř není možné vystihnout několika výrazy, co přesně rodina je. Psychologie, sociologie i filozofie mají k tomuto různé přístupy a podle toho také pojem rodiny definují. Pro účely této práce nám postačí definice nukleární rodiny jako elementárního prostředí, ve kterém se osobnost člověka vytváří. Máma, táta a já. V tomto pomyslném vztahovém trojúhelníku dochází k vzájemným interakcím mezi účastníky a tam také dochází k formování charakterů zúčastněných, ovlivňují se navzájem, předávají si zkušenosti a učí se od sebe.
Mihály Csikszentmihály8 v knize O štěstí a smyslu života říká, že „existuje spousta důkazů naznačujících, že to, jak rodiče a děti na sebe navzájem působí, má přetrvávající vliv na typ osobnosti, jaká z dítěte vyroste.“
Tady je třeba vysvětlit pojem, autotelická osobnost:„Autotelická osobnost je člověk, který vnímá situace kolem sebe a podněty, s nimiž se setkává především jako výzvy, a ne nepříjemnosti. Není primárně orientován na venek ve smyslu externího řízení sama sebe – ve smyslu co řeknou lidé, co jiní dělávají. Je sám sobě soudcem, ne osudem vláčenou figurkou. Je realista, netrápí se tím, co by mělo být (a není). To ostatně není podstatné. Důležité je to, co je a co s tím lze učinit.“
Profesor Mihaly Csikszentmihalyi, je psycholog maďarského původu, žijící ve Spojených státech. Ve svých výzkumech se zabývá především optimálním prožíváním, založeným na pojmu proudění, a v souvislosti s tím také růstem osobnosti, kreativitou a motivací. Stav proudění (označovaný také jako plynutí nebo podle anglického názvu flow) používá pro označení nejlepších okamžiků našich životů, což jsou podle něj „ty, kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to“. (wikipedie)

Rodinné prostředí, které má utvořit autotelickou osobnost, je podle něj charakteristické pěti základními rysy: První z nich je jasnost, kdy děti a dospívající vědí, co se od nich očekává, takže cíle a zpětné vazby jsou jednoznačné. Druhým rysem má být ohnisko zájmu, kdy dítě musí cítit, že rodiče zajímá, co dělá a jak se cítí. Třetím bodem je pak možnost volby. Dítě má na výběr z možností, na druhou stranu má stanovené hranice a přiměřené sankce za jejich porušení. Čtvrtým je závazek, neboli důvěra rodičů, která dítěti dovoluje, aby se cítilo bezpečně a sebevědomě. A posledním je pak náročnost, což je ze strany rodičů ochota poskytovat dětem stále náročnější podněty pro jejich aktivity.
Samozřejmě, že jsou i děti, které nevyrůstají v nukleární rodině, věřím, že tyto charakteristiky je schopna dodržet i rodina náhradní a částečně také výchova ústavní.
Práce a společenské uplatnění
Další významnou složkou ve smysluplném prožívání života člověka je práce. Práce jako zdroj prostředků k uspokojení biologických i kulturních nároků osobnosti. Ale také jako prostředek k seberealizaci, k uspokojení potřeby být užitečný sobě i společnosti.
Thomas Carlyle napsal: „Blažený je ten, kdo nalezl svoji práci. Ať už nepožaduje žádnou další blaženost.“
Práce může a měla by člověka naplňovat dobrým pocitem a měla by být pro člověka stejně přitažlivá, jako odpočinek a zábava. Podle osobních preferencí, vlastních schopností a zájmů je na každém, aby mohl vykonávat práci, která jej naplňuje. Ať je jakákoliv, manuální či duševní, fyzicky či psychicky náročná. Je ale paradoxem, že jedna a táž práce ať již rutinní nebo kreativní může ve dvou lidech, kteří ji vykonávají vyvolávat naprosto jiné pocity. I rutinní práce může být jedním z nich vykonávána s nadšením a i kreativní práce může někoho „nudit“ a obtěžovat. Záleží na osobním přístupu, na míře angažovanosti a na schopnosti nechat se činností pohltit. Při správném přístupu se dostaví hluboký uspokojivý pocit radosti a naplnění, při nesprávném pak pocity frustrace a zmaru. Radost ze života to pak spolehlivě zaplaší.
V knize O štěstí a smyslu života Csikszentmihalyi také píše: „V našich výzkumech jsme se často setkávali se zvláštním vnitřním rozporem v tom, jaký vztah mají lidé k práci, která je živí. Na jedné straně obvykle vypovídají, že některé ze svých nejpozitivnějších prožitků měli během práce. Z této odpovědi by plynulo, že by si měli přát pracovat, že jejich motivace k práci by měla být vysoká. Ale přestože se v zaměstnání cítí lidé dobře, obvykle tvrdí, že by dali přednost tomu, kdyby pracovat nemuseli, že jejich motivace k práci je nízká. Ale také opak je pravda: lidé by měli podle všeho s
radostí prožívat své těžce zasloužené volno, ale obyčejně vypovídají, že v té době mají překvapivě špatnou náladu. Přesto si přejí mít více volného času.“10
Tímto se dostávám k další oblasti života, která může a má poskytovat člověku pocit smysluplného života:
Volnočasové aktivity
Ve spěchu a stresu, který denně zažíváme – a leckdy si jej sami způsobujeme – jsou chvíle určené pro zábavu a odreagování vítanou změnou. Bohužel, kolikrát vlastně ani nevíme, co si s volným časem počít. V době tolik rozšířené masové kultury je pro mnohé pasivní odpočinek první volbou. Je zajisté možné takto svůj čas trávit a někdy i příjemné, ale opět se dostavují pocity zbytečnosti.
„Energie, která by se mohla soustředit na náročné cíle a poskytovat nám radost a možnosti růstu je promrhána v typu podnětů, který pouze napodobuje realitu. Masové způsoby trávení volného času, masová kultura ale dokonce i vysoká kultura, když ji vnímáme jen pasivně a z vnějších důvodů – jako je přání honosit se svým postavením – jsou parazité naší mysli. Pohlcují psychickou energii, aniž nám na oplátku poskytly nějaký podstatný klad. Zanechají nás vyčerpanější a sklíčenější, než jsme byli předtím.“11
I z vlastní zkušenosti vím, že pociťuji „pnutí“ dělat něco užitečného. Pro sebe, pro druhé, pro „něco“.

Často se mi ale také stává, že mám pocit, že i v trávení volného času nějak spěchám… Typicky na dovolené, rychle, rychle, ať něco vidíme, když už jsme tady! A pro stromy nevidíme les …. Máme spoustu podnětů, nabízí se tolik možností a chceme toho tolik zkusit, že většinou nerozhodně přešlapujeme na místě a bezradně tápeme, čeho se vlastně chytit. Připomíná mi to dítě v místnosti plné hraček, které se i přesto zoufale nudí.
Odbočka: Ve svém volném čase mimo jiné koordinuji činnost rodinného centra. Tato „funkce“ v sobě zahrnuje množství činností od manažerských, marketingových až po „maminkovské“. Tam jsem si v praxi ověřila, že ne hračky, ale podněty jsou pro činnost důležité. Absolutně největším hitem je bublifuk, křídy a obyčejný nafukovací balónek. Samozřejmě, že samy o sobě tyto věci nemají zábavní hodnotu. Až s aktivní účasti rodičů při hře obrovsky získaly na atraktivitě.
Opět cituji Csikszentmihalyiho: „Ironie je, že člověk může snáze vytěžit radost z práce než z volného času, protože zaměstnání jako všechny aktivity vedoucí ke stavu plynutí, v sobě zahrnuje cíle, zpětnou vazbu, pravidla a úkoly, a tohle všechno člověka povzbuzuje, aby se prací nechal zaujmout, aby se na ni soustředil a rozplynul se v ní. Ve srovnání s tím je volný čas nestrukturovaný a musíme vynaložit mnohem větší úsilí, abychom mu dodali nějaký tvar a udělali z něj něco, co by nám přinášelo radost. Ale lidé většinou promeškají možnosti jak mít radost z volného času, a tak se jim to daří ještě méně než v práci.“12
Další věcí, která nám může výrazně zpříjemnit život, a přispět k jeho naplnění jsou vztahy mezi lidmi, mezi námi a okolím.

Mezilidské vztahy, konflikty a jejich řešení
„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“ Erich Maria Remarque
Člověk je bytost společenská. Potřebujeme přítomnost jiných lidí, potřebujeme pěstovat vztahy a potřebujeme i konflikty. To abychom pak vyhledávali samotu a v té si srovnávali hodnoty, hledali řešení, poznali sami sebe a zase se vraceli do společnosti, protože je to přirozenost lidského druhu.
Abychom v těchto situacích jednali morálně, musíme cítit pouto, které nás spojuje s druhými. A také musíme znát svou cenu, být si jistí sami sebou. A musíme uznat, že si svou vzájemnou pozornost zasluhujeme z toho prostého důvodu, že všichni jsme lidské bytosti.
K morálnímu chování nás podněcuje přirozený smysl pro spravedlnost a také skutečná empatie. Aaron Hass v knize Morální inteligence říká:
„Když jsme nejistí, když cítíme, že se nám nedostává lásky a pozornosti, zabýváme se příliš svými domnělými nedostatky. Abychom dokázali zaměřit pozornost mimo sebe a projevit empatii vůči jiným, musíme si být jisti svým místem na slunci. Musíme cítit, že jsme milováni, abychom dokázali věnovat lásku jiným.“13
Ve vztazích k okolí, k rodině i k cizím lidem můžeme ale zažít i bolestné situace. Může to být nespravedlivý vedoucí, nepříjemní zákazníci, nebo prostě neomalení a hrubí řidiči na silnici. V rodině pak nevšímavý partner, nebo vzpouzející se děti. Lehce pak můžeme dojít k závěru, že „peklo jsou ti druzí“. Vzniká pak rozpor, zda trávit čas s lidmi, či o samotě.
„ Tento zjevný protimluv není tak těžké vysvětlit. Jako všechny opravdu důležité věci, mají i vztahy s jinými lidmi tu moc, že díky nim jsme velice šťastní, když probíhají dobře a velice deprimovaní, když nám nevycházejí. Lidé pro nás představují ty nejproměnlivější a nejnejistější aspekty prostředí, s nimiž se musíme vyrovnávat. Jeden a týž člověk může způsobit, že ráno se cítíme nádherně a večer pod psa. Protože jsme tolik závislí na náklonnosti a ocenění jiných lidí, jsme velice zranitelní tím, jak s námi jednají. Proto člověk, který se naučí vycházet s ostatními, nesmírně zlepší kvalitu svého života jako celku.“14
Vztahy mezi lidmi jsou složité, ale jako jediný druh máme schopnost domluvit se řečí, jazykem, gesty a mimikou a tady nastává čas pro dialog.
Dialog
Dialogem může být diskuse a může jím být také hádka. To je ale velice zjednodušený pohled na mezilidskou komunikaci. Dialogem vznikají vztahy a souvislosti, kdy se srovnávají dvě nebo více osobností po stránce rozumové, ale i citové a mravní. Může to být příležitost k nahlédnutí do nitra někoho jiného a také možností nechat nahlédnout do nitra svého. Podle Milana Machovce má správný dialog tři předpoklady. Prvním je „odvaha rozevřít se“, angažovat se se nejen rozumově, ale odhalit i své citové a mravní složky. Druhým předpokladem je „dát veškeré své vědomí k dispozici druhému“, ať je to přítel nebo soupeř a třetím předpokladem je pak „konkrétní, adresní zájem o člověka-partnera v mém dialogu“. Posledním je pak předpoklad, že „nesmím použít všech prostředků zápasu“, především vnějších, například moci a nátlaku.
Dále cituji Milana Machovce, protože nenalézám lepší slova k popsání dialogu:
„Potřebuji dialog, potřebuji zažívat, jak jsou lidé lidsky zformováni, abych srovnáním a konfrontací relativně korigoval omyly a jednostrannosti své cesty. Nemám – li být i na prahu kosmického věku nakonec člověkem nezralým, politováníhodným, potřebuji dialog. Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele, člověka ne „vedle mne“, ale „se mnou“.“
Kazuistika
Jako kazuistiku pro účely této práce jsem si zvolila fiktivní příběh člověka, který neúnavnou fyzickou prací a obrovským duševním klidem, činností, která byla smyslem jeho života a zdrojem jeho štěstí dát totéž společnosti. Muž, který sázel stromy je novela z roku 1953 o síle ducha od francouzského spisovatele Jeana Giona. Byla přeložena do mnoha jazyků, včetně češtiny a slovenštiny. Podle příběhu byl natočen stejnojmenný animovaný film, patřící k nejlepším dílům světové kinematografie, a který znamenal přelom ve francouzském animovaném filmu.
Příběh je vyprávěn z pohledu mladého muže, který se vydává na pouť do pustých francouzských alpských zákoutí. Zprvu popisuje bezútěšnost a nehostinnost těchto končin. Po několika dnech v pustině nemohl najít vodu, a když už ztrácel naději, narazil na pastevce ovcí, který mu pomohl a u kterého pak přenocoval. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Jmenoval se Elzéard Bouffier. I když pastevec mluvil jen málo, dozvěděl se od něj o stavu lidí, kteří žili ve zdejších roztroušených vesnicích. Samota a obtížnost života v té pustině je doháněla až k šílenství. Dozvěděl se od něj také, že pastevec kdysi žil na statku, než ztratil jediného syna a ženu. Od té doby žije sám v malém kamenném domě a sází stromy. Sázel je každý den, v pustině, kde předtím nebylo nic. Každým rokem jich vzešlo tak asi deset tisíc. Sázel duby, buky i břízy. Vyprávějící muž pak odešel a o rok později vypukla 1. světová válka, ve které bojoval pět let. Po návratu z vojny se rozhodl vypravit se opět do oněch krajů. Když se opět setkal s Elzéardem Bouffierem, zjistil, že už nechová tolik ovcí, ale má včely, protože ovce okusovaly mladé stromky, a také, že se vlastně o válku vůbec nestaral – sázel stromy. Díky jeho usilovné práci už rostl krásný les, díky kterému se tam opět začala vracet vláha a život. I když se potýkal s mnohými zklamáními a nezdary (všechny vysazené javory uhynuly), ve své činnosti neochvějně pokračoval dál. Postupem času si lidé z okolí zvykli na změny a přičítali je přírodě. Les se postupně rozrostl do několika desítek kilometrů a dokonce se na něj přišla podívat i úřední komise, která nakonec dala tento „přírodní les“ pod ochranu státu. Stromy byly pak ohroženy za 2. světové války v roce 1939 – jezdilo se totiž na dřevný plyn, naštěstí ale byly příliš daleko od silniční sítě, aby se vyplatilo je pokácet. Díky úsilí tohoto muže se kraj změnil k nepoznání – příroda se obnovila, vrátili se tam lidé a začali opět normálně žít.
Závěr
Musím se přiznat, že jakmile jsem toto téma začala zpracovávat, přistihla jsem se při úvahách, jestli jsem si nevzala příliš velké sousto. Zpracování tématu štěstí a smyslu života je tak obsáhlé, že jsem dlouho hledala způsob a možnosti podání, jeho obsah i strukturu. I přes všechnu snahu mi připadá, že se do práce nevešla spousta dalších informací a poznatků, že by bylo dobré a pro práci přínosné podívat se na věci i z jiných úhlů, porovnat další autory a porovnat způsoby hledání smyslu života v historii, ve filozofii, v umění. Zmíněna nebyla ani dobročinnost, dobrovolnictví, sdružování do zájmových spolků, víra a náboženství a další aspekty lidského chování a přitom jsou to činnosti pro hledání smyslu života velmi relevantní.
Závěrem bych se dalo výše uvedené shrnout tak, že:
Cítit se ve svém životě šťastně a spokojeně je pravděpodobně cílem každého z nás. A naše životní spokojenost je také ovlivňována mnoha faktory, z nichž některé můžeme do jisté míry ovlivnit, a jiné jsou dopředu pevně dané. Ačkoliv s některými věcmi či situacemi ve svém životě nemůžeme hnout, je v našich silách změnit naše hodnocení, náš postoj k nim. Pokud k řešení problému budeme přistupovat s pokorou, snahou být sám sebou, osvojíme si strategie zvládání a cesty k seberealizaci, budeme naslouchat jiným a necháme se vyslechnout, budeme se řídit svědomím a budeme se radovat z maličkostí, náš život nemůže postrádat smysl. A smysl života není v hledání, ale v cestě za poznáním. A v jeho patách pak kráčí štěstí, ten pomíjivý prožitek v každodenních malých radostech.
Na závěr ještě jeden citát:
„Člověka vždy zajímala otázka po absolutně správném jednání. Lidský život se skládá z různých rozhodnutí. Rozhodujeme-li se, volíme mezi různými možnostmi chování. I když si myslíme, že jsme v určité věci nerozhodli, přesto jsme rozhodnutí učinili: totiž rozhodnutí, že nepodnikneme nic a necháme věcem volný průběh.“

Použité a citované zdroje
CHORVÁT, František. O smyslu života a práce. Praha: Práce, 1990. 168 s.
ISBN 80–208-0029–8.
THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 167 s.
ISBN 80-717-8806-6.
ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. 2. přepr. vyd. Praha: Portál, 2004, 377 s.
ISBN 80-717-8804-X.
MACHOVEC, Milan. Smysl lidské existence. 5. vyd. Praha: Akropolis, 2012.
ISBN 978-80-7304-143-4.
NOVÁK, Tomáš. Jak (ne)rozumět emocím stárnoucích rodičů. Praha: GRADA Publishing a.s., 2014.
ISBN 978-802-4751-528
CSIKSZENTMIHÁLYI, Mihály. O štěstí a smyslu života: můžeme ovládat své prožitky a ovlivňovat jejich kvalitu?. Překlad Eva Hauserová. Praha: Lidové noviny, 1996, 399 s. Psychologie P, sv. 6.
ISBN 80-710-6139-5.
HASS, Aaron. Morální inteligence: Jak rozvíjet a kultivovat dobro v nás. 1. vyd. Praha: Columbus, 1999, 152 s.
ISBN 80-724-9010-9.
NYTROVÁ, Olga a Marcela PIKÁLKOVÁ. Etika a logika v komunikaci. Univerzita Jana Amose Komenského Praha.
ISBN 978-80-86723-45-7.

Online zdroje:
Česká televize: Kalendárium [online]. [cit. 2015-01-13]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/porady/109592764kalendarium/212563235300009/
Wikipedia. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-01-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/svedomi
Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-01-16]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Muz,_ktery_sazel_stromy