Esej na téma: Život Brianův – Náboženství versus moderní společnost

Samotný snímek „Život Brianův“ ve své době vyvolal skandál kvůli neúctě k církvi a dnes je považován za kultovní dílo. Otázkou zůstává, zda je označení „kultovní dílo“ oprávněné. Ve svém ohledu by ono označení za kultovní bylo na místě už jenom faktem, že snímek dokázal rozdělit společnost na dva tábory se vzájemně nesmiřitelnými názory. To je atribut, dokazující osobitou sílu a velikost podtrhující aktuálnost takových témat, jako je náboženství v moderní společnosti.

Náboženství v moderní společnosti by mělo hrát úlohu jakéhosi stmelovacího prvku, které není až do určitých zatíženo historickými dogmaty  mělo by být otevřeným společenstvím, nabízející útěchu a duševní smír – prakticky prostředníka duševní hygieny člověka. Ovšem i přese všechno stojící na tradičních a konzervativních hodnotách, budující osvětovou lidskou společnost. Přesto bylo vydání tohoto snímku jakýmsi bodnutím do vosího hnízda. Dokonce bylo považováno za absolutní urážku. Proto se opět nabízí otázka, zda byl církví snímek pochopen jako výsledek moderního konzumu, který nerespektuje její existenci a povahu této existence nebo pouze satira na evangelijní události, která ovšem ani jako taková není pro církev přijatelná. Pak bychom ovšem museli nutně dojít k závěru, že po historických peripetiích zůstala církev dogmatická a zakonzervovaná.

Stejně tak ovšem tvůrčí kinematografie měla být prostředníkem diváka sloužící k pobavení, rozšířením obzorů, v některých ohledech „krmit“ konzumní tématikou, která vytváří ekonomické obraty a je respektována všemi společenskými statusy, tedy i církve (pomineme-li skutečný extrém). Pak by natočený snímek měl být alespoň větší částí společnosti přijat. Jestliže k tomuto výsledku nedojde, může jít v podstatě buď o fakt, že snímek jednoznačně překročil přijatelnou míru absurdnosti, stává se nechutným a zavržení-hodným, nebo je tou částí společnosti prostě nepochopen.

Těžko se ovšem hledá střed a v podstatě východisko, případně východiska těchto otázek.

Svou roli zde hraje i typický britský humor, tento humor však není násilný a fakt, že snímek sahá hluboce na kořeny lidstva jako takové. Člověk je odjakživa chápán jako nejvyšší žijící bytost, utvrzuje nás v tom náboženství a papežové, věda a vědci, ideologie a politici. V tomto sledu sami sebe utvrzujeme v tom, že je lidská existence v podstatě nedotknutelná a útok na tyto kořeny a základy lidského bytí musí být automaticky považován minimálně jako urážka. Pokud jsme v kontextu církve, lpící na tomto základu jako své „know-how“, musí být takový útok považován za zavržení-hodný, církevní terminologií řečeno – kacířský.

Celý problém tak dle mého názoru nespočívá v determinovaných protistranách, ale přijatelnosti satiry na lidské bytí. Tedy elementární položení-si otázky „jsme schopni si jako lidstvo přiznat pochyby o své autonomní svrchovanosti?“

Pravdou zůstává, že pokud by snímek „Život Brianův“ získal lhostejnou reakci, pravděpodobně by byla chyba na obou stranách.