Dům na půli cesty – esej

1.Pojem „Dům na půli cesty“

Dům na půli cesty – název tohoto zařízení je výstižný. Také mnohému laikovi naznačuje,   o jaké zařízení se jedná. Ještě před několika lety se v naší republice podobná zařízení nevyskytovala. Provozovateli jsou různá občanská sdružení, centra, okresní úřady a úřady městských částí větších měst, dále magistráty a jiné.

Tato zařízení jsou určena pro svěřence dětských domovů a výchovných ústavů, kteří po ukončení ústavní výchovy nemají kam odejít. Dále jsou určena propuštěným z výkonu trestu,  mladým lidem bez rodinného zázemí a schopnosti zajistit si vlastní bydlení pro nedostatek financí či nedostatek základních sociálních dovedností. V některých zařízeních jsou krizová lůžka pro matky s dětmi, také chráněné byty pro mentálně postižené.

2.Význam a funkce Domů na půli cesty

Posláním domů na půli cesty je integrace do běžného života ve společnosti. Tyto domy nabízejí většinou časově omezenou službu klientům, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Tato služba je spojena s poskytnutím bydlení a sociálního tréninku, zaměřeného na rozvoj psychosociálních dovedností s cílem postupného zapojování do samostatného běžného života. V rámci resocializačních činností dochází k odstranění případných psychosociálních handicapů. Je podporována samostatnost  klientů a posilována odpovědnost za vývoj jejich vlastního života. Klientům jsou poskytovány informace, pomoc při hledání vhodného zaměstnání a bydlení, v mnohých zařízeních také organizované pracovní činnosti a v rámci možností trávení volného času (posilovna, herna, ..). Dále jsou to vzdělávací programy, poradenství, krizové intervence, sociální terapie. Hlavním posláním je tedy pomoc klientům překlenout kritické období jejich vlastního života a zapojit je do společnosti.

Před blížícím se propuštěním z ústavní výchovy je potřeba svěřence aktivně zapojovat do vyřizování svých vlastních záležitostí. Jedná se například o samostatné placení v učilišti (obědy, příspěvky na praxi, školní výlety, …) spojené s vyúčtováním vynaložených finančních prostředků, účtování jízdného, hospodaření s kapesným, zajišťování nového občanského průkazu při ztrátě toho předešlého a podobně. Svěřencům by měla být ve všech zařízeních ústavní péče dána možnost nosit u sebe občanský průkaz. Názory jednotlivých ředitelů se na toto téma různí. Pravdou je, že svěřenci často své občanské průkazy ztrácejí nebo ničí. Je však potřeba, aby se v tomto trénovali. Tím, že občanský průkaz ztratí, musí si vyřídit (za pomoci pracovníků ústavu) vydání nového občanského průkazu a ze svého kapesného uhradit poplatek za ztrátu, jsou ponaučeni do budoucnosti. Je vhodné, aby svěřenci (hlavně děvčata) navštěvovali kroužky vaření, šití a podobně. Je potřeba, aby, pokud je to  v zařízeních jen trochu možné, svěřenci také prali a žehlili své ošacení. Také kontakty s rodinou by měly být alespoň půl roku před propuštěním svěřence častější. Takový kontakt s rodinou není dobré  přerušit, i když se často jedná o rodinu špatně fungující či nefunkční. Se svěřencem je pak dobré rozebírat selhávání těchto pobytů. Je velmi žádoucí  v zařízeních ústavní výchovy zřídit tzv. cvičný byt, kde si svěřenci  chodí sami nakupovat, vaří si  snídani, někdy také večeři. Pokud jsou umístěni ve výchovných ústavech, kde jsou velké skupiny a je jim chystána zábava a vše ostatní, nejsou příliš motivováni k vlastnímu jednání. Ve cvičných bytech naopak mizí anonymita, váží  si více věcí kolem sebe. Je to jako ve větší rodině, navzájem si pomáhají. V jednom dětském domově umožňují dětem, které dosáhnou 17-ti let, pobyt v takovém cvičném bytě mimo ústav. Děti samy vstávají do učení, když chtějí tak si vaří a perou. Učí se samostatnosti. Je to velmi dobré pro přechod do samostatného života. Dětskému domovu v Ústí nad Labem byl Magistrátem města Ústí nad Labem přidělen tzv. startovací byt pro děvčata, která nemají po ukončení ústavní výchovy kam odejít. Ve Výchovném ústavu v Kostomlatech pod Milešovkou, kde jsou umístěny dívky, chtějí také zřídit cvičný byt, ve kterém by děvčata žila do ukončení ústavní výchovy. Déle to není možné, protože se jedná o školské zařízení. Je to legislativní problém. Bývalí svěřenci výchovných zařízení by měli žít v bytech, které by patřily  Ministerstvu práce a sociálních věcí. Tam by se měli umísťovat ti, kteří nemají po ukončení pobytu v ústavu kam odejít.

3.Závěr – zhodnocení

Všechny děti však nejsou schopné takto bydlet. Je potřeba rozšířit spektrum takových podobných zařízení (startovací byty, domy na půli cesty, sociální ubytovny, cenově dostupné byty pro sociálně slabé občany, chráněná bydlení, …). U každého dítěte je potřeba vycházet z jeho aktuální reality. U někoho je zapotřebí i častějších intervencí.

Všechna zařízení pro výkon ústavní výchovy si  však cvičný byt nemohou dovolit, hlavně z finančních důvodů. Domy na půli cesty jsou vlastně podobnými zařízeními jako cvičné či startovací byty. Jsou mostem mezi ústavní výchovou (či kritickou životní situací)                    a samostatným fungováním ve společnosti. A tak si myslím, že Dům na půli cesty je tím nejlepším řešením pro lidi, kteří se nacházejí v  nepříznivé sociální situaci.