Dítě s postižením v edukačním procesu

V dnešní době má i laická veřejnost určité povědomí o tom,  že i dítě s postižením jakéhokoli druhu nebo závažností, je nutné vzdělávat a vychovávat. Názor, který panoval v dřívějších dobách, že některé děti jsou nevzdělavatelné a dokonce nevychovatelné, již nepřetrvává a tak by žádné dítě nemělo být zbaveno povinnosti absolvovat povinnou školní docházku. U každého dítěte – i u dítěte s těžkými kombinovanými vadami, lze dosáhnout určitého pokroku pomocí speciálních metod, přístupů a použití alternativní či augmentativní komunikace. Děje se tak formou integrace do běžných škol v lepším případě nebo ve školách speciálních.

Jedním ze základních cílů edukace u žáků s postižením, které jsou totožné jako u žáků ve školách běžných, je pomáhat žákům poznávat a rozvíjet jejich schopnosti i reálné možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci. I když si to často ani neuvědomujeme, je pravdou, že celé naše vzdělávání vede k několika cílům a jedním z nich je i uplatnění se na trhu práce a mít možnost žít samostatným životem bez finanční závislosti na jiných osobách. Tato skutečnost souvisí i s tím, že práce je jedním ze základních potřeb každého jedince a je nezbytná pro udržení psychického zdraví člověka. U člověka s postižením je tomu nejinak a je velmi pravděpodobné, že potřeba práce je u těchto osob důležitější než finanční ohodnocení. V zaměstnání se člověk setkává s kolektivem lidí a nalézá si kamarády a přátele, což je další velice pozitivní skutečnost.

Je tedy zřejmé, že povolání hraje v našem životě velkou roli. Není však tak jednoduché si povolání správně zvolit. Dospívající, který v 15 letech opouští základní školu a má si zvolit, čím se bude v životě zabývat, je většinou bezradný. Někdo dá na radu rodičů, jiný to tzv. riskne a něco vybere a doufám, že je jen minimum dospívajících, které napadne zvolit si např. zdravotní školu jen kvůli tomu, že je dívka přesvědčena o tom, že jí bude velice slušet uniforma zdravotní sestřičky. Tito studenti si tedy vybírají na základě svých zájmů a zkušeností, které získaly do dnešní doby. Nemusí se však potýkat s tím, s čím se potýká většina studentů s postižením. Můj kamarád je od dětství zaujat vlaky, chtěl by být strojvůdcem, má vystudovanou střední dopravní školu a zdá se, že mu nic nebrání. Není tomu tak – má vážnou zrakovou vadu korigovanou vysokým počtem dioptrií a sen o jeho zaměstnání se mu tedy nesplní. U studentů s postižením je tedy nezbytné, aby byla profese volena s ohledem na jejich zdravotní stav. Zaměstnání nesmí jejich zdraví zhoršovat, je nutné vzít v úvahu např. epilepsii nebo omezenou možnost pohybu a i to, aby svou činností neohrozili okolí.

Zvolit tedy správně povolání pro osobu s postižením není rozhodně jednoduché. Je možné se s tímto problémem obrátit také na pedagoga – poradce, pedagogicko-psychologickou poradnu nebo speciálně pedagogické centrum, které pomocí testových metod, pozorování a rozhovorů mohou pomoci se pro správné povolání rozhodnout. Často se také setkáváme s tím, že žáci ani nevědí, co která profese obnáší a čím přesně by se zabývali, kdyby si toto povolání zvolili. Ukázkou může být můj bratranec, který, když chodil na první stupeň základní školy, chtěl být popelářem a to z jednoho prostého důvodu – popelářské auto jezdilo do jejich ulice jen jeden den v týdnu a tak si myslel, že zbytek týdne mají popeláři volno. S takovými reakcemi se můžeme setkat zejména u dětí s mentální retardací, které mají často zjednodušené představy o světe kolem nich. Proto je vhodné pro děti pořádat různé exkurze a besedy, kdy můžeme využít například i rodiče jednotlivých žáků.

Pro studenty s jednotlivými druhy postižení jsou také přímo zřizovány obory. Pro osoby s postižením zraku to mohou být profese využívající jejich většinou velmi dobře rozvinutého hudebního sluchu – studium konzervatoře nebo ladičské školy Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze, dále profese využívající jejich znalosti z oblasti počítačové techniky nebo masérství. Speciální nabídka je také pro žáky s tělesným postižením – obor mechanik, opravář, dámská krejčová, brašnář nebo zahradník. Nevýhodu některých těchto oborů vidím v následné malé uplatnitelnosti. Velké možnosti se nabídly studentům s rozvojem informatických technologií. S pomocí různých pomůcek a přidatných zařízení může na počítači pracovat téměř každý.

Značné omezení pro volbu profese představuje mentální postižení. Tyto osoby často nejsou schopny pracovat zcela samostatně, některé potřebují přímý dozor na pracovišti. Mezi časté potíže patří získané vědomosti a dovednosti aplikovat v praxi.  Problémem může mít i samotná změna prostředí, ve kterém mají své zaměstnání vykonávat. Proto je nutné je připravovat přímo v konkrétních zařízeních, kde budou po ukončení přípravy pracovat. Dalším problémem je motivace, která je často snížena. Pro osoby s mentální retardací není vhodná dlouhodobá motivace – to, že jednou měsíčně dostanou za odvedenou práci plat pro ně není podstatné, je nutné je motivovat jiným způsobem.

Pokud si osoba s postižením správě zvolí budoucí povolání, které ji bude bavit a bude respektovat její zdravotní stav  a absolvuje přípravu, ještě nemá zcela vyhráno. Častým problémem je uplatnění osob na trhu práce. Stále se setkáváme u veřejnosti s různými předsudky, které se týkají zejména osob s mentálním či jiným psychickým postižením. Co se týče osob se sníženou pohyblivostí nebo využívající vozík, často slyšíme, že budova, kde by měl jedinec pracovat není bezbariérová a odstranit bariéry by bylo náročné a především finančně nákladné. Stát se snaží situaci na volném trhu zlepšit a podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ukládá všem zaměstnavatelům s více než 25 zaměstnanci zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu, který činí 4% těchto osob z celkového počtu zaměstnanců. Tento povinný podíl lze plnit buď zaměstnáváním osob se zdravotním postižením v pracovním poměru nebo odběrem výrobků, zboží a služeb od zaměstnavatele zaměstnávajícího více než 50% zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením. Třetí možností je odvod financí do státního rozpočtu. Je smutnou skutečností, že stále mnoho zaměstnavatelů volí nejraději třetí formu plnění.

Stále více je dnes uplatňována forma podporovaného zaměstnávání. Jedná se o časově omezenou službu, která pomáhá uplatnit se osobám s postižením na otevřeném trhu práce. Trénink pracovních dovedností probíhá přímo na pracovišti a je tedy vhodný i pro osoby s mentálním postižením.

Pokud se pro jedince s postižením nenachází uplatnění na volném trhu práce, jsou zde ještě další možnosti. Jednou z nich jsou chráněná pracoviště, která respektují potenciál zdravotně postižené osoby. Jedná se o chráněné pracovní místo, které je vytvořeno zaměstnavatelem na základě písemné dohody s úřadem práce a o chráněnou pracovní dílnu, která je přizpůsobena pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením a je zde zaměstnáváno nejméně 60% těchto osob.

Je samozřejmé, že volba povolání a následné uplatnění se jednice v oboru se netýká osob se závažnými kombinovanými vadami. U těchto osob probíhá celoživotní edukace, jehož hlavním cílem je rozvoj osobnosti, návyků a dovedností.

Edukace, volba povolání a zaměstnávání osob se zdravotním postižením mají jedno společné – závisí na společnosti, přístupu lidí a na ochotě pomoci a vytvořit podmínky, které plně vyhovují konkrétním jedincům s postižením. Je nezbytné zabránit diskriminaci těchto osob a snažit se o jejich naprosté začlení do společnosti, které souvisí i s právem na vhodné a finančně ohodnocené zaměstnání.

Použitá literatura:

OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Předprofesní a profesní příprava zdravotně postižených. Brno: MU, 2005. ISBN 80-210-3718-0.

VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-134-0.

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti – Zaměstnávání osob se zdravotním postižením