Předvědecká psychologie

Tato úvodní kapitola  se pouze přehledně zabývá historickými kořeny psychologie od dob starověkých říší Babylonu, Egypta, Indie a Číny. Chronologicky se snaží postupovat epochou rozkvětu antického Řecka a Říma, mapuje dobu myšlenkové latence po zániku středomořské civilizace, zaobírá se  opětným vzestupem vzdělanosti v renesanci, charakterizuje vznik základů racionálních a empirických teorií prvních protopsychologů a fyzikalistů.

 

1.    Historické kořeny

Chammurapiho zákoník, jeden z nejstarších textů tohoto typu, odhaluje převladájící myšlenku o ovládání lidského chování z doby před cca 4000 lety. Sám žil v období cca 1790 – 1750 př.n.l. Přístup tohoto právního dokumentu spočívá v odplatě za zločin, založeném na principu „oko za oko, zub za zub“. Ovšem také je autorem zákona, který stanovil „smrt krčmáři, který pivo vodou šidí“. Ve starém Babylónu bylo pivo totiž považováno za „božský nápoj“, jakousi „ambrosii“, známou z řecké mythologie. Jeho dopady lze vystopovat do současnosti, kdy se tento princip odráží v našem porozumění vlivu  trestu na lidské chování.

Mnohem později  I. Kant prohlásil :

„Dokonce i kdyby mělo dojít k zániku občanské svobody samotné, poslední vrah, který je ještě ve vězení, musí být popraven, takže každý řádně obdrží, co za své činy zasluhuje“.

Immanuel Kant (22. dubna 1724 Královec – 12. února 1804 Královec) byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec.

Jak se jmenoval Královec jinak, kde vůbec leží a jak se jmenuje dnes?

Bhagavad-gita je obecně uznávaným šperkem indické duchovní moudrosti. Jedná se o rozhovor, vedený na bojišti, mezi bohem Krišnou a jeho oddaným žákem Arjunou. Sedm set veršů postihuje :

Charakter – vědomí, jáství, vesmíru a Boha. Odhaluje důvod a cíl lidské existence. Bůh je chápán jako nesmrtelná duše v každé živé bytosti.

 Ve dvacátém století Karl Theodor Jaspers (1883-1969), duchovědně orientovaný německý lékař – psychiatr, představitel německého existencialismu, napsal publikace  „O Bohu v nás“ a „Otázka viny“.

Egyptská Kniha mrtvých chápe člověka jako součást vesmíru a vystihuje jeho místo v něm. Nalezneme zde také zamyšlení nad tím, co ovládá lidské chování. Bohové se nezajímají o člověka jako jedince, nicméně „dobré chování“ (chování, které nevyúsťuje v porušování zavedeného pořádku), je odměněno pokračováním života po životě.

V Egyptě také nalezneme první zdokumentovaný pokus v oboru psychologie. Jednalo se o ověření hypotézy egyptského krále Psamteka I, že egyptský národ je nejstarším národem světa. Výchovou dětí v izolaci chtěl dokázat, že začnou hovořit původní (a tedy nejstarší) řečí lidstva, jazykem Egypťanů, tzv. „hyperborejštinou“. Hypotézu se mu ovšem nepodařilo potvrdit a podobného omylu se dopustili i nacisté ve známé  akci „Lebensborn“.

 

Otázka zní : Proč ?

Torah, prvních pět knih Bible, „Starý Zákon“, chápe lidi (děti) jako celek, jako součást národa, ne jako jednotlivé individuality. Jejich Bůh –  Jehova, je na straně jedné ke svým dětem přísný, na straně druhé neváhá položit vlastní život za jejich budoucnost. Ačkoli metafora Boha jako otce má pravděpodobně svůj původ v Egyptě, židovský monoteizmus má své psychologické konsekvence: jednotlivé lidské bytosti, žijící v rodinném klanu, jsou řízeny nepřekonatelnou silou svého otce – Boha.

Konfucius, cca 479 př. n.l., čínský filosof, politik – později ministr, byl praktik.  Zatímco se záměrně snaží nesystematizovat své myšlenky a názory, učí úctě k sociální zodpovědnosti, jako jediného morálního motivátoru lidského chování. Konfucius považuje rodinu a její vnitřní uspořádání za model pro organizaci společnosti, propaguje hluboce etické prvky – požadavek zdvořilosti a ustavičného kultivování sebe            samotného.

 Z jeho citátů např. uvádím dva krátké:

„Když šíp mine cíl, střelec dává vinu sobě – ne šípu. Tak jedná i člověk moudrý.“  

„Být ctnostný, znamená být ctnostný i ve své duši“.

Lao – Tse, zakladatel taoismu, hlásá jednotu člověka a přírody. Čínská tradice umísťuje jeho život do 6. století př. n. l., mnoho moderních škol však jeho existenci staví do 4. století př. n. l., případně jej považuje za kompilát postav několika filosofů z těchto období. Jeho pravé jméno je Er – Li a posmrtné jméno je Tan. Odpovědi na základní otázky morálky se podle této filosofie nachází v porozumění a naplnění toho, co se v přírodě přirozeně vyskytuje. Organizaci lidské společnosti však považuje za nepřirozenou. Jeho filozofie je vystižena obrázkem Yin  a Yang, který symbolicky reprezentuje splynutí protikladů; bolest – potěšení, nenávist – láska, muž – žena, to vše jsou konflikty, které ve svých kombinacích dávají životu hodnotu a smysl. Ovšem vždy je v části Yinu a malá částečka Yangu a opačně.

„Nic není v životě lidském jisté. Poctiví nebývají bohatí a  bohatí zase ne poctiví“.

Otázka k zamyšlení : Proč je taoismus hodně rozšířen právě v Japonsku ?

 Charakteristickým rysem doby před nástupem řeckého myšlení bylo chápání vědomí, myšlenek a emocí jako díla nadpřirozených, božských bytostí. Dokladem může být Homérova Ilias a Odyssea,  nebo dílo Hérodota, helénského historika, dnes považovaného za „otce dějepisu“. Takové chápání můžeme brát jako „statické“. Sem patří i teorie o „stvoření“ světa a  lidí. Viz příklad :

PROMÉTHEUS

Prométheovi bylo na opuštěné zemi smutno a tak z hlíny a dešťové vody, které dávaly život rostlinám, vymodeloval člověka, kterému bohyně Athéna vdechla duši. Prométheus začal lidi učit stavět domy, zapřahat zvířata, léčit nemoci, stavět lodě, zpracovávat kovové rudy a tak podobně. Zeus, nejvyšší z bohů, který sledoval Prométheovy lidi z posvátné hory Olympu, Prométheovi poručil, aby lidi donutil k uctívání bohů a přinášení obětí, sic je stihne jejich hněv. Prométheovou lstí musel Zeus přistoupit na to, aby si lidé nechali maso a obětovali pouze tuk a kosti. Vzal proto lidem oheň, aby si maso nemohli uvařit, a aby se jim zprotivilo, ale Prométheus ukradl oheň pro lidi přímo z krbu v Diově zlatém chrámě. Tu se Zeus opět rozhněval, povolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášeným umělcem. Héfaistos pro Dia zhotovil nadpozemsky krásnou a dokonalou sochu ženy, které Zeus vdechl život, Athéna ji oděla, Afrodita ji obdařila krásou a Hermes, posel bohů, ji naučil řečnickému umění. Zeus ji nazval Pandorou – vším obdařenou, dal jí zlatou truhličku a poslal ji s Hermem na zemi, kde měla skříňku předat Prométheovu bratru Epimétheovi jako dar od bohů. Když však Epimétheus skříňku otevřel, vyletěly z ní všechny nemoci, hlad, bída, bolest, starosti, které se rozletěly do celého světa. Jen naděje zůstala zavřena na dně skříňky, kterou polekaná Pandora spěšně zavřela. Zeus poslal Héfaista, aby přikoval Prométhea ke skále na Kavkazu, kam mu každého dne přilétal orel klovat játra. Prométhea vysvobodil až Hérakles, který zabil orla svým šípem a jeho samotného odpoutal. Avšak od té doby musel Prométheus nosit železný prsten s kamenem z kavkazské skály, aby k ní byl stále připoután, jak     Zeus určil.

Diovi se nelíbilo, jak klesala lidská morálka a sestoupil na zemi, aby se přesvědčil o špatnosti lidských činů. Na zemi zjistil, že lidé jsou dokonce ještě zkaženější, než si kdy myslel. Na své cestě byl hoštěn arkadským králem Lykáónem, který nevěřil v jeho božský původ a předložil mu k jídlu lidské maso ze svého nejmladšího syna Nyktima, z celkového počtu padesáti dětí. Za trest Zeus blesky zničil celé jeho království a proměnil jej ve vlka. Rozhořčený tím, co spatřil na zemi, vrátil se Zeus na Olymp a po poradě s ostatními bohy zavřel do jeskyní severák a všechny větry, které rozhánějí mraky, a vypustil jižní větry, které přinesly obrovskou průtrž. Diův bratr Poseidón nechal všechny řeky vystoupit z jejich řečišť, takže zbouraly hráze a zničily lidské příbytky, a tak se stalo, že všichni lidé zahynuli. Zachránil se jen Prométheův syn Deukalión s manželkou Pyrrhou na hoře Parnas v krajině Fókis, kteří byli spravedliví, poctiví a zbožní , a které Zeus ušetřil smrti. Deukalión a Pyrrha prosili Prométheovu matku Themis, aby jim pomohla stvořit nové lidi. Bohyně jim poradila, aby vyšli před její chrám a házeli tam za sebe kosti velké matky země – kameny. Kameny hozené Pyrrhou se proměnily v ženy a z kamenů vržených Deukaliónem vznikli muži, a tak vznikl i nový lidský rod, který byl tvrdý jako skála a odolával všem nástrahám osudu.

Jak je patrné, existuje i v jiných mythologiích legenda o stvoření člověka z prachu a hlíny, o „vdechnutí“ života, o potopě, o zkaženosti lidského pokolení a následném trestu. Potopa se vyskytuje v záznamech na hliněných tabulkách i ve starém Babylónu, je tam i osoba jménem Utnapištim, která má stejnou roli, jako biblický Noe.

Otázky k diskusi :

• Motiv viny a trestu – jak se projevuje v psychice dnešního člověka jeho psychologický dopad ?
• Král Lykáón, jak se zapsal svým činem do historie pozdější doby a jakému jevu poskytl jméno ?

Zřetelný posun je pak patrný v myšlení pozdějších antických filosofů, kteří opouštějí postupně a nesměle „kreacionistickou“ teorii a přiklánějí se k mnohem dynamičtějšímu pojímání, kde již pro vnější vlivy nadpřirozených sil, tedy i pro Bohy – např. u Demokrita, Leukippa, či Hérakleita  – není příliš místa.

—

2.    Řecko

Řekové se zapsali nesmazatelným písmem do historie naší civilizace. Jejich objevy na poli matematiky, geometrie, práce na poli literatury a filozofie, to všechno jsou prameny, z nichž čerpá západní civilizace dodnes. Jejich přínos je v tom, že zatímco staré východní civilizace sbírali empirické a zlomkovité vědomosti za dlouhá staletí své existence, v Řecku lidská mysl poprvé pochopila, že lze stanovit omezený počet zásad a vyvodit z nich jistý počet pravd, které jsou jejich nutným následkem. Poprvé tak přišla ke slovu

logika.

Pojem „psychologie“ Staří Řekové ještě neznali, problematiku lidského vědomí řešili v rámci svých filozofických prací. Psychologie – jako samostatná empirická věda – se začala vytvářet  poměrně pozdě, až v průběhu 16. století a uznána za skutečnou  smostatnou vědu byla až poměrně nedavno, ve století devatenáctém.

Pitvat lidské tělo bylo tehdy tabu, experiment byl spíše vzácnou vyjímkou, a proto ke svým teoriím docházeli jen na základě úvah a diskuzí. Vyjímkou byl lékař Alkmaion z Krotónu, (cca 520 př. n. l.), který pitval živočichy a objevil tak např. i  zrakový nerv, který nazval průchod „pór“ vyúsťující do mozku, jako centra vnímání.

Jednou z otázek, nad kterými se filozofové ranného období rozkvětu Řecka zamýšleli, byla souvislost mezi duší jako nehmotnou substancí, a hmotným tělem.  Duše –  „psýché“ je princip oživující tělo, hybná síla života, která souvisí s „dechem“, jako projevem života. Proto slyšíme i podobu obou slov : dech, duše i v jiných jazycích.

Soudili, že sídlem duše a místem, kde se odehrává lidské myšlení, je mozek.  Problematiku toho, jak se myšlení odehrává, však již  neřešili. Jejich pozornost se upírala spíše k otázce,  odkud získává mysl základní myšlenkový materiál.

Alkmaion tvrdil, že smyslové orgány vysílají vjemy do mozku, kde jsou dále zpracovávány do vyšších idejí. Cestu vjemů ze smyslových orgánů do mozku vysvětloval existencí jakýchsi vzdušných kanálků. Jeho názor, založený na vnímání jako zdroje vědomí, se stal základem epistomologie, tj. nauky, jak si osvojujeme znalosti.

Někteří filozofové ovšem tuto teorii popírali, např. Protagoras tvrdil, že pokud je vnímání jediným zdrojem znalostí, nemůže existovat absolutní pravda, protože každý vjem je specifický a pravdivý pro každého vnímatele jinak.

Prótagorás byl rétor, moderně řečeno advokát a sémantik a při svých cestách po Řecku, Itálii a Sicílii vyučoval a za vysoké honoráře vystupoval u soudu. Na rozdíl např. od svého současníka Gorgia měl však větší zájem o filosofické otázky, včetně otázek jazyka a spravedlnosti v obci. Roku 443 př. n. l. byl pověřen vypracováním demokratické ústavy města Thúrií. Působil také v Athénách, kde založil filosofickou školu. Přátelil se s Periklem, s nímž hojně diskutoval o právních otázkách, později byl ale prý pro bezbožnost (řec. asebeia) vypovězen. Ve spise „O bozích“ totiž tvrdil, že o nich nemůže vědět, zda jsou nebo nejsou, a uznával pouze užitečnost náboženství pro společnost. Utonul prý na cestě do vyhnanství na Sicílii.

Předsokratovská přírodní filozofie – Miléťané.

  Thalés  a Anaximandros, jako známí představitelé této epochy, se spíše zabývali světem, který člověka obklopuje, než jím a jeho nitrem, věnovali proto pozornost matematice, geometrii, úkazům kosmickým a atmosférickým, o duši se nijak podrobně nezmiňovali. Historikové dosti nepodloženě tvrdili, že se tato doba zabývala tím, „co se děje na nebi“, než člověkem samým.

Ve starověku např. kolovala po Ionii historka, pokládaná za symbolickou, o tom, jak Thales, kráčeje roztržitě Milétem, spadl do studny. Jsa zabrán „do věcí nad sebou“, vůbec nepozoroval, co se děje u jeho nohou. Takový byl prý výsledek bezbožného pokusu o založení přírodní filozofie.

Teprve  Anaximenés – zemřel kolem r. 525 př.n.l. navazuje na archaickou představu „dechové duše“, která oživuje tělo. Když z něho uniká, tělo se stává bezvládným a dochází k jeho rozkladu. Hájil myšlenku, že „pára“, součást vody, jako základního živlu,  je bazální formou věcí, záleží pak na tom, zda je zhuštěná, či zředěná. Zhuštěná pára je studená, zředěná je teplá. Jednoduše to demonstroval tím, že si dýchl, anebo foukl na hřbet dlaně.

Hérakleitos z Efezu, s vrcholem života okolo r. 500 př.n.l., autor výroku „panta rei“ – vše plyne, – byl filozofem změny. Změna je jedinou jistotou našeho života. Protože se všechno mění, není podle Herakleita možné získat jisté poznání, ale pouze jenom nejisté mínění. Zabýval se ve svých myšlenkách – kromě jiného – i  rozdílem mezi spánkem a bděním, osudem a možností člověka jej změnit. „Povaha je člověku démonem “– tj. osudem. Na rozdíl od Anaximena si zvolil za základní prvek oheň, jako symbol energie a pohybu.

Empedoklés se domníval, že substrátem myšlení je hlavně krev. „Myslí se nejvíce krví, neboť v ní jsou ze všech částí těla nejvíce živly smíšeny“. Domníval se, že drobné bublinky vzduchu, obsahující „obraz“ věci,  jsou unášeny krví k mozku, který pak vytváří jejich vjem.

V této epoše vznikaly dva hlavní myšlenkové proudy  – racionalistický a druhý, idealistický, ovlivněný mysticismem, které se někdy od sebe odrážejí a jindy zase spojují v plodné myšlenkové útvary.

Atomisté, ve shodě s Empedoklem, předpokládají neměnnost základních elementů veškerého světa. Ale zatímco Empedoklés rozlišuje prvky – „živly“  jen kvalitativně (voda, vzduch, oheň a země), atomisté již činí rozhodný krok k čistě kvantitativnímu určení hmoty tím, že rozmanitost atomů, která je nekonečná, definují rozdíly jejich tvarů, velikosti a pohyblivostí. Neuznávají tedy kvalitativní rozdíly mezi atomy.

Tato základní teorie, která se potvrdila až mnohem později –  a je neuvěřitelné, že k ní Demokritos z Abdér, – který přežil Sókrata asi o 40 let,   dospěl pouhou myšlenkovou dedukcí bez použití experimentu, je předpokladem, že všechno se skládá z atomů, dále již nedělitelných – atomos eidos.

Tuto teorii aplikoval i na vysvětlení vnímání:

„Každý předmět vysílá nebo odráží na atomy vzduchu svůj obraz, který vzduchem putuje, dosáhne očí přijemce a tam na sebe vzájemně působí atomy předmětu a vnímatele. Produkt této interakce přechází do mysli a reaguje zase s tamními atomy.“ 

 Poznání je podle Demokrita výsledkem vzájemného působení přenášených obrazů a mysli, bez přítomnosti božské vůle.  Duše je podle Demokrita v jistém smyslu odlišná od těla, je ve srovnání s ním jakoby „netělesná“, ale jen relativně, je totiž také složená z atomů. Ovšem z podobných, jako je složený oheň, jako jeden z živlů. Jsou malé, kulaté a pohyblivé. Předpokládal, že mezy dva tělesné atomy je vmezeřen jeden atom duševní. Tak potom atomy duše vlekou atomy těla a uvádějí ho tak do pohybu.

Filozofové hledali rovněž odpověď na otázku, proč je mysl člověka někdy zdravá, a někdy nemocná. S vysvětlením přišel Hippokrates z Kós, 460 -380 př.n.l., který vycházel z principu, že „nemoc je přirozený stav a proces“.  Zastával názor „humorální teorie“, a na lidské tělo aplikoval Empedoklovu teorii čtyř základních prvků:

krev  = oheň, flegma = voda, černá žluč = země a žlutá žluč = vzduch.

Pokud jsou tyto prvky ve vzájemné rovnováze, vědomí a myšlení funguje dobře; pokud v rovnováze nejsou, následuje některá duševní choroba.

 

Otázka : ve kterém názvu choroby se dodnes vyskytuje některý z Hippokratových prvků ?

Jak vznikla Hippokratova přísaha

velikost textu:

Často se nesprávně uvádí, že současní lékaři skládají Hippokratovu přísahu, ale není tomu tak. Přísaha nebyla Hippokratovým dílem. Zakazuje například potraty a pomoc při sebevraždě, což za Hippokratova života bylo ještě legální, takže někteří historici přisuzují přísahu Pythagorejcům.

Texty se v různých zemích liší, ale lze říci, že odpovídají duchu původní přísahy starověké.

1. Přísahám a volám Apollóna lékaře, Asklépia a Hygieu a Panakiu a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto přísahu a smlouvu podle svých schopností a podle svého vědomí dodržovat. Toho, kdo mě naučil umění, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně tak i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění zatouží, budu je vyučovat zdarma a beze smlouvy. Seznámím své syny a syny mého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
2. Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného podle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

   3. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne kdokoliv o to požádal a nikomu také nebudu radit jak zemřít. Žádné ženě nedám prostředek k potratu.

   4. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své umění.

   5. Nebudu řezat ani ty co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takové řemeslo provádějí.

   6. Do všech domů, kam vstoupím, vstupovat budu ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu.Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků.

   7. Cokoliv při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.

   8. Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění dopředu postoupím. Tím získám si vážnost všech lidí po všechny časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

Hippokratova teorie našla své následovníky, kteří ji rozšířili na vysvětlení rozdílů v lidském temperamentu. Označení „sangvinik“, „cholerik“, „flegmatik“ a „melancholik“ používáme i dnes k typizaci lidských povah, ovšem již jen z tradičního, historického hlediska. Přínosem hippokratovského přístupu je však to, že se vždy snažilo vidět člověka v souvislosti s jeho okolím. Z té doby pochází i pojednání : „O vzduchu, vodách a místech“, které říká, jak na člověka působí nejen lidská přirozenost, ale také jeho okolí, i sociální.

Je obdivuhodné, kolik skvělých myšlenek a závěrů se narodilo v myslích předsokratovských filozofů. Pouze pomocí svého intelektu a úsudku, bez použití empirických metod, vyprodukovali řadu  teorií, z nichž některé se staly základními kameny současné psychologie. Nezbývá, než se géniu těchto myslitelů hluboce poklonit.

 

2.1. Sókratés a sofisté.

Otázka: Kdo je SOFISTA a proč bychom se mu měli vyhýbat ?

Sofisté – v období 5. a 4. století př.n.l. představovali ve starověkém Řecku skupinu filozofů, kteří vyučovali filozofii za úplatu, převážně pro využití v politice. Sofisté mladší školy neměli příliš seriózní přístup k práci a byli známí svými šarlatánskými metodami. S oblibou používali myšlenkových a řečnických obratů a triků, sofizmat, pomocí nichž vyvozovali klamné závěry. Typickým příkladem je:

 vytrhávání souvislostí z kontextu, překrucování významu slov, uplatňování zákonitostí jedné skupiny jevů při výkladech jevů jiné skupiny, takže mají zdání sice správného, ale logicky naprosto chybného závěru.

 Je to nesprávný sylogismus, nesprávná dedukce, kdy zdánlivě ze dvou premis vyplývá správný závěr. Příkladem sofistického argumentu  je tzv. definice v kruhu, neboli „quaternio terminorum“. Je to rovněž jedna z forem manipulace, neetického ovlivňování.

Příklad :

„Co jsi neztratil, máš. Neztratil jsi milion, jsi tedy milionářem“

Nebo :

„Zákony nezávisí na vůli lidí. Ústava je zákon. Ergo – Ústava tedy nezávisí na vůli lidí“

Příklad sylogismu :  Sylogismus je tvrzení, kdy ze dvou premis vyplývá logický závěr. Zkuste sami uvést vlastní příklad.

„Jestliže je každý kov vodivý a některé kapaliny jsou kovy (např. Hg), pak jsou některé kapaliny vodivé“

Sofisté netvořili žádnou názorově jednotnou filozofickou školu, ale jejich společným znakem bylo  jejich povolání – popularizovali vědění, učili řečnictví a vše ostatní, co potřeboval tehdejší řecký občan k uplatnění ve veřejném životě.

Také Sokrates spatřoval své povolání, či své poslání, ve výchovném působení. Ovšem od sofistů se značně lišil. Sofisté preferovali zdatnost „areté“ ve smyslu schopnosti k veřejnému vystupování, k uplatnění a prosazení jedince – sebe samotného, kdežto pro Sókrata je to zdatnost především ve smyslu mravním, etickém.  To lze vyjádřit v češtině ekvivalentem „ctnost“.

Otázka : Jak se jmenovala Sokratova manželka ?

Tři nejproslulejší sofisté byli Protágorás z Abdéry, tedy ze stejného města jako Demokritos, Gorgias Leoninský a Hippias z Elidy na Peloponésu, který proslul vychloubačností. Např. na olympijských hrách, kterých se účastnil,  se objevil v oděvu, který si od bot, až po prsten na ruce zhotovil sám a říkal, že je schopen přednášet o čemkoliv, od astronomie, až po starověké dějiny. Známé jsou i jejich výroky, např. :

Protágorás řekl : „Člověk je měřítkem všech věcí“. Je zastáncem zásady krajního subjektivismu.

Gorgias pravil:  „Není pravdy –  a kdyby byla, nemohli bychom ji poznat, a kdybychom ji poznali, nemohli bychom ji nikomu sdělit“.

Stal se tak typem a představitelem krajního skepticismu. To byly některé nectnosti sofistů.

Pyšnící se chudobou, vzor sebeovládání, člověk společenský, ironický – ve své době považovaný za nejmoudřejšího muže světa, ale také – jak jinak – ješitný a samolibý – to byl :

 

Sókratés, cca 469 –  399 př.n.l., zvaný   „porodní bába myšlenek“, ačkoliv nezanechal po sobě ani jedno psané slovo. Všechny jeho myšlenky se zachovaly pouze v dialozích Platónových.  Všeobecně je znám jeho výrok : „Vím, že nic nevím“ – jako výraz sókratovské ironie, masky –  zde jako masky neznalosti.

V rozhovorech kadl svému společníkovi otázky pod záminkou, že chce být poučen, ale jimi nakonec přivedl společníka „do úzkých“, takže se ukázalo, že nakonec je to „on“, kdo nic neví, a nikoliv Sókratés.

Zastával právo jednotlivce na vlastní morální rozhodování. K tomu mu sloužily otázky typu : „Co je statečnost“, „Co je spravedlnost“ apod. Zenonovu dialektiku přivedl téměř k dokonalosti – spočívala v tom, že kladením otázek vedl svůj diskutující protějšek, krok za krokem, až k objevení pravdy. Jeho krédem bylo :

Gnóthí seauton = poznej sebe sama

 Odmítl teorii založenou na vnímání, která byla nosnou ideou filozofů zmíněných v předcházející kapitole. Sókratova teorie poznání říká, že :

„naše vědění je vzpomínkou; neučíme se ze zkušeností, ale logickým myšlením, jež nás vede k tomu, abychom objevili znalost, kterou už máme v sobě.“

 Sókratés tvrdil, že existence vnitřního vědění, ke kterému se dochází dialektickou metodou, dokazuje, že duše je nesmrtelná, existující nezávisle na těle a mozku.

Dovedl však uplatnit i smysl humor : „ Jenom se žeňte vesele, dostane-li se ti žena dobrá, budeš vzácnou výjimkou. Dostane-li se ti zlá, staneš se filozofem“.

Byl neprávem odsouzen k smrti, pod záminkou „že neuznává bohy a kazí mládež“, které se dobrovolně podrobil, ačkoliv mu byla nabídnuta možnost útěku. Jeho poslední slova zněla : „Kritóne, dlužím Aeskulapovi kohouta, postarej se, aby byl dluh vyrovnán“.

 

Jeho žákem a obdivovatelem byl  ?

Úctyhodný Platón,  427 – 347 př.n.l,  žák Sokratův, povolaný jako spoluvládce do Syrakus, zakladatel Athénské Akademie, (název pochází od boha Akadéma) nad jejímž vchodem byl vytesán citát : „Nevstupuj, kdo neznáš geometrii“, ovlivnil vývoj psychologie do téměř stejné míry jako jeho učitel. A to přesto, že jeho vliv na vědu byl spíše negativní. Neuznával teorii, že vnímání je zdrojem poznání. Tvrdil, že informace, získané prostřednictvím smyslů jsou nespolehlivé; skutečné vědomosti se získávají dedukcí. Ve svém dialogu „Faidon“, kde pojednává o nesmrtelnosti duše, říká Platon ústy Sokratovými:

„Máme-li kdy něco poznat dokonale, musíme se oprostit  od těla a hledět na skutečnost pouhým duševním zrakem…..“

 Platon je typický idealista: svoji „teorii idejí“ založil na domněnce, že:

 „… skutečnost se skládá z idejí či forem, které jsou věčné a sídlí v duši prostupující univerzem – v Bohu – zatímco hmotné předměty jsou pomíjivé a iluzorní.“

V dialogu „Sofista“ má „Duše“  podle Platona nehmotnou povahu a tři stránky (rozum, duch a choutky). Soudí, jejich nerovnováha je škodlivá. V této teorii lze vysledovat i  jisté předjímání mnohem pozdější Freudovy hlubinné psychologie,  psychoanalýzy osobnosti, kterou tvoří superego, ego a id.

„Starajíce se o štěstí jiných, nacházím své vlastní“.

Martialis vypráví ve své historce, že  Platon kdysi člověka definoval takto : „Člověk je tvor dvounohý, neopeřený“. Tato definice se všem líbila. A tu vzal Diogenes kohouta, oškubal ho, přinesl do Akademie a prohlásil : „Hle, tu je Platonův člověk“.

 

Dalším žákem Sokratovým byl  ?

Dalším významným žákem Sókrata byl Aristotelés ze Stageiry. Velký vědec a filozof, syn lékaře na dvoře makedonského krále Filipa II.,  žil v období 384-322 př.n.l., byl později rovněž i učitelem Alexandra Velikého. Tato doba byla  poznamenána rozpadem městských států a vznikem obrovské Alexandrovy říše. Po smrti Alexandra musel uprchnout do Chalkidy, kde rok poté umírá.

Na rozdíl od idealisty Platona se stal stoprocentním realistou. Velký význam přikládal induktivnímu myšlení, tzv. odvozování a zobecňování z pozorovaných jevů. Jeho výrok „nolli iurare in verba magistri“ říká, že nemáme slepě věřit slovům svého učitele, ale snažit se přijít na problém sami, vlastní aktivitou. Takovýto konflikt je ovšem zdravý, neboť je zdrojem vývoje.

Aristotelés se zabýval celou řadou problémů, od snahy pochopit, jak probíhá vnímání, přes učení o vztahu mysli a těla, k úvahám jak mysl dospívá k poznání. Nesouhlasil s Platonem a založil proto vlastní peripatetickou školu v Lykeiu, která ležela na protipólu Athén. Užívalo se knihovny, sbírek přírodnin apod.

Sloupořadí = peripatos, peripatein = procházet se, Apollón Lykeios = bůh, museión = příbytek Můz.

Aristotelés se zasloužil o organizovanost a ucelenost vědy,  charakterizuje myšlenkové procesy, srovnává zkušenosti své i jiných osob a na nich zakládá svá zobecnění. Nejdůležitějším z nich je, že :

„přemýšlející mysl, ať už funguje deduktivně nebo induktivně, užívá smyslové vjemy nebo v paměti uchované vjemy k dosažení obecných pravd. Smysly nám přinášejí  vjemy světa, paměť nám umožňuje tyto vjemy uchovávat, díky představivosti si z paměti znovu vytváříme mentální obrazy odpovídající vjemům a z nahromaděných představ odvozujeme obecné ideje.“  

 Přes některé své mylné názory jsou Aristotelovy myšlenky mimořádným přínosem pro současnou psychologii. Napsal zvláštní spisy věnované duši : Peripsychés ,  De anima. Zajímavý je jeho postřeh o povaze a bohatství :

„Jak na povahu působí bohatství, je každému známo. Neboť lidé, kteří na sebe nechají nějak působit bohatství, bývají vzpurní a nadutí. Chovají se totiž tak, jako by měli všechny možné přednosti, neboť bohatství jest jako jakýsi druh míry hodnoty všeho ostatního. A proto vzniká zdání, jakoby se za ně dalo všechno koupit. Takovému zbohatlému povýšenci jakoby se nedostávalo výchovy k bohatství.“

 

3.    Myšlenková latence

Díky zásadním změnám v tehdejším světě (rozpad římské říše, nástup křesťanství, vznik feudalismu) došlo k dočasnému útlumu na psychologickém badatelském poli.  Učenci té doby spíše glosovali a komentovali myšlenky řeckých filozofů, než by formulovali teorie nové.

3.1. Theofrastos, skeptikové, stoikové a Řím

Theofrastos z Lesbu, původním jménem Tyrtamos (372 – 287 př.n.l.) žák a nástupce Aristotelův ve vedení Lykeia napsal kolem r. 319 př.n.l. pojednání „Etické charaktery“, či „De sensibus“, které jako  satirické portréty povahových typů jsou sice zajímavým čtením, nicméně nepostihují jejich původ a význam. Např. jak popisuje člověka mrzoutského, škarohlída a věčného nespokojence :

„ Mrzoutství je nepříslušné reptání proti darům, jichž se komu dostalo, mrzout je pak asi takovýto člověk : Když mu, např. pošle přítel porci pečeně, řekne tomu, kdo ji přináší : „Nepřál mi polévky a trochu vína, proto mne nepozval k obědu“. Když ho milenka líbá, řekne : „Divil bych se, máš-li mne i ze srdce tak ráda“. Na Dia se mrzí ne proto, že prší, ale že prší příliš pozdě. Najde-li na ulici měšec s penězi, řekne: „Ale opravdový poklad jsem ještě nikdy nenašel“. Jak je vidět, popis je povrchní, bez hlubší invence.  Jinak proslul prvním traktátem o houbách, psal i o různých kořeních a jejich použití v kuchyni apod.

Epikúros ze Samu, (341 – 270 př.n.l. Založil v Athénách společenství „Škola v zahradách“, které se zaměřilo na vyučování a soužití žáků. Nešlo však o získávání vědomostí, které by měly absolutní hodnotu samy o sobě, ale o prokazování a ověřování získaných vědomostí ve společenském životě.

 „Jelikož žádná ctnost (arété) nemá absolutní hodnotu, nelze člověku ukládat žádné absolutně platné povinnosti. Ctnosti mají za účel posvobodiz člověka od bolesti a úzkosti“.

Epikurejská teorie „nemo malus felix“ o dvou hnutích mysli, radosti a bolesti, kdy „jedna je přirozená a druhá naší přirozenosti cizí, a na základě toho že posuzujeme všechny věci“,  předjímala základní mechanismus učení, tak jak jej známe již z moderní psychologie. V této době stojí za zmínku učení skeptiků a stoiků: Skeptikové tvrdili, že : „nihil homini certum est“, neboli :   „nic není jisté, ba ani toto“,  čímž redukovali psychologii na pochybnosti o veškerém myšlení; Stoikové založili svoji teorii na pravidle, že ovládáním emocí lze dojít klidu.

Římská kultura vynikala spíše schopnostmi si národy podmaňovat a tato území spravovat, než kreativně myslet a vytvářet vyšší filozofické systémy. Za zmínku stojí Galenos, lékař a anatom. Jeho příspěvek do pokladnice psychologické vědy spočívá v popisu tělesného symptomu (vzrušení), vyvolaného emocemi. Ze svého objevu vyvozoval, že : duševní strádání má vliv na tělesné zdraví. Tím vlastně vybudoval základní tezi současné psychosomatické medicíny.

Jiným významným římským myslitelem byl egypťan Plotinos. Jeho práce je zajímavá proto, že se stala součástí křesťanské nauky a tím bylo na dlouho dobu psychologické myšlení značně limitováno. Plotinova teorie je založena na úvaze, že :

„nad materiálním, fyzickým světem,  existuje trojí absolutní svět. Tvoří jej jednak To (Bůh); dále Duch čili intelekt nebo mysl, určitý odraz nebo představa Toho; a duše, která může vzhlížet k Duchu, nebo shlížet na přírodu a svět smyslů.“

 

4.    Křesťanství

S nástupem křesťanství docházelo ke krystalizaci filozofie, která se zabývala problémy, sepjatými s vírou. Dřívější „pohanskou“ filozofii a psychologii tito církevní učenci machiavellisticky využívali (v případě potřeby i upravovali) k podpoření křesťanských tezí.

4.1. Svatý Augustin, (354 – 400).

Vůdčím myslitelem katolické církve byl Svatý Augustin, který po prohýřeném mládí ve dvatřiceti letech prohlédl, stal se řeholníkem a následně biskupem. Známý je jeho výrok:„ Pane, učiň, ať jsem čistý a ctnostný, ostříhej mne ode všech hříchů, ale ještě ne hned“. Z pohledu psychologie se odvolává na Galena,  (duševní strádání má vliv na tělesné zdraví a naopak).

Podle Svatého Augustina duše a mysl jedno jsou, duše je nehmotná, po smrti opouští tělo a stává se nesmrtelnou. Zajímavý je jeho argument, obhajující tuto teorii:

“Pochopit věčnost může duše neboli mysl, tento pojem není možné získat prostřednictvím smyslů. Tak jako myslet znamená existovat, je součástí této existence i přemýšlení o vyšší sféře bytí.“

Také znalosti, odvozené z vnímání, považuje za nejisté a nedůvěryhodné, co je však jisté je pochybovat, to znamená myslet a to dále znamená existovat.

 

4.2. Tomáš Akvinský, (1225–7. března 1274

Na ruinách kdysi mocného Říma začal vznikat feudální řád, který přál vzdělanosti pouze za zdmi klášterů. Psychologie byla obohacena až v době, kdy došlo k rozvoji obchodu a tím k infiltraci blízkovýchodní vzdělanosti do Evropy. Vzdělancem, který smiřoval křesťanskou nauku s aristotelismem, byl Svatý Tomáš Akvinský, svými žáky patrně nepříliš oblíbený, neboť byl jimi vulgárně přezdívaný „přihlouplý vůl ze Sicílie“.

Jeho psychologie, jak už jsem zmínil, byla založena na Aristotelově učení. Šel však dále a rozděluje funkce psyché víceméně aristotelským způsobem na :

 „vegetativní‘ (její autonomní tělesné funkce), ‚vnímající‘ (vnímání, chutě, schopnost pohybu) a ‚racionální‘ (paměť, představivost a rozum neboli intelekt)“.

Ale významně rozšiřuje zběžný dohad Filozofa (jak často říkal Aristotelovi), že :

„existují dva druhy intelektu. Funkcí prvního neboli ‚potenciálního intelektu‘ je chápání, úsudek a myšlení týkající se našeho vnímání; funkcí druhého neboli ‚hybného intelektu‘ je odvozování idejí neboli pojmů od našich vjemů a poznávání prostřednictvím víry těch dalších skutečností, jako je například mystérium nejsvětější Trojice, které nemůžeme poznat rozumem.“

 Obecně se dá říci, že Akvinský ve svém učení usiluje o usmíření víry s rozumem s tím, že rozum je podřízen víře.

 

5.    Protopsychologové

Vynález knihtisku a rozkvět renesance umožnily vzdělancům zbavit se jha církevního učení. Vznikly vynikající podmínky pro znovuobjevení minulé vzdělanosti a rozvoj nových myšlenek. V této době (kolem r. 1520), byl poprvé použit termín „psychologia“, který se postupně stal uznávaným názvem této vědy.

 

Renné Descartes – Kartezius, (31. března 1596 La Haye, dnes Descartes (Indre-et-Loire), asi 40 km jižně od Tours – 11. února 1650, Stockholm)

Descartes, některými autory považovaný za „prvního velkého psychologa moderního věku“, vytvořil po dlouhých staletích myšlenkové latence novou psychologii. Žil v době „tří mušketýrů“, řádila 30. letá válka, zúčastnil se dobývání La Rochelle a byl i v Praze.

Jeho teorie vychází z jeho filozofického systému, který, velmi zkráceně, spočívá v použití přísné matematické logiky na řešení filozofických problémů. Byl nadšeným fyziologem a sledoval vztahy mezi nervovým systémem a svaly. Určité části lidského chování vysvětloval na základě mechanicko – hydraulické teorie. To, co dnes nazýváme mozkomíšním mokem, považoval za „životní energii“.

Jako první popsal Descartes pojem „reflex“, při němž vnější podnět vyvolává v organizmu reakci. Pomocí mechanicko – hydraulické teorie však nevysvětlil vědomí, myšlení nebo vůli. Descartes říká, že :

 „Když během života koexistuje (myslící duše) společně s tělem, získává některé ideje tělesnými vjemy, vášněmi a pamětí a ze zapamatovaných smyslových zážitků si vytváří další – představy, sny apod. Ale její nejdůležitější ideje z takových zdrojů pocházet nemohou, neboť ačkoli si uvědomuje své myšlení, a proto ví, že jeho duše existuje, nikdy ji nepoznává smyslově. Představa duše musí být součástí duše samé.“  

 „Cogito – ergo sum“ – napsal ve spisu „Rozprava o metodě“.  Descartova teorie dualismu,  (tělo a duše jsou samostatné entity) nachází přes všechna svá logická úskalí své příznivce i v našem světě. Řada lidí usuzuje, že tělo a duše jsou oddělené, a zároveň nějakým způsobem propojené stránky jejich bytosti.

Zemřel na zápal plic ve Švédsku a jeho poslední slova, když mu ranhojiči pouštěli žilou prý byla : „Pánové, pánové – šetřte francouzskou krví!“

—

5.1. Baruch Spinoza (1632-1677)

Zajímavým myslitelem, který se zabýval psychologií, byl v této době Benedict (Baruch) Spinoza, původem ze Španělska, přestěhoval se do Holandska. Ve své době vyslovil revoluční myšlenku. Ztotožňoval Boha s vesmírem a veškerou v něm obsaženou hmotou a duchem. „Příroda sama je Bůh“. Protože je Bůh povinen dodržovat své zákony, nemůže zasahovat do běhu věcí. Ke svým závěrům používal, stejně jako Descartes, metodu dedukce. Věřil ve svobodnou vůli, soudil, že všechno duševní a fyzické má svou příčinu. Spinozův svět je podřízen přírodním zákonům a jako takovému je možné mu porozumět. Za své kacířské myšlenky byl proklet židovským společenstvím již ve svém ranném věku 24 let, 27.července 1656 slovy : „Anathema sit!“

—

5.2. Ostrovní psychologie – Hobbes, Locke, Hume

Angličané tohoto období byli na rozdíl od svých kontinentálních kolegů velmi pragmatičtí. Své myšlení opírali o každodenní zkušenost a experiment. Výsadní postavení zaujímá Thomas Hobbes  a John Locke.

 

Thomas Hobbes (5. dubna 1588 Wiltshire – 4. prosince 1679 Derbyshire) byl ovlivněn fyzikou Galileovou, kterou aplikoval na psychologii. Tvrdil, že veškeré duševní aktivity jsou způsobeny pohybem atomů v nervovém systému. Říkal, že:

„v mysli všechno vzniká ze smyslových zážitků: složité myšlenky se odvozují z jednoduchých a jednoduché myšlenky z počitků.“

  Hobbesova empirická psychologie představuje první pokus vysvětlit, jak se smyslové vjemy mění ve vyšší duševní procesy.

John Locke je považován za otce anglického empirismu. Podle Lockea je :

mysl při narození nepopsaný list, který se plní ze zkušeností.

Osvícenec, Skot David Hume, obohatil psychologii o teorie o lidských vášních. Ve zkoumání teorie „počitků“ a „idejí“ došel dále než Locke. Tvrdí, že existuje

„jednotící princip“, nabývající tří forem: Kvality, z níž vznikají asociace, podobnost, blízkost a vztah příčiny a následku.

(26. dubna 1711, Edinburgh – 25. srpna 1776, Edinburgh) je považován za jednoho z největších anglicky píšících filosofů 18. století, domyšlením některých důsledků teorie poznání známé jako empirismus poukázal na jeho nedostatky, což prý vytrhlo Immanuela Kanta z jeho dogmatického spánku. Hume je známý svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech (na základě v podstatě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, stejně jako např. pojem substance, vzniká v člověku opakováním sledu či souvýskytu určitých stabilně se vyskytujících vjemů). Další oblastí kritiky je u Huma pojetí poznání jako indukce (viz opět impulz pro Kantův „koperníkovský“ obrat). V kontextu ateismu má Hume, deklarující se jako tvrdošíjný ateista, zejména význam svým principem přístupu k tzv. zázrakům (tj. svědectvím o porušení přírodních zákonů), tzv. Humeovou břitvou, tzn. právě tím, že se „zázrak“ definuje jako porušení přírodního zákona, jehož fungování je ale v souladu se vší lidskou zkušeností, je zázrak něčím nemožným (tj. právě tím jak je definován). Hume odmítá i deismus, podle něj nelze na nějakého Boha-Tvůrce usuzovat ze světa, tj. z „výtvoru“.

 
Geniální Gottfried Wilhelm Leibnitz,( 1646-1716), který získal doktorát již ve dvanácti letech, říká, že svět je stvořen z nekonečného počtu „monád“ – základních složek substance. Tato teorie vedla Leibnitze k předpokladu, že :5.3. Německý nativismus – Leibnitz, Kant

 

„….jsou různé úrovně vědomí. Protože jsou monády nekonečně malé, nemají individuální vědomí, ale když se nakumulují, jejich drobné vjemy skládají dohromady složité duševní funkce včetně vědomí; čím složitější seskupení, tím i vyšší duševní funkce. Živočichové, ačkoli vnímají, nemají sebeuvědomění, ale lidé ano; proto existuje více než jedna úroveň vědomí.

 

 

Immanuel Kant (1724-1804)

Kant cítil, že realitu kolem nás můžeme pochopit a příčinný vztah mezi vnějším světem a událostmi poznat ze zkušeností. Lidská mysl podle Kanta je schopna uspořádat zážitky a tyto přeměnit ve vědění. Kant je psychologem jednoho druhu morálního vědomí, totiž vědomí bezpodmínečné povinnosti. Morálka není člověku dána od počátku jako přirozená, či původní vloha, ale tvrdí, že skutečné mravní pohnutky musí člověk získat v procesu mravní výchovy.

 

6.    Předchůdci neurofyziologů – Mesmer, Gall

Mnohdy zábavně působí teorie představitelů tzv. fyzikalismu, Franze Antona Mesmera a Franze Josepha Galla.

Franz Anton Mesmer založil svoji kariéru na teorii, že tělo i mysl se může uzdravit, jestliže se změní magnetické pole těla. Za použití magnetů léčil různé neduhy; jeho přístup se postupně měnil, a s poznáním toho, že spíše než magnety působí magnetismus jeho osoby, od používání magnetů úplně  upustil. „Mesmerismus“ začal nabývat na vážnosti a začal se používat k léčbě určitých neuróz. Anglický chirurg W.S.Ward dále rozpracoval teorii mesmerismu a ztotožnil jej s psychologickým procesem. Časem byl mesmerismus přejmenován na neurohypnologii, z čehož se ustálil výraz hypnóza.

Franz Joseph Gall vypracoval teorii, podle níž detaily konfigurace lebky souvisejí s individuálními rysy osobnosti a jejími duševními schopnostmi. Pomineme – li tuto miskoncepci, ve které pak pokračoval Lombroso, zásadním přínosem Galla pro psychologii je však velmi přesné pochopení stavby mozku a odhalení závislosti velikosti šedé kůry mozkové na inteligenci.

 

Asocianismus,,psychofyzika a experimentální psychologie

Samostatná psychologie se  ve svých počátcích, kdy jí byly  vzorem empirické přírodní vědy /zejména fyzika a chemie/ inspirovala jejich objektivními metodologickými postupy, experimentálními metodami a kauzalitou., popisováním /deskripcí/, klasifikováním a analýzou. Výrazem této snahy byl směr označovaný jako asocianismus /resp. psychologie elementová či atomistická/. Elementy /atomy/ dušení činnosti byly např. počitky, pocity,představy,pojmy jako obměny představ spojované pode asociačních zákonů. Šlo o tzv. psychologii bez duše.

Asocianističtí psychologové (ale již dříve i např. anglický filozof John Locke /l632 – 1704/ ) propagovali zkušenost, empirii a domnívali se, že nalezli sdružující se prvky analogické atomům (např. počitky, vjemy, představy).

Exaktní psycholog a pedagog i německý filozof  Johann Friedrich Herbart (1776 – 1841), který má zásluhy na vzniku experimentální psychologie. Herbartismus byl a je také vlivný a významný směr v pedagogice

Experimentální přístup ke zkoumání  psychiky se projevil v tzv. psychofyzice založené Ernestem Heinrichem Weberem (1797 – 1878) a zdokonalené Gustavem Theodorem Fechnerem (1801 – 1887). Z výsledků jejich experimentů v oblasti smyslového vnímání je nejznámější vyjádření vztahu mezi intenzitou podnětu a intenzitou pocitu /vjemu/, tzv. Weber-Fechnerův zákon.

Podle tohoto zákona o rozdílovém prahu vnímání platí:

aby rostla intenzita vjemu řadou aritmetickou, musí intenzita podnětů růst řadou geometrickou.

Weber kladl zkoumaným osobám na ruku závaží a zjišťoval, kolik je nutné přidat, aby člověk vnímal změnu váhy. Abychom vnímali tuto změnu, musíme např. k závaží 100 gramů přidat 33 gramů, k závaží 200 gramů už 66 gramů a k 500 gramovému závaží musíme přidat 160 gramů atd..

Za významný mezník ve vývoji psychologie a za počátky samostatné  experimentální psychologie jsou považována osmdesátá léta 19. století., kdy německý fyziolog a psycholog, strukturalista  profesor Wilhelm Wundt (1832 – 1920) založil v Lipsku první samostatnou psychologickou laboratoř r. 1879. A tím je dán  počátek moderní psychologie, od tohoto data je psychologie uznávána jako samostatná věda. Do té doby se psychologické experimenty, variující podmínky,  konaly povětšinou na fyziologických pracovištích. W.Wundt bývá označován za voluntaristického apercepcionistu: rozlišuje mezi asociací a apercepcí. Je-li vědomí pasivní, vzniká asociace, je-li aktivní,. vzniká apercepce. Vyslovil také teorii trojrozměrnosti „citů“: libost-nelibost, napětí-uvolnění, vzrušení-uklidnění.

Z dalších významných představitelů experimentální psychologie lze jmenovat Hanse Ebbinghause (1850 – 1909). Je znám svým výzkumem paměti a křivkou znázorňují průběh zapomínání, ze kterého vyplývá, že opakovat bychom měli co nejdříve po naučení se něčeho. Napsal knihu  „O paměti“, která patří mezi klasická odborná psychologická díla.

V Anglii přípravnou experimentálně psychologickou práci vykonal např.Robert Charles Darwin (1809 – 1882), který v roce 1872 vydal knihu ,,Výraz emocí u člověka a zvířat“. Hlavní přínos Darwina je ovšem v tom, že dokázal spojitost mezi člověkem a jeho vývojovými předky . Ze shod výrazu emocí zvířat /zejména opic/ a člověka čerpal další důkazy pro svou tezi o vzniku člověka.Navíc formuloval poznatky o přírodním výběru.Napsal např.: „Samice jsou získány těmi nejsilnějšími a nejživějšími samci. Tak se nejvíc rozmnožují tělesně nejzdatnější jedinci, kteří pak během dlouhého vývoje předávají své znaky potomkům.“

Bratranec R.Ch.Darwina,  Francis Galton (1822 – 1911) zase jako jeden z prvních použil metodu dotazníku /ankety/ a metodu testů. Zabýval se výzkumem schopností a dědičnosti. Pracoval i v oblasti statistiky a zavedl metodu korelace. V roce 1884 otevřel tzv.antropometrickou laboratoř, kde si stanovil z a cíl prostřednictvím studia a poznání osobnosti dítěte poskytovat odborné rady, konzultace při výchově v rodině a ve škole. Z Galtonovy antropometrické  laboratoře se vyvinula na univerzitě v Londýně první psychologická výchovná poradna. V roce 1925 už to byla Child Guidance Clinic, dětská poradenská klinika.

Ve Francii byl významným badatelem v experimentální psychologii Alfred Binet  (1857 – 1911), který je autorem první psychometrické škály ke zjišťování mentální úrovně. Spolupracoval přitom s psychiatrem Théodorem Simonem (1873 – 1961). Vybírali svou testovou baterií děti do pařížských pomocných škol. Binet byl také ředitelem experimentální laboratoře /založené 1889/.

Ve Spojených státech amerických /USA/ založil první psychologickou laboratoř Granwille Stanley Hall (1844 – 1924), a to v Baltimore v roce 1881 při univerzitě J.Hopkinse. Současně začal vydávat první psychologický časopis v USA  : American Journal of Psychology, zabývající se právě experimentální psychologií.

Z českých badatelů vynikl Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869) svými objevy v oblasti smyslového vnímání. Je právem považován za zakladatele české experimentální psychologie. Bývá dokonce považován za zakladatele nejen české, ale světové experimentální psychologie, protože zkonstruoval  i několik psychologických přístrojů. Popsal zrakové počitky při neadekvátních nebo příliš intenzivních podnětech jako jsou tlak na oči, elektrický proud , oslnění. Zkoumal také vidění za šera a jak rozdílně vidíme jen jedním okem. Za Purkyňův jev či efekt je označována změna čivosti oka za soumraku. Nejvyšší čivost se přitom přesunuje k vlnám s kratší vlnovou délkou. Studoval sám na sobě závratě, provokoval je např. ježděním na kolotoči a houpáním se na houpačkách. Mimoto  se zabýval i výzkumem snů a tříděním citů.

Experimentálně pracovali také např. František Šeracký (1891 – 1942), Jan Doležal(1902 – 1965), Josef Váňa (1899 – 1966), Mihajlo Rostohar (1878 – 1966),Josef Stavěl (1901 – 1986), Ferdinand Kratina (1885 – 1944), Václav Příhoda (1889 – 1979), Vilém Chmelař (1892 – 1989)  a další.

—

Duchovědný směr

Představitelé duchovědné (či tzv. rozumějící)  psychologie jsou zejména Wilhelm Dilthey (1833 – 1901),který odsoudil pozitismus Comta a Milla a Eduard Spranger (1882 – 1963) známý svou stále živou a nosnou typologií osobnosti. Tento směr byl negativní reakcí na přírodovědné pojímání psychologie a tzv. psychologii ,,bez duše“. Experimentální metoda je tímto směrem do značné míry opuštěna. Základním cílem duchovědných psychologů je subjektivní pochopení lidského života a základních souvislostí, klíčových  duchovních znaků a základů našeho duševního dění.. Proti přírodovědným zákonům  je postaven problém smyslu, namísto kauzálního vysvětlování psychických jevů je zdůrazněno pochopení člověka  a porozumění jeho spiritualitě.Je to směr antiredukcionistický. Dodnes si svůj význam uchovává typologie životních forem a stylů německého psychologa a pedagoga Eduarda Sprangera. Ten rozlišuje typ člověka teoretického, pro něhož je hlavní hodnotou vědecká pravda, člověka ekonomického  se zájmy o praktické a utilitární otázky denního života, člověka estetického, pro kterého je nejvyšší hodnotou krásno, člověka mocenského s dominantní hodnotou vládnout, člověka sociálního  naplněného altruismem a snahou pomáhat druhým  a konečně člověka náboženského, který hledá smysl života a jeho naplnění ve víře v Boha.

—

Personalismus

Zakladatelem personalismu je americký filozof a psycholog německého původu, významný systematik William Stern (1871 – 1938), původně profesor psychologie na univerzitě v Hamburku. Je zakladatelem tzv. diferenciální psychologie a autorem termínu inteligenční kvocient (IQ).

Východiskem i ústředním pojmem personalismu je osobnost (persóna) jako řídící a nedělitelná jednota, koordinující činitel všech psychických dějů. Personalismus pokládá osobnost za nejvyšší hodnotu a zároveň zdroj všech hodnot. Jedinec by měl realizovat svoje ,,vnitřní já“, které je jedinečné neopakovatelné. Individuální život má svůj hluboký smysl.

Personalismus je směr kritizující elementovou psychologii i behaviorismus a tvarovou či celostní psychologii. Osobnost odmítá členit na elementy a funkce. Základní znaky osobnosti jsou podle personalistů jednota v mnohosti (unitas multiplex), struktura, účelné působení a jedinečnost (svéráznost). Kritika tvarové /gestaltistické/ psychologie tkví v tezi ,,kein Gestalt ohne Gestalter“.

 

Dalším významným představitelem personalistického pojetí v psychologii je americký psycholog Gordon Willard Allport (1897 – 1967). Lidskou osobnost chápe jako jedinečnou a neopakovatelnou. V životě osobnosti se uplatňují především vnitřní síly, které  se stávají ústřední motivací jedince. Charakteristickým rysem Allportova pojetí je důraz na zaměření lidské osobnosti do budoucnosti. O životním slohu jedince nejvíce vypovídá jeho pohled do budoucna. Vypracoval rovněž  testy hodnotového systému člověka. Zabýval se i předsudky a je autorem pojmu proprium /já/.

—

Na  personalismus navazuje humanistická psychologie s ideálem člověka jako svobodné etické bytosti., která život chápe jako cestu za seberealizací, nejenom jako reaktivitu na podněty zvenčí.

 

Celostní a tvarová psychologie

Reakcí na atomistické a mechanicko-asocianistické pojetí duševní činnosti byla také tvarová a celostní psychologie (gestaltismus). Představitelé této školy  Kurt Koffka (1886 – 1941), Max Wertheimer (1880 – 1943) a další odmítli názor, podle kterého by duševno mohlo být pochopeno jako pouhá sumace prvků duševní činnosti, a to  již proto, že v duševním dění má vše určitou celostní strukturu, tvar, nerozložitelný celek. Tato celostní struktura určuje jednotlivé prvky a nikoliv naopak, jak se domnívali asocianisté. Celek je podle gestaltistů více než součet částí. Dominance celku znamená, že si uvědomujeme zřetelněji celek než jeho části. Genetická dominance celku znamená, že v mládí ještě více převládá celek nad částmi. Celostní psychologie klade také důraz na naši tendenci k smysluplným celkům a k pregnantnosti našich představ. Je-li změněna část celku, změní se samotný celek a nabývá nových kvalit. U nás byl představitelem celostní a tvarové psychologie brněnský psycholog a vysokoškolský pedagog Ferdinand Kratina (l885 – 1945).

 

To, že tvar je novou kvalitou a nikoliv prostým součtem prvků demonstroval ilustrativně Christian von Ehrenfels (1859 – 1932). Tak např. melodie zůstává tou samou melodií, i když ji transformujeme do jiné stupnice a její elementy /tóny/ se změní. Obdobné platí při nakreslení obrazce jinými barvami či v jiné poloze.

 

Z gestaltismu vyšel také americký psycholog německého původu působící na univerzitě v Iově Kurt Lewin (1890 – 1947). Osobnost člověka pojímá jako složitou strukturu, diferencovaný a integrovaný celek, který se pohybuje v ,,silovém“ životním poli, jehož je součástí. Objekty v tomto poli mají pro jedince rozdílnou přitažlivost a odpudivost. Kurt Lewin používá pojmu valence, který vyjadřuje skutečnost, že osoby a věci  v ,,silovém“ poli mají  pro jedince kladnou či zápornou, větší či menší hodnotu, cenu. To je teoretické východisko Lewinovy koncepce konfliktů. Některý předmět člověka přitahuje, zatímco jiný ho odpuzuje , popřípadě ho stejnou silou odpuzují či přitahují stejně významné cíle jednání. Mezi cíl a osobnost se přitom zpravidla staví překážky , jež je třeba odstranit nebo překonat. V Lewinově pojetí silového pole mají objekty v prostředí vybízivý charakter a vyvolávají činnost jedince. Vedle těchto objektů s různou valencí existují také motivy osobnosti, které jsou hnací silou.

—

7.    Behaviorismus a reflexologie

Americký psychologický směr behaviorismus /založen 1914 Johnem B. Watsonem/ je vlastně vyjádřením nedůvěry k subjektivismu a  pouhé spekulaci v psychologii i odmítnutím a podceněním introspekce /sebepozorování/ jako poznávací metody psychologie a přecenění extrospekce /pozorování chování druhých/. Psychologie v pojetí behavioristů má být pozitivistickou vědou o chování /behavior = chování/. Základním schématem behaviorismu je model S – R  (stimulus – response). Na organismus působí podněty, s nimž se organismus vyrovnává a reaguje na ně určitým chováním, které je pozorovatelné a vypovídá o duševním dění.

Psychika sama o sobě je pojímaná jako ,,černá skřínka“, kterou nelze zkoumat přímo, ale lze se o ní dozvědět na  základě zkoumání chování. Předními představiteli

tohoto směru v psychologii, který navazoval na pragmatismus, byli John Broadus Watson (1878 – 1958), autor teorie operantního podmiňování  neobehaviorista Burrhus Frederic Skinner (1904 – 1990) a  zoopsycholog Edwin Ray Guthrie (1886 – 1959). Behavioristé významně rozvinuli experimentální psychologii, přispěli  ke studiu a teoriím učení a k rozvoji zoopsychologie, psychologie  srovnávací a sociální.

John Broadus Watson navázal na některé myšlenky Bechtěrevovy reflexologie. Watson byl původně zoopsycholog. Prováděl rovněž originální výzkumy s novorozenci. Na závěr své kariéry se věnoval psychologii reklamy. V roce 1919 vydal knihu Psychologie z behavioristického hlediska. Osobnost zde chápal jako soubor vnějších reakcí na nejrůznější situace (podněty). Psychologie v tomto objektivizujícím pojetí  by se stala opět přírodní vědou.

 

Také ruský lékař Vladimír Michajlovič Bechtěrev (1857 – 1927) vystoupil s kritikou introspekce a s požadavkem objektivního studia psychiky. Chování označil za reflexy mozku a psychologie v jeho pojetí se stala reflexologií.

 

Na Bechtěreva navázal ruský fyziolog Ivan  Petrovič Pavlov (1849 – 1936) svou tzv. fyziologií vyšší /přesněji ,,nejvyšší“/ nervové činnosti.Jeho teorie podmíněných a nepodmíněných reflexů má dosud význam pro psychologii učení. Své experimenty prováděl na psech. Byl také autorem neurofyziologické typologie osobnosti, kterou navázal na klasické temperamentové typy (sangvinik,cholerik,melancholik,flegmatik)  podle Hippokrata /460 – 377 př.n.l./  a  Galéna /cca 130 – 200/. Rozdíly v temperamentu vyložil I.P.Pavlov vlastnostmi fyziologické činnosti mozku: silou, vyrovnaností a pohyblivostí hypotetických stavů podráždění a útlumu v mozku.

Kvalitativně vyšší stránku nervové činnosti člověka (na rozdíl od zvířat) se snažil vyložit tzv. druhou signální soustavou, v níž se podmíněnými podněty stávají řeč a slovo. U nás rozvíjel fyziologii nervové činnosti v psychologii např. Josef Linhart (1917 – 1991) .

 

Hlubinná psychologie

 Nejznámějším  představitelem a  jejím  zakladatelem   byl ?

 Klasickými směry hlubinné psychologie jsou psychoanalýza česko-rakouského psychiatra Sigmunda Freuda (1856 – 1939), individuální psychologie Alfreda Adlera (1870 – 1937) a analytická psychologie Carla Gustava Junga (1875 – 1961).

 

Hlubinná psychologie chápe duševní život  primárně jako výraz složitých nevědomých a podvědomých procesů, které  jakoby tvořilo vlastní jádro osobnosti. Právě o nevědomí obohatila  hlubinná psychologie zkoumání osobnosti. Psychoanalýza přitom rozlišuje předvědomí, vědomí a nevědomí. Nevědomí k nám promlouvá pomocí snů, které tvoří tzv. královskou cestu do nevědomí. zkoumání psychiky vnášejí všechny tři směry hlubinné psychologie do té doby opomíjené hledisko: dynamiku-.

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud rozděluje osobnost na tři vrstvy, které označuje jako ID /ono/, EGO /já/ a SUFEREGO /nadjá/. Id přitom představuje energii a pudy, které se snaží o uspokojení na základě principu slasti. Ego je vědomou složkou bdící nad impulzy z Id, které buď propouští do vědomí nebo je vědomě či nevědomě potlačuje. Superego představuje svědomí, oblast mravního hodnocení, obecné společenské normy chování. Mezi Superegem a  Id probíhají konflikty, při kterých je Ego jakýmsi zprostředkovatelem. Podle psychoanalýzy jsou určujícími hybnými silami pudy vycházející z  Id. Z a hlavní pudy přitom Freud  považoval Eros /pud lásky/ a Thanatos /pud smrti/. V pojetí Freuda je tedy Eros,/ či libido,  sexuální pud,  touha po slasti/ chápán jako pud k životu, který je polární k pudu ke smrti.

Zakladatel individuální psychologie Alfred Adler na rozdíl od S.Freuda považoval za hlavní motiv  lidského jednání tzv. pud po sebeuplatnění, úsilí po moci, touhu po prosazení sebe sama. Adler v tomto bodě do jisté míry navazoval na myšlenky německého filozofa

Friedricha Wilhelma Nietzscheho (1844 – 1900), který za podstatu bytí považoval vůli k moci. Invalidní Alfred Adler zdůraznil existenci pocitu méněcennosti, který si člověk v jistých situacích uvědomuje a jenž se může stát stimulem pro zvýšené úsilí. V chorobné formě se ovšem může změnit v komplex méněcennosti a stát se příčinou poruch osobnosti a chování. Alfred Adler  zdůrazňoval význam sociálních vlivů, zejména vlivu rodinného prostředí, a to zejména v útlém dětství

Zakladatel tzv.analytické psychologie /curyšské školy/  švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung nahradil freudovské libido životní silou, energií, která překračuje rámec sexuality.V roce 1913 se rozešel s Freudem a odloučil se od jeho psychoanalýzy. Do oblasti nevědomí vkládá na rozdíl od Freuda nejen nevědomí individuální, ale  také tzv. nevědomí kolektivní, které je dědictvím rodu. Jedná se o jakési archetypy vytvořené tisíciletou zkušeností lidstva. Duševní život je tak ovlivňován zkušenostmi nespočetných generací předků, které spoluurčují jeho vývoj mravní , náboženský i příp. odborný a vědecký. Široké uplatnění nalezla v celém světě Jungova typologie osobnosti dělící lidi na introverty /obrácené primárně do vlastního nitra a extroverty /osoby společenské, družné, obrácené spíše navenek/. Sám svou školu nazýval  ,,komplexní psychologie“. Vědomí a nevědomí tvoří podle Junga heterogenní kontinuitu.

Ve snech neviděl jen regresi, ale především projev kolektivní psychiky, moudrosti rodu, hlas prastaré nadindividuální zkušenosti, která přesahuje zkušenost jedince.Věkovitá moudrost ve snech člověka někdy i varuje, prorocky orientuje, radí mu . Je to někdy jakoby Boží hlas.

Jung vyslovil rovněž názor, že psyché občas funguje mimo rámec časoprostorového zákona příčinnosti. Úplný obraz světa by si podle Junga vyžadoval přidání ještě dalšího rozměru.

Podporuje tzv. prospektivní tendenci oproti pouhé retrospektivě, zařazuje např. problematiku neuróz do kulturních,filozofických a náboženských konceptů, opouští postupně  hledisko kauzality  a předpokládá, že duševní dění je třeba radikálně oddělit od mozku a přírodovědných metod, přiznat mu plnou autonomii a možnost překračovat hranice prostoru, času a hmoty, do nichž zůstává uzavřen hmotný a tělesný svět.

 

Humanistická koncepce v psychologii

Společnost pro humanistickou psychologii byla z podnětu amerického psychologa Abrahama Harolda  Maslowa /1908 – 1970/ založena roku 1962 v USA. Humanističtí psychologové především odmítají redukcionismus jakéhokoli druhu.  V programovém  prohlášení své společnosti uvádějí“ ,,Nechceme být psychology považujícími člověka za velkou, bílou krysu, pomalý počítač nebo uzlíček pudů.“ V USA se  totiž v oné době rozšiřoval vtip, že psycholog je člověk, který se domnívá, že lidský rod pochází z bílé krysy.  Humanisté zdůrazňují jedinečnost člověka a jeho kapacitu k rozvoji své osobnosti. Doporučují také člověka akceptovat takového jaký je  /vyjma ovšem z psychoanalýzy. Považují se za představitele psychoanalýzy třetí generace. Na rozdíl od původních psychoanalytiků nemají za svůj cíl terapii psychickcýh poruch, ale pomoc normálním lidem, aby si svoje zdraví udržovali a dále je rozvíjeli. Představitelem tzv. humanistické psychoanalýzy je např. Erich Fromm /1900 – 1980/. Bývá také označován za kulturního psychoanalytika. Fromm rozlišuje jako základní lidské potřeby především potřebu vztahu k jiným lidem, potřebu přesáhnout sebe sama /např. svými výtvory, díly nebo věcmi/ a potřebu vkořeněnosti /někam patřit, mít svůj domov  /.

…Další humanistickou psychoanalytičkou byla např.americká psychiatrička německého původu Karen Horneyová  (1885 – 1954), která rozpracovala např. lidskou potřebu bezpečí a jistoty a potřebu vnitřní jednoty individua.

Blízko k humanistickým koncepcím měl rakouský psychiatr Viktor Emil Frankl (1905 – 1997), který také odsuzuje redukcionismus v chápání člověka. Za základní lidskou potřebu považuje vůli a touhu po smyslu. Je zakladatelem tzv.logoterapie  neboli třetího vídeňského směru psychoterapie /vedle psychoanalýzy S.Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera/.Podle  Frankla je podmínkou naplnění lidské existence a zachování duševního zdraví hledání smyslu života.Proto se snažil své  klienty  přivézt do takového rozpoložení mysli, v níž by byli schopni smysl svého bytí nalézt.

—

Sociologizující směry v psychologii

 

Sociologizující směry za určující pro vývoj a rozvoj individuální osobnosti považují společenské, sociální faktory a skupiny v nichž se jedinec pohybuje. Osobnost se v sociologickém pojetí stává souborem společenských pozic a rolí, které člověk hraje podle toho, co se od něho v dané situaci a skupině  očekává.

David Emile Durkheim /1858- 1917/ považoval osobnost za výtvor, výsledek sociogeneze, sociální interakce, společenského života. Sociologizující směry považují osobnost za výsledek zvláštní sociální situace ve které jedinec žije a na kterou ustavičně reaguje. V interakci s jinými lidmi a skupinami se vyvíjejí tělesné i duševní funkce, vytvářejí se způsoby konání, rituály,potřeby, návyky, zájmy, stereotypy, automatismy, hodnotové systémy atd.

Někdy se dokonce hovoří o  komunikačních tradicích a o sociální dědičnosti, která má údajně na vývoj osobnosti obdobný vliv jako dědičnost biologická. Teorie zdůrazňující vnější sociální vlivy při determinaci  vývoje  psychiky  a osobnosti se nazývají teorie exogenistické (na rozdíl od endogenistických teorií, které zdůrazňují vlivy vnitřní,např. genetické).Exogenetické teorie považují za rozhodující formativní vliv pro člověka jeho zkušenost /empirii/.

Stručný výčet známých psychologických směrů a škol naznačuje složitost, multiparadigmatičnost psychologie. V současné době ještě předmět psychologie není možno obsáhnout nějakým univerzálně platným paradigmatem. Uvedené směry jsou vesměs dále rozvíjeny a ,,inovovány“.

Moderní integrativní psychologie čerpá cenné impulsy z různých škol a směrů.

 

—

Soupis použité literatury :

2002. LEWIS: The History of Psychology. Aiken: Internetové stránky University of South Carolina, 2002.

http://www.usca.sc.edu/psychology/history/ancient.html

1999. BOEREE: The Story of Psyche and Eros. Shippensburg: Internetové stránky University of Pennsylvania, 1999.

http://www.ship.edu/~psych/psyche.html

2000. HUNT: Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000. 708 s.

ISBN 80-7178-386-2