Dějiny Horní Lužice

Horní a Dolní Lužice jsou historické země, které v současné době tvoří součást Německa a zčásti i Polska. Pod pojmem Lužice se původně myslela jen Lužice Dolní, která dnes patří Braniborsku. Ani Dolní, ani Horní Lužice, která je součástí Saska, nikdy nedosáhly samostatnosti. Po staletí byly vázány k České koruně, což je dodnes patrno na znacích některých měst (Zhořelec, Kamenec), která si ponechala českého lva.

Centrem HL je Budyšín, něm. Bautzen. Většina obyvatelstva německé HL je německy hovořící, ale žije zde menšina Lužických Srbů. Náboženským vyznáním jsou luteráni s menšinou katolíků. Znakem HL i Budyšína je zlatá hradba v modrém poli.

První osídlení lužického území pochází ze sklonku mladšího paleolitu (magdalenien, 12-10 tis. let př.n.l.), zemědělství sem proniklo v době mladšího neolitu (u nás „eneolit“, 4-2 tis.). Z kultur, které zde žily, je nejvýznamější eponymní kultura lužických popelnicových polí (dále kultury nálevkovitých pohárů, kulových amfor, šňůrové keramiky). V době římské zde sídlili Germáni, poté přišli Slované. Kronikář Fredegar (7.st.) nazývá tyto Slovany „Surbi“. V 9. st. obývali Lužice slovanští Milčané a méně Bjezunčané. Tito obyvatelé se v 10. st. zavázali platit tribut Jindřichu Ptáčníkovi. Lužičtí Slované patrně neměli politické centrum a nevyvinulo se u nich státní zřízení, které by bylo podobné přemyslovskému státu. Volili si ovšem náčelníky-vojvody v době válečných tažení. Ve 2/2 10. st. rozdělil Ota I. území zemřelého hraběte Gera na 6 oblastí, z nichž vznikly 3 marky. Do jedné z nich, zvané Východní, spadaly obě Lužice. Správce tohoto území sídlil v Míšni. Země byla rozdělená do administrativnách jednotek, tzv. burgwardů, po 10-20 vesnicích a s hradem jako svým centrem.

Počátkem 11. st. dobyl Lužice Boleslav Chrabrý. Pokusil se dobýt i Míšeň, ale neuspěl a tak přistoupil na dohodu s Jindřichem II. a nechal si Lužice udělit v léno. Jeho syn Měšek II. ale dědictví neudržel a postoupil Lužici císaři Konrádu II. Spojení s říší vedlo k posílení a upevnění německé správy a k christianizaci obyvatelstva. V Budyšíně podle tradice vznikl kostel kolem r. 1000, ale bezpečně doložený je až kostel sv. Petra a Pavla v Gödě z roku 1216.

HL žila z čilého obchodu, místního i dálkového. Stala se majetkem českého krále Vratislava I. a věnem české princezny Judity, jejíž manžel, hrabě Wiprecht II. z Groitsch, spojil ve svém majetku obě Lužice dohromady a zasloužil se o upevnění křesťanství. Jejich syn však zemřel bezdětný a o HL se přihlásil Vladislav II., jemuž patrně nároky na Budyšínsko potvrdil i Fridrich Barbarossa. Přemyslovci pak vládli HL až do ½ 13.st., kdy sňatkem dcery Václava I. Boženy připadla Lužice braniborským markrabím. Touto dobou také vrcholil proces kolonizace – vznikla řada německých i srbských vsí a rozšiřovala se města. Pod jejich soudní a správní moc spadalo rozsáhlé okolí neboli vikpilda. Rozvíjel se obchod, zemí procházela jedna z nejdůležitějších středověkých obchodních cest – Horní neboli Královská cesta.

1. 1319 získal HL Jan Lucemburský, což v HL vesměs přivítali. Římský král Ludvík Bavor udělil Janovi r. 1320 Budyšínsko v léno. O 9 let později získal Jan Zhořelecko. Sám do HL moc nejezdil, zastupoval ho zemský fojt z Budyšína a jeho podfojtové. V srpnu r. 1346 vznikl městský svaz, tzv. Šestiměstí (Budyšín, Zhořelec, Žitava…) k posílení zemského míru. Janův syn Karel IV. pak připojil k České koruně i DL a upevnil svoji vládu nad HL tzv. inkorporačními listinami. Hornolužickým městům udělil řadu privilegií. Svému nejmladšímu synovi Janovi určil za sídlo Zhořelec, který se pyšnil titulem vévodství. Mezi městy pak rostlo určité napětí, posílené neshodami se šlechtou. K tomu se přidaly i spory Václava IV. s bratranem Joštem o vedlejší země Koruny české. R. 1398 vypukla v Lužici válka. I přes všechny zvraty zůstala HL věrná Václavovi. Po jeho smrti uznala Zikmnunda a distancovala se od husitského hnutí. Vzhledem ke své poloze však byla v ohrožení a několikrát, zejména za Prokopa Holého, musela čelit nájezdům husitů. Sami lužičtí však také pořádali výpady a pronásledovali husity v honbě za kořistí, angažovalo se zejména Šestiměstí. Zikmund HL podporoval a ocenil ji potvrzením privilegií, pochvalami atp.

Za vlády Jiřího z Poděbrad se dostala HL coby vedlejší země KČ do rukou Matyáši Korvínovi, po jeho smrti připadla zpět českému králi Vladislavovi II. Byl to však právě Matyáš, kdo zavedl dodnes užívaný termín Lusatia superior a Lusatia inferior. V této době sílilo postavení stavů. Ačkoliv existovaly 4 stavy – preláti, páni, rytíři a města, na zemských sněmech vystupovaly jako 2 kurie (Šestiměstí + ostatní), z nichž každá měla 1 hlas. Města tak měla velkou moc.

Srbové tvořili ve středověku velkou část obyvatel na venkově i ve městech, ačkoliv tam převládal německý charakter. Objevovaly se některé tendence k potlačení slovanského etnika, ale na druhou stranu se v kostelech kázalo i v srbštině.

V 16.st. přijala většina obyvatel Lutherovo učení (blízkost Saska, nespokojenost s církví). HL zažívala dobu rozkvětu, rozmohlo se zejména soukenictví. Z r. 1538 pochází zemské zřízení HL, tzv. Acht Artikel, které řeší hlavně ekonomické a policejní otázky. V r. 1547 vyvrcholila šmalkaldská válka a první stavovské povstání v Čechách. HL s nimi pak sdílela tvrdé tresty. Privilegia Šestiměstí byla radikálně omezena a městům byly uděleny pokuty. Svoji rozhodující pozici tak města nadobro ztratila, ačkoliv část privilegií a majetku jim byla vrácena. V r. 1584 přijala HL gregoriánský kalendář, Sasko až r. 1700. Ke druhému stavovskému povstání zaujala HL nejprve vlažný postoj, ale pak se připojila. V zemi rostlo náboženské napětí, katolický zemský fojt byl nahrazen luteránem Jáchymem Ondřejem Šlikem, který byl ale 21.6.1621 na Staroměstském náměstí popraven. Lužice tehdy trpěly častými průchody vojsk. R. 1633 dobyl Albrecht z Valdštejna Budyšín a Zhořelec, v r. 1634 Budyšín stihl během krátké doby druhý tragický požár. Situace v Lužicích nakonec vedla až k jejich odstoupení Sasku, rodu Wettinů r. 1635. Od té doby přestaly být Lužice součástí Zemí KČ. HL si však udržela svoji celistvost až do r. 1815, kdy část území HL připadla Prusku. Ještě v době třicetileté války byly Lužice ničeny neustálými přesuny a pobyty vojsk. Švédové ze země odešli až r. 1650 a země se poté dlouho vzpamatovávala. V době pobělohorské do HL přišla řada českých exulantů. Na přelomu století a ve století 18. musela Lužice opět snášet další kvartýrování armád (severní válka, sedmiletá válka, první slezská válka). R. 1763 nastoupil kurfiřt Fridrich August III., za jehož vlády země konečně začala vzkvétat. Ke konci století (snad v souvislosti s VFR) proběhla v Lužici dvě selská povstání. Po r.1806 (pád Sv.ř.ř.) bylo Sasko povýšeno na království. Rok nato přišel do Budyšína Napoleon a do jeho armády byli rekrutování místní muži. Práve v Lužici pak r. 1813 vrcholila válka proti Napoleonovi, který ale bitvu u Budyšína ještě vyhrál. Země opět utrpěla četné škody.

Co se týče hospodářství, těžila HL hlavně z textilnictví, své produkty vyvážela až do Ameriky. Nábožensky šlo o protestatskou zemi s katolickou menšinou. Srbové byli převážně evangelického vyznání. Vzdělanost na základní i vyšší úrovni rostla v Lužicích od 16.st. Za univerzitním vzděláním odcházeli Lužičané nejčastěji do Lipska. Šířil se knihtisk a vznikaly četné knižní sbírky, z nichž jsou pozoruhodné hlavně knihovny ženských klášterů Marienthal a Marienstern. Pomalu se začala šířit i literatura psaná srbsky. Nejstarší hornolužickou písemností je Budyšínská přísaha, tedy slib věrnosti Budyšínských Ferdinandu I. Širší veřejnost si oblíbila divadlo, hudbu a přízni se těšila i historie. Zhořelec, tehdy největší zemské město, měl bohatou tradici kronikářství. Ve Zhořelci je mimochodem i nejvíce renesančních památek z celé HL. V 18.st. zahájila činnost řada učených společností, např. Hornolužická společnost věd, jejíž členové byli i ze zahraničí včetně Čech. Tato společnost dnes patří k nejstarším vědeckým uskupením v Německu.

Kvůli soužití s Němci byla značně germanizována srbská menšina, zejména její protestantská část. Po Vídeňském kongresu (1819) byly obě Lužice rozděleny mezi Prusko a Sasko. V důsledku těchto změn se zmenšila autonomie obou zemí, hornolužičtí Srbové si však udrželi své středisko v Budyšíně a mohli se tak dočkat svého národního obrození. Z r. 1835 pochází zákon, který říká, že Srbové nesmí být nuceni vzdát se své národnosti. Koncem století se rozvinula srbská žurnalistika, vycházel časopis Lužičan. Kvůli oddělenému vývoji obou Lužic se také vyvinuly dva spisovné jazyky. Podle některých badatelů inspirovala cesta do Lužice Ludovíta Štúra k vytvoření spisovné slovenštiny.

K úplnému začlenění HL do Saska došlo až r. 1926, kdy se hornolužičtí protestanté začlenili do organizace saské zemské církve. (V r. 1870 se Sasko stalo součástí nové německé říše.) V obou Lužicích se významně rozvíjel průmysl, zahájila se těžba hnědého uhlí a budovala se hustá železniční síť. Vůdčí postavení nyní patřilo Žitavě. Zvýšil se počet obyvatelstva, ale poklesl podíl Srbů, tehdy ještě „Vendů“. R. 1912 vzniká Domowina, centrum kulturních aktivit Srbů, dále srbský Sokol a některá politická hnutí.

Po 1.sv.v. se uvažovalo o přiřazení srbské oblasti k ČSR nebo o samostatnosti Lužice. Většinové německé obyvatelstvo i konzervativní Srbové však byli proti. Během 2.sv.v. zažili Srbové patrně největší ohrožení ve svých dějinách. Byla zrušena Domowina a platil zákaz ve školách mluvit srbsky či provádět srbské bohoslužby. Po válce Lužice skončily jako součást Německa a v menší míře Polska, přestože se opět objevil návrh připojit Lužice k ČSR, což tentokrát podporovaly obě strany, mj. i obnovená Domowina. Za komunismu ustoupilo tradiční textilnictví chemickému průmyslu a těžbě uhlí. Právě kvůli dolování byly přesídleny desetitisíce lidí, což mělo negativní dopad na Srby, ačkoliv režim srbské etnikum i podporoval jako výkladní skříň své menšinové politiky.

Dnes patří Lužice k Sasku a Braniborsku. K srbské menšině se dnes hlásí celkem 60 000 lidí, asi polovina z nich aktivně hovoří srbsky. Jejich počet se však ztenčuje.

Literatura :

BOBKOVÁ, Lenka, BŘEZINA, Luděk, ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Lužice. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 232 s. Stručná historie států, sv. č. 54. ISBN 978-807-2773-824.