ČR a vládní krize 2005 – esej
Česká republika je svrchovaný, demokratický právní stát ležící ve střední Evropě. Je republikou s parlamentním systémem. Zdrojem veškeré moci ve státu je lid, který ji vykonává prostřednictvím zákonodárné, výkonné a soudní moci. Ústavní zákon může stanovit, ve kterých případech tuto moc lid vykonává přímo. Základem politického systému ČR je svobodný a dobrovolný vznik a volná soutěž politických stran, které respektují základní principy demokracie a odmítají použití násilí jako prostředku k prosazování svých cílů. Ústava ČR byla přijata 16.12.1992, začala však platit až se vznikem samostatného státu , tj. 1.1.1993. Hlavou státu je prezident republiky volený na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu na dobu pěti let. Vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, tvoří ji předseda vlády, místopředsedové vlády a ministři. Vláda musí do 30 dnů od svého jmenování předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat ji o vyslovení důvěry. Pokud důvěra není vyslovena, nebo je naopak vyslovena nedůvěra, musí vláda podat demisi. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament ČR a moc soudní představuje systém nezávislých soudů.
Po druhé světové válce připadla ČSR do sovětské sféry vlivu, což vedlo k posílení Komunistické strany Československa (KSČ), která v únoru 1948 provedla státní převrat a nastolila komunistickou diktaturu v čele s Klementem Gottwaldem. Pod silným sovětským vlivem prošla země od konce 40. do poloviny 50. let obdobím likvidace soukromého vlastnictví, přestavbou průmyslu, která vycházela vstříc sovětskému bloku, a vlnou represí, politických procesů, čistek a budování pracovních táborů. Roku 1960 byl stát přejmenován na ČSSR (Československou socialistickou republiku) a byla přijata nová ústava, zakotvující mimo jiné vedoucí úlohu KSČ. V 60. letech se postupně projevilo určité uvolnění v ideologické a kulturní oblasti a ve 2. polovině 60. let byl zahájen proces hospodářských a posléze politických reforem, vrcholících roku 1968 pokusem o nastolení demokratického modelu a tržní ekonomiky, který ale ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968. Až po sametové revoluci roku 1989 byla zrušena vedoucí úloha KSČ a byl zahájen demokratizační proces. Napětí mezi Čechy a Slováky potom vedlo ke vzniku dvou samostatných republik: České (ČR) a Slovenské (SR). Dnes je představitelem státu prezident Václav Klaus, premiérem Stanislav Gross a stranou s největšími volebními preferencemi ODS.
Počátek současné vládní krize můžeme vidět již v dlouhodobém úpadku volebních preferencí ČSSD (Česká strana sociálně demokratická), jíž je S.Gross členem, a propadu ve volbách do Evropského parlamentu, kdy ČSSD jako nejsilnější strana skončila až na 4. místě a získala tak pouze 2 mandáty z 24. Neschopnost tehdejšího předsedy strany komunikovat s lidmi a vytvoření koalice s US-DEU (Unie svobody-demokratická unie), jejíž specifika v mnohém nekorespondují se specifiky sociální demokracie, vedly k jeho odstoupení. Do čela strany se postavil Stanislav Gross. Mladý úspěšný politik však začíná mít v lednu 2005 problémy. Týkají se nevyjasněného původu jeho majetku. V únoru ale prozatím novinářská kauza prosakuje i do politiky, objevují se dokonce petice požadující jeho odvolání. Další kapkou bylo podnikání jeho manželky Šárky a její trestně stíhané společnice. Již v polovině února je možné zaslechnout 1. zmínky o předčasných volbách. Z anket vyplývá, že 80% občanů Grossovi nevěří a ke všemu se proti němu staví i koaliční partner ČSSD: KDU-ČSL. Lidovci mluví o novém předsedovi vlády a ukončení podnikání Grossovy ženy. 19.2. vystupuje předseda KDU-ČSL, Miroslav Kalousek, a žádá odstoupení Stanislava Grosse z funkce premiéra. Oficiálním důvodem je snížení důvěryhodnosti vlády dané aférou kolem něj. Premiér však odmítá na přání lidovců odstoupit. 21.2. se do sporu vkládá prezident a vyzývá Miroslava Kalouska a Stanislava Grosse k přípravě řešení vzniklé situace, které přesvědčí lidi o tom, že jejich vláda má smysl. O čtyři dny později se zmiňuje o předčasných volbách, které si mimochodem přeje i třetina českých občanů. 1.3. nabízí Gross demisi, ale sociální demokraté ji odmítají. 2.3. potom oznamuje, že rezignuje, pokud mu na zasedání vedení ČSSD nebude vyslovena důvěra. Následující den se veřejně omlouvá, avšak 8.4. opět nabízí rezignaci, pokud se na nové vládě nebudou podílet ti, kteří „rozbíjeli“ tu nynější. 12.4. prezident požaduje rychlé vyřešení krize, dokonce v několika hodinách.
Stanislav Gross pravděpodobně odstoupí, vede ho k tomu množství důvodů: obliba u veřejnosti klesá, naléhají na něj politici i představitel státu a koneckonců by si možná sám potřeboval odpočinout, za těch pár měsíců o dost zestárl. Bude sestavena nová vláda, předpokládejme, že stejně jako ta stará bude tvořena koalicí. Vydrží následujících 14 měsíců, než se „vedení“ ujme ODS, která s velkým náskokem vyhraje volby, 2. budou asi komunisté, jejich moc stále sílí, navíc vzhledem k nynější situaci může být pro lid vcelku zajímavý jejich návrh zákona o majetkovém přiznání…
Na závěr snad můžeme říci, že jako politik udělal Gross chybu. Kdyby od začátku odmítal otázku nabytí svého majetku komentovat-jako se přece u politiků sluší a patří, byl by velmi oblíbený a neméně úspěšný.