Co je to zač, ta bytost člověk? – esej

Motto:

Být člověkem znamená i nebýt v pojmu, je to dobrodružství, které je svou podstatou dramatem,cosi neopakovatelného a historicky proměnlivého.

Ortega y Gasset

Pohled do minulosti a hledání kořenů

Otázky  původu člověka, jeho pravé podstaty, smyslu jeho existence či jeho postavení ve vesmíru, jsou lidmi pokládány, z historického hlediska, velmi dlouho. Samotné slovo člověk je odvozováno od života na zemi. (V hebrejštině adam, člověk, je kořenem slova adamha, země. Adam tedy znamená “pozemšťan”. Z lat. ze základu humus, země, vzniklo humanus, lidské.) Každá výpověď o člověku je výpovědí o sobě samém[1]. Lze tedy předpokládat, že otázky o tom, co to vlastně člověk je, jsou samy o sobě součástí odpovědi, člověk je životem, který se táže, čím ve skutečnosti je. Nebo jinak, člověk je  člověkem od té doby, co se táže po svém původu. Kdy a proč se život začal ptát? Odpověď na tuto otázku pravděpodobně souvisí s- uvědoměním si vlastní konečnosti, smrtelnosti. Historie nám naznačuje, že toto vědomí sebe sama, resp. vlastní smrtelnosti, se poprvé objevuje zhruba před 50-60 tisíci lety v souvislosti s rituálními projevy při pohřbívání. Zhruba 50 tisíc let tedy trvá cesta člověka za poznáním sebe sama…

Na co během své poutě přišel?

Je mnoho věcí, na které člověk během své cesty za sebou samým odpovídá. Pro potřeby této práce si dovolím schematizovat toto poznání do třech základních oblastí, které se však navzájem prolínají :

1)Člověk jako živočich

Objasnění principů fungování lidského těla, poznatky biologie, fyziologie, medicíny a jiných disciplín, odpověděly na mnohé z otázek o člověku. Již v  dobách starověku (medicína ve starověké Číně) člověk dosáhl pozoruhodné úrovně znalostí v těchto oblastech, které většinou využíval k léčení vlastních neduhů a ke zvýšení schopnosti přežít. Tyto vědomosti zároveň pomáhaly objasňovat souvislosti mezi řadou přírodních úkazů a lidským životem, stávaly se tak základnou pro pochopení zákonitostí fungování lidské psychiky (antická filozofie, středověká Alchymie, některé tradiční východní nauky). Tyto poznatky se dále rozšiřovaly  a stále častěji představovaly nová a šokující zjištění o člověku. Tento vývoj silně nabírá na významu a rychlosti zvláště v posledních dvou stoletích, kdy došlo k celé řadě velmi významných objevů a teorií. Mezi nimi zaujímá významné místo evoluční teorie Charlese Darwina, jež znamenala doslova Kopernikovský obrat v pohledu na původ člověka a jeho postavení ve světě. Z této teorie a moderních poznatků čerpá v dnešní době populární sociobiologie, reprezentovaná např. E.O.Wilsonem nebo R.Dawkinsem. Z poznatků biologických věd těží také moderní psychologie, zvláště pak např. kognitivní psychologie, jež se snaží pomocí biologických pojmů vysvětlit některé problematické oblasti, jako např. podstatu myšlení či cítění nebo problematiku vědomí. Ze současného biologicky orientovaného pohledu je tedy člověk živočich, jenž má evolucí velmi rozvinutý mozek, díky kterému je obdařen myšlením.

2)Člověk z pohledu psychologicko-filosofického

Zhruba v 6. století před naším letopočtem dochází v mnoha lidských společnostech k pozoruhodnému obratu. Buddha v Indii, Konfucius v Číně, stejně jako básníci a filozofové v Řecku se začali zabývat fenoménem mysli ve zcela jiném kontextu, než bylo do té doby zvykem, začali lidské mysli připisovat schopnost produkovat myšlenky, city a svobodnou vůli. Před tímto obdobím bylo totiž obvyklé, že myšlenky a city byly vykládány jako poselství bohů či duchů, kteří sestupují do člověka a ovládají ho. Tento obrat se stal myšlenkovým základem pro filosofický, psychologický a teologický přístup k člověku. Tyto přístupy vyprodukovaly mnoho různých teorií a názorů na to, co jest člověkem, odkud a kam jde, a co je smyslem jeho cesty. Rozsah této práce bohužel nedovoluje komplexnější shrnutí toho jak se pohled na člověka v těchto systémech vyvíjel, zmíním zde tedy alespoň některé nejdůležitější, v současné době stále aktuální, poznatky o člověku. Jeden ze zásadních aspektů lidství je, z filosofického hlediska vedle již zmiňovaného vědomí sebe sama, bezesporu schopnost racionálního uvažování a z ní vycházející schopnost řeči a pokročilého sociálního života (Aristetolův anthropós zoon politikon). Z filosofického pohledu je tedy člověk bytostí, jež jako jediná chápe svůj vztah k okolnímu světu, prostoru a času a uvědomuje si vlastní konečnost. Psychologie jakožto věda o lidském myšlení, cítění a chování se ustanovila jako poměrně moderní disciplína v 18. – 19. století. Psychologie těží z mnoha různých zdrojů poznání, oborů a přispěla velmi výrazným způsobem k objasnění některých otázek o člověku. Jakožto multiparadigmatická disciplína je o ní těžké hovořit jako o jednotné vědě, která by disponovala jednotnou metodou a proto je těžké vysledovat nějaký jednotný pohled na člověka. Dá se říct, že moderní psychologický pohled na člověka je synergickým uceleným pohledem, jenž připouští hlediska filosofická, biologická i sociální,  kterým je nadřazen pojem osobnost, chápaný jako jedinečný, jednotný a dynamický proces s určitou strukturou (vědomí, paměť, myšlení atd.) a zákonitostmi (motivace, temperament, schopnosti).

3)Člověk jako tvor společenský

Nezbytnou podmínkou toho, že se život v podobě člověka začal ptát po svém původu, se zdá být jeho společenská interakce. Z evolučního pohledu to byla právě sociální kooperace, jež vedla k tomu, že se u lidí vyvinul mozek schopný myšlení. Je to právě řeč, nástroj vzájemné komunikace, jež mu umožňuje se ptát. A je to kultura, která svou schopností reprodukce udržuje jeho poznání a která jej skrze proces socializace formuje. Z pohledu společenského je člověk socializovaným živočichem. Je však pouze biologickým mediem, na nějž společnost zapisuje své obsahy? Nikoliv, zdá se, že vztah člověka a společnosti je spíše vztahem vzájemné interakce.

Závěr

Zhruba 50 tisíc let tedy trvá cesta člověka za poznáním sebe sama… Během této cesty se člověk transformuje, objevuje kulturu, náboženství, techniku, drasticky ovládá přírodu a stává se nejvlivnějším tvorem na zemi. Na otázku, jež byla na počátku této cesty, dostává celou řadu dílčích odpovědí, přesto se však nezdá, že by kterákoliv z nich byla odpovědí konečnou-definitivní, či že by ona prvotní otázka po původu a smyslu pozbývala na aktuálnosti. Naopak, zdá se, že čím více vědomostí má člověk k dispozici, tím více si uvědomuje složitost či mnoho-rozměrnost toho, čím ve skutečnosti je. Jak jinak, když ten, který se táže i ten, na jehož podstatu se ptá, jsou jeden? Je to život.

[1] Srovnej viz. heslo “člověk” in: Filosofický slovník, Olomouc (1998).