Člověk člověku vlkem – esej o vývoji vztahů mezi lidmi

Jelikož chci rozebírat tento citát od známého empirika, filosofa Thomase Hobbese, měla bych se zabývat vývojem vztahů již od raných počátků světa, nebo spíše společnosti, protože tento citát je determinován do stavu bezpráví a anarchie, kdy ještě neexistovalo žádné státní zřízení, žádná justice, ba dokonce ani vládce.

Kdo jednou četl nějaké Hobbesovy zápisky, nemůže si nevšimnout, že se zabýval zejména teorií státu jako takovou a chtěl upravit vztahy mezi lidmi ke spokojenosti všech. Stav bezpráví je věc velmi špatná, pro lidi, řekla bych, až kritická. V dobách nejstarších se právo (samozřejmě ještě ve zvykové podobě) vyskytovalo jen sporadicky, ale při utváření prvobytně pospolné společnosti se začalo rozvíjet a najednou byl zapotřebí i vládce. Za těchto podmínek se vztahy mezi lidmi začaly měnit, i když si nejsem jistá, jestli k lepšímu, protože po dobách nejstarších následoval středověk a tam byly vztahy mezi lidmi, a hlavně postavení lidí ve společnosti, velmi špatné.

Nechtěla bych zažít to, co bylo tenkrát pro obyčejného člověka každodenní rutinou. Středověký člověk byl šťasten pouze tehdy, když se narodil do dobré rodiny, třeba jako princ, nebo alespoň potomek nějakého feudála. Samozřejmě ve většině případů tomu tak nebylo, protože nejvíce lidí pocházelo z chudých vrstev. Vesničané byli tenkrát ve velmi špatné pozici, troufla bych si i říct, že to byl nový druh středověkých otroků, protože museli pracovat na cizím poli od svítání do soumraku, odvádět podíl z úrody ve formě naturálií vlastníkovi půdy, a i přes to všechno strádali. Možná bych mohla připomenout i neuvěřitelné násilí, které panovalo snad ve všech středověkých státech. Počínaje fyzickými tresty za drobné prohřešky a mučením při vykonstruovaných čarodějnických procesech konče. Byla snad tato brutalita pozůstatkem něčeho zvířecího v nás? Naštěstí dnes žijeme v úplně jiných podmínkách, protože od té doby se mnohé změnilo a s tím i postavení lidí ve společnosti. Sice tu již nepřevládají primitivní způsoby obživy a feudální vlastnictví, existuje volnost a svoboda, ale i přes to všechno mají dnešní vztahy mezi lidmi mnoho slabých míst, vlk se totiž ukrývá v každém z nás.

„Člověk člověku vlkem“ z jiného úhlu pohledu může znamenat i špatné vztahy mezi jedinci stejné společenské vrstvy (což jsou tedy v dnešním světě všichni). Kdyby se ocitl středověký člověk v našich podmínkách, ve svobodném a demokratickém státě, jistě by si pomyslel, že je to ráj na zemi. Svoboda, dostatek všeho (někdy i přebytek), spousty možností. Ale možná, že by byl velmi překvapen, protože se zde objevují zase jiné prostředky, jak vztahy mezi lidmi kazit, například špatné lidské vlastnosti jako závist, sobectví či touha po majetku. Může se to zdát jako klišé, ale jak se může člověk chovat k ostatním dobře, když myslí jen na sebe? Zkuste se porozhlédnout kolem sebe, můžete najít typické příklady a to nejen ve svém blízkém okolí, ale i v médiích. Tam je to podle mého názoru vidět nejvíce.

Ten, kdo někdy sledoval jakoukoli politickou debatu, nemohl si nevšimnout způsobu, jakým spolu ti nejvýznamnější lidé naší republiky diskutují. Neuškodilo by jim, kdyby jim někdo sdělil, že jejich chování někdy opravdu překračuje normu slušnosti. Oni to asi ještě neví, protože se tak vesele chovají dál. Myslím, že by měli jít příkladem všem občanům České republiky, protože když ne oni, tak kdo jiný? Možná to není problém jen naší vlády, ale i vlád jiných zemí, ale to já nemohu tak objektivně posoudit, nebo se spíš nechci plést do věcí, o kterých nemám mnoho informací a kterým možná ani moc nerozumím.

Člověk je člověku vlkem, každý by chtěl vést pomyslnou smečku s názvem „svět“. Rozdíl od opravdových vlků je takový, že z žabomyších rvaček o les nebo pěknou vlčici, lidé válčí o celá velká území a to nejen kvůli touze po bohatství cizí země, ale třeba jen i kvůli touze po moci někoho ovládat. Takže širší slova smysl se vlastně nezměnil, jsme pořád stejní. Nemusí to být ale jen války mezi státy, stačí se podívat kolem sebe, například na násilí v ulicích. Krádeže, rvačky, dokonce i vraždy bezbranných lidí kvůli pár korunám. Zamysleme se nad tím. Udělali by tohle vlci?

Každý člověk by se měl snažit mít vztahy s ostatními co nejlepší, ale myslím, že u někoho jeho komplikovaná povaha vztahy kazí. Takoví lidé jsou neustále hrubí, výbušní, a jelikož neumějí moc dobře komunikovat, tak jsou jistě v hloubi duše smutní. Já bych teda určitě smutná byla, protože se snažím mít s ostatními vztahy co nejlepší, i když se mi to občas moc nedaří. Někdy jsem ale toho názoru, že to není jenom moje vina a vztah mám k nějakému člověku špatný i proto, že ho on sám zapříčinil svým chováním. Když mi na tom člověku nějak více záleží, snažím se to s ním urovnat, ale jakmile je mi to jedno, nechám to plavat. Asi už mě dnešní společnost odnaučila být se všemi zadobře za každou cenu.

Vztahy mezi lidmi se vyvíjely, vyvíjí a vyvíjet se budou. Změnil se i vztah mezi rodiči a dětmi, dokonce velmi rychle v poslední době. V mládí našich praprarodičů, tak před sto lety, byli rodiče pro své děti velkou autoritou. Děti jim vykaly a líbaly ruce při odchodu do školy, jak jsem to četla v jedné knize z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dnešní mládež si tohle nedokáže představit, abych pravdu řekla, tak si to nedokážu představit ani já. Ale alespoň ta „moje“ generace ještě nějakou úctu ke generaci předchozí má, protože když mi maminka, učitelka na základní škole, vypráví, jak se někteří žáci chovají, říkám si, že jestli to takhle půjde dál, úcta mezi lidmi se vytratí docela a nám zůstanou jen oči pro pláč. I když – nám možná ještě ne, ale našim potomkům určitě. Proto bych chtěla na čtenáře téhle eseje apelovat, aby se snažili být dobrým příkladem pro své děti a měli by je naučit správnému chování a to i za cenu přísnosti, protože znalost, nebo spíše umění slušného chování je to, co lidem často chybí.

Novodobá společnost se sice snaží lecjakými zákony a nepsanými etickými pravidly přirozené chování lidí ovlivňovat, to je taky jeden z důvodů dnešní psychické vyspělosti lidí. Každý umí číst a psát, je samozřejmostí, že civilizovaný člověk dnes ovládá několik jazyků, protože možnost cestování mu rozšiřuje obzory ještě více. Člověk jednadvacátého století umí mnoho věcí, které člověk v dávných dobách neuměl, dokonce má k dispozici neuvěřitelné množství technických vynálezů, které si před několika stovkami let lidé nedokázali ani představit. V této technické „divočině“ bychom si ale měli uvědomit, že nesmíme zapomenout na dobré vztahy mezi lidmi, abychom nakonec neustálými spory sami sebe nezničili a neskončili v lese jako ti vlci.