Claude Lévi-Strauss: Rasa a dějiny – reflexe

Úvod

Lévi-Strauss se ve své práci věnoval pojmu rasa, protože ho považuje za velký intelektuální omyl, který se urputně drží v myslích Evropanů. Především se dává slyšet, že nic jako intelektuální převaha jedné rasy nad ostatními neexistuje. Tento výrok podkládá tvrzením, že došlo k záměně sociologických a psychologických výtvorů kultur za biologické pojetí rasy. Kulturní originalita různých světových oblastí je nesporná, nevyplývá ale z odlišností vázaných na anatomickou nebo fyziologickou konstrukci lidského těla a mozku, nýbrž z geografických, historických a sociologických okolností. Mezi těmito okolnostmi a biologickým pojetím rasy existuje určitá paralela, kterou by však bylo hrubou chybou interpretovat jako kauzální vztah. Lévi-Strauss předjímá, že vykořenění rasistických teorií argumenty může vést k pouhému přemístění se rasistických předsudků na novou půdu. Ve své práci se věnuje kritice difuzionistického a evolucionistického pojetí vývoje kultury a snaží se ji (z důvodu velmi omezeného prostoru alespoň částečně) uvést na pravou míru.

Lévi-Strauss je relativně současným autorem, přesto však (dle jeho vlastních slov) jeho dějinná etapa skončila. Vypráví se, že když se Léviho-Strausse zeptali, co si myslí o současné antropologii, odpověděl, že na současnou antropologii nemá názor – že se vyzná v antropologii své doby. Dávného autora bych si dovolil jaksi aktualizovat a konfrontovat ho se současnou situací, se současným autorem bych polemizoval. Protože ale Lévi-Strauss nespadá ani do jedné kategorie, pokusil jsem se o jiný přístup. Práci jsem rozdělil do dvou částí. V první části jsem se pokusil shrnout základní myšlenky textu (což nebylo snadné, neboť samotný myšlenka textu je očividně již výrazně zhuštěna, aby vyhověla svému účelu) aniž bych výrazně zanesl výklad autora vlastními projekcemi, a v druhé části bych se rád věnoval krátké polemice s některými myšlenkami, které byly v textu naznačeny.

Rasa a dějiny

Prvním problémem, na který narazíme při pokusu o důkladnější rozbor souvislosti mezi pojmy rasa a kultura je, že zatímco rasa v biologickém pojetí se počítá v řádu jednotek, které máme relativně jasně definované, pojem kultura pokusům o vyčerpávající definici poněkud nepřeje. Lévi-Strauss upozorňuje, že kromě kultur současných, které můžeme zkoumat do tak velkých detailů, jak nám jenom naše síly dovolí, existují také kultury, které předcházely (a budou následovat) v čase. Získáváme tedy téměř nekonečnou množinu kultur, známých i neznámých. Krom toho je vhodné také brát v úvahu, že každá společnost má nebo může mít ještě další vnitřní diverzifikaci. Lévi-Strauss tedy vidí jako prozatímní řešení zavedení jistého optima rozmanitosti, které kolísá v závislosti na dalších faktorech. Rozmanitost kultur ale především nesmí být pojímána staticky[1]. Není pravda, že kultury existují jako oddělené celky – lidské společnosti nejsou osamělé[2]. Diference a specifičnosti vznikají nejen v důsledku neznalosti jiných společností, ale především jako reakce na jiné společnosti. Touha odlišit se, potřeba oponovat, to je motor kulturní změny.

Rozmanitost kultur, ač přirozený jev, je a byla často nazírána jako cosi skandálního. „Pokrok poznání nespočíval v tom, že by rozptýlil iluzi o její zrůdnosti či skandálnosti ve prospěch nějakého přesnějšího nazírání, nýbrž jen v uznání její existence a v hledání cest, jak se s ní smířit“[3]. Jednoduchá deklarace přirozené rovnosti a bratrství, kterou nastolili mnohé velké filozofické systémy, však plně neuspokojuje ducha, protože pomíjí faktickou rozmanitost, kterou nelze přehlédnout a o které nestačí prohlašovat, že se netýká podstaty problému[4]. Rozdílnost kultur je do očí bijící fakt, který přináší dalekosáhlé praktické implikace a přehlížení tohoto faktu je tudíž neuspokojivé. Lévi-Strauss upozorňuje na všeobecně rozšířenou teorii rozdílnosti kultur, a pojmenovává ji falešným evolucionismem. Falešný evolucionismus předstírá, že rozdílnost kultur plně uznáváme, a to tak, že kultury považuje za stádia jediného vývoje, který vychází z jednoho bodu a směřuje ke stejnému cíli. „Lidstvo jistě spěje k jednotě a totožnosti, nicméně tato jednota a totožnost se mohou uskutečňovat jen postupně, přičemž rozmanitost kultur ilustruje okamžiky (tohoto) procesu […]“ [5]. Na rozdíl od skutečného evolucionismu, který je vědeckou hypotézou založenou na četných důkazech, se pseudoevolucionismus vyznačuje spornou validitou. V případě zkoumání kultur skrze artefakty je tvrzení, že se jedna forma artefaktu vyvinula z jiné pouhou metaforickou formulací, která postrádá vědeckou důslednost[6], protože naprosto pomíjí mnohé další aspekty tehdejších kultur, které jsou dnes již nepoznatelné.

Když jsme zavrhli hypotézu pseudoevolucionismu, musíme se zamyslet jakže tedy rozdíly kultur interpretovat. Nejprve musíme přemýšlet nad tím, co je to pokrok. Stěží bychom mohli popřít, že v dějinách civilizace k nějakému pokroku došlo. Přesto je však v otázce společnosti obtížné tvrdit, že vývoj postupoval lineárně a především v časové dimenzi. Pokrok civilizace není nutný, ani nepřetržitý. Postupuje skoky, posuny nebo mutacemi[7]. Je možné prohlásit, že některé společnosti nevyužily minulosti stejně, pro některé dokonce byla časem ztraceným[8]. Historie nebývá vždy kumulativní, přesto se však můžeme domnívat, že každá společnost je ve své podstatě stejně aktivní.

Pokud bychom se rozhodli rozdělit společnosti na společnosti stacionární, tedy ty, u nichž dochází jen k malému vývoji, a na společnosti kumulativní, které mají dar systematicky tvořit a schraňovat produkty civilizace, které směřují určitým vytyčeným směrem, pak se musíme postavit před otázku, zda dokážeme nezaujatě zhodnotit vývoj společnosti, pokud nejde stejným směrem jako vývoj kultury naší. V případě, že systém, který nějaká společnost vytvoří, není v žádném ohledu blízký našemu referenčnímu rámci, pak jistě budeme mít tendenci označit takovou kulturu za stacionární. Dějovost či historičnost dané kultury není funkcí jejích niterných vlastností, ale funkcí situace, za jaké je posuzujeme, a počtu a rozmanitosti našich zájmů, jež se na ně váží[9]. „Protiklad mezi progresivními a inertními kulturami je tedy dán především místem, odkud je posuzujeme“ [10]. Pro západní kulturu je typické, že během posledních tří století se soustředila především na vývoj mechanických prostředků. Rozvinutost společnosti by z našeho pohledu tedy mohla být spotřeba energie na hlavu (nebo například stupeň racionalizace či byrokratizace procesů a institucí, troufám si dodat). Mohli bychom uvést množství jiných směrů, ve kterých mnohé známé kultury dosáhly význačných úspěchů.

Lévi-Strauss přesto naznačuje, že pokrok západní civilizace je jaksi hmatatelný. Západní civilizace expanduje a kolonizuje jiné kultury, které přejímají západní způsob života. Bylo by sporné tvrdit, že tak dělají s radostí. V mnoha ohledech se jedná o akulturaci násilnou, která plyne ze situace, kdy byla původní kultura západní převahou rozdrcena a nyní se marně pokouší uchovat aspekty, které by se daly nazvat nadstavbou, zatímco základna byla změněna. Mluvíme zde o nerovnosti, která je na rozdíl od hodnotových systémů objektivní.

Připusťme na moment, že západní kultura opravdu dosáhla nejzazšího známého bodu v budování civilizace. Jako měřítko zde pojímáme množství vynálezů, které je západní kultura schopna zpracovávat. „Tyto dílčí přínosy jsou však méně důležité, než způsob, jakým je každá kultura seskupuje, uchovává, nebo vylučuje“ [11]. Západní civilizace se projevila jako více kumulativní v oblasti technických vynálezů. Dokázala systematicky a intenzivně hromadit objevy, které směřovaly jedním směrem a umožňovaly tedy vzájemnou syntézu. Můžeme se ptát: Proč civilizace za pouhou poslední desetinu své existence za výrazně nezměněných přírodních podmínek urazila tak neporovnatelně delší kus cesty k poznání, pro nás ztělesňovaný neolitickou a průmyslovou revolucí? Lévi-Strauss důvod ilustruje na matematickém modelu hráče, který spekuluje, aby dosáhl co nejdelší úspěšné kombinace čísel. Osamocený hráč může obtížně doufat, že dosáhne své preferované kombinace o velké délce. A pokud ano, bude k tomu třeba nekonečně delší množství času, než množina hráčů, kteří si mohou dovolit tu výsadu skládat své výsledné kombinace společně. Hráči jsou pořád stejní (respektive stejně nadaní štěstěnou), změnil se systém, jakým svůj výsledek kombinují. Kultury tedy dosahují nejlepších výsledků ve vzájemné konfrontaci respektive v koalici. „Kumulativní společnost tedy neexistuje. Kumulativní historie nepatří některým rasám nebo některým kulturám, jež by se odlišovaly od ostatních. Plyne spíše z jejich chování než z jejich přirozenosti“ [12].

Svou práci Lévi-Strauss završuje myšlenkou, že ona společná hra, ze které plyne veškerý pokrok, také vede k homogenizaci zdrojů každého hráče. Na tento proces vyčerpávání se kulturních originalit podle autora platí tři léky. Prvním je vnitřní diferenciace kultury, druhým je kooperace s vnějšími kulturními celky (první ilustruje na kapitalismu, druhý pak na kolonialismu a imperialismu) a třetím je rozrůzňování politických a sociálních režimů. Dochází ke ztotožňování původních vkladů, zatímco jejich rozmanitost umožnila plodnou spolupráci. Tento paradox je podle Léviho-Strausse nutné si uvědomovat, abychom byli schopni vyvarovat se slepého partikularismu, který by se snažil vyhradit privilegium jedné rase[13].

Kritická reflexe

S pojmem rasa se Lévi-Strauss vyrovnal relativně krátce. Hned v úvodu dal najevo, že rasistické teorie vycházejí z dezinterpretace paralely mezi rasou a kulturou. Kulturní originalita různých světových oblastí je nesporná, nevyplývá ale z odlišností vázaných na anatomickou nebo fyziologickou konstrukci lidského těla a mozku, ale z geografických, historických a sociologických okolností existence takzvaných ras. Toto dnes již široce přijímané tvrzení zároveň doplnil o názor, že je nesmyslné bojovat proti rasismu jeho vlastními zbraněmi, tedy tím, že ho převrátíme naruby vyjmenováním všech úžasných přínosů, které různé světové rasy, potažmo kulturní systémy přidali do vínku světové civilizaci. Před tím, než se jal opustit téma rasy a plně se věnovat tématu kultury a pokroku, zmínil se, že vykořenění rasismu z jeho původního útočiště – tedy biologického pojetí rasy – povede k jeho pouhému přesídlení na jinou půdu. Věřím, že biologické pojetí rasismu – tedy rasismus v pravém slova smyslu – je dnes již výjimečným jevem. Rasismus přesto, tak jak Lévi-Strauss předvídal, nezmizel. Pouze se transformoval do udržitelnější podoby. Ne každý dnes sdílí Lévi-Straussův entusiasmus pro tvoření kulturních koalic. Netvrdím, že stále častěji, ale rozhodně ne méně často se setkáváme s názorem, že některé kultury jsou nevyvinuté a svou bezprostřední blízkostí degradují naší civilizaci, či ji dokonce přímo ohrožují. Zastánci tohoto názoru jedním hlasem dodávají, že je třeba mobilizovat naši sílu, náš dar ‚racionálního myšlení‘, a postavit se proti zániku naší kultury, ať už třeba zastavením demografického úbytku obyvatel či výpadu vůči multikulturalismu na našem území. Václav Bělohradský popisuje tento proces jako reakci na identitární paniku posthegemonické doby, která vyvolává vlnu ‚tekutého‘ hněvu. Pro vybití tohoto hněvu jsou hledány přijatelné objekty, a je často směřován vůči kulturním cizincům. Ti jsou však již nezvratně civilizačně propojeni s naší kulturou[14].

Rád bych se ještě pozastavil nad hypotézou, že k jakémukoliv pokroku dochází za předpokladu, že více rozdílných kultur utvoří koalici, ať už násilnou či nenásilnou. Zatímco se stírají rozdíly mezi takto propojenými kulturami, dochází k tomuto tvůrčímu procesu budování civilizace. Lévi-Strauss ale zároveň zmiňuje, že každá společnost disponuje jakýmsi systémovým ‚jádrem‘, které nazývá pattern. „Pokusy o dosažení kompromisu mohou mít jen dvojí výsledek: buď dezorganizaci pattern jedné ze skupin, nebo originální syntézu, která však spočívá v tom, že se objeví třetí pattern, neredukovatelný na dva ostatní“ [15]. Z celého vyznění této publikace jsem získal dojem, že druhý typ dosažení kompromisu pattern, tedy syntézu za vzniku nového pattern považuje Lévi-Strauss za konstruktivnější. Přesto celá druhá velká civilizační revoluce, kterou Lévi-Strauss zmiňuje, tedy ta, která proběhla v posledních třech stoletích, měla velmi destruktivní ráz, v jehož důsledku v každém případě docházelo k dezorganizaci původních patterns kultur, se kterými byla západní civilizace v kontaktu. Ačkoliv za dobu této revoluce byla západní civilizace v neustálém kontaktu s cizími kulturami, tento kontakt měl formu vykořisťování, které nebylo vedeno za účelem obohacení jakéhosi kulturního fondu, ale pokladnic. Revoluce, které ovlivnily vývoj naší kultury v tomto období, vycházely podle mého názoru spíše zevnitř (např. marxismus, který Levi-Strauss také neopomíná zmínit, nebo vývoj vědy, který je ve znamení interdisciplinárních inspirací, spíše než multikulturních). Je až šokující jak málo toho (i přes intenzivní kontakt s cizími kulturami) západní civilizace přejala. Jistě ke kulturním příspěvkům docházelo, ale spíše ve smyslu izolovaných rysů, které jsou zhodnotitelné spíše jako užitečné příspěvky, než impulz k mutaci patterns. Není možné, že západní kultura si vytvořila tak silný inovační aparát a tak silnou vnitřní diferenciaci, že již další vnější kulturní koalice nevyhledává?

Je třeba dodat, že celou publikací podle mého názoru prostupuje jistá nejistota při používání pojmu kultura. Zatímco definici pojmu pokrok načrtl Lévi-Strauss velmi důkladně, o definici kultury se ani náznakem nepokusil, přestože se jal demonstrativně sestavovat soupis kultur současných a minulých. V závěru překvapil konstatováním, že kultury mohou vznikat v rámci jiné kultury její vnitřní diferenciací, čímž pojetí kultury rozšířil do neúnosného rozpětí od profesní skupiny v rámci konkrétní kultury po světovou civilizaci. V tomto vidím argumentační nedostatek celé publikace.

Lévi-Strauss nás na několika místech napomenul, abychom nezaměňovali kauzální vztah za statistickou korelaci. Jakkoliv se zdá tato připomínka moudrá, rád bych konstatoval, že kauzální vztah se vyskytuje téměř výhradně v rovině matematické logiky. Drtivá většina vztahů, které označujeme kauzálními, jsou ve skutečnosti korelací. Přesto úkolem vědy je vysvětlovat, ne popisovat, proto nalezení kauzálního vztahu má nesrovnatelně vyšší hodnotu než pouhé konstatování souvislosti, a to i za cenu určité ztráty detailu generalizací. Objevení statistické korelace je samo o sobě bezobsažné a neobejde se bez interpretace, jíž je korelace v podstatě povýšena na neplnoprávného příbuzného kauzality. Tím, že jsme kauzální vztah uvedli na pravou míru, ztratili jsme velkou část smysluplné informace výměnou za dobrý pocit vědecké korektnosti. Poučka tedy dle mého názoru měla znít: buďme si vědomi hranice, za kterou již statistickou korelaci nelze s kauzalitou spojovat.

Rád bych se také pozastavil nad posledními třemi odstavci textu, ve kterém se Lévi-Strauss věnuje praktickým úlohám, které přikládá mezinárodním institucím. Úkolem, který mezinárodním institucím přikládá, je hájit rozmanitost před monotónností, ale zároveň zbytečně nelpět na kulturních historických pozůstatcích. Mezinárodní organizace by měly „probouzet k společnému životu všechna poslání, jež mají dějiny v záloze“ [16]. Jejich úlohu autor vidí jako dynamický postoj, spočívající v předvídání, chápání a podpoře všeho, co jeví odhodlání být. Myslím si, že autor velmi dobře vystihl, jakou úlohu by organizace typu UNESCO měly v dnešním světě hrát. I přes nevyhnutelnou mlhavost jejich poslání dokázal ospravedlnit jejich existenci – a nejen to – uložil jim také vitální úlohu ve vývoji naší civilizace.

Claude Lévi-Strauss. Rasa a dějiny. Přeložil Horák P. Brno : Atlantis, 1999, 71 s. ISBN 80-7108-138-8

[1] [Lévi-Strauss 1999: 13]

[2] [Lévi-Strauss 1999: 13]

[3] [Lévi-Strauss 1999: 15]

[4] [Lévi-Strauss 1999: 15]

[5] [Lévi-Strauss 1999: 18]

[6] [Lévi-Strauss 1999: 19]

[7] [Lévi-Strauss 1999: 29]

[8] [Lévi-Strauss 1999: 24]

[9] [Lévi-Strauss 1999: 32]

[10] [ibid]

[11] [Lévi-Strauss 1999: 37]

[12] [Lévi-Strauss 1999: 53/54]

[13] [Lévi-Strauss 1999: 59]

[14] http://www.ct24.cz/domaci/122174-jakpak-je-to-s-tou-korupci-pane-profesore/ – audiozáznam přednášky

[15] [Lévi-Strauss 1999: 55]

[16] [Lévi-Strauss 1999: 61]