Cíle výchovy – esej

Na tuto jednoduchou otázku může být těžké odpovědět. Chtěla jsem si ujasnit pojmy, a proto jsem pomoc hledala v pedagogickém slovníku.

Nejprve nám tedy pedagogický slovník napoví, co je výchova? „ Proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji…. Z moderního hlediska je proto výchova především procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj  každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.“ (Průcha-Walterová-Mareš: Pedagogický slovník)

K této definici si dovolím poznamenat, že toto působení je i nezáměrné.

Kdo vychovává? Těmi prvními a nejdůležitějšími vychovateli jsou rodiče, ale také prarodiče, sourozenci, rodina. Hned na druhém místě nás musí napadnout škola, učitelé, vychovatelé, spolužáci. Ale těch činitelů je mnohem více. Působí na nás to, kde bydlíme, jestli ve městě nebo na vesnici, knihy, televize, sociální situace, politická situace, počet sourozenců, náboženství, přátelé, koníčky, zájmy ……….

Působení může být záměrné a nezáměrné. Záměrně dítě vychováváme například  napomenutím, pohlazením, rozhovorem, diskusí… Nezáměrně příkladem, tím, jak mluvíme, jak se k sobě chováme, co čteme, na co se díváme v televizi, s kým se stýkáme příkladů by mohlo být desítky.

Mám se pokusit odpovědět v této práci na jednu, asi nejdůležitější otázku: K čemu směřovat všechna ta záměrná a nezáměrná výchovná působení? Nebo jednodušeji, jak chci vychovat svoje dítě, jaké by mělo mít vlastnosti, jak ho připravit na život? Co je důležité, co méně.  Máme dvě malé dcerky a tak se sama sebe musím ptát, co nejdůležitějšího jim předat? Jaké by měly být?

Jedni říkají: Nejdůležitější je být čestný, spravedlivý, zásadový, pracovitý. Druzí namítnou: To se dneska nenosí. V dnešním světě obstojí jenom ti, kteří se neohlížejí na druhé a jdou si tvrdě za svým cílem. Je třeba najít rovnováhu. Moc, peníze, dobré postavení, kvalitní automobil, hezká postava… nejsou všechno. Na to se dneska trochu zapomíná. Křesťanská výchova má ukazovat, že jsou důležitější věci. Člověk ke svému štěstí potřebuje mít klid, harmonii, mír sám se sebou i s druhými lidmi a s Bohem. Když toto píšu, uvědomuji si, jak je i pro mě důležité ujasnit si tyto věci.

Určitě bych chtěla, aby naše dcery měly vlastnosti, kterých si vážím. Myslím, že být čestný, spravedlivý, otevřený, mluvit pravdu, být zodpovědný, poctivý a skromný má v životě smysl. Jsem optimista a věřím, že člověk s těmito vlastnostmi obstojí i v dnešním tvrdém světě. Určitě platí to přísloví, že jak chceš, aby lidé jednali s tebou, jednej ty s nimi.

Ale jenom tohle nestačí. Přála bych si, aby naše dcery byly zdravě sebevědomé, věděly, co chtějí v životě dokázat, uměly se orientovat v záplavě informací všeho druhu. Nemůžeme si myslet, že své děti budeme mít možnost vést celým životem. Jednou budou dospělé a půjdou si svou cestou. My jim můžeme předat zkušenosti, ukázat jim cestu, vlastním životním příkladem jim ukazovat, že se dá žít to, co je učíme, že je důležité.

Pokusím se celé toto moje snažení shrnout do tří věcí. Chtěla bych naším dcerám předat určité morální hodnoty, vycházející z křesťanské morálky, zdravé sebevědomí, sebeúctu, vědomí, že jsou milovány a přijímány a tím třetím je touha po vzdělání, chtění učit se a poznávat.

Když už jsem začala psát tak trochu osobně, dovolím si vyjádřit své obavy, jestli jako rodiče-vychovatelé obstojíme. Můžeme věřit, že na to nejsme sami.

Záměrně jsem psala hlavně o působení rodiny, rodičů. Myslím, že toto výchovné působení je nejdůležitější. Má-li dítě jistotu v rodině, důvěru v rodiče, cítí se být milováno a přijímáno mnohem lépe se vyrovnává s nepřízní okolí. Škola by měla upevňovat ty vlastnosti, které považujeme za správné a žádané, učitelé by měli tuto „morální teorii“ uvádět do praxe v kolektivu.

Myslím, že někdy je škola prezentována jenom jako ústav na vzdělávání. Ale i to vzdělávání by mělo děti učit samostatnosti v myšlení, v třídění informací. Děti by se měly ve škole hodně naučit, ale měly by se učit přiměřeně svým schopnostem a možnostem. Je dobře, že jsou u nás různé druhy škol a rodiče mají alespoň částečnou možnost vybrat si školu, které bude jejich dítěti nejlépe vyhovovat.

Předávání informací, učení je hlavní náplní práce učitele, ale i on je vychovatelem. Ovlivňuje děti přímo i nepřímo. Dobrý učitel umí využít nejrůznější příležitosti k tomu, aby děti vedl k ochotě pomáhat, trpělivosti, pravdomluvnosti…. Tlumí náznaky rasismu, diskriminace, šikany. Toto platí i o vychovatelích dětí předškolního věku. Snad ještě více. Tyto děti jsou vnímavější a tvárnější ve svých postojích a názorech. Jsem toho názoru, že dětský kolektiv přijme bez větších problémů dítě rómské nebo tělesně či duševně znevýhodněné, připraví-li je na to vychovatel. Děti se už odmalička ptají, proč je někdo bílý, jiný černý, nemocný, na vozíku… Povedeme-li je k tomu, že každý člověk má svou cenu, je důležitý, že jinakost neznamená méněcennost, naučí se přijímat a žít i s dětmi, které jsou „jiné“. Vím, že to není vždycky jednoduché a děti dovedou být někdy hodně zlé a kruté, ale určitě bychom to neměli vzdávat.

Naše děti jsou těmi nejvzácnějšími dary, které dostáváme a my bychom se měli snažit ze všech sil, aby byly šťastné a připravené na život.