Mezopotámie

Mezopotámie, historické území mezi středním tokem řek Eufratu a Tigridu v dnešním Iráku, je jedno z prvních center starověkých civilizací. Základem organizace společnosti byly občiny, v jejíchž čele stáli představení (rabiánum), kteří spolu se starešinou tvořili stařešinskou radu (puchrum). Také prostí členové občiny se scházeli ve shromážděních, které silou svého počtu mohlo změnit nebo zrušit rozhodnutí rady starších. Toto shromáždění se uplatňovalo při rozhodování ve věcech společného zájmu celé občiny. Jelikož shromáždění tvořili tzv. “muži ve zbrani”, mluví se o této formě vládního zřízení jako o vojenské demokracii.

Již ve čtvrtém tisíciletí př.n.l. vznikaly patrně spojením několika občin na sumerském a akkadském uzemí nejstarší města, která byla hospodářskými a kulturními středisky jednotlivých drobných států. V čele těchto státu stála knížata (ensiové) .  Titul ensi nasvědčuje o tom,  že představitel vládní moci byl původně i hlavou chrámového kněžstva. Pokud moc městského státu začala přesahovat hranici jednoho města nebo pokud výboji docházelo k drobení dalších středisek, kníže získal titul panovník (lugal). Ten zpravidla ponechával ensi v čele v jednotlivých měst.

Již od počátku můžeme hovořit o despotické vládě neomezeného panovníka, který zastával veškeré nejvyšší funkce, tj. byl nejvyšším vládcem, soudcem, správcem, vojenským velitelem i nejvyšším knězem.

V čele správního aparátu stál nejvyšší úředník (nubanda), jež spravoval veškeré hospodářství v zemi, zejména šlo o zemědělské práce související s umělým zavodňováním, rozdělování půdy a podobně. V pozdější době byl v čele státního archívu a občanské rady. Členy hospodářské správy byli damkarové, zvláštní agenti řídicí obchodní operace,  jejich  náčelníkem byl pravděpodobně  “velký damkar ensi”. Správci sýpek a zásobáren se nazývali duggurové. Maškimové vybírali daně. Již zde se setkáváme s hodností vojenských velitelů (galuků).

Babylon (Babylónie)

Babylón, jako významné centrum, se prvně objevil na politické mapě Mezopotámie
v první polovině 18. stol. př. n. l. Ve 3. tis. př. n. l. ještě toto město nehrálo nikterak významnou úlohu.    Ke změně této situace došlo ve druhé polovině vlády nejvýznamnějšího babylónského vladaře, Chammurabiho. Tento panovník se cílevědomě snažil posilovat své politické a vojenské postavení, přičemž se opíral především o úzké spojenectví se Zimri-Linem, vladařem města Mari.

Chammurabi věnoval velkou pozornost vybudování centralizovaného administrativního aparátu, díky němuž mohl rozhodovat o všech důležitých záležitostech
na celém území svého státu. Babylónský stát byl rozdělen na provincie. V čele jednotlivých provincií stáli místodržitelé, kteří byli patrně dosazováni králem. Na nižších stupních administrativní hierarchie stáli lokální hodnostáři, kteří spravovali jednotlivá města.
Místodržitelé měli na starosti hospodářské, finanční, administrativní, soudní i vojenské záležitosti své provincie a dostávali detailní pokyny a příkazy přímo od krále. O vztazích mezí ústředím a provinciemi nás velmi dobře informují především dopisy, které zasílal Chammurabi i jeho nástupci svým úředníkům v Larse, jež byla centrem velmi bohaté
a významné jižní provincie. V prvé řadě museli místodržitelé dohlížet na to, aby byl co nejlépe využíván královský majetek v jejich provinciích (především zemědělská půda). Kromě toho měli místodržitelé na starost i hospodářské záležitosti místních chrámů, byli pověřováni zajišťováním bezpečnosti na území provincie, vojenskými a soudními záležitostmi, údržbou městských hradeb, zavlažovacích kanálů apod.

Panovník disponoval velkým dvorem, jehož členy dle libosti pověřoval nejrůznějšími úkoly.  Obchody prováděli a řídili jiní vysocí úředníci, k nimž patřil nejen vezír a ministr financí, ale i hofmistr nebo vrchní číšník. Jim podléhala veškerá zemská správa, rozhodovali o otázkách zahraniční politiky, uzavírali státní smlouvy a kontrolovali královské statky. Do hofmistrovi kompetence spadal dohled na dvořanstvo i početný personál a navíc musel ještě pečovat o pohodlí a potřeby svého pána. Nezbytné finance zajišťoval příslušný ministr. Jeho rukama procházely všechny příjmy plynoucí z dvoru v naturáliích i v kovových platidlech.

Vedle těchto hodnostářů existovala ještě střední a nižší administrativa, soustředěná v kancelářích přímo v paláci nebo ve městě či na venkově. Řada úředníků vyšla z písařského stavu, neboť čtení a psaní bylo pro jejich práci prvním předpokladem. Všichni byli placeni podle postavení a hodnosti.

Egypt

Postupným spojováním krajů bývalých občin vznikly dva státy – království Horního
a Dolního Egypta. Ty se po několik století trvajících bojů  sloučily v jednotný stát, avšak  z hlediska dalšího vývoje se jednalo o relativně samostatné státní útvary. V čele stál král “vládce obou zemí”, který byl od období nové říše nazýván per- ao, později faraó. Měl postavení absolutního vládce, byl vtělením boha. Z toho vyplývá, že byl majitelem celého Egypta. Teoreticky byl omezen  zákony, které sám vydal, ve skutečnosti však byla královská moc omezena mocí určitých společenských skupin, šlechtou, armádou a kněžstvem. Za V. dynastie došlo k decentralizaci, která se projevila omezením královské moci a dědičností vysokých úřednických funkcí velmožů. Tito správci jednotlivých krajů si kolem sebe vytvořili dvory obdobné královským dvorům.

Panovník byl nejvyšším vojevůdcem stojícím v čele armády a osobně řídícím válečné operace. V rukou panovníka byla i zahraniční politika. V závislosti na rozsahu jeho pravomocí  se začala vyvíjet funkce vezíra, nebo-li prvního ministra, který nesl odpovědnost za řízení všech ostatních věcí. Jeho pravomoc byla tedy značná, předsedal nejvyššímu soudu
a byl hlavou správy včetně správy finanční.

Základem  místní samosprávy bylo staré dělení na kraje, kde správou hospodářství byl pověřen náčelník kraje (adžmar). V období silné ústřední správy vedli tuto činnost královští úředníci, správci kraje (nomarchové), jimž pomáhala rada starších a policie. Policie tvořená z núbijských sborů vojensky organizovaných měla výkonnou moc. Hlavní činností správních úředníků byli zavodňovací práce, vybírání daní a zjišťování statistických údajů pro výpočet daní.

Závěr

Veřejná správa u těchto mimoevropských starověkých civilizací je úzce spojena s osobou panovníka a s náboženstvím. Na počátku dochází k centralizací moci v rukou panovníka, který často bývá i nejvyšším představitelem církve, často také ztělesněním boha.  S rozrůstající mocí se nutně rozšiřuje úřednický aparát a  moc se tak  dostává  nejen k panovníkovi  a kněžstvu, ale  také k vyššímu úřednictvu. Často se výkonná složka opírá
o armádu.

Literatura

Klíma, J.: Lidé Mezopotámie. Praha 1977

Schelle, K. a kol.: Obecné dějiny státu a práva. MU Brno 1993

Internet