Čas – filosofická úvaha

Přesto, že nás pojem času provází po celý život (sama lidská existence je časově vymezena), odpověď na otázku co je čas neznáme.

Východiskem veškerého filosofického uvažování o čase bylo Aristotelovo pojetí času jako „počtu pohybů ve smyslu dříve a později“. To znamená, že čas počítáme pomocí pravidelných pohybů, například těch, které probíhají v kosmu nebo v našem těle. K tomu, abychom porozuměli výměru „dříve a později“, je nutné zmínit pojem „teď“. „Teď“ je aktuální okamžik, vždy jedinečný a neopakovatelný bod, který nemá žádnou vnitřní rozlohu. Je to okamžik oddělující to, co již uplynulo od toho, co ještě nenastalo. A protože čas souvisí s tím, že pohyb má různé po sobě následující fáze, nemůže se skládat z lineární řady takových po sobě jdoucích teď. Pro existenci času je také nutná struktura, z jejíhož hlediska je čas chápán, vědomí či duše, které čas „počítají“. Duše má schopnost pamatovat si to, co neustále ubíhá, a tak to i v jistém smyslu podržet zde. Takovou funkci ovšem nemá jakákoli živoucí bytost, nýbrž pouze ta, která má schopnost soudit a abstrahovat.

Bylo řečeno, že se čas neskládá z řady po sobě následujících „teď“. „Naše teď“ totiž není jen oním bodovým výsekem, který postihuje pouze nějaký zvuk či tón, ale souvisí také s naší intencí. Taková přítomnost má pohyblivé hranice závislé právě na zaměřenosti na určitý děj či děje. Přitom dochází k tomu, že sledovaná událost se postupně posunuje do minulosti, ale přesto je stále uchovávána a od přítomnosti se zcela neodděluje – tento proces nazývá Edmunt Husserl retencí (podržováním). Retenci však nelze zaměňovat se vzpomínkou. Vzpomínat na něco můžeme teprve tehdy, když nám ona skutečnost vymizela z vědomí a to je proces zcela odlišný . Pro předjímání budoucího, což je jakýsi protipól retence, použil Husserl termínu protence. Protence je horizont očekávání, do něhož další vjemy vstupují a jsou tak tímto očekáváním předznamenány.

Plynutí času evokuje i určité prostorové vymezení se člověka vůči minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pro západní civilizaci je charakteristické definování minulosti jako něčeho, co zůstalo za našimi zády a spatřit to lze pouze tehdy, když se ohlédneme zpět. Přítomnost je to, v čem momentálně existujeme a kde kráčíme s tváří mířící vpřed do budoucnosti. Na Východě bývá čas přirovnáván k řece a člověk, jenž stojí na jejím břehu, je obrácen po proudu. To znamená, že budoucnost se k němu blíží zezadu a stává se přítomností v okamžiku, kdy míjí místo, na němž on stojí a minulostí je až před pozorovatelem. Tato metafora byla krásně používána v Číně. „Umělé říčky se vinuly královskými sídly a na jejich březích byly postaveny lavičky, přesně čelem po proudu. V podvečer po jídle, když se princové se svými přáteli na těchto lavičkách uvelebili, sloužící po proudu nahoře vypustili malé dřevěné lodičky s alkoholickými nápoji. Příslušníci královského rodu nikdy nevěděli, co budoucnost za jejich zády přinese, neboť hleděli do minulosti před sebou. Strávili tak mnoho příjemných večerů, protože se opíjeli překvapeními z budoucnosti, připlouvajícími odzadu. “  (L. Schlein)

Minulost tedy můžeme nějakým způsobem přehlédnout. Je to ono uplynulé, které nás možná nějakým způsobem ovlivnilo. Ale budoucnost jako by se skutečně přibližovala zpoza našich zad  a stále znovu a znovu nás nečekaně zaskakuje. Je to to, co se teprve utváří v okamžiku zpřítomňování. K budoucnosti se vztahujeme svými očekáváními, plány a svými obavami. Budoucnost nám také přináší i různé neočekávané možnosti, kterých se buď chopíme, nebo je odmítneme. Tak vyvstává náš pocit vrženosti do světa, tato „vrženost do pobývání na světě“ nezávisí na naší vůli, a  jako bytí¨, které se má teprve realizovat, je pobyt rozvrhem, rozvrhováním se do budoucnosti, tzn. Nejen pasívním přijetím vrženosti, ale i jejím činným převzetím.

Prostřednictvím zkušenosti zjišťujeme, že naše existence je ve své časovosti konečná, že je jakýmsi bytím k smrti. Tváří v tvář této konečnosti se vyjevuje potřeba autentického způsobu existence. To jest pobývání, které není stažením se do veřejné anonymity, kdy dochází k vytváření já zvnějšku a na základě neustálého poměřování a pozorování druhých (přijímání toho jak a co ostatní dělají a jak a co myslí), ale vycházením z vlastních zdrojů. Taková autentická existence předpokládá, že žijeme život jako celek. Aby jako takový mohl být žit, nesmí být porušena jeho kontinuita. Měl by být celistvým od minulosti až po budoucnost. To znamená, že by člověk neměl odmítat svou odpovědnost za skutky v minulosti vykonané a také do budoucna by měl jednat tak, aby se se svým jednáním mohl plně ztotožňovat.

Za povšimnutí stojí jak se s otázkou času vyrovnávají některé metody New Age, oné „filosofie nového věku“. Jde o jakési zpřítomnění chtěného budoucího v důvěře, že takto dojde k jeho naplnění, což vychází z předpokladu, že my sami máme zcela v moci to, co budoucnost přináší. Obracení se do minulosti není doporučováno, žádoucí je jen pobyt v  „budoucí přítomnosti“. To lze ovšem uskutečnit pouze tehdy, když je minulé zcela zavrženo, když je nadobro přerušena kontinuita života.

Otázka času je jedním z nejstarších filosofických témat a autorka této úvahy se obává, že nebude v jejích silách přispět k jejímu řešení něčím novým.

Použitá literatura:

Patočka, J.: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1992

Patočka, J.: Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1993

Schlein, L.: Art & Physics, New York 1991

Sokol, J.: Malá filozofie člověka, Praha 1994