Bitva u Verdunu
Úvod
Je všeobecně známo, že Evropa byla v době vypuknutí 1. světové války centrum demografického, politického, kulturního a ekonomického vývoje. O tom jasně svědčí údaj, který říká, že na počátku 20. století pocházelo 84% světové populace z Evropy. Mocenské uspořádání kontinentu, které se pochopitelně postupem času měnilo, bývalo často ,,upraveno“ válečným konfliktem. Před rokem 1914 vládlo v Evropě jisté napětí. Německo bylo drážděno změnami v mocenské rovnováze, Rakousko-Uhersko se cítilo ohroženo rozvojem sousedních států, přičemž napětí se zvyšovalo. Každý válečný konflikt však potřebuje konkrétní záminku, pomocí níž může, řekněme, ospravedlnit svou vojenskou iniciativu.
Když válka v létě roku 1914 vypukla, jen málokdo si asi dovedl představit hrůzy, ke kterým se schylovalo. Bylo nemyslitelné, aby na jednom bojišti našlo smrt téměř milion vojáků, navíc ještě, z dnešního pohledu, zbytečně.
Vypukla válka
Dne 28.6. 1914 byl zastřelen následník rakouského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este a jeho manželka Žofie Chotková. I když nešlo o záležitost světového významu, vypukla válka, záminka byla jasná. Dne 28. července téhož roku vyhlásilo Rakousko- Uhersko Srbsku válku, přičemž z již předchozích dnů měli Rakušané slíbenou pomoc od Němců při odplatě za atentát. Jelikož byla Evropa svázána spojeneckými smlouvami, reakce se dostavily velmi brzy. Hned po vyhlášení války Srbsku mobilizovalo Rusko a Francie, načež již 1. srpna 1914 vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později i Francii. Dne 4. srpna vstoupili Němci do Belgie a Německo se ocitlo ve válečném stavu s Velkou Británií. Do války pak na základě spojenectví s Německem vstupuje také Turecko. Německo postupovalo na počátku války v souladu s Schlieffenovým plánem bleskové války, jenž však brzy ztroskotal. Tento plán počítal s pomalou mobilizací Ruska, cílem pak bylo obklíčit francouzská vojska a zničit je. Po zdecimování Francie pak chtěli Němci zničit Rusko.
Válka se odehrávala na několika těžištích, v souvislosti s bitvou u Verdunu je pro mou práci stěžejní západní německá fronta, kde docházelo k nejkrvavějším a nejsilnějším bojům.[1]
Němci postupovali Belgií velice rychle, již 20. srpna dobyli Brusel, dále pak útočili na Anverpy. Vznikla tak asi 260 kilometrů dlouhá fronta mezi řekami Šeldou a Moselou, zde se pak odehrály bitvy mezi 21. a 25. srpnem. Byly to bitvy v oblasti Arden a Argonska, kde se střetla 3. a 4. francouzská armáda s 4. a 5. německou armádou, v bojích u Dinantu a Charleroi se pak střetla 2. a 3. německá armáda s 5. francouzskou. Operace u Monsu pak znamenala střet 1. německé armády a armádou anglickou. Všechny tyto operace přinesly Francouzům a Britům prohru. Francouzská vojska pak pod vedením generála Joffreyho ustupují, čímž vznikl široký oblouk francouzských vojsk od Verdunu až po Paříž. Strategické chyby generála německých generálů Moltkeho a von Klucka pak umožnily Francouzům jistý prostor pro zastavení ústupu a reorganizaci. Generál von Kluck zběsile táhl na Paříž. Jeho rychlým postupem vznikla mezera mezi německými armádami, von Kluck se musel zastavit a vrátit za účelem opětovného spojení. Zmatky v armádě tedy pomalu ale jistě předznamenávaly trhlinu v německém Schieflově plánu bleskové války. Francie se zachraňuje v bitvě na Marně, jež vypukla 6. září a trvala 4 dny. Němci jsou zatlačení za Marnu a ,,Blitzkrieg“ je vážně raněn. Vzápětí vzniká druhá trhlina v plánu bleskové války, neboť Rusko zaútočilo dříve, než se čekalo.
Po tomto prvním velkém střetnutí na západní frontě si byly obě strany vědomi toho, že je třeba obejít nepřítelovo křídlo. Učinit takto z jihu bylo vyloučeno zejména kvůli Alpám a Švýcarsku, bylo tak tedy učiněno severní cestou. Na konci roku 1914 pak stojí obě dvě obrovské armády proti sobě. Nastala patová situace a vojska se začala ,,zakopávat“.
Ještě před koncem roku 1914 byl odvolán německý generál Moltke a byl nahrazen generálem Falkenhaynem, jehož jméno je také neodmyslitelně spjato s městem Verdun.[2]
Rok 1915 znamenal pro Němce, co se týče západní fronty, spíše defenzivní způsob boje. Francouzi a Britové se snažili aspoň vytlačit Němce z Francie.
Následující rok, rok 1916, je v souvislosti se západní frontou spjat s do té doby největšími bitvami v dějinách a s obrovským množstvím padlých vojáků. Již v prosinci 1915 se spojenci na konferenci v Chantilly dohodli, že následující rok podniknou velkou letní ofenzívu na řece Sommě, která by měla začít 1. července. V téže době pak Němci plánovali útok na Verdun.
Jak známo, generál Falkenhayn postavil strategii na donucení nepřítele k tomu, aby za každou cenu bránil německou armádou napadený cíl, což se skutečně stalo u města Verdun. Město Verdun, mající v té době zhruba 20 tisíc obyvatel, se nacházelo 40 kilometrů od německých hranic. Oblast byla chráněna pevnostmi, které byly stavěny do roku 1875. Byly členěny do dvou linií, které město obtáčely z obou stran. V neprospěch rozsáhlých opevnění však hovoří fakt, že toto místo, zvolené v 18. století jako hlavní překážka v postupu nepřítele na Paříž, nepřineslo Francii ochranu již dříve. V roce 1792 se verdunská pevnost vzdala pruské armádě po dvoudenních bojích, o necelých 80 let později pak pevnost kapitulovala po 6 týdnech. Po celý rok 1915 byly německé zákopy vzdáleny nebezpečných 16 kilometrů od středu města Verdun. [3]
Bitva u Verdunu
Němci plánovali útok na Verdun na noc 11. na 12. února 1916. Počasí ale původní plán zhatilo, německá 5. armáda tedy zaútočila až 20. února. Vydatné deště způsobily vylití tamější řeky Meusy z břehů. Před útokem došlo na francouzské straně k jakémusi zklidnění, Verdunu se zatím nevěnovala velká pozornost. V již zmiňovaný den, 20. února 1916 pak nastaly mrazy, princ Vilém Hohenzollern, jenž byl následníkem německého trůnu a velitel páté německé armády, promluvil k vojákům. Vilém ve své řeči zdůraznil význam celé akce, přičemž pochopitelně nepochybuje o německém vítězství.
Počátek německé ofenzívy u Verdunu je však také spojen s dezercí. Z vojenského hlediska však tato událost není příliš podstatná, neboť tři němečtí dezertéři přeběhnuvší k Francouzům, je varovali jen pět hodin před zahájením operace. Akce začala 21. února ve 4 hodiny ráno, kdy vybuchl první německý granát, který zasáhl katedrálu a byl vypálen ze stanoviště vzdáleného 32 kilometrů. Následovala dělostřelecká palba a bombardování města utichlo po 4. hodině odpolední. Němci vychrlili více než milion granátů, což znamená, že se jednalo o té doby o nejsilnější dělostřelecký útok. Po skončení bombardování pak vyrazila německá pěchota. Vojáci věřili v drtivou porážku Francouzů, neboť se skutečně mohlo zdát, že bombardování nikdo nepřežil. Francouzská armáda skutečně utrpěla těžké ztráty – více něž polovina obránců byla zabita nebo raněna. Jeden desátník prohlásil, že z každých pěti mužů ,,byli dva pohřbeni zaživa pod troskami svých krytů, dva byli více či méně zraněni a pátý čekal, co přijde.“.[4] Zanedlouho se však ozvaly první výstřely z francouzských kulometů. Nicméně silné bombardování francouzskou obranou opravdu silně otřáslo, čemuž nasvědčuje i fakt, že německá armáda postoupila během 4 dnů o 8 kilometrů.[5]
Dva dny po zahájení ofenzívy, 23. února, telegrafoval francouzský voják vyššímu velitelství: ,,Velící důstojník a všichni velitelé rot byli zabiti… Nemám ani munici, ani potraviny. Co mám dělat?“.[6]. Dne 25. února se pak Němci mohli radovat z velkého úspěchu, a to dobytí pevnosti Fort Douaumont. Jednalo se však o strategický, nikoli bojový úspěch, protože poměrně zchátralou pevnost bránilo jen třicet mužů. Děla, která byla ve Fort Douaumont k dispozici zůstala díky francouzskému špatnému vyhodnocení rychlosti německého postupu bez obsluhy. Pádu Fort Douaumont z dálky přihlížel i samotný německý císař Vilém II. Velitel německé páté armády, princ Vilém Hohenzollern se pak zaměřil na přímý postup k městu Verdun. Francouzské vrchní velení po tomto německém úspěchu vyslalo Druhou armádu, jíž velel generál Pétain, jenž hned po svém příchodu mimo jiné prohlásil: ,,Ihned musíte dobýt každou piď země, již obsadili.“.[7] Druhá armáda pak zaujala místo Třetí armády, doposud bránící město před Němci, Třetí armáda pak podnikla dílčí protiútoky a německý postup zpomalila. Němci pak od pevnosti Fort Douaumont postoupili do stejnojmenné vesnice o 1 kilometr za dobu 8 dní. Generál Pétain pak nařídil posílit posádky na opevněních a systém nepřetržitého provozu po La Voie Sacré, neboli Svaté cestě. Tato komunikace, jež tvořila jedinou silniční komunikaci, po které byli převáženi vojáci, munice a zásoby. Během bitvy na ní pracovalo přes 8 tisíc mužů a jen mezi 26. únorem a 6. březnem bylo kamiony převezeno 190 tisíc vojáků a 23 tisíc tun střeliva.
Německá armáda sice utrpěla značné ztráty, zhruba každých 45 vteřin padl jeden voják, avšak ,,rychlost smrti“ byla ve francouzské armádě ještě vyšší. Německý malíř vzpomíná na bitvu takto: ,,celé dny jsem neviděl nic jiného než ty nejstrašnější věci, jež lze namalovat z lidské mysli.“.[8] Kvůli německým ztrátám, které byly vyšší, než se předpokládalo, se sešel velitel útočící Páté německé armády, korunní princ Vilém, s generálem Falkenhaynem, oba se shodli na tom, že je nutno v ofenzívě pokračovat s ještě větší vervou. Německá ofenzíva se však brzy zastavila. Německým útokům totiž chyběla přiměřená dělostřelecká podpora, neboť nedokázali svá děla rychle posouvat kupředu kvůli zablácenému a kráterovitému terénu, tudíž nedokázali podporovat čelo svého vojska. Fronta tedy ustrnula a generál Falkenhayn se rozhodl pro ofenzívu v jiném sektoru. Němci tedy vedli od 6. března ofenzívu na západním břehu řeky Másy severozápadně od Verdunu. Německé útoky pak pokračovaly stále na jih k vesnici Champ.[9]
Ve francouzské armádě došlo na jaře 1916 k změnám. Generál Pétain byl vystřídán generálem Nivellem, přičemž prvně jmenovaný se stal velitelem skupiny armád Střed, která řídila celou frontu v severovýchodní Francii. Nový verdunský velitel, generál Nivelle, zastával názor, že obrana Verdunu vyžaduje také ofenzívní prvek. Francouzi tedy vyrazili 22. května dobýt Fort Douaumont. Bitva o pevnost trvala 3 dny a nakonec se museli stáhnout. Na obou stranách pak bylo patrné značné vyčerpání a nastala jakási krátká taktická přestávka.
Již 6. června ale němci udeřili, tentokrát se stala cílem pevnost Fort Vaux. Boje pak probíhaly šest dní v podzemních chodbách pevnosti a Francouzi museli kapitulovat, neboť jim došla voda. Pevnost Vaux odrážela útoky Němců úctyhodné tři měsíce. Z dobyté pevnosti bylo pak odvedeno 600 zajatců. Po zdolání Fort Vaux pokračovali Němci přes vesnici Fleury na pevnost Fort Souville, jež chránila Verdun z jihozápadu. Tato akce se stala jakýmsi kritickým bodem, protože pevnost Fort Souville byla jednou ze třech největších pevností chránících Verdun, přičemž dvě zbývající- Fort Douaumont a Fort Vaux již padly. Generál Neville proto 23. června nabádal své vojáky k ještě větší houževnatosti s důrazem na to, že Němci nesmí projít za žádnou cenu. Na pevnost Fort Seville pak německá děla vystřílela 300 tisíc granátů a 60 tisíc granátů plynových obsahujících fosgen. Nakonec se však Francouzi ubránili a Němci se museli stáhnout.
Jak jsem již zmiňoval, spojenci plánovali na 1. červenec 1916 ofenzívu na řece Sommě. Tak se také stalo a Němci museli od Verdunu přesunout mnoho pěších praporů a dělostřeleckých hlavní, takže ve verdunském sektoru nastal relativní klid. Německého generála Falkenhayna mezitím vystřídal Paul von Hindenburg. V říjnu 1916 pak začali Francouzi zatlačovat Němce zpět s použitím děl, která podporovala pěchotu. Využili taktiku tzv. přehradné palby. Děla tedy pálila na německé vojáky, dokud se k nim nedostali francouzští. Dne 24. října 1916 pak Francouzi dobyli Fort Douaumont, načež byl z vrchního velení nad 5. německou armádou odvolán korunní princ Vilém a na jeho místo nastoupil generál Gallwitz. Francouzi během dobytí Fort Douaumont zajali 6 tisíc Němců. Již 3. listopadu se Francouzům podařilo dobýt pevnost Vaux. Francouzská armáda pak zatlačovala protivníka dál na sever, až se 18. prosince přiblížila na 1,5 kilometru od původní frontové linie z února. Obě strany byly vyčerpány, docházely zásoby a nastala zima. Zastavením protiofenzívy pak bitva o Verdun skončila. [10]
Výsledek, shrnutí
V mé práci, v tomto okamžiku chýlící se ke konci bych rád shrnul průběh bitvy a následně bych se rád pokusil charakterizovat výsledek. Nejlépe charakterizuje bitvu u Verdunu vzpomínka jednoho francouzského vojáka: ,,Kamkoli jsem se podíval, nalevo i napravo, všude leželi mrtví vojáci.“.[11]
Francouzská strana zde nasadila svou Druhou a Třetí armádu, Němci měli k dispozici celou Pátou armádu. Hlavním cílem německé ofenzívy bylo nechat Francouze, s jejichž úpornou obranou strategicky a symbolicky významné pevnosti Němci počítali, vykrvácet. Velitel německých sil, již několikrát zmíněny generál Falkenhayn, se později vyjádřil, že jeho hlavním cílem nebylo ani tak město dobýt, ale právě zdecimovat vojsko nepřítele. Zůstává však sporné, zda takto neodůvodnil svůj neúspěch. Jisté však je, že jeho podřízení viděli jako hlavní cíl celé akce právě pád pevnosti.
Desetiměsíční bitva o Verdun je označována jako jedna z nejkrvavějších a nejzbytečnějších vojenských akcí v dějinách. Generál Falkenhayn počítal se ztrátami v poměru 5:2 ve prospěch německé armády. Po skončení bitvy, která přinesla Francii sice dílčí vítězství, avšak za obrovskou cenu, se počet padlých na straně Němců zastavil na 436 tisících, francouzská armáda přišla o 535 tisíc vojáků. I když ne úplne, skutečně zde francouzská obrana vykrvácela, avšak totéž platí o straně druhé. Během deseti měsíců vystřílely obě strany u Verdunu odhadem 40 miliónů granátů. Zbytečnost celé akce je z dnešního pohledu podpořena faktem, že Němci se posunuli maximálně o 11 kilometrů.[12]
Závěr
První světová válka znamená v dějinách lidstva, dle mého názoru, určitou revoluci. Vzhledem k tomu jak se situace vyvíjela dále po konferenci ve Versailles, je jasné, že v důsledcích Velké války můžeme hledat příčiny druhé světové války. Konflikt světového rozsahu, jenž zuřil v letech 1914 – 1918 totiž vytvořil jakýsi nový svět, který však nebyl ideální. Rakousko – Uhersko se rozpadlo, Německo se cítilo ukřivděno, neboť bylo uznáno jako hlavní viník války a samozřejmě, jak se později ukázalo, nemohlo unést břemeno válečných reparací, jejichž vymáhání státy Dohody více a více zanedbávaly.
Bitva u města Verdun však byla něčím naprosto nevídaným i vzhledem k samotné první světové válce. Nepřinesla s sebou sice prvenství jako například bitva na Sommě, kde Angličané poprvé použili tanky, ale vojáci bojující u Verdunu byli, jak jsem již zmínil, svědky nejrozsáhlejší dělostřelecké palby do té doby. Tato událost skutečně patří na přední stránky ,,černé kroniky“ lidstva a asi každý z nás má zájem na tom, aby se podobná marnost a zbytečnost, jež zabila milion vojáků, již nikdy neopakovala.
Použitá literatura
- Ferguson, Niall: Nešťastná válka, Praha 2004, 487 s.
- Gilbert, Martin: První světová válka – úplná historie, Praha 2005, 759 s.
- Keegan, John: První světová válka, Praha- Plzeň 2004, 383 s.
- Sheffield, Gary: Válka na západní frontě- V zákopech 1. světové války, Brno 2009, 229 s.
- Warner, Philip: První světová válka, Ostrava 1997, 306 s.
[1] Niall FERGUSON, Nešťastná válka, Praha 2004, s. 47-49.
[2] John KEEGAN, První světová válka, Praha- Plzeň 2004, s. 123-127.
[3] Martin GILBERT, První světová válka – úplná historie, Praha 2005, s. 96-114.
[4] Martin GILBERT, První světová válka – úplná historie, Praha 2005, s. 315.
[5] Martin GILBERT, První světová válka – úplná historie, Praha 2005, s. 313-315.
[6] John KEEGAN, První světová válka, Praha- Plzeň 2004, s. 224.
[7] Martin GILBERT, První světová válka – úplná historie, Praha 2005, s. 316.
[8] tamtéž, s. 317.
[9] Martin GILBERT, První světová válka – úplná historie, Praha 2005, s. 317-323.
[10] Martin GILBERT, První světová válka – úplná historie, Praha 2005, s. 331-342.
[11] Phillip WARNER, První světová válka, Ostrava 1997, s. 124.
[12] Sheffield GARY, Válka na západní frontě-V zákopech 1. světové války, Brno 2009, s. 201.