Bergsonův čas

Téma času a jeho pojetí mě v poslední době zaujalo v souvislosti s kognitivní lingvistikou,
která si všímá, jak čas uchopujeme v jazyce. Lakoff a Johnson vidí jeden ze zásadních
momentů v jeho metaforické konceptualizaci na základě prostoru: jednou se my pohybujeme
a čas stojí (blížíme se ke konci roku), jindy je čas pohybující se předmět (přišel čas jednat),
přičemž v tomto případě si můžeme všimnout i zdánlivé metaforické kontradikce – jednou je
budoucnost vpředu a minulost vzadu: v týdnech před námi (budoucnost), to už je všechno za
námi (minulost); jinde je budoucnost vzadu a minulost vpředu: v následujících týdnech
(budoucnost), v předcházejících týdnech (minulost), kterou ale Lakoff a Johnson vysvětlují
„předozadní orientací času s přední částí ve směru pohybu (podobně jako u kteréhokoli jiného
pohybujícího se předmětu) a jelikož jsou budoucí časy obráceny k nám, časy, které po nich
následují, jsou dále v budoucnosti a všechny budoucí časy následují za přítomným, proto tedy
následující týdny jsou tytéž jako týdny před námi.“1
Z výše uvedeného je patrné, jak moc je představa času jako prostoru zakořeněna v jazyce, a
tudíž i v našich představách. Bergson se však proti tomuto pojetí ostře ohrazuje: rozlišuje čas
promítnutý do prostoru, v němž jsou jednotlivé okamžiky pokládány vedle sebe, a trvání,
durée, které chápe jako čas skutečný, na okamžiky nedělitelný. Měřitelný a dělitelný čas
používá věda, která ho musí – aby s ním mohla dále pracovat – zobrazit kvantitativně. Také
proto je Bergson kritikem vědeckého přístupu ke skutečnosti, protože podle něho „není věda
s to chápat život, […] není s to uchopit nepřetržitý pohyb a tím méně čas“.2 Čisté trvání by
mělo být podle Bergsona jen „sledem kvalitativních změn, které splývají, pronikají se, jsou
bez přesných obrysů, bez jakékoli tendence k exteriorisaci jedněch ve vztahu k druhým, bez
jakékoli příbuznosti s číslem“3 Podle Bergsona nejde trvání dělit na okamžiky, neboť žádný
ze „stavů“ nezačíná ani nekončí, všechny vcházejí jeden do druhého, naše minulost se
neustále rozrůstá a pohlcuje přítomnost.4 Čas je tedy jakási kontinuita, přičemž minulost a
přítomnost nejsou dva po sobě následující okamžiky, ale přecházejí do sebe – že něco ztratí
aktuální význam a upadne do minulosti, nebo že něco aktuálního významu nabývá, je vždy
něčí akt.5 Minulost se automaticky hromadí, na naši přítomnost se postupně nabalují
vzpomínky a ovlivňují, ba přímo deformují přítomnost. Minulost je tak dokonce v jistém
1 Lakoff, Johnson. Metafory, kterými žijeme, str. 55 – 57
2 Petříček. Úvod do (současné) filosofie, str. 20 – 21
3 Bergson. Čas a svoboda, str. 63
4 Petříček. Úvod do (současné) filosofie, str. 21
5 Kouba. Pohyb mezi časem a prostorem, str. 103
smyslu významnější, reálnější než přítomnost, protože čistě aktuální vnímání toho, co se
bezprostředně děje, je pouhou abstrakcí. 6
Bergsonovo pojetí času našlo velkou odezvu i v literatuře 20. století a stalo inspirací i pro
mnohé umělce, kteří tvoří v představě, že čas je plynoucí, nedělitelný proud. Z nejznámějších
je záhodno uvést Marcela Prousta, Virginii Woolfovou či Jamese Joyce. V souvislosti s jejich
literaturou mluvíme o tzv. proudu vědomí.
U Bergsona je vědomí objektivizováno, stává se součástí hmotného světa – při vnímání se
nacházíme mimo sebe, rozdíl mezi vnímáním a vnímaným objektem se stírá. 7 Bergson tak
představuje originální teorii vnímání, chápaného jako akt jednání, od něhož odděluje paměť,
která nepřichází po vnímání, ale souběžně s ním, vjem existuje zároveň jako minulý i
přítomný, přičemž tyto jeho dva aspekty na sebe navzájem odkazují.8 Význam paměti je jasný
z předchozího konstatování, jak vidí Bergson minulost ve vztahu k přítomnosti – to, co
přidává k aktuálnímu naše paměť, je důležitější než ono aktuální samo. Bergson odlišuje dva
typy paměti – jedna z nich je spíše návyk, neukazuje, nýbrž opakuje, je to naučená činnost,
osvojený zvyk, který vždy znovu oživujeme v přítomnosti, druhá je pak pamětí v pravém
slova smyslu, která zachycuje události našeho života ve formě představy. 9 Paměť je
principem trvání, jedině díky paměti jsme sami sebou a naše přítomnost je vždy následkem
paměti. 10
Jak si ale představit vlastní trvání? Těžko definovatelnou představu řeší Bergson pojmem
intuice, pomocí které jsem schopný odhalit něco zcela jiného než druhou metodou poznání –
analýzou –, totiž právě onen proud vědomí, kde jsou všechny stavy oživeny jediným
společným životem.11
Otázkou je, jestli je opravdu důležitější minulost, než to, co právě prožíváme. Vždyť právě
přítomné okamžiky přehlušují v právě probíhajícím veškeré vzpomínky, pospojovat jsme si to
schopni až v dalším průběhu, až v budoucnosti. Souhlasím s tezí, že paměť výrazně
modifikuje naše přítomné prožívání, vždyť naše zkušenost je základním tvůrcem našeho
6 Fulka. Bergson a problém paměti, str. 27
7 Kouba. Pohyb mezi časem a prostorem, str. 95
8 Fulka. Bergson a problém paměti, str. 31
9 tamtéž, str. 97
10 Petříček. Úvod do (současné) filosofie, str. 22
11 tamtéž, str. 23
přístupu ke světu, ale podle mě je třeba zdůraznit i jiné faktory, které vstupují do aktuálního
okamžiku, než jen paměť (novost, budoucnost).
Ve vztahu k dějinám, včetně dějin literárních, bychom pak mohli přenést Bergsonovy
myšlenky spojené s individuální pamětí do roviny kolektivní paměti. Bergson svým důrazem
na minulé a na vzpomínání podtrhuje vlastně i význam dějin a tvrdí, že nemůžeme oddělit to,
co je, od toho, co bylo. Nemůžeme vnímat přítomnost bez ohledu na minulost, minulost je
svým způsobem důležitější než přítomnost. Proto veškerá literární díla nemůžou být
vytvořena, aniž jsou ovlivněna díly předchozími, jedna etapa literární historie tak nemůže být
vnímána samostatně, odtržena od ostatních, protože je součástí trvání, součástí plynoucího a
nedělitelného trvání. Jakékoli určování mezníků je relativní, protože z kontinuity, kterou
dějiny jsou, člení na diskontinuitní a přetržité etapy. Proto může být toto členění také značně
subjektivní a u jednotlivých odborníků se výrazně lišit.
Bergsonovo zcela specifické pojetí oněch veličin – minulosti, přítomnosti (a zčásti i
budoucnosti) – můžeme tedy promítnout i do vnímání dějin. Protože podle Bergsona ve
skutečnosti neexistuje vnímání, které by nebylo spjato se vzpomínkami, není možné dějiny
v naší přítomnosti opomíjet. Je otázkou, zda lze podobně jako pojem paměti přenést i pojem
vědomí a intuice z jednotlivce na společnost. Pokud trvání, a následkem toho i čas, mohou být
uchopeny pouze intuicí, neboť pojmová analýza vede k paradoxům12, jak může chtít
(literární) historik, pro kterého je takový čas základní dimenzí, ve které se pohybuje, uchopit
dějiny a oněm paradoxům se vyhnout?
Podle mě je Bergsonovo pojetí času a paměti zcela zásadním upozorněním na to, do jaké míry
spolu minulost a přítomnost, případně i budoucnost, souvisejí, jak se ovlivňují a prostupují.
Na druhou stranu je k uvážení, jestli je uchopení času jako prostoru tak zatraceníhodné a jestli
je opravdu minulost tím, co je zcela nedělitelně spjato s přítomností.
12 Petříček. Úvod do (současné) filosofie, str. 24
Seznam použité literatury
BERGSON, Henri. Čas a svoboda. Praha : Filosofia, 1994. O mnohosti stavů vědomí. Idea trvání (durée), s. 49 – 80.
FULKA, Josef. Bergson a problém paměti. In Filosofie Henri Bergsona : Základní aspekty a problémy. Praha : OIKOYMENH, 2003. s. 11 – 39
JEŠKO, Vladimír. Čas a subjekt v pojetí Sartra a Henriho Bergsona. Most, 2009. 71 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Dostupné z WWW: <http://kfil.upol.cz/soubory/dipl_prace_vjesko.pdf>.
KOUBA, Pavel. Pohyb mezi časem a prostorem. Bergsonův zápas s vlastním objevem. In Filosofie Henri Bergsona : Základní aspekty a problémy. Praha : OIKOYMENH, 2003. s. 91 – 105
LAKOFF, George; JOHNSON, Marc. Metafory, kterými žijeme. Brno : Host, 2002. 282 s.
PETŘÍČEK, Miroslav. Úvod do (současné) filosofie. Praha : Herrmann a synové, 1991. III, s. 18 – 26.