Arteterapie v profesi sociálního pedagoga – úvaha

Tato seminární práce by měla být jakýmsi zamyšlením nad využitím arteterapie v mojí profesi. Úvodem by se slušelo říci, že jsem stále ve stavu studentském a tudíž jsou moje profesní zkušenosti dalo by se říci minimální – což bezesporu tuto práci významně ovlivní.

Během studia Sociální pedagogiky se zaměřením na etopedii jsem prošla několika zařízeními – konkrétně domovem mládeže, střediskem výchovné péče a komunitním centrem pro romské děti. Ve všech zařízeních jsem se s nějakou formou arteterapie setkala, ačkoliv to bylo především z pozice diváka výsledných výtvorů, výrobků, produktů. Všechna tato zařízení měla společné to, že zde arteterapeutické aktivity prováděli vychovatelé, pedagogové, kteří neprošli arteterapeutickým výcvikem či kurzem, ale nápady na aktivity čerpali především z knih a z doslechu.

Dlouhodobější „profesní“ zkušenost mám jakožto brigádnice v domově pro osoby se zdravotním postižením, kde příležitostně pracuji jako asistentka či volnočasová pedagožka uživatelů této sociální služby. Podobné práci bych se ráda věnovala po ukončení studia, a proto se dále zaměřím na uplatnění arteterapie v práci s lidmi s mentálním postižením.

Cílovou skupinou tohoto zařízení jsou dospělí lidé s mentálním postižením, jak muži tak ženy. Mezi uživateli a uživatelkami bychom našli jak lidi s lehkou, střední i těžkou mentální retardací, tak lidi s autismem či downovým syndromem. Někteří mají i přidružené duševní onemocnění.

Tento domov nabízí uživatelům pestrou nabídku volnočasových aktivit, mimo jiné i ruční a výtvarné práce. Co se týče terapií, je klientům poskytovaná jednak ergoterapie a druhak právě arteterapie.

Arteterapie je realizována nejen v samotném domově, ale také v přidruženém zařízení v denním stacionáři. V obou případech byla vedena odborným personálem s patřičným vzděláváním.

Osobně mě arteterapie zaměřená na tuto cílovou skupinu nadchla, jelikož je v některých aspektech odlišná od té, kterou jsem měla doposud možnost poznat.

Nyní bych ráda uvedla specifika arteterapie u dané cílové skupiny.

Arteterapii u lidí s mentálním postižením, poté co jsem měla možnost jí více nahlédnout pod pokličku, vnímám jako velmi rozmanitou, rozličnou a pestrou, což je asi odrazem existence více forem mentální retardace.

Všeobecným cílem arteterapie je využít výtvarného projevu jako hlavního prostředku vedoucí k poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů. U zmíněné skupiny bych však cíle trochu poupravila, konkretizovala. Domnívám se, že cílem arteterapeutických aktivit by v tomto případě mohla být kompenzace intelektových nedostaků, rozvoj poznávacích schopností, vnímání.

Podle Valenty je hlavním cílem arteterapie u lidí s mentálním postižením následující:

• redukce psychické tenze
• uvolnění kreativity pro plnění dalších úkolů
• relaxace, odreagování a uvolnění
• interakce osobnostních složek
• celková socializace osobnosti
• úprava aspirace
• nácvik sebereflexe, sebeovládání a vůle

Arteterapeutické aktivity v onom domově byly, tedy minimálně po dobu kdy jsem jim byla přítomná, byly orientovány především na nácvik sebeovládání a vůle, a rovněž byla patrná jejich relaxační složka vedoucí k uvolnění a odreagování.

U některých uživatelů s autismem byla individuální arteterapie zaměřená na redukci psychické tenze, a setkávala se s velkým úspěchem.

Arterapii lze rovněž velmi dobře využít k rozvoji smyslů (rozlišování tvarů, chutí, vůní, barev, zvuků…).

Rovněž některé techniky jsou pro lidi s mentálním postižením méně vhodné, jiné jsou napak využitelné velmi dobře (zvláště techniky tělesně orientované, které probíhají konkrétně tělesně hmatově). Myslím, že haptická zkušenost je v tomto případě mnohem důležitější než zkušenost vizuální.

Při arterapii s lidmi s mentálním postižením je tedy třeba dbát na určitá omezení, která vyplývají z přidruženého postižení. Často se můžeme setkat s poruchami jemné motoriky, či poruchami barevného vidění apod.

Také je třeba rozlišit, jaká forma arteterapie je pro jakého člověka vhodná. Například lidé s autismem vyžadují mnohem individuálnější přístup, než lidé s mentální retardací a rovněž potřebují pro případnou aktivitu mnohem větší klid.

V arteterapii, ať už pro lidi s a nebo bez mentálního postižení, je důležitý proces vzniku a prožitek z výtvarného vyjádření. Výtvarné dovednosti jsou v obou případech v pozadí, a není na ně rozhodně kladen důraz. Myslím, že je důležité toto při arteterapii vždy zdůraznit, protože jak zdraví, tak lidé s postižením jsou často „zablokovaní“ tím vytvořit co nejkvalitnější dílo, a soustředí se příliš na techniku a méně na onen prožitek. Často se také obávají se do nějaké aktivity vůbec pustit, protože se v této oblasti velmi sebepodceňují. U lidí s mentálním postižením v tomto domově jsem se s tím setkávala velmi často, až mě to samotnou překvapilo. V těchto případech je důležité průběžně pracovat na zvýšení sebehodnocení.

Arteterapii vnímám jako jakýsi most, který umožňuje kontakt mezi světem vnitřním a vnějším, u lidí s mentálním postižením pak jako most, který „dělí“ jejich někdy zvláštní svět a svět náš. Umožňuje nám nejen vzájemné sblížení, ale také nahlédnutí do toho, jak nás tito lidé vidí.

Použitá literatura:

Valenta: Psychopedie