Alfred Adler
1. Dětství
Alfred Adler přišel na svět 7. února 1870 ve Vídni. Narodil se do židovské rodiny, ale ve svých třiceti letech přestoupil na protestantskou víru, která mu připadala mnohem otevřenější.
V dětství onemocněl křivicí a byl nucen zůstávat doma, ale i tak kontakt se svými vrstevníky z okolí neztratil.
Škola jej zprvu moc nebavila, ale i tak se dostal na Vídeňskou univerzitu a vystudoval lékařství. Nejprve praktikoval jako praktický lékař, následně jako oční lékař, nejdéle však vydržel v oboru psychiatrie.
- Profesní život a filosofické vlivy
V rámci psychiatrické praxe dokonce několik let spolupracoval s Freudem a stal se prezidentem Psychoanalytické společnosti. Navzdory tomuto postu se necítil jako Freudův učedník a po vystoupení členů Psychoanalytické společnosti proti jeho názorům z ní odešel a založil si svoji vlastní odbornou společnost.
Během života se začal zajímat o socialistické hnutí Karla Marxe a jeho spisy. Přes tento způsob myšlení se seznámil se svou budoucí manželkou – Raissou Epsteinovou, ale po svatbě zjistil, že jeho názory jsou méně radikální než názory jeho ženy a tak se mnohokrát střetli. Přesto však si k sobě vytvořili velmi harmonický vztah, ze kterého vzešly tři děti.
Ve dvacátých letech za podpory Vídeňské školní rady založil se svou společností mnoho dětských poraden, které fungovaly do politických změn ve třicátých letech. Po té jen přednášel a to hlavně v USA, kam se později i přestěhoval. Na svých cestách přednášel i ve Velké Británii. Při jedné z těchto cest v roce 1937 zemřel.
Jeho učení ovlivňuje psychiatry, poradce a vychovatele dodnes.
3. Adlerova teorie
Adlerova individuální psychologie nepočítá s člověkem jako s jedincem a jeho zařazením do společnosti jako Freud, ale jako s jedincem s jeho city. Proto jeho psychologii nazýváme jako teleotickou, kdy je lidské chování účelné – orientované na individuální cíl. Smyslu chování člověka můžeme porozumět přes pochopení jeho cílů.
Hlavní body teorie:
- Usilování o nadřazenost. Již od dětství se člověk snaží být někomu nadřazen a zbavit se pocitu méněcennosti.
- Společenský důraz. Nadřazenost je vhodná pokud je sociálně zaměřena a nejde o sobecké usilování o nadřazenost.
- Cílevědomost. Chceme-li poznat jedince, musíme poznat jeho cíle, životní styl a tvůrčí “já“.
- Sourozenecké pořadí. Sourozenecké pořadí má vliv na chování jedince ve společnosti.
- Vývoj osobnosti. Adler si podle svých zkušeností ze své praxe ve čtvrti Pretor všiml, že orgánové méněcennosti jsou kompenzací nějaké slabiny v organismu, a proto ji vsadil do vývoje osobnosti.
- Pocit méněcennosti. Vyskytuje se hned při narození. Funkce většiny orgánů a orgánových soustav není ještě plně vyvinut a člověk je zcela závislý na 2. osobách, což musí nutně vyvolat pocit méněcennosti.
- Usilování o nadřazenost. Člověk chce změnit své podřadné postavení a situaci na postavení nadřazené, ve kterém mohou mít pocity povahu nezdravou (regresivní) či zdravou, kdy se osobnost sebeuskutečňuje.
- Sobecké usilování o nadřazenost. Neboli antisociální usilování o nadřazenost vede k poruchám, k přecitlivělosti, k nesnášenlivosti až postavení se sám proti celému světu (nikdo z vás mi nesahá ani po kotníky). Adler si myslel, že dítě má své vzorce chování hotové již v pěti letech věku a jenom se tříbí. Poukazoval to na dětech s poruchami chování.
Rozmazlené dítě těžko spolupracuje a nechápe tuto výhodu, má své výsadní právo již od narození, nic nemusí dělat samo, jen se starat sám o sebe. V dospělosti však nastává problém, protože si myslí, že mu společnost křivdí a špatně se k němu chová. Při nesplnění jeho požadavku je agresivní či to skrývá a dělá jako by nic.
Zanedbávané či nechtěné dítě se také nenaučilo spolupracovat, ale k tomu nezažilo lásku. Ke společnosti se chová nedůvěřivě a podezíravě. Samo má nízkou sebedůvěru.
- Vývoj osobnosti a jeho cíle
Sociální cit je znak dobře přizpůsobené osoby ve společnosti. Jednou ji Adler definuje jako „vidět očima druhého, slyšet ušima druhého, cítit srdcem druhého“ a jindy zas zase poukazuje na svou práci v psychiatrickém oboru „je to spolupráce jedince s druhými.“ Jak je rozvinutý sociální cit, záleží na matce, se kterou se dítě setkává jako první a je jeho obrazem vnějšího okolního světa. Nadále ho utvářejí vrstevníci a v dospělosti ho dotvářejí spolupracovníci a široká veřejnost.
Individuální životní styl – Adler se neztotožnil s názory Freuda, že naše plánování budoucího života je spjato s našimi zážitky z dětství. Domníval se, že souvisí s našimi sny a očekáváními, která jsou mnohdy i nesplnitelné. Pojmenoval to jako fiktivní finalismus. Hrají zde roli i znaky, rysy a způsoby chování člověka v překonání pocitů méněcennosti a rodinné prostředí, ve kterém vyrůstal. Dokonce věřil, že i životní styl může ovlivnit psychické i somatické složky osobnosti.
Tvůrčí „já“ (creative self) = „přirozený výsledek pozitivního životního stylu“. Prakticky každý člověk ovlivňuje okolí svým způsobem utváření svého života. Dalo by se říci, že každý člověk by měl mít své cíle a v souladu se společností a jejím pokrokem, že by celá společnost měla spolu spolupracovat a pomáhat si. „Cílem ideálu dokonalosti nemůže být nikdy jednotlivec, nýbrž pouze lidstvo jako společenství spolupráce.“
- Sourozenecké konstelace
Sourozenecké konstelace (nebo též sourozenecké pořadí) Adler pečlivě zkoumal a tvrdil, že má podstatný vliv na chování dítěte ve společnosti. Tyto konstelace mají hodně proměnných -například věkové rozdíly, pohlaví dětí, věk rodičů, výchovný styl.
Prvorození
Již od početí je do prvorozeného vkládáno mnoho ambicí od rodičů. Dalo by se říci, že jsou i pokusným králíkem, na kterém si rodiče vyzkouší své výchovné metody. Pokud se narodí sourozenec, je prvorozený odstrčen na druhou kolej a středem pozornosti se stává mladší sourozenec. Většinou nejsou na tuto pozici připraveni a žádají pozornost rodičů a využívají možnosti regresivního chování (napodobuje sourozence, chce se chovat, krmit, dělá, že se neumí obléknout, jen aby si ho rodiče všimli). Někdy i pomáhají s péčí o sourozence, protože vědí, že i to připoutá pozornost rodičů. Tyto děti však bývají velmi ambiciózní, vůdcovského typu, samostatní, starostliví, umí dobře organizovat.
Druhorození
Tyto děti se dělí o pozornost rodičů se starším sourozencem. Nemívají problém s příchodem dalšího sourozence do rodiny, protože nezažili absolutní péči jen o něho, ale vede ho to k větší snaze a úsilí, aby jej mladší nepředčilo a také, aby dosáhlo dovedností staršího sourozence. Bývají to dobří obchodníci, diplomaté.
Nejmladší
Bývají rozmazlováni, a tudíž mají problém se začlenit do společnosti. Jsou velmi rychle zapálení do činnosti, ale to také rychle zmizí, většinou nic nedotáhnou do konce, a jsou přelétaví. Když jim něco nejde, tak o to rychle ztrácejí zájem. Většinu zkušeností mají převzatou od starších sourozenců a vlastních zkušeností je minimum. Mají rádi věci po svém, a pokud to tak není, umějí se nahlas ozvat.
Jedináčci
Mají podobná privilegia jako prvorození. Jsou do nich vkládány všechny naděje rodičů. Většinou umějí komunikovat spíše s dospělými než s vrstevníky. Neradi se o něco dělí a jsou rádi středem pozornosti.
Tyto názory se už většinou neshodují s pravidly konstelací v současné době, protože ženy a rodiny mají obecně jiný charakter než v minulosti, kdy nebyl typický větší věkový rozestup mezi sourozenci a počet dětí v rodině se také změnil
Literatura
- Drapela, V. J.: Přehled teorií osobnosti
- Adler, A. Psychologie dětí – Děti s výchovnými problémy.